úterý 2. srpna 2016

Chodící trable - Kapitola 16



To vylezlo ze studny přání a zjistilo, že na tomto místě bylo temno; měsíc byl vysoko a hvězdy byly zářivé – a byly špatně. Následovalo to vůni nenáviděné ženy skrz malý park, dolů po zvláštní rovné cestě (černý povrch byl divně cítit pod jeho chodidly a drápy) směrem k malému červenému domu, její vůně byla silnější s každým jeho krokem.
A s každým krokem to bylo rozzuřenější.
Najde to tu uzurpátorku, strašlivou královnu, a roztrhá jí krk vlastními zuby, dokud bude moct polykat její krev, a vytrhne jí páteř pomocí zubů. Pak bude země zase jednou náležet jeho lidu, Krakeen, a i tato zem, tato směšná země růžových věcí. Tato země bez démonů, tato země, která zplodila strašlivou královnu a vnutila ji jeho lidu.

Zvýšilo to rychlost, slintající nad vidinou toho, jak si pochutnává na uzurpátorce, a lehce vyrazilo dveře, skoro opomínající strašlivou ránu, jak dřevo dopadlo na zem.
Vstoupilo to do domu, stále sledující vůni, která byla teď silnější; nějakou dobu zde strávila. Ale jedna z těch jemných růžových věcí nebyla tak jemná, protože stála ochranitelsky před ženou a dítětem a cenila zuby na démona.
„Cole, ne!“ řekl někdo bez vůně. „Popadni Char a dítě a vypadněte, sakra, odtud.“
Muž si toho nevšímal; vrčel a přiblížil se, jeho oči skoro zářily, a Krakeen si olíznul rty a přemýšlel nad tím, jak může chutnat mužova ledvina.
„Cole!“ zakřičel ten hlas. „Popadni svou ženu a své dítě a vypadni, do prdele! Najdi Withering! Jdi hned!“
Hlas konečně proniknul a muž si vzpomněl na svou zodpovědnost, a vypadnul se ženou a nemluvnětem. Krakeen je nechal; nebyli jeho pravou kořistí. Tentokrát. Místo toho se to rozhlédlo, aby našlo ten hlas – a zapotácelo se, jak ho zvláštní, tvrdý předmět udeřil zezadu do hlavy, následován několika menšími předměty.
„Je tu víc šuplíků a je tu víc stříbrných příborů,“ varoval ho hlas, „takže zmizni.“
To zavrčelo, až slina z jeho tlamy ukápla na podlahu, a máchnulo ve vzduchu, aby zasáhlo ten hlas.
„Ne ten nejchytřejší z vrhu, co?“ řekl hlas tentokrát zpoza něho. Otočilo se to a přesně v ten moment ho do tváře udeřil další předmět, a to zavrávoralo. „Jak ti chutná toaster? Hej, zůstaň takhle, tak tě můžu nacpat pod myčku.“
Démon zavrčel, rozzuřený něčím, co nemohl vidět ani cítit, stále toužící po krvi strašlivé královny, ale nebyl nadšený z ochutnání své vlastní – jako každý Krakeen to mělo jak mužské, tak i ženské genitálie.
„Hochu, ty sis vybral špatný dům,“ poznamenal hlas a něco ho udeřilo zezadu do hlavy a rozbilo se, něco co bylo cítit sladce a drobilo se to.
„Char mě zabije; upekla ten hloupý koláč v porcelánové formě. Eh, jednoduše se vyrobí, jednoduše se rozplácne.“
To přešlo přes pokoj, schovávajíc se tak, aby už nebylo zraněno. Vůně strašlivé královny tu byla silnější, ale zdála se, že vychází zadem, tak ji následoval ke dveřím, něco jako kámen s ostrými hranami ho zase udeřilo, jak to po něm ten hlas zase hodil.
„Zatraceně! S žádným mixérem můžeme říct sbohem margarita nedělím.“
Blízko vchodu to uvidělo uzurpátorku, jak stojí na té dřevěné věci, kterou předtím to vykoplo, s vytaseným mečem.
„Krakeen démone, tato žena donutí démona zaplatit za to, že se odvážil přijít sem.“
Zavrčelo to ve výzvě; hladovělo to po její krvi, její krvi pro jeho lid, pro jeho zem, pro korunu, kterou ukradla – ukradla a pak pláchla!
„Ty se opovažuješ přijít do této země, mého města? Opovažuješ se zaneřádit toto místo pachem tvé kůže? Tato žena si ani nemůže udělat oblečení z tvé kůže, jak strašlivě páchneš.“
To zaskřípalo zuby a rozběhlo se k ní; sklonilo se před švihem jejího meče a seklo po ní. Couvnula a vše, co to mohlo udělat, bylo ji jen škrábnout, ne rozpárat, jak to zamýšlelo.
„Ono to střílí a míjí, oh, dámy a pánové, už jste někdy viděli takové ponížení?“
Ano, zabije to strašlivou královnu a pak vystopuje ten zatracený hlas a zabije ho také! Postupovalo to dopředu, máchající svými dlouhými pažemi, každý prst zakončen drápem ostrým jako břitva a pět centimetrů dlouhý, a ona musela vycouvat ze dveří, aby ji znovu nezranil. Sklonil se při jejím dalším máchnutí, ale ne dost rychle, a ona mu useknula ucho.
„Oh, chlape! Krájí tě na kousky! A ty jsi nejlepší ze smečky? Jak ponižující to je?“
„Zásah, Krakeene,“ řekla uzurpátorka a vycenila na něj své zuby v tom, co ty růžové věci nazývaly „úsměvem“. „Rae, připomeň této ženě, aby tě nikdy nenaštvala.“
„Víš, jak dlouho mi bude trvat opravit ty dveře?“ zavrčel hlas v odpověď.
Krakeen vykopnul, jeho silné nohy zakončené drápy také ostrými, a strašlivá královna musela udělat salto vzad, aby se vyhnula ráně, a při obratu ho kopla do brady. Zatřepalo to hlavou a šlo znovu po ní, jen aby přišlo na to, že jeho nohy jsou uvízlé v tvrdém chodníku před domem. Vytrhlo se to lehce a vykročilo na trávu, kde zachytilo jednou rukou meč uzurpátorky, když k němu klesalo ostří.
Mám tě, strašlivá královno! Tvoje střeva nakrmí mé mladé! Ignorující krev tryskající ze své ruky drželo to ostří daleko od sebe, připravující se na smrtící ránu, když najednou královna pustila meč. Když to zavrávoralo překvapením, ucítilo to něco horkého, jak mu řeže krk.

Horkého a pak velmi, velmi chladného. A něco bylo špatně s jeho krkem. Způsobilo to, že jeho hruď zvlhla. Začínalo to být malátné. Snažilo se to zaútočit na strašlivou královnu a minulo to, minulo, a pak se ta zvláštně zabarvená tráva přibližovala k jeho obličeji, a démon najednou už nic více neviděl.

6 komentářů: