středa 27. července 2016

Chodící trable - Kapitola 15


„Snažil ses mě zbavit!“
Jan se přikrčil, jak nad jeho hlavou prolétl toaster. „Bylo mé nejvroucnější přání vidět tě volnou, ano.“
„Vyhazovat mě jako mrtvé velikonoční kuře!“ Malá deska, která normálně držela klíče od auta, se k němu blížila; couvnul a zručně se jí vyhnul.
„Rae, chápeš to špatně.“
„Kdybych se objevila v Mississippské řece s antinymfovým sprejem, jak bys to pochopil?“
„Anti co?“
„Oh, to je jedno. Prostě odsud vypadni.“

„Ne.“ Stál tvrdohlavě na místě, i když ho Svědectví od Stephena Kinga (edice s tvrdými deskami, která vážila tak přibližně dvanáct kilo) udeřila do hrudi. „Potřebuješ moji pomoc a já neodejdu, dokud ti ji neposkytnu.“
„Vsadím se, že Pot k tomu bude mít co říct, Čvachtálku.“
„Moje královna mi povolila odejít, abych tu mohl zůstat. Ve skutečnosti byla potěšena, že jeden z jejích lidí bude dohlížet na město, které tak miluje.“
„Pot říkala, že mučení mě čarodějnickým doktorem, který nosí Docker, je okay? U modrého pekla, kam ten svět spěje?“
„Nevím. Vím, že nemohu snést vidět tě uvězněnou, když já sám mám neomezenou volnost pohybu.“
„Ale Jane–“ Raein tón zjemnil a on se snažil nedat najevo své překvapení. „Jane, tím, že tu zůstaneš, tak omezuješ svůj pohyb. Sám jsi to řekl, tvůj domov je daleko odsud.“
„Můj domov,“ řekl pevně, „je tam, kde jsi ty.“
Nastalo dlouhé, dlouhé ticho. Když ho prolomila, tak to znělo – ale samozřejmě se musel plést – ale znělo to, jako by jemně plakala. „Myslíš to tak? Chceš tu se mnou zůstat?“
„Ano. Nikdy nelžu, Rae, a určitě nebudu začínat u tebe, kdybych lhal.“
„Ale proč?“
„Nevím,“ řekl jednoduše.
„Protože jestli je to proto, že ti mě je líto, tak ti na hlavu hned teď hodím dveře.“
„Zprvu jsem tě litoval. Ale i v mé lítosti jsem obdivoval tvou statečnost ve složité situaci. A když záležitosti mé královny byly u konce, tak jsem byl neschopen opustit město. Kvůli tobě, Rae, nebyl jsem schopen se vrátit ke svým lidem. To není lítost. To je – něco jiného.“
„Něco jiného,“ zopakovala.
„Jestli neopustíš tento směšný červený dům a nepřesuneš se do jiné etapy, tak nemám na vybranou a musím také zůstat.“
„Mohla bych postavit přístavbu,“ řekla dychtivě. „Mohla bych ti postavit vlastní koupelnu a všechno. Velkou žhavou vanu, ve které se můžeš máčet, kdykoli se ti zachce.“
„Takže ti nevadí, když zůstanu?“
„Jako bych s tím mohla něco dělat.“
„Nemohla,“ řekl samolibě.
„Char a její manžel k tomu možná budou mít co říct – oh, co si to nalhávám? Vždycky hledají nějakou chůvu pro Věc, která kadí. A už dlouho využívají toho, jak to tu udržuji v chodu. Dobře, jen pár měsíců. Ale tím, že postavím další ložnici a koupelnu, se zvedne hodnota domu. Samozřejmě, že musí koupit materiál, ale pořád je to levnější než-“
„Rae, přestaň mluvit.“
„Raději si na to zvykej, hochu. Kdokoli praštěný dost na to, aby se zamiloval do ducha – a vzdal se své řeky kvůli Mysterii, musí být smířen s každodenním klábosením. Ale vsadím se, že existuje způsob, jak to vynahradit.“
„Jak to vynahradíš?“ zeptal se, potom zalapal po dechu, když ucítil, jak jím prošla její esence jako chladný vánek, naskočila mu husí kůže na rukách a zahoupal se na patách. Mohl cítit chladné ruce ducha, jak se dotýkají, hladí ho a oh, ta senzace byla úžasná, ten chlad byl úžasný, živí lidé byli prostě příliš teplí.
Slyšel její smích u svého ucha a to způsobilo více lahodné husí kůže, slyšel její vzdech a cítil, jak její sevření bylo pevnější, kromě toho to bylo cítit, jako by měla čtyři ruce, ne, deset, dvanáct, a byly všude, všude, dotýkající se ho a mazlící ho a nutící ho ztvrdnout, chvět se a vyvrcholit tak silně, že si neuvědomil, že leží najednou na dlaždicích v kuchyni.
„Oh,“ zalapal po dechu a přemýšlel, že bude potřebovat tak pět nebo šest lahví vody. Hned teď.
„Hmmm,“ odpověděla Rae a zněla, jako by ležela hned vedle něj.
„To bylo… to bylo…“ Co? Extrémně uspokojující? Fantastické? Mimo tento svět?
„Zábavné!“
„Pro tebe také?“ Byl neschopen skrýt své překvapení.
„Whoo, jo! První orgasmus, který jsem měla po – jaké je století? To je jedno. Když jsem vstoupila do tvého těla, mohla jsem cítit vše, co jsi cítil ty, což mě přimělo cítit se ještě lépe, což se odrazilo do tebe, což mě přimělo cítit se ještě lépe – chápeš ten proces?“
„Oh, můj Bože,“ zalapal po dechu. „Takže tohle můžeš udělat, kdykoli si přeješ?“
„Očividně ano.“
„Možná už nikdy nebudu moct chodit.“
„A kdo tě o to žádá?“ řekla a smála se do jeho ucha jako teplé pohlazení.


6 komentářů: