pátek 3. června 2016

Chodící trable - Kapitola 9



Rae Camileová, bývalá pokrývačka a nynější duch, sledovala se zájmem, jak Jan, říční muž, chodí okolo domu. Nejdříve dobrých pět minut ťukal na dveře, ale nepřineslo mu to žádné štěstí. Charlene vzala své smradlavé dítě ven, aby si hrálo s dalším slintajícím, počůrávajícím se nemluvnětem, a nevrátí se do tří. A vlkodlačí manžel Char byl v obchodě Cape on Pack.
Teď ztrácel čas na zahradě a zkoušel zadní dveře. Co to, sakra? Byl nějakým druhem zloděje říčních nymf? Fuj.

Teď dělal – dělal co? Doopravdy kopal do zadních dveří jeho čvachtající bledou nohou. Ve skutečnosti vypadal stejně jako její stará přítelkyně Pot, Janova královna: směšně vysoce a příliš hubeně.
Mohla pod kůží vidět lebku, vidět kosti, jak se natahují přes všechny záhyby. Jeho vlasy měly takovou zelenkavo-blonďatou barvu, jako by strávil spoustu času v chlorovaném bazénu (což podle toho, co věděla, dělal). A jeho oči byly bledě zelené jako letní rybník plný řas. Jeho obočí a řasy byly tak bledé, že ve skutečnosti nebyly vidět. Jeho prsty a palce byly divně dlouhé, jeho hlas nízký a bublající, jako by vždy mluvil, jako by byl ve vodě. Mělo to být nepříjemné, ale svým způsobem to bylo – co? Zajímavé? Jo. Dokonce uklidňující.
„Rae?“ zavolal zvláštním bublajícím hlasem. „Rae? Mohu vstoupit?“
Byl tady, aby viděl ji? Jo, kdy se to stalo naposledy?
Otevřela zadní dveře a on vstoupil dovnitř.
„Ahoj, Rae,“ vyhrkl vesele.
„Pozdrav sám sebe, ty velký mokrý podivíne. Co máš dnes na své čvachtající mysli?“
„Tebe,“ řekl stroze.
Zasmála se, zvuk se ozývající se skrz prázdný (no, už ne) dům. „Pak máš problém, čvachtálku.“
„Možná. Jak můžeš být osvobozena?“
„Eh?“
Přecházel v kuchyni, každý krok čvachnutí. Charlene bude vyšilovat, až uvidí ten nepořádek. „Osvobozena. Volná z vězení tohoto domu.“
„Hej, tohle vězení má skvělý průměr šest z devíti. A to nezmiňuji původní dřevěné podlahy a původní dřevěnou výbavu. A kdybych to neříkala sama, tak tohle místo běží jako hodinky.“
„Ale tvá nesmrtelná duše je uvězněna na tomto místě. Musíme tě osvobodit.“
„My, huh? Proč všechen ten divný, úchylný zájem, Jane, Jane, říční muži?“
„Před tím jsem nikdy nepotkal nikoho jako ty,“ řekl jednoduše. „Zarmoutí mě to, když si vzpomenu na tvoje uvěznění.“
„Uvěznění!“ zakřičela. „Hele! Nech mě ti něco vysvětlit o posmrtném životě, fešáku. Je to vše o svobodné vůli. Jistě, vidíš bílé světlo a vše, co vidíš, je tvá babička a tvůj pes Ralph-“
„Nikdy jsem neměl psa jménem-“
„– cítíš se, jako by ses měl k tomu natáhnout a být v teple navždy. Ale nemusíš jít. Obzvlášť pokud se cítíš špatně, že necháváš dům v tak hrozném stavu.“ 
„Nechávám dům–“
„Přestaň mě přerušovat, čvachto! Tak jak jsem řekla. Nemusíš následovat světlo. Obzvlášť pokud se ti líbí město, ve kterém jsi žil, a chceš zjistit – oh, já nevím. Je to jako odejít uprostřed skvělého filmu. Cítíš se podvedený. Chceš vidět, jak to skončí.“
„A viděla jsi, jak to skončí, Rae?“
„Tady? V tomhle městě? Ani jsem se nepřiblížila, fešáku. Ani trošku.“ Odmlčela se. Co přišlo pak, bylo proti její osobnosti, a nemohla málem uvěřit, na co myslí, a co dokonce říká. „Ale je to od tebe hezké, že máš obavy. Já, uh-“ Najednou se rozkašlala, a když přestala, tak dokončila, „- si toho cením.“
„Ale nemůžeš tu zůstat uvězněná navěky!“
„Říká chlap, jehož lid žije po staletí. Myslel jsi někdy na to, jaké to je být člověkem? S životem možná tak do šedesáti? No, bylo to šedesát, když jsem byla naživu. Teď je to spíš osmdesát něco.“
„V osmdesát něco,“ přiznal, „jen tak tak dosahujeme dospělosti.“
„Přesně. Tak proč bych chtěla odejít dříve? Hmm? Hmm?“
„Ale nejsi osamělá? Nelži. Vím, že jsi.“
„Nevíš vůbec nic, fešáku.“
„Ve skutečnosti vím, Rae.“
„Jak to?“
„Protože,“ odpověděl, „jsem také osamělý.“
„Ty?“ Nemohla skrýt své překvapení. A taky své podráždění z jeho neustálého sondování. „Ale ty máš miliony říčních nymf, se kterými se můžeš stýkat. Máš svou královnu, která se vrátila z exilu po – kolika? Sto letech? Máš celou řeku Mississippi, kolem které se můžeš potloukat. A jsi osamělý?“
„Ano,“ řekl jednoduše.
„No Ježíši.“ Odmlčela se. „To je ta nejsmutnější zatracená věc, kterou jsem kdy slyšela. A to jsem viděla Depresi.“


8 komentářů: