úterý 28. června 2016

Chodící trable - Kapitola 11



Když vyšli z herny, vydali se k Thadovu zabijáckému šedému vanu (který jeho zaměstnanci občas používali na dodávky, proto logo „Wilsonovy koláče: Máte na víc, ale proč se obtěžovat,“ bylo nalepeno na boku v zářivě červené barvě).  Thad ještě pořád zápasil se svým pásem, když ho Withering uchopila za tričko a přitáhla si ho k sobě. Jeho loket narazil na klakson, který vydal hlasité Túúúúúú!, a pak byla její ústa na jeho.
„Co jsem?“ zeptal se, snažíc se osvobodit a lapajíc po dechu. „Válečná kořist?“
„Ne, přeji si pářit se. Hned teď.“

„No, to se omlouvám,“ zahuhlal, upravujíc si tričko a vlasy, „ale já nejsem takový druh chlapa. Potřebuji námluvy a romantiku. Potřebuji květiny a večeři. Já – ó, seru na to, pojď sem.“
Přelezli do zadní části auta, která byla prázdná, podlaha pokrytá kobercem, a byla silně cítit po česneku a omáčce na pizzu. Převalovali se na silně páchnoucí podlaze, tahajíc a škubajíc za oblečení toho druhého. Thad žasnul nad jejím jemným, svalnatým tělem, kde nebyl ani gram tuku, ale můj Bože, ty jizvy.
Neubíraly jí na kráse, prohlubovaly ji, ukazovaly ji víc jako ženu reálnou a méně jako bohyni. Jedna, která se táhla přes její podbřišek, byla dlouhá a pokroucená, a on přemýšlel, jak mohla takovou ránu přežít.
Obmotala nohy kolem jeho boků a stáhla ho kupředu – tedy, spíš ho strčila dopředu. Thad měl obavy, normálně poskytnul partnerce víc jak osm vteřin předehry. Ale ona žádné obavy neměla, tahala ho dopředu, zatínala nehty do jeho ramene, její boky se zvedaly z koberce, aby se setkávaly s jeho.
„Nechci spěcha– wau!“ Sex s Withering byl jako být zachycen v rotujícím stroji. Žhavém, ohebném, blonďatém rotujícím stroji. Zvyklý na to být tím, kdo sex řídí, Thad zavřel oči a snažil se vydržet tu jízdu. V méně než minutě do ní vyvrcholil a třásl se tak silně, že se obával, jestli se neotřásá i auto.
„Ah,“ řekl, když ho ze sebe jemně odstrčila. Přepadnul na stranu vedle ní, snažíc se popadnout dech. „No. Tak Ah. To bylo-“
„Velice rychlé,“ řekla, znějíc nemravně uspokojeně. Rychle si upravila oblečení, vlasy si stáhla zpět do culíku. „Děkuji.“
„Hádám, že je v pořádku,“ řekl pomalu, „že tě rychlost ohromuje.“
„Jak jinak bys to udělal? Takhle se můžeme obléknout a být připraveni čelit nebezpečí.“
Ó můj Bože.
„Uh. Je spousta způsobů, jak „to dělat“. Ve skutečnosti-“
„Ó, ne. Ne, ne, ne. To je moc nebezpečné-“
„Ale udělala ses vůbec?“
„Udělala co?“
Ó můj Bože. Prosím, nech mě ji naučit způsoby, jak se dva lidé mohou uspokojovat. Prosím, nech, ať zůstane, abych ji mohl učit, prosím, Bože.
„Myslím,“ řekl pomalu, zapínajíc si svůj pás, „že bych tě měl odvézt domů.“


7 komentářů: