pondělí 20. června 2016

Chodící trable - Kapitola 10



Withering hodila koulí po dráze, představujíc si, že kuželky jsou skupina démonů Daniir, a sledovala s úplným uspokojením, jak byly sraženy a pak zmizely. Zvedla ruce triumfálně do vzduchu. „Zemři! Zemři, ty špinavá, nadpozemská spodino. Zemři, zemři, zemři! Anooooo!“
„Uh, okay, to je další strike.“ Thad se podíval po dalších hráčích, kteří zírali na Withering. „Jen se uklidni, okay?“
„Je to bitva jako každá jiná,“ řekla nasupeně a zvedla další kouli, testovala její tíhu a připravovala se na další hod na dráhu. Všechno jen síla, žádná šikovnost – což vždy bylo k jejímu prospěchu. „A já ji vyhraji.“
„To je ten duch,“ zamumlal a zapsal její skóre.
„Ale odmítám nosit boty, které si půjčují jiní.“
„Hej, každý den je sprejují dezinfekcí.“
„Tato žena není přesvědčena.“

„Tato žena,“ vzdychnul, „mi nakopává zadek ve hře, kterou si skoro nepamatuje a kterou nikdy nehrála. Pokud já můžu vydržet takové ponížení, ty můžeš nosit boty na bowling bez stížností.“
„Na tom něco bude.“ Kuh-clank, Bum! „Umři, umři, umři! Arrrrgh! Támhleta je ještě naživu.“
„Je to kuželka, Withering. Ta nikdy nebyla naživu, ani jednou.“
Hm. I když ho shledávala znepokojivě atraktivním, rozptylujícně atraktivním, tak neměl dost soutěživého ducha. To ten muž nevěděl, že všechno, každá jednotlivá věc, musí být vyhrána? Bez ohledu na to, jak dlouho to trvalo, bez ohledu na to, kolik to stálo? Dokonce i hloupá hra s kuželkami a koulemi? Nikdy jste nemohli vědět, kdo se dívá, hodnotí a dělá si o vás obrázek. Proto ten její poslední útok.
„Myslím,“ říkal, „že bys mohla trochu zvolnit. Dnes večer nebojuješ s démony. Dnešní večer je o tom dát si pauzu, vzpomínáš?“
„Tato žena nerozumí tomuto muži.“
„No, to z nás dělá dva,“ řekl a vstal, protože na něm byla řada. Bez toho, aby se podíval, tak hodil koulí po dráze, a ta šla do malého žlábku – jak se to jmenovalo? Gutterball. Ostudný, ponižující gutterball.
Vesele zapsal nulu – jak to mohl vydržet? Ani to nezkusil. Ani ho to nezajímalo. „Jak jsme o tom mluvili už dřív,“ pokračoval. „Zasloužíš si odpočinek. Strávila jsi stejnou dobu ve válce, tak jako vyvoláváním pekla tady v Mysterii se svými sestrami. Nevím o nikom, kdo by si zasloužil odpočinek víc než ty.“
„Je to složité – a nevhodné – odpočinout si od něčí zodpovědnosti. Některé na Hlavní Zemi těší,“ přiznala, „mě nazývat královnou. Ale bere si královna někdy volno od panování?“
„Ale ty nejsi na Hlavní Zemi. Jsi zpátky doma. A když už jsme u toho, myslím, že tohle by měla být Hlavní Země. Co jsi říkala, že tohle je za zemi? Druhá Země? Ježíši. Kolik jich tam je?“
„Tisíce,“ jednoduše odpověděla.
„No, z toho, co jsi mi řekla, Hlavní Země je jen divná tráva a démoni a jen pár lidí. Tahle země má Mysterii a tuny lidí a skoro žádného démony. Takže my jsme Hlavní Země.“
„Já,“ řekla pobaveně, „jsem nepojmenovala paralelní vesmír.“
„Ne, ty jen jednomu vládneš.“
„To stěží,“ řekla smějící se, aby zakryla své nepohodlí. Proč se na ni takhle díval? Tak intenzivně, jako by vše, co řekla, bylo mimořádně důležité? „Tato žena jen ochraňuje ty, co to nemůžou dělat sami. Pokud to někoho těší nazývat tuto ženu královnou, tato žena má jiné věci, o které se musí starat.“
„Vidíš, vidíš?“ Hodil další koulí, ignorujíc její zavrčení. „To je to, o čem mluvím. Ty ani neuznáš svou válečnou kořist – královský titul! Je to jen zabij, zabij, zabij a práce, práce a práce.“
„A házej, házej, házej,“ řekla a vzala další kouli. „Teď sleduj, Thade. Musíš se koukat, kam ta koule letí. Představ si nepřítele, jak leží na zemi mrtvý a zkrvácený. Pak hoď.“ Hodila koulí; kuželky se rozhodily tak tvrdě, že jedna dokonce skončila ve vedlejší dráze. „Pak vítězství.“
„Psycho,“ řekl si pod vousy, zapisujíc její skóre.
„Tato žena není seznámena s tímto slovem.“
„Znamená to strašlivá válečnice královna.“
Pohlédla mu do očí. „Tvůj obličej se neshoduje s tvými slovy; tato žena si myslí, že lžeš.“
„No, jsi docela chytré malé psycho. Připíšeme to na seznam tvým dobrých vlastností.“
„Zdáš se zvláštně veselý.“
„Proč ne? Jsem na rande s nádhernou válečnicí královnou, která hraje bowling jako ďábel a sní sama půlku velké pizzy.“
Zasmála se. „Za to poslední můžeš vinit sám sebe, pane; děláš excelentní pizzu.“
„To je pravda,“ řekl bez stopy skromnosti. „Dělám.“
„Ale hraješ bowling,“ pošťouchla ho, pak si vzpomněla na oblíbený přídomek Scornful, „jako malomocný.“
„Au, hezky! Krásko, je tu pro tebe ještě naděje.“


9 komentářů: