úterý 11. července 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 24



Suché, křehké listy z nepřeberného množství stromů, plácly Stridera po tváři, poškrábaly mu pokožku, a přidaly naštvání k jeho již temné náladě. Měl Hadiee, aka Haidee, známou také jako Ex, svázanou, vedl ji cestou před sebou, přičemž hlavní nápor pleskání odnesla ona, bručela a stěžovala si, nadávala mu různými jmény. “Bastard“ byl asi nejmírnější z jejích oslovení.
            Předtím v hotelu na ní ležel a sliboval jí, že jí ublíží hůř, než kdy byla zraněná, ale nakonec ji nerozřezal na malé kousky, ani vlas jí nezkřivil. Byl naštvaný jako peklo. Zvedl svou čepel, aby to udělal. Chtěl jí alespoň uříznout prst. Zasloužil si to, za to že zabila Badena. Ale ona se na něj dívala s takovou odvahou, takovou výzvou, až se mu zdálo, že chce, aby ji zabil. Místo toho nad ní zůstal jen stát. V žádném případě by jí nedal to, co by chtěla.

            Jako by vycítila směr jeho myšlenek – a k čertu, možná že ano. Byla teď nesmrtelná, ale nevěděl, jak se to stalo, nebo co vlastně byla – když vykřikla přes rameno: „Měl jsi mě zabít, ty stupidní blbečku!“ Její šedé oči se leskly. Její kůže byla zarděná a orosená potem – vlastně se to podobalo malým korálkům ledu – a vlasy měla přilepené ke spánkům.
            Dokonce i když byla pocuchaná, byl na ní krásný pohled. Děkoval bohům, že “krásná děvka“ není jeho typ. „A ukončit tvoje utrpení. Ha! Mazej dál.“
            „Ty jsi ten, kdo bude trpět. Jestli si myslíš, že svůj vztek budu držet v sobě, tak jsi ještě hloupější, než vypadáš. A ty vypadáš nekonečně hloupě! Mám v úmyslu si ztěžovat na každou zatracenou věc, která mě trápí. A začnu s hmyzem. Sežerou mě zaživa!“
            Půl hodiny si stěžovala kvůli zatraceným broukům. Trvalo to však jen pět minut, než mu začaly krvácet uši z pronikavosti jejího hlasu.
            „Čas na přestávku,“ vyštěkla. „Jdeme už celé hodiny a já si musím odpočinout.“
            „Ještě ne. Jsme blízko místa, kde chci být. Zatím žádný odpočinek.“
            „Přestávka. Nebo máš příliš velký strach kvůli několika minutám odpočinku?“
            Vyděšený? Byla to výzva, kterou jeho démon přijal.
            Strider se zamračil. Ex si to neuvědomovala a neustále šla kupředu, dokud sebou lano kolem jejího kotníku netrhlo – lano které bylo přivázané k jeho zápěstí – škublo sebou a ona spadla. Dopadla na obličej, rychle se otočila a podívala se na něj.
            Jeho zamračení se změnilo v úšklebek, když si odhodil batoh ke stromu a padl vedle ní. „Dobře. Čas na přestávku.“
            Ex zůstala na zemi, posadila se a přitáhla si kolena k hrudi. „Bastarde,“ zamumlala.
            „Dotkni se kotníku a já ti uříznu ruce.“ Prázdné tlachání – možná – ale to nevěděla „A tady je další varování pro děvky, maličká. Odteď, pokaždé, když mě napadneš to budu vnímat, jako výzvu, abych s tebou měl sex.“ Nic by ji víc neodradilo, tím si byl jistý.
            Zbledla. „Varování přijato.“
            Dobře. Tak. Tu chvíli odpočinku by mohl co nejlépe využít. „Hlad?“
            „Ano.“
            Rozepl svůj batoh a vytáhl krabici s Ret Hots. (Red Hots jsou červené pálivé bonbóny, vypadají podobně jako Skittles – poznámka překl.)
            Ex je zahlédla a téměř se jí vyvalili oči z hlavy. „To je to, co jsi přinesl jako polní příděly? Ty idiote! Slovo hloupý je pro tebe příliš velkorysé. Bonbóny nás neuživí.“
            „Mluv sama za sebe.“ Hodil si hrst do úst, žvýkal a zavřel oči, když ho zaplavila lahodná chuť. Možná dokonce zasténal.
            Když se na ni podíval, zamračila se a natáhla ruku.
            „Jsi si jistá, že nějaké chceš? Ty jsou jen pro idioty, kteří jsou příliš hloupí, aby přinesli správné polní dávky.“
            „Prostě mi je dej.“
            Hodil několik drahocenných bonbónů do její překvapivě chladné dlaně, než mohl změnit názor o tom, že ji krmí, a pak si nacpal do pusy tolik bonbonů, kolik se mu tam vešlo. Opět zavřel oči v extázi. Skořice. Nic nechutnalo lépe. Dokonce ani ženy s tím nemohl srovnávat. Pokud by neměly chuť jako skořice, ale nikdy se s žádnou takovou nesetkal. Ne ve skutečnosti.
            „A kam jdeme?“ zabručela Ex.
            Polkl. „To není tvoje zatracená věc.“ Řekl to příjemně, ale nenechal žádný prostor pro argumentaci.
            Pravda byla, že ji bral do Budapešti. Jen jí udělal dlouhou cestu. Přes les a poušť a všechno ostatní, co zasáhlo jeho fantazii. Všechno, co by ji zlomilo, oslabilo a nutilo, aby na něj spoléhala. Nemluvě o tom, že potřeboval dostat jejího přítele ze stopy.
            Právě teď se nacházeli na vzkříšeném ostrově Nevyřčených, aby se dostali do chrámu, ale zůstali daleko od civilizace.
            Koneckonců, byl na cestě, aby navštívil Nevyřčené, když Ex a její přátelé přerušili jeho cíl a on neviděl žádný důvod, proč by kvůli nim měl měnit plány. Kromě toho měl další příležitost ukázat Ex, co je to skutečné monstrum.
            Oni ji vyděsí, uvědomí si, že Strider není tak špatný, jak si myslela, a bude mu vděčná, že ji udržel v bezpečí. Brzy by mu věřila, že ji ochrání. Otevřela a pověděla mu všechno, co chtěl vědět o ní a jejích kamarádech Lovcích. Protože zjevně neměl žaludek, aby ji zabil – za což se styděl – mohl ji i tak využít. A pak ji zradit. Stejně jako ona zradila Badena.
            Až s ní Strider úplně skončí, mohl by ji poslat zpět k lidem. Potom by viděli, jak je k nim neloajální. Pak by ji mohli zabít.
            Aby získal její důvěru, nemohl na ni být příliš příjemný. Hlavně ne ze začátku. Podezírala by ho. Kromě toho nebyl tak dobrý herec. Nenáviděl tuhle ženu a myšlenka, že na ní bude milý mu drásala každý nerv.
            „Máš nějakou vodu?“ zeptala se tím kňučivě stěžujícím hlasem.
            Otřásl se. „Jo.“ Popadl jednu z lahví vody, kterou přinesl, zakroutil víčkem a vypil většinu obsahu, zatímco ho sledovala. Uniklo jí zakňučení, a on stiskl láhev příliš silně až zapraskal plast.
            „Tak? Podělíš se nebo ne?“
            Pokrčil rameny a hodil jí to, co zbývalo. „Mám breberky,“ informoval ji.
            „Dobrá zpráva je, že mám aktuální očkování na všechny nemoci.“ Vyčerpala obsah lahve v několika vteřinách, pak se na něj podívala, očividně podrážděná tím, že jí dal tak málo.
            „Buď vděčná, že jsem ti vůbec něco dal,“ řekl procítěně.
            „Zlej bastarde.“
            „Vražedná děvko.“ Přestaň. Tohle není způsob, jak si ji získat. Koho zajímá, jestli ho bude podezírat kvůli jeho sladkému chování?
            Vyhraji ji, poručila Porážka. Vyhraj. Vyhraj. Vyhraj.
            Skvělé. Jeho démon ji viděl jako výzvu. Byla to výzva, kterou nepotřeboval, ale už nebylo cesty zpět. Musel ji přesvědčit – skoro zavrčel – aby ho měla ráda.
            Utnul své myšlenky, Strider prohledával batoh, dokud nenašel sušené maso, které přinesl. Vytáhl pytlík, a další lahev vody a obě věci hodil dívce.
            Snadno je zachytila, když si uvědomila, co jsou, zabručela: „Díky.“
            „Nemáš… zač.“ Fuj. Nebyla žádná sranda to říct. Vlastně ta slova na jazyku chutnala jako popel.
            Tiše ji sledoval, když jedla. Po obličeji měla rozmazanou špínu a na bradě drobné škrábance. Brouci ji pokousali na krku, takže otekla, způsobili růžové skvrny. Její šaty byly mokré od potu a stejně tak špinavé jako její obličej.
            Jak to, že nic z toho neodvádělo pozornost od její krásy?
            Pravděpodobně se dohodla ďáblem. Stejně jako Legie. Na rozdíl od Aerona nebyl ochoten umřít, aby ji zachránil. „Jak dlouho se už scházíš se svým mužem?“
            Tmavé řasy se zvedly a pak se její oči zadívaly do jeho duše. „Proč to chceš vědět?“
            „Jednoduchá zvědavost.“
            „Dobře. Řeknu ti to, ale nejprve mi odpověz na otázku.“
            „Jistě.“ To neznamená, že by odpověděl čestně.
            „Máš přítelkyni?“
            „Ne.“ Pravda. Neměl žádný důvod lhát.
            „To jsem si myslela,“ řekla s nadšením, které ho podráždilo.
            Strider vystrčil bradu. Co? Nemyslela si, že vypadá dobře natolik, aby zaujal ženu? Nemyslela si, že by ho vydržel někdo delší dobu tolerovat? Tak to se mýlila. Neměl přítelkyni, protože to tak chtěl. Jakmile jeho démon splnil výzvu vyhrát jejich srdce, zájem démona byl pryč.
            A pak ho samozřejmě ženy vyzývaly jinými způsoby. Způsoby, které nenáviděl. Vsadím se, že by si se mnou nemohl strávit celý den a bavit se. Vsadím se, že mi každý den v týdnu nebudeš volat. Bylo prostě lepší pro všechny zúčastněné, pokud věci mezi nimi udržoval dočasně.
            „Takže,“ řekl. „Jak dlouho se stýkáš se svým mužem?“
            „Sedm měsíců.“
            Sedm měsíců? V lidských letech – které byly podobné psím – to byla velmi dlouhá doba. „Tak proč sis toho chlápka nevzala?“
            Pokrčila rameny, když si nacpala poslední kousek sušeného masa do úst.
            „Nech mě hádat. Chtěla jsi, ale on ne?“
            „Vlastně,“ řekla tvrdě „on chtěl, já ne.“
            Zajímavé a nečekané. „Proč jsi to neudělala? Prostě jsi ho používala na sex?“
            Rozpaky se vrátily do její tváře, změkčily její rysy, což ji udělalo ještě víc krásnou. Zdálo se, že je zranitelná… sladká. „Něco takového,“ zamumlala.
            Prudce se napřímil. Nerozuměl tomu a nechtěl nad tím uvažovat. Ta žena mě nepřitahuje.
            „Změníme téma. Pamatuješ si, jak si mě zabil?“ zeptala se.
            „Ano.“ Před všemi těmi staletími jí zuřivě zabořil čepel do žaludku, zuřil kvůli tomu, co udělala Badenovi. Pak, když se zhroutila, usekl jí hlavu. „Nevadilo by ti říct mi, jak jsi to přežila?“
            Ignorovala ho. „Necítíš žádnou vinu za to, co jsi udělal?“
            „Sakra, ne. Cítíš se provinile ty za to, co jsi udělala mému nejlepšímu příteli?“
            „Sakra, ne.“
            To si nemyslel. A to ho… obtěžovalo. Nemělo by ho to trápit. Věděl, kdo a co je – z větší části. Odstranění zla bylo jejím cílem a ona považovala Badena za zlo. Až ji zabije, bude mít výčitky?
            Zamračil se, zavřel tašku a stoupl si. „Je čas. Vstávej,“ vyštěkl. Pak se přikrčil. Nechtěl, aby to znělo tak krutě.
            Ex ho neposlechla. Vlastně se na něj dlouze zadívala, rukama si nahoru a dolů třela lýtka.
            „Zvedni se,“ řekl jemněji a zatahal za provaz. Ale lano bylo přeřezané. Nějak se jí podařilo ho rozdělit, ale neviděl její prsty poblíž něj. A určitě neměla nůž. Ani jedno z toho nijak nezaznamenal.
            „Přestávka.“ S úšklebkem vykopla nohu větší silou, než by při své velikosti měla být schopna, zasáhla ho do kotníku a srazila ho k zemi. Jako blesk vyskočila na nohy.
            Chyť ji, chyť ji. Vyhraj, vyhraj. Porážka vykřikla, když Strider vyskočil na nohy a vrhl se za ní. Ztrácíš ji. Musíš vyhrát.
            Když se rozběhl, sáhl po plášti, který byl připoután k jeho hrudi, ukryl ho tam, protože věděl, že to poslední, co by Ex udělala by bylo na něj šáhnout. Jenže tam nebyl.
            Ta… děvka! Nějak ho ukradla. Stejně jako u lana neměl ani tušení, jak to udělala. Věděl jen, že ji musí chytit. Než se dostane ke svému příteli.


Tak hlasitý… tak odporný. Amun se nějakým způsobem udržel na nohou, svíral nůž. William a Aeron byli z obou jeho stran, obklopili ho, aby ho chránili. Obklíčila je nová horda démonů – už se probojovali první i druhou – někteří byli menší, jiní velcí, ale všichni byli odhodlaní. Jejich myšlenky… byly zcela zaměřené na krev a bolest a smrt.
            Ochutnat, pomysleli si. Zranit. Zabít. Udeřili na válečníky svými drápy, kousali je otrávenými tesáky, kopali a bili, smáli se a utíkali. Samotná bitva zuřila celé hodiny. Možná dny. Možná roky. Všichni byli vyčerpaní, pořezaní, krváceli, třásli se, byli na pokraji sil, v trýznivé bolesti, a pokaždé, když zabili démona, nahradili ho další tři. Ale oni se odmítli vzdát.
            Amun se jim pokoušel pomoci, ale pokaždé, když se pohnul, pokaždé, když se málem dostal k tomu, aby se srazil s jedním z tvorů, vstoupil do jeho mysli nový hlas, nové vzpomínky, které se odehrávaly v jeho hlavě – znásilnění, další mučení, a další zabíjení – téměř ho to srazilo na kolena.
            Přes to všechno, Lucifer seděl na svém trůnu, pozoroval, smál se, a Legie seděla u jeho nohou. Každou chvíli ji pohladil po hlavě, jako by byla jeho oblíbeným psem. A když se pokusila vstát a zoufale pomoc Aeronovi, kníže temnoty jí zaryl drápy do hlavy a držel ji tak dole, dokud nezačala fňukat a nevzdala to, krev jí ztékala po spáncích.
            „Nevím, kolik jich ještě zvládnu,“ procedil Aeron skrz zuby.
            „Rameno… visí... na vlásku,“ odpověděl William. Nepřeháněl.
            Musím jim pomoc, pomyslel si Amun. Vzduch byl horký a vyčerpával to, co zbylo z jeho síly. A kouř… bohové, vše, co chtěl udělat, bylo kašlat. Kašlat, až by nakonec kouř zaplnil jeho plíce natolik, aby zemřel.
            I když to nemuselo být nutné. Vůně smrti se držela každého vdechnutí, bodala ho do chřípí a slibovala zúčtování. Velmi, velmi brzy.
            Zatlač. Ignoroval hlas, obrazy. Jediný důvod, proč tito dva válečníci stále zůstávali na nohou, i přes jed, kterým jim pravděpodobně démoni vstříkli do žil kousnutím, byl, že vypili zbytek Vody Života.
            Až účinky vody vyprchají, ztratí svou sílu a nic je nezachrání.
            Nemůžu je nechat zemřít. Sebe, ano. Smířil se s koncem. Ale ne s koncem svých přátel. Jeho přátelé nikdy. Amun s řevem zvedl ruku, čepel připravenou. A ano, hlasy a obrazy intenzivně rostly, ale tentokrát je nenechal, aby ho zastavily. Otočil se dopředu, a dostal se tak z ochranného objetí svých přátel a sekl. Sekal a sekal a sekal. Démon po démonovi padali, vřeštěli, sténali, krváceli u jeho nohou.
            Když dosáhl jejich středu, kapaly z něj tekutiny, oči ho pálily, ústa měl plná chuti hniloby, ale přesto se nezastavil. A brzy se nechtěl zastavit. Obrazy… ano, chtěl zabít. Chtěl mrzačit.
            Odřízl démonovu paži a usmál se. Rozpůlil démonu nohu na dvě části a zasmál se. Odstraňoval oční bulvy, jazyky, dokonce i soukromé části a smál se o to víc. Tohle. Byla. Zábava.
            Strach se zažehl v jejich karmínových očích, a brzy se od něj drželi dál. Ale jemu to nestačilo. Potřeboval víc. Byl vzrušený. Představoval si všechno, co by jim mohl udělat. Křičeli by, prosili, krváceli. Ano. Zábava.
            „Zastavte ho!“ vykřikl Lucifer, už se nebavil. „Vezměte mu hlavu.“
            „Co kdybychom si místo něj vzali tvou hlavu?“ prohlásil nový hlas. „Bude vypadat dobře, jako má trofej.“
            Amun rozpoznal ten hlas, věděl, že patřil někomu, koho obdivoval, ale neměl čas, aby se na něj podíval. Tolik cílů čekalo na jeho čepel. Prořízl démonovi hrdlo, dalšího bodl do srdce, pocítil na tváři teplou krev, olízl ji. Lahodné.
            „Lysandere,“ zasyčel Lucifer.
            „Ach, Aerone,“ vykřikla žena. „Můj ubohý miláčku. Rozpadáš se.“
            „Olivie! Odejdi odtud. Jdi! Tohle by si neměla vidět.“
            „Ne bez tebe. A pokud si chtěl vymyslet skvělý plán, stačilo přesvědčit Nebeskou Radu, aby sem dolů poslali armádu, měl by si mě prosit o odpuštění za to, že jsi mě nechal doma a pak mi pořádně poděkovat, že jsem ti přišla na pomoc.“
            Dorazili andělé, pomyslel si Amun vzdáleně. Nejspíš by měl být šťastný, ale démoni utíkali z komnaty, a tak nezbyl nikdo, koho by mohl zabít. Nebo mučit. Tohle nebylo zábavné.
            Zamračil se a otočil se. Viděl armádu andělů v bílých rouchách, kteří kolem Lucifera utvořili půl kruh. Pozoroval knížete temnot, jak na ně syčí a také se pokouší utéct. Jeden z andělů držel vzlykající Legii, další z nich podpírat téměř bezvědomého Williama, a Olivia měla ruce omotané kolem třesoucího se Aerona.
            Když nemohl Amun zabíjet démony, předpokládal, že mohl zabíjet anděly. Ano. Ano, pomyslel si, můžu. Usmál se. Byli dokonce lepšími cíli. Budou křičet hlasitěji, padat tvrději, bolest bude jednodušší.
            Zašklebil se, dal se do pohybu, zvedl čepel… zhoupl jí dolů… chystal se vrazit ji jednomu z těch okřídlených bastardů do zad. Zábava, zábava, zábava. Ale kolem zápěstí se mu pevně ovinula něčí ruka a zastavila ho.
            Amun vykřikl zuřivostí. Delší dobu nemluvil a jeho hlasivky vydaly chraplavý zvuk.
            „Co to děláš, Tajemství?“ zeptal se Lysander a zatřásl jím. „Toto jsou mí lidé, přišli pomoci. Neútoč na ně. Nikdy.“
            Amun znovu zařval. Koutkem oka sledoval Aerona, který se pokusil vytáhnout z Oliviiny náruče. „Nech ho jít, Lysandere. Není sám sebou.“
            „Aerone, přestaň,“ řekla Olivia, omotala okolo něj křídla, aby ho udržela na místě. „Podívej se na Amunovi oči. Je teď plnohodnotný démon. Musíš se od něj držet dál, nebo by tě taky mohl infikovat.“
            Infikovat? Amun se nikdy necítil lépe. Nikdy si tolik neužíval. Jeho přátelé by to štěstí měli zažít.
            „Jen mě s ním nechte promluvit,“ prosil Aeron. „Tohle se stalo kvůli mně.“
            „Pouze mluvení nepomůže,“ řekl Lysander, jeho tmavé oči vířily a prakticky nahlížely do Amunovi temné duše. Jeho hlas byl klidný, hypnotický. „Že, démone?“
            Amun se trhnutím osvobodil a skočil na anděla. Lysander však očekával úder a zablokoval ho jednou rukou: druhou vytvořil ohnivý meč z ničeho.
            „Ne!“ Aeron a William vykřikli společně.
            Ale bylo pozdě. Andělův úder ho poslal na kolena. Byla by to perfektní pozice pro stětí hlavy.
            Jenže Lysander si nevzal jeho hlavu.
            Ohnivý meč klesl, udeřil ho do hrudníku, propálil se přes oděv a maso a zanechal zející díru.
            Amun byl nejprve příliš ohromen, než aby udělal něco víc, než že se jen díval na kouřící zranění. Pak se ozvala bolest, sžírala ho, v jeho hlavě se střídaly hlasy a obrazy, dokud se nestaly jedním. Přepadl dopředu, skončil na tváři, každý sval v těle mu bolestivě pulzoval.
            Lysander si vedle něj klekl. „Pokud budeš mít štěstí,“ řekl anděl „zemřeš. Pokud ne, přežiješ, ale budeš si přát, aby se tak nestalo. Ať tak či onak, strávíš zbytek svého života uvězněný.“
           

            

11 komentářů: