středa 17. května 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 13



Královský hrad Eldenu býval nádherný, Reda to mohla posoudit přes malý Daynův dalekohled, který našla v MacEvoyově brašně. Z místa kde stáli, na břehu Krvavého jezera, nedaleko od přísně střežené hráze, ukrytí v hustém houští středního vzrůstu, na okraji Mrtvého lesa, viděla klasickou eleganci s věžičkami a hrad zasazený do obrovského kusu kamene s rozsáhlým cimbuřím a elegantně konstruovanou hrází, spojující ostrov s pevninou. Podobné detaily shledávala i v menších staveních mimo zámek, takže vypadaly jako jeden celek.

Ale přestože základy královského sídla byly navržené v dědictví krásy, současné zpodobnění bylo temné a skličující a neslo pach psychického tlaku, po kterém se jí chtělo ucuknout.
„Bohové a propasti," zavrčel Dayn pod vousy. „Za tohle zaplatí." V jeho očích zahlédla ostrou bolest, když si prohlížel špínou hnědé, znečištěné jezero.
Tu a tam hladinu rozvířil nějaký pohyb, ale bytost pod hladinou rozhodně nechtěla vidět. Samotný ostrov vyhlížel šedivě a shnile a hrad sám byl obklopen clonou smogu a vypadal tak nějak unavený, i když si nebyla jistá, zdali by to bylo možné. Temné postavy přecházely sem a tam, někteří byli malí lidé, jiní byly obrovské a mohutné siluety tvorů, které jak doufala, neuvidí nikde jinde, než v pohádkové knize nebo ve vlastních nočních můrách. Obrovští štíři s drápy širokými jako břitvy hlídali hráz, obrovští tvorové podobní krabům se pohybovali podél cimbuří a dvouhlaví obři pracovali na hradbách, zvedali kusy kamene, jako by to byly pouhé oblázky, ačkoliv nebylo jasné, zda něco budují, nebo ničí.
V blízkosti základů zámku se mihl pohyb; zašilhala, dokázala rozeznat lidské postavy, jak kráčejí v řetězech, spojení dohromady a bičoval je menší muž v červeno-černé uniformě. Všech šest vězňů neslo královské barvy a boty, ale všichni byli ohnutí a strnulí, jejich řeč těla křičela bolestí. Rebelští vězni, o tom nebylo pochyb.
„Ach," zašeptala Reda a pak se kousla do rtu.
„Podívám se."
Takže mu podala dalekohled a ukázala na to místo. Pak se natáhla svou volnou rukou a ovinula své prsty přes jeho. Napjal se a zůstal tak ještě okamžik, dokud si nebyl jistý, že se jen tak nedotýká, ale ukazuje mu rebely. Ale pak vydechl, poklesla mu ramena a popadl ji za ruku a pevně ji držel. Ačkoliv mezi nimi nebylo nic, co by rozhodlo, když pustil dalekohled a otočil se k ní, bez váhání mu padla do náruče. Přitiskl ji k sobě a jen ji držel s tváří zabořenou v jejích vlasech, když dalekohled dopadl na zem.
MacEvoy zafrkal a sklonil hlavu, aby se pásl, takže trhání a tahání za otěže v prstech bylo mnohem méně důležité, než jemné chvění proudící Daynovým tělem a zuřivost jeho sevření, které cítila, jako kdyby pro změnu byla ona ta, která ho drží, nechává ho opírat se.
„Můžeme to udělat," řekla proti jeho krku. „Mít víru."
Celý půl den plánovali, kde si pronajmout či ukrást loď, pak plánovali, jak se po setmění přeplaví.
Jeho smích byl dutý a křehký. „Necítím nic z Nicolaie, ani nikoho jiného. Nemyslím si, že jsou tady." Přitiskl tvář k jejímu spánku. „Myslím si, že jsem jediný, kdo zůstal."
Zavřela oči, srdce ji pro něj bolelo. „Nevíš, jestli je to tak. A i kdyby, někdo musí čaroděje zastavit. Věci nemohou zůstat tak, jak jsou nyní."
Odtáhl se od ní, podíval se na ni tak něžně, že téměř zavřela oči, aby si ten okamžik uchovala před tím, než zmizí. „Nebojíš se už, můj válečníku?"
Zavrtěla hlavou a pronesla: „Upřímně řečeno, bojím se tak, že mám chuť stočit se a schovat si tvář na kolenou. Ale uvědomila jsem si, že jsi měl pravdu. Být statečný neznamená nemít strach. Je to o tom pokračovat dál."
To byla pravda, se kterou se ráno probudila po dlouhém, neklidném spánku. Byl to jednoduchý plán, ale opravdový a naprosto logický. A věděla, že to slyšela i předtím - ne jen od něj, ale i od svých přátel, rodiny, spolupracovníků, na oddělení psychiatrie -  ale poprvé tomu doopravdy věřila. Mnohem víc věřila sobě a věděla, že se tentokrát nenechá odradit. Ne dnes, když je v sázce tak moc.
Nastavil si její tvář v dlaních a sklonil se, aby řekl proti jejím rtům: „Ach, sladká Redo. Můj drahocenný bojovníku."
V okamžiku, když se jeho rty spojily s jejími, věděla, že on je vlkodlak. A v momentu, kdy se jazykem dotknul jejích rtů, byla si plně vědoma, že se s ní miloval, aniž by se s ní podělil o jeho nejhorší tajemství. A když pootevřela ústa, a nechala ho vejít, udělala to vědomě. Ochotně. Hltavě.
Nebylo to okouzlením. Byli tam jen oni dva a jejich spojení, které přes všechno ostatní, co se dělo, existovalo.
Objala ho kolem pasu a přitáhla si ho k polibku, který byl méně vzrušující asi jako kdyby říkal, Ano, jsem tu pro tebe. Jsme v tom společně. Vzhledem k tomu, že nabyla více důvěry, byla rozhodnutá, že zůstane po Daynově boku a nebylo to jen tím, že následovala ten hlas v mlze. Bylo to větší než oni dva, větší, než cokoliv, čím se dříve zabývala. Přesto by to mohla udělat. A ona to udělá. Mohla by svým vlastním způsobem pomoci zachránit svět. Nebo alespoň království.
V jistotě ve svém polibku mu klouzala rukama nahoru po zádech a doširoka roztáhla prsty, objímající ho tolik, kolik jen mohla. Kryju ti záda, pomyslela si. Pojďme dostat toho parchanta.
Jako by ji mohl slyšet, vtiskl jí poslední dlouhý polibek na tvář a spánek. Potom ji otočil tak, aby oba byli zády ke Krvavému jezeru a natáhl ruku. „Vidíš tu borovici na vrcholu třísměrného rozcestí?"
Možná to bylo tak čtvrt míle daleko a vypadalo to jako trojzubec. Přikývla. „Vidím. Chceš to použít jako nouzový bod pro setkání?"
„Ne. Tvoje svatyně je ve spodní části toho stromu."
„Moje… co?" Otočila se k němu, jestli se náhodou nepřeslechla.
Ale jeho oči, které se na ni jen před malou chvílí soustředily, se odtrhly od její tváře, zahleděly se na ostrov a znovu se k ní vrátily. „Já vím, kdo jsem a co musím udělat, Redo. V první řadě jsem princ Eldenu a nemůžu se nechat čímkoliv od mého cíle nechat odpoutat."
Stočila hlavu v zasténání - Neeeee. Tohle se neděje, to nemůže být pravda. „Nemůžeš tam jít sám. Zabijí tě." Hlas měla nakřáplý z toho, jak jí krvácelo srdce. „Pokud se mě snažíš chránit, tak to nedělej. Dokážu se o sebe postarat."
Místo okamžité odpovědi ji chytil za ruku a zvedl ji ke své hrudi, přitiskl ji k sobě, aby cítila tlukot jeho srdce. „Každému z nás je dán takový život, do jakého jsme se narodili." Složil jejich ruce, zlíbal klouby na její ruce, pak ji pustil a ustoupil. „Jdi domů, Redo. To je místo, kam patříš."
"Já…“ Pár sekund tam jen stála, ani nedýchala - ne ze strachu, ale z šoku, ze zděšení a náhlého vzplanutí hněvu. „Ty hajzle. Keely měla pravdu, že jo? Jsi poživatel."
Nic neřekl, jen tam stál. A ona neviděla nic, čím by mohl říct, aby zůstala. Ve skutečnosti neviděla vůbec nic.
Jakkoliv se snažili důvěru mezi nimi znovu vystavět, tedy ona začala budovat svou důvěru - zhroutila se v tomhle okamžiku a vypařila se. Puf. Pryč. Hotovo. Konec hry.
Když ji něco lehce šťouchlo do zad, probrala se a prudce se otočila tak, že MacEvoy couvnul o několik kroků a zafrkal, jako kdyby chtěl říct: Co máš za problém?
Samotnou ji překvapil smích dušený vzlyky, když se natahovala pro otěže. Na Dayna se nepodívala, nemohla, jinak by byla ztracená. „Jedem." Podívala se na trojcestné rozcestí a pokynula MacEvoyovi. „Uvidíme, jestli mezi tam a tady existují nějaké slušné farmy." Pokud ne, zřekne se svého úkolu a nechá ho, aby se staral sám o sebe.
Zastavila se na okraji křoví, kde se na úzké pěšině, která vedla k silnici, otočila a obrátila se k němu. Dayn stál v pozadí znečištěného jezera a zchátralého zámku, rozhodnutý, vzdálený a osamělý. Osamělý vlkodlak. Pane Bože. Srdce se jí sevřelo náhlou předtuchou, ale co víc mohla říct?
Takže nakonec jen zvedla ruku. „Hodně štěstí, Dayne."
Náznak úsměvu se dotkl jeho rtů. „Nápodobně, sladká Redo." Pak, pohybující se lehkým, dravým pohybem vklouzl do lesíka, aniž by se ohlédl.
A najednou zůstala sama, s výjimkou koně s lysou tváří a těžkého srdce.
*****
Dayn se nehodlal sám vrátit, i když si to strašně přál. A nemohl se zhroutit a soustředit se na bolest, která ho trhala, místo toho, aby jej naplňovala v místě, kde mu tlouklo srdce, i když to si taky strašně přál. A přesto se protentokrát stal ušlechtilým a čestným, když šlo o ni: protože ji poslal pryč.
Pohled na ostrovní hrad mu potvrdil pouze instinkt umocňující se od chvíle, kdy bylo určeno, že se stane zázrak, díky jemuž se dostane na ostrov a při dalším se dostane do hradu. A šance, že přežije boj s čarodějem, který za dvacet let magie a kouzel napáchal tolik škody zakořeněné v zámku, a k tomu bez svých sourozenců, byla malá.  
Byla tu zatraceně velká šance, že když tam půjde, zemře. A pokud tomu tak bude, chce ji mít daleko od ostrova, v bezpečí, i kdyby ho měla nenávidět v jeho vlastním království. Pro jednou věděl, že dělá správnou věc, když přišlo na ni, obětavou věc.
Takže místo toho, aby šel za ní a udělal všechno pro to, aby jí odstranil ten výraz z pohledu a stáhl si ji zpátky do náruče, donutil se pokračovat směrem k části Mrtvého lesa známé jako Zlodějovy háje, hledajíc loďku.
Ale když se plížil podél okraje Mrtvého lesa, pocit blížící se zkázy, jako by se s tím sílícím strachem už probudil, vysílající mu studené mrazení po zádech a nutil jej, aby se častěji ohlížel přes rameno.
Pak v jednom z těch okamžiků postřehl pohyb a jeho vnitřnosti se sevřely. Něco bylo tam venku. Něco velkého a ošklivého. A páchlo to temnou magií.
Bušení srdce v něm vyburcovalo instinkty lovce, které náhle vykřikly hlasitě a jasně, aby uchopil svou kuši. Zaváhal a pak otevřel malou, vzduchotěsně uzavřenou nádobku na opasku. Opatrně - oh, tak opatrně - ponořil konečky svých posledních šesti šípů do husté černé tekutiny, potahujíc jejich hroty olejovým leskem. 
Pět jich vrátil zpátky k opasku, aby šípy ukryl. Šestý si přichystal do kuše a dal se znovu na cestu, i když mnohem obezřetněji, než dříve, intenzivně si vědom svého okolí a snažící se pochytit, kdyby měl někoho v patách, nebo ucítil něčí dech. Něco tam venku bylo, ale kde?
Mrak překryl slunce stínem, na okamžik ztemnil prostor kolem něj a pak pokračoval. Vítr mu ševelil nad hlavou, v listech odumírajících stromů zněl divně. Nad hlavou měl otevřený prostor, kterým problikávalo sluneční světlo střídavě zatemňované plujícími stíny. Takový pohyb neviditelného proudu nad hlavou byl nepřirozeně rychlý.
Pak se otočil a pokračoval na druhou stranu. Zvětšovalo se to.
Dayn zastavil a na zlomek sekundy se nedůvěřivě zadíval, jak se křídla stínu zvětšovala. V celé velké říši Eldenu nebyli žádní okřídlení tvorové. Ne, pokud by nepočítal legendu o… Ne, to nebylo možné. Najednou chápal děsivé spojení mít v dětství oživlého strašáka, ještě předtím, než se dokázal vyprostit ze svého ochromení a strhl svou pozornost k obloze.
„Bohové!" To slovo mu uniklo při pohledu, který jej čekal.
Obrovské zvíře podobné hadovy se vlnilo oblohou, jako kdyby plavalo. Pak se to se skřípěním otočilo a složilo křídla, klesalo k zemi s krví podlitýma očima a zamračilo se to na něj. Přední končetiny to mělo malé s drápy na pařátech, mohutný zadek a hlavu o velikosti koně. Pokryté to bylo pouze černými šupinami, které se na slunci matně leskly, bylo to nádherné i děsivé současně, takovým způsobem, že by to mohlo být to nejhorší monstrum.
Daynův puls uháněl jako rány kladiva. Byl to drak. A ne ledajaký drak; byl to Feiynd, samotný vrah starých mágů. Moragh ho poslala, aby ho zabil.
Bohové mu buďte nápomocni. 
Feiyndonova ústa se rozdělila, jak na něj v tichosti civěl, byl to hrozný okamžik, jako kdyby se na něj usmíval. Vítr hvízdal v jeho plachtících křídlech, znělo to jako tisíc letících šípů. A pak křídla složil úplně a řítil se k němu dolů, jako živá zbraň zaměřená na svůj cíl.
„Bohové a propasti," zašeptal Dayn, jako kdyby se v něm jeho moc a instinkt sešly najednou. Nemělo smysl dát se na útěk, když ho čarodějnice poslala na něj, takže skrýt se pozbylo smyslu. Mohl jen zůstat stát a modlit se, zvednout kuši a vyhledat jeho násilné rudé oči.
Oči viděl. Mohly komunikovat. Byly mostem do hlavy a odtud do srdce.
Otevři. Doufám, že víš, co děláš. A pokud to nebude fungovat, žehnám ti za to, že to zkusíš.
Vyčkával k úderu. Měl své označení. Viděl, jak se Feiyndonova tlama otevřela dokořán.
A vypálil.
Šíp zrychloval, pravda, ale mávnutí křídlem odklonilo jeho směr a vletěl přímo do dračí tlamy, která pak sklapla a nato se doširoka otevřela v pronikavém řevu bolesti a vzteku, který v rámci jeho možností byl pevný a vřískavý a tak disharmonický, že poškrábal jeho nervová zakončení a téměř jej nutil, jako nic v jeho dosavadním životě, uprchnout.
Pak řev před útokem šelmy dopadl přes tenký baldachýn nažloutlých listů a dopadl k zemi, následovaný útokem na svůj cíl. Tvor dopadl tvrdě, kopal, drápy zatínal do půdy, zabíral do země a zasypával sebe - a Dayna - nečistotami.
Potom složil křídla a končetiny podél těla a stočil se do agresivní cívky, ze které se stal obří had připravený zaútočit.
Dayn vběhl zpátky do lesa v naději, že by tak mohl útok té pekelné bestie zpomalit. Jeho srdce a mysl pádily, což mu způsobilo jak dusno, tak jasnost. V útěku nebyl žádný smysl; musí zabít Feiynda, tady a teď. Oči, musí jít po očích. Ale měl je menší, než si uvědomoval a byly posazené hluboko v šupinatých jamkách. Bude muset dát svůj život všanc. Doslova.
V hloubi duše zašeptal, Otče, jestli mě slyšíš, pokud máš na tuhle situaci jakýkoliv vliv, prosím, pomoz mi, teď.
Když usadil druhý šíp na své místo, děkoval bohům, že tam nebyla Reda, protože nebyl žádný zatracený způsob, jak by se mohla postavit Feiyndovi. Snažila by se, protože taková už ona byla.     
Nabitou kuši zamířil na jedno z těch malých oček v šupinatém důlku chránící Feiyndovo oko. Na vteřinu se zdálo, že se mu tvor vysmíval. Pak z plných plic zařval a zaútočil. A Dayn najednou bojoval o život, pobízený vědomím, že kdyby teď zemřel, Elden zemře s ním.  
*****
Reda se otočila za náhlým výbuchem řevu přicházejícího od jezera; řev, výkřiky a lámání křovisk a stromů.
Srdce se jí zastavilo. „Dayne!"
Když opět zaslechla ty zvuky, přestalo jí záležet na tom, jestli ji využil, nebo jestli jí každá další lež nutila utíkat.
Při dalším hrozném lomozu se MacEvoy vyděsil a vyrazil, shodil ji na nohy. Přistála na kolenou, ale během několika kroků se vyhoupla kolem koňské hlavy a zpomalila jeho těžké dýchání i protáčení očí.
„Neopovažuj se ublížit mému zadku." Reda vstala, po chvilce ho popadla a přitáhla si jeho hlavu, aby se mohla dívat alespoň do jednoho bílého kruhového oka a zavrčela. „To. Stačí. Potřebuju, abys použil svůj tajný kanál zvířecího pronásledovatele, nebo cokoliv jiného, protože my nemáme možnost střílet z kuše. Už ne. Chápeš?“
Nevěděla, jestli k němu její slova pronikla, nebo to bere jako neberu-ty-kecy tón, ale zklidnil se do přerývaného odfrkávání a nechal ji nasednout.
Postavil se na zadní nohy na znamení protestu, ale když zavrčela, postavil se na všechny čtyři a vydal se, kam přikázala. „Dobrá volba," přitakala a poplácala ho po krku, aby si pospíšil.  
Pak, aniž by se pozastavila promyšlením si nebo nad zpochybněním logiky či emocí, pokynula mu směrem k těm hrozným zvukům, modlící se, aby už nebylo příliš pozdě.
*****
Dayn uhnul a přeskočil z jednoho stromu na druhý, usilovně se snažící nasadit do kuše svůj poslední šíp, když se za ním Feiynd prudce pustil.
Mrtvý les byl jedinou věcí, která ho v tomto bodě dokáže udržet naživu, dokáže draka zpomalit a přinutit ho, aby si udržel hadí podobu, protože tam nebyl žádný prostor pro to, aby roztáhl své končetiny a zformoval svůj bezbožný, ostnatý ocas k útoku. Ale co se zdálo být pozitivem, se ve vteřině stalo překážkou, protože jej neustále srážely větve. A neexistoval žádný způsob, jak by mohl s tím zvířetem bojovat zblízka. S kanci, štikami, jinými zvířecími pronásledovateli by mohl mít šanci. S krátkým mečem a bez brnění by byl mrtvý dřív, než by se dostal k sebemenšímu výpadu. Jeho vlkodlačí forma by ničemu nepomohla; byl by schopný předběhnout tvora na zemi, ale nedokázal létat a čarodějnice věděla, že to je jeho základ.
Nebyla žádná naděje na útěk. Jeden z nich musí zemřít.
Kdyby šlo jen… támhle! Vpředu byl velký strom s nízkými solidními větvemi a opodál to, co vypadalo jako mýtina. Vybuchl v rychlosti, která jej zcela vysála, ale v posledním kousíčku své energie nechal vyniknout své skryté špičáky a zaktivoval své léčivé schopnosti, když se řítil ke stromu, vyskočil, chytil se nízké větve a vylezl do koruny. Odtamtud mohl střílet dolů na draka bez omezení, možná dokonce najde lepší úhel.
Ale když se otočil, šelma byla pryč.
„Propasti." Tohle není dobré.
Už byl obrácený směrem k mýtině, když zaslechl pískot tisíce píšťal Feiynda řítícího se dolů. Tvor přistál na otevřené louce těsně pod stromem v plné dračí podobě, s křídly a končetinami prodlouženými.
Zapištěl, když se vztyčil na zadních a dosahoval nejen do výšky Dayna, dokonce převýšil i stromy. Nedokázal mu vidět do očí, nedokázal vstřelit šíp do kruhových míst, která byla často jedinou slabinou těchto obrněných tvorů. Jediné co bylo vidět, byl jeho zmenšený podbřišek a široká ocasní křídla, jelikož zůstal ve vzpřímené poloze téměř po celou sekundu. Pak zavřískal.
Náhle vyskočil, na všech čtyřech se dral ze špičky stromu a lámal větve, kmen se začal prudce viklat tak vteřinu předtím, než se sklátil k zemi vyvrácený z kořenů pod tíhou zvířete.
Dayn se pokoušel skokem vysvobodit, ale přistál těsně před větvemi, které se ho dotýkaly, a chytil se ho. Pustil ho, vyskočil na nohy a-
Obrovská, rozmazaná černá hmota udeřila z boku, když Feiynd udeřil, mířící svou čelistí na paži a jeho hrudník. Prohnul se, dýkovité zuby se zabořily a vysílaly pálivou bolest skrze něj.
„Ne!" Jeho vnímání naboural hrozivý pocit zlého, který jej varoval, že byl těžce zraněný. Cítil vlastní krev přes tvorův sirný dech, cítil ji v ústech a měl pocit, že mu vytéká i z nosu. Ale zároveň se jeho zájem zúžil na dva klíčové body: stále svíral kuši a ta jeho malá červená očka byla najednou velmi blízko.
Otočil tělem a pocítil prudší bolest, moc špatné, ale to mu nezabránilo pozvednout kuš.
Bez varování, že se vznese, visel v silných dračích čelistech jako zvíře se zlomeným vazem. Pak ho pustil.
Daynova váha jej uvolnila z dračích mohutných čelistí a letěl. Na okamžik se ocitl v beztížném stavu, cítil letmé potěšení, jak ho stará trhavá bolest opustila a pak jej nová bolest začala trhat a pak ho vyplivla stále jej sužující. Nato dopadl na prašnou mýtinu a kutálel se několik stop po tvrdé zemi s narůstajícím hučením v uších.
Pokusil se vstát, ale nešlo to. Pokusil se zvednout kuši, kterou stále svíral v paži, prsty sevřené kolem pažby, ale nedokázal to udělat. Jediné, co mohl dělat, bylo ležet, když se nad ním Feiynd vzepjal na svých zadních nohách, roztáhl křídla a zařval v triumfu. Pak se snesl na všechny čtyři a kráčel k němu, vykračoval si v dračí podobě. Jeho prasečí rudá očka se na něj upírala, rozevřel tlamu, aby ukázal ty strašné ostré zuby, teď zakrvácené.
Trvalo to celou věčnost, ale nebylo pochyb o tom, co bude následovat. Příběhy říkaly totéž; Feiynd nikdy nenechal svou kořist naživu.
Když byl od draka vzdálený na jeho tucet obrovských kroků, Dayn hledal svou léčivou magii, ale ta byla vyčerpána. Jeho vlkodlačí magie rovněž. Byl příliš daleko, příliš vyčerpaný. Jeho mysl uháněla, ale myšlenky měl rozptýlené a jednotvárné, jeho plány byly rozprášené. Je mi to tak líto, otče. Po tom všem neuspěl. Byl tak blízko, a přesto to bylo nedosažitelné. A nakonec byl víc muž, než princ, což už je jedno, jelikož jeho poslední myšlenka nepatřila Feiyndovi, ani jeho rodině, či Eldenu, ale jeho milence. Sbohem, sladká Redo, pomyslel si, rád, že alespoň ona je v bezpečí. 
Ale jak se nad ním šelma vztyčila, oči se mu zaleskly, tlama doširoka otevřená, zaslechl dunění kopyt a její hlas křičel: „Ne!"
Šíp zasvištěl, pohřbil se ve Feiyndově podpaží. Drak se se skřípěním a švihem otočil v bok, do kterého byl zasažen a odsunul se od Dayna. Současně Redu proklel, ale i jí žehnal, chtěl to-
Feiynd švihl ocasem, prosvištěl vzduchem a tvrdě dopadl na Dayna, na jeho zraněné tělo.
Temnota.   
*****
„Ne!" Reda se postavila ve třmenech a na draka vypálila další šíp, protože se začal stavět na nohy. „Jdi od něj pryč, ty hajzle!" Pod ní zůstával MacEvoy klidný, stejně tak i trysk jeho srdce, i když stříhal ušima a tělo se mu třáslo strachem.
Šíp se pouze odrazil, ale získala si dračí pozornost. Ta věc otočila hlavu a zasyčela, když se na ni zaměřil. Byl příliš blízko Dayna; neexistoval žádný způsob, jak by se k němu mohla dostat, když stál nad jeho tělem. Horší bylo, že když se přiblížila k boji, ke svému zděšení mohla spatřit, že Dayn je stále v bezvědomí, jeho oblečení nasáklé krví, jeho zranění velmi vážné. Vážnější než to, které mu způsobil Kenar.  
„Ne," zašeptala.
Ve chvíli, kdy se přibližovala jedním krokem za druhým, blýskla tvrdým pohledem k Benz, střelec by obrátil svou zbraň na ni a plán nebude nikdy dokončený. Rozptýlit a pak zaútočit.
Odvést pozornost!
Reda se ani nezastavila, aby si promyslela plán, neměla čas a nemělo to smysl. Prostě se vzpřímila ve třmenech, naklonila se k MacEvoyově krku a řekla: „Jakmile seskočím, koukej odsud dostat svůj zadek."
Netušila, jestli hnědák její zprávu pochopil, nebo ne, ale když prosvištěl kolem Daynova těla a kolem obrovského lesklého černého draka, urputně se soustředila na to, co považovala za koňská kopyta, vykřikla: „Běž!" a pak se skulila ze sedla.
Půda byla tvrdá, proto dopadla tvrdě. Ležela a kutálela se, ale ve chvíli, kdy se zastavila, v hlavě jí zvonilo a pravé zápěstí ji bolelo, ale mohlo to být horší.  
Neměla čas se o to starat. Když vyskočila na nohy, viděla, že MacEvoy udělal, co mu nařídila. Úmyslně nebo ne, odlákal draka pryč. Ale to monstrózní stvoření následovalo koně jen několik kroků, než se zastavilo, otočilo se a našlo ji.
Reda padla na kolena vedle Dayna, zděšená, jak byl poškrábaný, jeho zející rány mohla vidět přes jeho roztrženou košili a krev, která mu vytékala z úst. Dýchal mělce a jeho oči se mu opět protočily do hlavy. Vzlyky se jí hromadily v hrudi, ale teď na ně neměla čas. Lehce s ním zatřásla v naději, že alespoň zasténá, ale nic. „Dayne, probuď se. Musíme jít!"
Nemohla ho k MacEvoyovi dotáhnout, ten už byl dávno pryč. Horší bylo, že půda se pod ní bořila, když k nim velký, černý drak zamířil zpátky, jeho korálkové rudé oči zářily hladem a nenávistí.
Pohnula se za Dayna, snažíc se ho zvednout, ale byl děsně těžký. Horší bylo, že mu takovým zacházením nejspíš ještě více ubližuje, ale co jiného mohla dělat? „Dayne, prosím, vzbuď se!"
Všechna racionalita světa jí napovídala, aby ho opustila, že to stvoření chce jeho, ne ji. Ale logika neměla šanci vůči jejím citům k němu, takže zůstala, zoufale se ho snažící probudit. Hlava mu visela, ústa měl pootevřená, odhalující jeho plně vysunuté druhé špičáky.
Dojemný pohled na jeden-dva údery vášně a porozumění. Nesměla na to myslet, nesměla váhat. Otevřela jeho ústa, nastavila své zápěstí proti jeho dvěma jako skalpel ostrým špičákům a zatlačila na ně.
Vykřikla bolestí, ale pak se nadechla nad přívalem tepla, které následovalo, protékalo jejím tělem, jak do ní mírně naráželo, strhávalo ji.
Sevřel její zápěstí do svých prstů, pootočil jej, aby mu její krvavé kapky dopadaly na jazyk, který se začal pohybovat, nejprve neklidně, pak plynule sál dvěma silnými tahy a pak třemi.
Nejlepší bylo ignorovat dosavadní potěšení - bolest, jak se z ní krmil, naklonila se a zašeptala: „Vstávej. Potřebuju tě."
Srdce se jí rozbušilo a začala být zoufalá, jak se k nim drak přibližoval, postavil se na zadní, zařval a zamával ve vzduchu křídly. Pak se znovu postavil na zem a sklonil svou obludnou trojúhelníkovou hlavu směrem k nim, pohyboval se ve smyslu zabít, tlamu široce dokořán a-
Dayn se křečovitě pohnul, škubal sebou ve vzpřímené poloze, namířil kuší a poslední šíp vstřelil přímo do jednoho ohnivě rudého oka.
Drak zařval a trhnul sebou zpět, křídly kolem mlátil tak silně, že se odlepil od země a na okamžik opět vzlétl, jak se svíjel a mlel sebou, kroutil se na obloze až do neuvěřitelných pohybových kreací. O několik vteřin později ochabl a zřítil se na zem.
Rozplynul se v momentě, kdy dopadl, poslán do jakékoliv magie, která si jej přivolala.
A najednou louka naprosto ztichla.
Reda zírala na místo, kde se rozplynul a zhluboka vydechla. „Dobře. Dokázali jsme to. Bude to… dobré." Bude to dobré, přestože si uvědomovala palčivou bolest hluboko v zápěstí, zpětně se mísící s potěšením - bolestí uvnitř ní.
Dayn taky nevypadal docela dobře. Zasténal, jak se snažil posadit vedle ní, pak se lehce odsunul. Sval v koutku čelisti mu zacukal. „Musíme se odsud dostat. Moragh se dozví, že je její tvor mrtvý. Pošle za námi svoje lidi, nebo přijde sama a já se rozhodně necítím na další boj."
To bylo slabé slovo. Spotřebovala všechny síly, aby ho dostala na nohy a udržela ho na nich a on se o ni ztěžka opíral. O to víc, když opustili mýtinu a zamířili zpátky do lesa, vklouzl dovnitř a ven z plného vědomí, jeho mumlané myšlenky byly nesrozumitelné. "Říká, nevím, kdo jsem? Ukážu… Kéž bych mohl jít s tebou, sladká Redo, přeju si, aby ses nevracela… Nevím, kde jsou…“
Dál jen pokračovalo téma "přál jsem si, aby ses nevracela". A tady, kde předtím sama říkala, že ji poslal pryč proto, aby ji udržel v bezpečí, jí nyní připadalo, že si sama dělá legraci. Ale místo toho, aby hned myslela na to nejhorší, rozhodla se, že s tím počká, pak se uvidí. Zaprvé, a to především, potřebuje ho dostat zpátky na nohy. A i když si myslela, že ví, jak to udělat, vyhlídka to nebyla nijak lákavá.
Lépe řečeno, lákavé to bylo. Ale dělalo jí to starosti.
Za okrajem lesa našla místo, kde stál mohutný strom před třemi velkými balvany. Čas a počasí tu vyhloubily obří propadlinu, což tvořilo malé chráněné místo, které se jí hodilo, protože Dayn ztěžka dýchal a snažil se držet zpříma.
Položila ho do relativního pohodlí, pak rychle prozkoumala okolí, ale po čarodějnici nenašla žádné známky, alespoň nic, co by mohla odhalit svým naprosto lidským rozumem. Přidala se k němu, když se sklonila a položila se vedle něj.
Prohlubeň byla dost suchá, aby jim poskytla přijatelný úkryt, ale jí bolestně chyběly zásoby, se kterými utekl MacEvoy, jelikož Dayn nevypadal vůbec dobře. Oči měl zavřené, dech mělký a hluboké vrásky bolesti, které se mu objevily kolem úst.
Problém byl v tom, že on nepotřeboval žádné zásoby z brašny. Potřeboval krev.

11 komentářů:

  1. Děkuji moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další přeloženou kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat