úterý 28. března 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 17



Vyhraj, vyhraj, vyhraj. Musíš vyhrát.
            „Já vím.“ Pot stékal Striderovi přes obličej a hrudník, když zahnul za roh, zpomalil svůj sprint na zběsilou chůzi a vtiskl se do stínů, které vrhaly pilíře. Díkybohu, že si uvědomil, že měl pronásledovatele – čtyři, aby byl přesný – dříve než dosáhl chrámu Nevyslovených.  Takže změnil směr a nyní se ocitl v historické čtvrti Říma, míle daleko od ostrova, zíral na dav kolem něj a prohlížel si tyčící se bílé zbytky chrámu Vesty a pořizoval snímky, takže nezapomene žádný okamžik. Splynutí byl trochu problém. Byl vyšší než všichni kolem něj a měl větší svaly.

            Ale i tak rád na něj civěl. Nakonec, pomáhal stavět ten chrám. Poté, co pomohl zničit ten, který byl postaven před ním. Ne že by za to byl někdy oceněn. Nechtěl ocenění.
            Dobré skutky by mohly zničit chlapovu reputaci. Protože ve skutečnosti, citlivý bojovník nebude vyvolávat strach uvnitř srdcí Lovců.
            Strach byl někdy jediná věc, která udržovala Lovce v šachu.
            Strider s nimi válčil po tisíce let. Za starých časů za ním šli z jednoho města do druhého, krev a výkřiky a smrt je následovala. Budovy byly srovnány se zemí, historie poskvrněna. On a jeho přátelé jim to opláceli tak brutálně, že si myslel, že je jeho nepřítel vyhuben.
            Následovalo několik let v míru. Roky se jeho démon vyhříval ve výšinách vítězství. Ale samozřejmě, přežili skryti, zapomněli na svůj strach z nich a jednoho dne znovu vstali z mrtvých a znovu zaútočili. Válka pokračovala, jako kdyby nikdy nepřestali.
            Vyhraj, vyhraj, vyhraj, skandoval démon Porážky v jeho hlavě. Musíš vyhrát. „Já kurva vím.“ Ale Plášť neviditelnosti byl v současné době v jeho vlastnictví. Byla šance, že by byl zraněn a znehybněn v boji. Což znamenalo, že musel běžet.
            Bohové, nenáviděl běh.
            Kdyby se mu jen podařilo najít chvilku o samotě, mohl by se zakrýt tím hloupým pláštěm a zmizet, a zapomenout na to, že se to kdy stalo. Že by kdy byl spatřen, střílelo se po něm, a nyní, byl zahnán do kouta.
            Jedna z mnohých možností byla, že Lovci, kteří ho pronásledovali, nevěděli, že ho má. Nebyl důvod, aby jim ho ukázal, a přiléval oheň k jejich odhodlání.
            Snažil se být jemný s lidmi, okolo kterých se prodíral. Někteří z nich mumlali o jeho hrubosti, jiní se na něj obrátili a křičeli na něj, a když ho spatřili, sklapli ústa. Jeho výraz byl temný, nejspíš vypadal schopen vraždy.
            Trefa. Byl.
             Nalezli Lovci Luciena a Anyu, kdekoliv manželé byli? Našli Reyese a Daniku? Jakmile bude v bezpečí, chystal se jim zavolat, varovat je, že nepřítel by mohl být blízko.
            Podrážky jeho bot udeřily proti dlážděným ulicím Fóra. Ptáci zavřeštěli a odletěli. Sluneční světlo dopadlo na zem a odrazilo se, musel rychle zamrkat, aby ulevil bodání do rohovek. Pokud by to zvládl ještě několik bloků, dostal by se do Aedes Divi luli. Mohl se ztratit v jejích troskách, což by pronásledující Lovci nemohli.
            Alespoň si to myslel. Znal tuto zemi, protože v ní kdysi žil. Oni ne.
            Výstřel. Hvizd.
            „Do hajzlu!“ kletba vyletěla z jeho úst, jak ostré žihadlo projelo zadní částí jeho ramene. Žihadlo doprovázel teplý příval kapaliny. Nakonec ho zasáhli. Mnohokrát v minulosti byl postřelen a znal ten pocit. Do hajzlu. Do hajzlu!
            Vyhraj. Vyhraj!
            „Já vím.“ Možná by se měl vrátit do Spojených států. Větší davy, větší zem. Bylo snadnější se tam ztratit. Ale on si chtěl popovídat s Nevyřčenými. Zjistit, jestli by je mohl přesvědčit, aby změnili podmínky jejich dohody. Stejně tak by jim mohl přinést Kronusovu hlavu a oni by pak byli volní, a nejspíš ohrožovali celý svět, možná by byli šťastní, vládli by své říši nebo tak něco. Kdyby se jim podařilo dohodnout, mohl by jít za Kronusem a přednést mu možnosti.
            Naštěstí si všiml svých ocasů dřív, než dosáhl chrámu a zamířil k Fórum Romanum. Škody, které by mohl neúmyslně způsobit, kdyby dovolil jeho nepřátelům slyšet jeho plán, by byly natolik velké a závažné.
            VYHRAJ!
            „Dej mi minutku.“ Co budu dělat, co budu dělat. Měl na sobě ten zasraný motýlí náhrdelník, takže Kronus nevěděl, kde byl nebo co se děje dole. Což znamenalo, že se Kronus neobjeví a nezachrání den. A Strider si nemohl sundat náhrdelník, protože Rhea by ho pak našla a zničila den.
            Výstřel. Hvizd.
            Další ostré bodnutí, tentokrát v lýtku. Zakopl, ale stále byl v pohybu.
            Vyhraj.
            „Říkal jsem ti to. Dělám na tom.“ Vypadalo to, že bude muset použít Plášť neviditelnosti, ať už byl o samotě nebo ne.
            Strider sáhl do kapsy u kalhot – sakra, jeho ruka se třásla – a vytáhl malý čtvereček šedivé tkaniny. Překvapilo ho to pokaždé, když tu věc viděl. Jak mohl tak mocný artefakt být v tak malém balení?
            Někdo mu zastoupil cestu, a Strider prostě prošel skrze něj. Rozezněl se další výstřel a hvizd. Lidé nemuseli rozpoznat tlumené zvuky, ale poznali nebezpečí a hnali se do úkrytu.
            Strider se otočil napravo, a kukla proletěla kolem něj. Oblak prachu a nečistot pršel kolem něj, jak se kulka usadila ve skále.
            Porážka se zasmála, jako kluk, který právě předčasně otevřel svůj vánoční dárek a zjistil, že dostal přesně to, o co si napsal Santovi. Vítězství!
            Zrychlil své kroky, hodil pohledem přes rameno. Byli tam čtyři Lovci, tři muži a jedna žena, hnali se za ním, postupovali tak, aby ho obklíčili ze všech stran, tak jako by to dělali milionkrát předtím.
            Plán se začal formovat ve Striderově mysli, a usmál se. Nakonec nepotřeboval Aedes Divi luli. Zahnul za další roh, jako kdyby jeho nohy byly vsazené do kolejí a potřásl Pláštěm, aby ho otevřel. Čím víc třásl, tím více se Plášť rozmotával. Čím víc se rozmotával, tím větší byl. Brzy byl dost velký, aby pokryl celé tělo.
            „Viděli jste to? Má Plášť!“ vykřikl jeden z mužů. „Zabijte ho!“
            „Žádné slitování!“
            Vyhraj, vyhraj, vyhraj.
            Víc výstřelů. Víc hvízdání. Bylo jich tolik, že je nemohl sledovat. Před několika týdny by Lovci udělali vše, aby ho udrželi naživu. Chytili by ho, to ano, ale zajistili by, aby žil. Obávali se uvolnit jeho démona a rozpoutat zlo na nic netušící svět. Až na to, že Galen našel způsob, jak spárovat démony s novými hostiteli. Jeho plán? Chtěl je spárovat s lidmi podle svého výběru. S lidmi kteří následoval každý jeho příkaz.
            Výstřel. Hvizd.
            Kulka zasáhla Stridera v dolní části zad, další ve stehně. Zakopl, zpomalil. Do hajzlu. Při tomhle tempu by mohl vykrvácet dříve, než dostane Plášť kolem ramen.
            Vyhraj, vyhraj, vyhraj. Kňučení teď bylo bolestné a nejisté. Bolest ho zasahovala přes Stridera.
            „Ještě to nevzdávej,“ zamumlal. „Mám tohle. To ti slibuju.“ Obě paže se mu teď třásly, ale podařilo se mu přehodit Plášť přes sebe a zapnout zip. V příštím okamžiku, jeho tělo zmizelo z dohledu, a dokonce ani on ho nemohl vidět. Byl to podivný pocit.
            Uskočil z cesty, náhle se zastavil a otočil se. Lovci zpomalili, každý z nich o něm v řídnoucím davu horečně hledal jakékoliv známky. Předtím byli od sebe vzdáleni, ale teď se k sobě přibližovali.
            „Kam šel?“ zachraptěl jeden z nich.
            „Použil Plášť. Sakra! Nikdy ho teď nenajdeme.“
            „Myslíš, že stále běží, nebo čeká v okolí a plánuje, že nás bude následovat?“
            Vítězství! Zopakovala Porážka, byl šťastný, ale ne zcela spokojený. Nikdo nezemřel.
            „Je to démonní zbabělec. Utíká.“
            „Nemůžeme si v tomhle být jistí. Což znamená, že se nemůžeme vrátit na základnu.“
            „A neměli bychom ani mluvit. Sakra!“
            Žádný z Lovců se dosud nepodíval pod své nohy. Kdyby tak udělali, viděli by krev, která opustila ochranu Pláště a materizovala se na kameni. Strider se uvolnil, dával pozor, aby nedošlo k nárazu do žádného z nich, dal by jim tak najevo jeho umístění.
            „Tak co chceš, abychom udělali?“ zeptala se žena, poprvé promluvila. Chraplavým hlasem, s náznakem kouře.
            „Rozdělte se,“ řekl nejvyšší ze skupiny. Byl to jasně jejich vůdce. Měl tmavé vlasy, tmavé oči a snědou pleť. A vypadal tak podobně jako Amun, že z toho byl Strider na okamžik omráčen. Určitě měl jenom vidiny. „Jen se potulujte městem, dokud vám nezavolám a řeknu něco jiného. Ale pohybujte se tak rychle, jak je to možné. Je zraněný, a nebude moc dlouho zůstat venku.“
            Každý z nich kývl, odtrhli se od sebe a splnili příkaz. No, s výjimkou vedoucího a dívky. Sdíleli odhodlaný pohled. Tiše. Sval tikal v čelisti toho chlapa.
            Sklonil se, políbil dívku na ústa, a zamumlal: „Zůstaň v bezpečí,“ a s tím se od ní vzdálil.
            Zajímavé. A užitečné. Bylo zřejmé, že ti dva byli milenci. Vůdce by pravděpodobně udělal hodně, aby tu ženu dostal zpět.
            Místo toho, aby šel najít úkryt a postaral se o sebe, Strider ji následoval. Nová výzva, řekl svému démonovi.
            Vyhraj.
            Vyhraju. Byla drobná s blond vlasy na ramena. V blond vlasech měla přimíchané pruhy jasně růžové. Měla na sobě bílé tílko Hello Kitty a roztrhané džíny. Zbraně byly pravděpodobně ukryté po celé křivce jejího tělíčka. Stříbrný stud se jí leskl v obočí, odpovídal jejím šedivým očím, a jedno rameno měla celé potetované až k zápěstí.
            Něco na ní mu bylo povědomé. Něco co způsobilo, že ho udeřila vlna… nenávisti. Ano, nenávist, uvědomil si s šokem. Ta temná emoce se nedala s ničím splést. Jak zvláštní. Nevzpomínal si na to, že by se s ní někdy setkal. Nebyla v žádných bitvách, které vedl s Lovci. To ovšem neznamenalo, že se s ní nesetkal. Jen to, že to bylo v té době nevýznamné.
            Proč pak ta nenávist?
            Vyhraj. Vyhraj!
            Obávej se o to, co je později, kreténe, řekl si v duchu. Byla malá, ale schopná se pohybovat rychleji, než by čekal. Neměl by být schopný držet krok, když byl tak slabý.
            Vyhraj.
            Už jsem ti říkal. Vyhraju. Ona je stejně dobrá jako já.
            Když dívka zahnula za roh a zamířila k přeplněnému domu, Strider ji chytil za vlasy a trhl. Bylo to od něj nízké, ale nutné. Když padala, vyjekla překvapením. O vteřinu později byla na nohou, dvě dýky v dlaních.
            „Bastarde,“ zavrčela. „Věděla jsem, že si přijdeš pro mě, vnímáš mě jako slabý článek. No, to byla tvoje první chyba.“
            Několik lidí se otočilo a podívalo na ni, zřejmě přemýšleli, s kým mluvila.
Strider neodpověděl. Jen se přemístil za ní a udeřil jí proti krkavici, aby přerušil přívod krve do mozku. A sakra! Byla studená. Jako kus ledu. Málem se odtáhl. Téměř.
            „Takže, co byla má druhá chyba?“ zeptal se samolibě.
            Zpočátku se snažila, pokoušela se otočit. „Co-“ ale pak se jí podlomila kolena a protočila oči.
            Byla venku ze hry.
            Vyhráli jsme. Vyhráli jsme!
            Příliš snadné. Stále. Začalo se skrze něj šířit potěšení, Strider se zazubil. Úsměv se rozšířil, když zvedl dívku, zachvěl se – protože zatraceně – ji pak ukryl v záhybech Pláště a odnesl ji pryč.
           

Sienna se dovlekla do postele, a řetězy kolem krku, zápěstí a kotníků jí chrastily, řezaly ji. Když stála na vratkých nohách, řetězy se napnuly, řezaly hlouběji, bránily jí se vzdálit.
            Červená fólie jí spadla přes oči, barvila zrak, přemalovala všechno, nač myslela, na karmínovou. Bojovala, protože chtěla všechno v místnosti vykoupat v krvi. Ve své, Kronusově. Toužila po tom. Snila o tom. Sametové závěsy, květiny kvetoucí ze stěn, leštěné dřevo a alabastrové sochy příliš vysokých mužů s příliš mnoha svaly…
            … všechno kape…
            Dost! Musíš se spojit s Parisem, pomyslela si. Možná ta myšlenka patřila démonovi. Vzteku. Nepříteli uvnitř ní. Nepřítel, kterým by měla opovrhovat, ale nemohla: protože Vztek byl její jediné spojení s pomstou. A spásou.
            Paris pomůže. Tentokrát věděla přesně, komu ta slova patřila: démonovi. Paris tě bude hlídat, dokud nebudeš dost silná, abys mohla napadnout Kronuse.
            Možná, že by ji Paris hlídal. Možná ne. Okamžik předtím, než umřela, mu pověděla, jako moc ho nenávidí. A bylo to tak. Nenáviděla ho. Byla si jistá, že pořád ano. Nebo ne. Bože, byla tak zmatená. Čím více démon mluvil o Parisovi, tím víc jejich odpor mizel.
            Paris pomůže.
            „Slyšela jsem už poprvé,“ odsekla.
            Jedna její část – lidská část – myslela si, že by se měla pokusit zabít toho válečníka, až se k němu dostane. Jedna její část – vnější část – si myslela, že by měla políbit jeho krásnou tvář. Jediné co věděla jistě, bylo, že ho půjde hledat a využije ho, protože to Vztek navrhl. Také byl posedlý démonem, a zatímco ji bude střežit – pokud to udělá – mohl by ji naučit, jak ovládat tuto novou, temnější stranu sama sebe.
            A jakmile se tak stane… sbohem Kronusi.
            Rozhodně, naléhavě, vykročila opět kupředu. Nebo se o to snažila. Ty zatracené řetězy s ní škubly, ale pevně držely. Její tělo bylo rozpáleno vztekem, nenávistí a křídla stále vyrůstala mezi jejími lopatkami, divoce vlály.
            Každá emoce měla svou sílu. Znovu sebou trhla. A znovu. Kůže se jí roztrhla a cévy praskly. Bolest, bolest, bolest… Paris, křičela její mysl, dej mi sílu… a konečně, jeden z řetězů praskl…



Amun klopýtal přes zakouřené jeskyně, William a Aeron ho zvedli a drželi dál od pusinkování kostí – ležících na zemi. Bojovali s nespočtem démonických přisluhovačů, aby se dostali do tohoto zapomenutého údolí smrti. Byli stejně zranění jako on. Neměl by se tím zatěžovat, ale nemohl si pomoci.
            Vrzání, skřípání. Lil z něj pot, byl vyčerpaný. Jeho kůže byla nakrájena na plátky, jako vánoční šunka, ale to nebylo to nejhorší z jeho trápení. Příliš mnoho tajemství… bombardovaly ho, konzumovaly ho. Zlá tajemství, odporná tajemství. Krádeže, znásilnění a vraždy. Ach, ty vraždy.
            Duše rozkládající se v tomto podzemním vězení zabily své bratry tím nejodpornějším způsobem ze všech, těšil je každý kousek mučení, které způsobily. A teď, démoni, kteří zde žili, si užívali každičký kousek mučení, které způsobili. Odplata, byla sladká.
            Démoni alespoň nedrželi tajemství. Byli rádi, že sdílí nechutné podrobnosti o jejich životě. Ale Amun mohl také číst jejich myšlenky a znal jejich nejzákladnější myšlenky. Cítil jejich touhu krást, znásilňovat a vraždit. Viděl jejich očima, jak to dělali.
            Nikdy se necítil tak špinavě, a pochyboval, že by se od toho mohl očistit. Ale i tak tajemství miloval. Miloval každičký okamžik. Broukala na něj, namáčela ho do každého nového odhalení jako čokoláda brčko.
            „Něco o Legii?“ zeptal se Aeron už po tisící.
            Zavrtěl hlavou a trhl sebou při následné bolesti.
            „Nemůžeme cestovat přes tohle místo slepí,“ řekl William. „Jsme pořezaní a krvácíme z našeho posledního kolotoče s těmi nohsledy. Jsou malí, ale sakra, jsou mazaní. Myslel jsem, že ztratím své koule.“
            Lucifer mohl mít strach z válečníka, ale jeho sluhové neměli. Napadli Williama tak jistě, jako napadli Amuna a Aerona.
            „Budeš muset ukrást démoní vzpomínky,“ řekl Aeron Amunovi ponuře. „Je to jediná cesta. William má pro jednou pravdu. Čím déle jsme tady, tím víc budeme nuceni bojovat a tím slabšími se stáváme.“
            Ne, pomyslel si Amun, i když přikývl. Věděl, že k tomuhle dojde. Doufal, že jiným způsobem, že se ubrání tak dlouho, jak jen to bude možné. Pokud teď věci byly špatné, budou ještě horší, poté co ukradne kompletní sadu vzpomínek démona. Nebude moc sám sebe později očistit.
            Budou jeho součástí navždy.
            Proč to znovu dělá? Přemýšlel. Protože miloval Aerona. Chtěl svého přítele šťastného a věděl, že jeho kamarád nemůže být šťastný jiným způsobem.
            A co tvé štěstí?
            Nevšímal si té otázky. Mohl si sám rozmluvit to, co chystal udělat, ale nemohl si dovolit takovou věc. Najděte démona, znakoval. Přiveďte ho živého. Čím vyšší hodnost, tím lépe.
            „Chceš Nejvyššího Pána?“ zeptal se William, nevěřícně. Nejvyšší Páni posedli každého z Lordů. Byli to nejsilnější z démonů s největšími znalostmi o tom, co se tady děje, ale jen několik z nich odešlo z těchto hlubin. Několik se jich nepokusilo o útěk s ostatními. A stejně tak zůstala jejich tajemství.
            Amun přikývl. Pokud to bude možné. Bude velice těžké je chytit.
            Jeho přátelé ho vedli k zastíněnému ústí nejbližší jeskyně a položilo ho. Každý sval v jeho unaveném těle vydechl úlevou, v podstatě zkapalněl. Zavřel oči. Odpočinek, potřeboval si na chvíli odpočinout.
            Někdo ho poplácal po rameni. Někdo mu vložil pistoli do ruky. Pak se ozvaly kroky. Jak dlouho tam seděl, nevěděl. Zbraň mu postupně vyklouzávala z příliš uvolněného držení. Věděl jen, že když příště otevřel oči, jeho kamarádi byli zpátky.
            Aeron a William před ním lapali po dechu, sotva se jim podařilo držet divoce se vzpírajícího se démona. Tvor byl stejně vysoký jako on, se zelenými šupinami po celém těle a obličej měl složený pouze z kostí. Několik rohů vyčnívalo z jeho hřbetu a dokonce i nějaké nohy.
            „Žádný Nejvyšší Pán, ale byli jsme blízko,“ procedil Aeron. Na čele měl nový šrám a krev mu stékala do levého oka.
            „Udělej tu svou věc,“ přikázal William. „Předtím, než bude příliš pozdě.“
            Ačkoliv to vyžadovalo každou unci jeho síly, Amunovi se podařilo natáhnout a umístit ruce na lebku zvířete. Začal se intenzivněji vzpírat. Unikl z něj zuřivý křik. Dvakrát Amunovi zpocené dlaně sklouzly z místa, ale nakonec se mu podařilo navázat mentální spojení a jeho ruce nebyly již potřeba.
            Vzpomínka za vzpomínkou ho zaplavily. Život plný vzteku a bolesti a mučení. Vše co způsobili ostatní. Tenhle tvor byl druhý ve velení Nejvyššího Pána Bolesti, Reyesova démona. Po útěku Bolesti tato bytost převzala otěže. A oh, on si užíval ubližovat druhým. V každém směru v jakém si to šlo představit a dokonce i některé, které si Amun nikdy nepředstavoval.
            Tenhle dokonce ublížil Legii. A teď byly její výkřiky uvězněné uvnitř Amuna, její vyděšený výraz byl to jediné, co viděl. Bohové, chtěl zvracet. A začal zvracet v okamžiku, kdy se spojení přerušilo.
            William a Aeron povolili své sevření a to se zhroutilo k zemi, byl teď k ničemu, jeho mozek byl prázdný.
            Ruka se usadila na vrcholu Amunovi hlavy a hladila ho pomalu dolů, zastavila se na krku a začala ho masírovat. Povzbudivý dotek ho měl uklidnit. Ale teď už ho nemohlo uklidnit nic. Už nikdy.
            „Víš, kde je?“ zeptal se Aeron jemně.
            Amun přikývl, slzy ho pálily v očích. Ty výkřiky… krev… příliš mnoho…
            Ruka na krku se zastavila. „Kde? Řekni mi to, Amune. Prosím.“

            Amun zvedl pohled, připravený znovu zvracet. Každý druhý den byla dána novému démonovi. Byla bita, mučena… a ještě hůř. V tyto dny se vrátila k Luciferovi, kde bavila jeho přisluhovače svými výkřiky. Dnes, byla s ním. A on…on… ví, že jsi tady. Má v plánu tě zabít před ní.

11 komentářů: