úterý 7. února 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 14



Zpět na nohou a v bojové formě, myslel Gideon na nadcházející noc. No, možná „bojová forma“ byl příliš silný výraz. Sotva-stojíc-ale-nutící-se-do-akce, byl mnohem lepší popis. Vedl Scarlet přes tajné chodby v Kronusově paláci, zakopal o vlastní nohy každou chvílí.
            „Jsi si jistý, že je ti dobře?“ zeptala se Scarlet a stiskla mu ruku.
            „Samozřejmě,“ zalhal hladce. V žádném případě se neotočí a nevrátí do té ložnice. Jedině proto, aby se s ní miloval. Nebyl na to čas, a ještě hůř, musela by za něj odvést veškerou práci a on by vypadal jako blbec. Ještě větší blbec, než jaký už byl. A zadruhé, čekala ho pomsta.
            „Výborně. Vedeš si hrozně. Měli bychom se otočit a-“

            „Ano.“
            „Argh! Jsi tak frustrující. Dobře, jsi si jistý, že víš, kam jdeme?“ zeptala se poté.
            Ona nebyla žena, která by trpěla v tichosti.
            „Ne.“ Tisíce let uplynulo od chvíle, kdy naposledy byl uvnitř této nebeské citadely, ale pamatoval si tyto skryté chodby. Bohové věděli, že je kdysi hodně používal, protože byl jedním z Diovy důvěrné elity. Měl propašovat krále k jeho milenkám a milenky ke králi, a při tom všem poslouchat spiknutí o jeho majestátu a sledovat špiony. Předtím a teď pomáhalo, že mnoho stěn bylo vyrobeno z jednosměrného skla.
            „Nádhera,“ vydechla najednou Scarlet, táhla ho za sebou, snažila se ho přimět, aby přestal.
            „Budeme na všechno zírat později.“  Ne, vlastně nebudou. Budou příliš zaneprázdněni umučením vraha svého syna. Nebude na to myslet, dokud toho parchanta nenajde. Vztek ho požíral, vysiloval zbytek jeho energie.
            Věděla, co tím myslí, věděla, že se nebudou vracet. „Ale já… nikdy jsem nic takového neviděla.“
            To je pravda, pomyslel si s bodnutím lítosti. I když byla dcerou královny, bylo s ní zacházeno jako s otrokem celý její život, popřeli její prvorozenství nejen tehdy, kdy byli všichni Titáni uvězněni, ale i poté, co byli osvobozeni. Sráči! Zpomalil své kroky, aby jí umožnil prohlédnout si obrovské lustry, lesknoucí se mramorové vodopády, orchideje kvetoucí ze zdí.
            Jak jí to její matka mohla odepřít? Jak by mohla žena, která ji porodila,s ní tak špatně zacházet?
            Jako ty jsi pomáhal svému vlastnímu synovi?
            Gideon vystrčil bradu. Někdo mi ukradl vzpomínku na něj, sakra.
            To ovšem nezmírnilo jeho vinu. Měl si pamatovat svého vzácného chlapce. Některé jeho části mohl vlastnit, přinejmenším. Přesto, že z dávných dob viděl záblesky Scarlet v jeho mysli, nikdy neviděl záblesky týkající se Steela. Neměl ani jediné tetování, které by zobrazovalo a ctilo jeho mrtvého syna.
            Jsem, kurva, ten nejhorší otec na světe.
            Lež k tomu neměla, co říct: bylo to jako kdyby se démon o chlapce nestaral, žijící nebo mrtvý, pravda nebo lež, na jakékoliv úrovni.
            Ale Steel nemohl být lež. Nikdo by nemohl cítit takovou bolest, jakou mu Scarlet ukázala po jeho vraždě. Nemohla být ani tak dobrá herečka, když viděl bolest, jak užírá její oči.
            Volnou rukou se Gideon podrbal na temeni. Dokonce ani teď si nemohl vzpomenout na svůj život se Scarlet. Nemohl si kurva vzpomenout, přestože jejich svatba byla ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl. Úplně zářila. Měla by zářit i teď. Láskou, slibem… nadějí. Jen přemýšlel o tom, jak se zahanbil.
            A jo, chtěl, aby se na něj takhle dívala znovu. Nezasloužil si to, ale nemohl zastavit svou touhu.
            Opět sevřel v prstech svůj motýlí náhrdelník, který měl na krku. Díky bohům je Scarlet našla a přivedla zpět k němu. I když měla pádný důvod ho nenávidět, myslela na něj, pohlédl na ni.
            Opravdu pro něj byla příliš dobrá.
            „Dovedeš si představit žít tady?“ zeptala se udiveně. Údiv zabarvený s lítostí a smutkem. „Myslím tím, že jsem byla nucená žít v jeskyních a kryptách a to by můj odkaz. Wow. Prostě wow.“
            „Věř mi, nepreferuju život tam dole.“ Tady byl jeden z tisíců dalších, kteří byli stejně silní jako on. Pokud nebyli ještě silnější. Tam dole byl mocný muž.
            Chtěl být ve Scarletiných očích v hotelu všemocný. Chtěl být také schopný jí poskytnout to, po čem toužila.
            Sakra, mohl by jí ten palác koupit. Vlastně, ne. Postavil by tu děvku holýma rukama.
            „Úžasné.“ Pustila jeho ruku, zastavila a přitiskla dlaně na sklo. Její vlastní náhrdelník zacinkal o sklo. „Lidé doopravdy čtou v těch židlích?“
            Zastavil se vedle ní a povzdechl si. „Dej si na čas. Nepotřebujeme se dostat z Kronusova pokoje, co nejdříve. Ten se pro mě brzy nevrátí, a nepotřebujeme do té doby být dávno pryč.“
            „To vím, ale proč tě dal do své ložnice?“ její pohled byl přilepený k těžkým sametovým závěsům a zlatem vykládaných tabulek, které zaplňovaly prázdný obývací pokoj. Ne, nebyl prázdný, uvědomil si. Někdo – vysoký, blond muž – kráčel ke knihovně. „Slyší nás?“ zašeptala Scarlet.
            Chtěla by ho? „Ano.“
            „Aha. Dobře. Takže můžeme v klidu slintat.“
            Nepoznával toho boha, ale to nezastavilo Gideona od tohoto, aby toho chlapa nenáviděl od prvního pohledu.
            „Každopádně. Jak si říkal,“ pokračovala. „Proč nemůžeme jen tak zamířit do vězení?“
            „Nepotřebujeme obojek otroků k otevření brány Tartaru.“
            „K čertu, ne! Nechci nosit obojek otroků. Už nikdy!“
            „Musíme je nosit, chytráku, ne je jen držet. Teď. Nemáš tušení, kdo to je?“ Takže budu vědět jméno dalšího muže, kterého zabiju.
            „Samozřejmě, že ano. To je Hyperion, Titánský bůh Světla. Nádherný, že?“
            K čertu s ní a její slabostí pro blonďáky. „Poznal jsem jeho tvář, ale nevěděl jsem jméno. Taky nevím, že Hyperion je sociopat. Neužívá si, když může zapálit nesmrtelné, jenom proto, aby se na ně mohl dívat, pálit je ohněm a poslouchat jejich křik.“
            „Sexy.“
            „Nesetkala ses s ním ve vězení?“ procedil skrz zuby.
            „Setkala, ano. Nesdíleli jsme stejnou celu. Bohužel.“
            Pokud Scarlet myslela na to, že políbí jiného muže, tak jako políbila Gideona, kdyby pomyslela na to, že by dovolila jinému muži se jí dotknout, tak jako se jí dotkl Gideon, upálení by byla její nejmenší starost. Právě teď patřila Gideonovi. Byla to jeho žena. On se nedělil. Alespoň, už ne.
            Zamračil se, Gideon ji chytil za ruku a táhl ji dopředu. „To nestačí.“ Jeho kroky byly úsečné, jeho boty bušily do onyxové podlahy. Dostali se za roh a do zorného pole jim vešla další místnost. Taneční sál. Třpytivé přízraky poletovaly okolo, oprašovaly a leštily celou oblast.
            Za dalším rohem byla hala nakloněná v prudkém svahu, a i když jeho unavená stehna nenávistně hořela, nemohl zpomalovat. Jeho rostoucí hněv mu dával sílu. Hněv, ne žárlivost. On nežárlil.
            „Takže, kdo dnes nejsi?“ ještě se jí na to nezeptal, uvědomil si. Ale tak jako vždy, jakmile nad tím začal přemýšlet, nemohl myslet na nic jiného. Řekni Lord. Bude lepší, když řekne Lord.
            „Scarlet… Hyperion. Ano, to má pěkný zvuk.“
            Dost! V horná části svahu, Gideon zastavil a otočil se. Když do něj Scarlet narazila, popadl ji za ramena a zatřásl s ní. Odvrátila svůj pohled a byla… byla… Tak a dost. Rty měla zkroucené do úsměvu. Bojovala se smíchem, čarodějnice.
            Gideon ji pustil, jeho hněv ho opustil. Hněv, ne žárlivost. „Neprosíš se o výprask, víš to, že?“
            „Já-“ její slova se vytratila, když zalapala po dechu. Ještě jednou se přitiskla ke sklu, její pobavení bylo zapomenuto. „To je Mnemosyne. Moje teta.“
            Divné jméno. Následoval směr Scarletina pohledu. Uvnitř opulentní ložnice z třešňového dřeva a zlata, zářivéhomramoru, seděla štíhlá blondýnka na posteli poseté růžovými volány. Její vlasy byly nevinně zvlněné do poloviny zad. Na rozdíl od toho obrázku na sobě měla přiléhavé černé šaty, které měly po obou stranách stehen rozparky.
            „Žádný spěch, vzpomínáš?“ ovinul paži kolem Scarletina pasu. Předtím se neodvážil.Byla by ho pokárala a on to věděl. Ale před chvílí si ho dobírala, a nyní byla nepozorná: využil toho ke svému prospěchu. Chtěl se jí dotknout. Všechen ten ztracený čas.
            „Musím si s ní promluvit, Gideone. Prosím.“ Tmavé oči k němu krátce zalétly, prosily. „Ona je bohyně Paměti a mohla by vědět, kdo si pohrával s tvojí myslí. Nebo jak to přinejmenším udělal.Bože, nemůžu uvěřit, že jsem si na to nevzpomněla dřív, mohli jsme se jí zeptat.“
            Bylo to poprvé, co ho Scarlet o něco požádala, naléhavost se hnala skrze něj, nemohl by jí nic odepřít. „Jsi si jistá, že jí nemůžeme věřit?“
            Zamračila se, Scarlet naklonila hlavu na stranu. Její pohled zkoumal její tetu, celou místnost. „Vždy ke mně byla laskavá. Počkej. Alespoň myslím, že byla. Objímala mě, když jsem byla smutná. Opět, myslím, že to dělala. Moje vzpomínky na ni jsou rozmazané.“
            Rozmazané. Tak jako on si pamatoval Scarlet. Pamatovalasi přeci každou podivnou věc.
            Její pohled se setkal s Gideonovým, tentokrát se od něj neodvrátila, její zamračení se prohlubovalo. „Počkat. Co jsem to říkala?“
            Nemohla si na to vzpomenout? „Nemluvili jsme o tvé tetě.“
            „Mé co?“
            Zamrkal na ni. Nemohla si vzpomenout na konverzaci před dvěma sekundami? Podivné. A špatné.
            Jeho pozornost se vrátila k její tetě. Bohyně Paměti, jo? Gideon se nikdy tou ženou nezabýval: už před lety byla uzamčena, ještě před jeho stvořením, a on o ní nikdy neslyšel žádné klepy. Dobré nebo špatně.
            Scarlet sledovala jeho pohled. „Oh, podívej se Gideone! To je moje teta Mnemosyne.“ Dychtivost z ní prakticky bzučela a ona poskočila nahoru a dolů. „Ona je bohyně Paměti. Možná, že nám bude moci říct, jak ti vzali vzpomínky.“
            Dobře. „Scar. Nedívej se na mě.“
            Pomalu otočila hlavu a její oči se střetly s jeho. „Co?“
            „Kdo není v té místnosti?“
            Zmateně zamrkala, stejně jako to udělala předtím. „V jaké místnosti?“
            Vzal její bradu do dlaní a otočil jí hlavu zpět ke sklu, takže se opět dívala do místnosti. Zalapala po dechu. „Gideone! Víš, kdo to je? Ona je bohyně Paměti a mohla by nám říct, jak ti někdo odebral vzpomínky z mysli.“
            Sevřel se mu žaludek. Bylo zřejmé, že se někdo – Mnemosyne sama? – naboural do Scarletiny mysli. Protože když se nedívala na svou tetu, nemohla si na tu ženu vůbec vzpomenout.
            Mohla Mnemosyne stejně tak vzít Gideonovi vzpomínky?
            Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit…
            Zuřivost. Tolik vzteku. „Prostě… mi nedej chvilku uvažovat o nejlepším způsobu, jak ji oslovit. Dobrá? A přestaň sledovat svou tetu, bez ohledu na to, co se stane.“
            „Já – dobře.“ Pokusila se otočit hlavu směrem k němu, ale on jí pevně chytil na temeni hlavy a znehybnil ji. „Dobře. Budu v klidu. Ale proč chceš, abych zůstala tady a sledovala ji?“
            „Jen to nedělej.“ Nechtěl ji nechat znovu zapomenout.
            Jeho paže klesly k bokům, když zvažoval své možnosti.  Byl tam vchod, který vedl z tajné chodby do ložnice. Ve skutečnosti tam byly vchody, které vedly do každé místnosti v paláci. Ale on ji takhle nechtěl opustit a odhalit tak průchod Mnemosyne, jen v případě, že by o tom ještě nevěděla. Tak dlouho, jak to bylo tajné, mohl to používat jako způsob, jak uniknout. Zbyla mu jen jediná možnost. Čekat.
            První překážka. Ona a Scarlet budou muset počkat, dokud bohyně neopustí místnost, vplížit se tam a pak čekat, dokud se nevrátí. To by mohlo způsobit všechny druhy problémů, protože se museli vrátit do Kronusova pokoje předtím, než si král uvědomí, že zmizeli.
            Kronus mohl uložit obojky otroků někde jinde, ale Gideon o tom velmi pochyboval. Král by je chtěl mít je na dosah ruky, snadno dosažitelné, pokud by se rozhodl zotročit někoho nového.
            Druhá překážka. Scarlet bude muset brzy jít spát, a bude tak muset zůstat po dobu dalších dvanácti hodin. Minimálně. To bylo trochu víc čekání, než jak to chtěl.
            Ale mělo to i své výhody, Kronus je nebyl schopný najít. Mohli by se schovávat kdekoliv. Ale to neznamenalo, že by mohli uniknout.
            „Proč jsi to udělala znovu?“ dožadoval se náhle ženský hlas z ložnice. Jenže Mnemosyne nepohnula rty. Nahlédl blíže, Gideon zjistil, že druhá žena právě opustila malou komůrku. Služka?
            „Atlas je pryč,“ odpověděla bohyně znuděným tónem, „potřebovala jsem milence.“
            Atlas, Titánský bůh Síly. Jednou se bůh pokoušel uniknout z Tartaru a Gideon ho pomohl znovu ulovit a zavřít do klece. A nebylo to ani trochu snadné. Nikdo nikdy nebojoval tak silně.
            Kam šel bůh Síly?
            „Co Kronus?“ dvojice černých bot na podpatku visela z prstů služky, když se přiblížila k posteli. Byla vysoká a štíhlá, s krátkými hnědými vlasy, které se kroutily. Prosté modré plátno ji zakrývalo, nenosila ani jeden šperk. „Byla jsi jeho milenkou šest dní, a už tě vykopl ze své blízkosti ve prospěch člověka.“
            „Nepotřebuji tvé připomenutí,“ odsekla bohyně.
            „Už jsi zjistila, kdo je ten člověk?“
            „Ne, ale brzy to budu vědět.“
            „Není Kronus…?“
            „Experimentuje s mužským milencem? Kdo ví? Dozvím se to taky, a pokud ano, odstraním toho bastarda.“
            Žena si povzdechla. „Tvá sestra ti nikdy neodpustí, že jí ukradneš místo po boku krále.“
            Mnemosyne se zasmála, bezstarostně. „Ach, Leto, nedělej ze sebe hlupáka. Moje sestra mě netrápí. Bez ohledu na to, co udělám.“
            Ach. Poznával to jméno. Leta byla menší řecká bohyně Skromnosti. Bývala jednou z Héřiných osobních sluhů, a taky porodila Diovi dvě děti, a když se bývalá královna dozvěděla o Diově nevěře, nenáviděla za to Letu. Héra se jí také pokusila zabít, což byl důvod, proč byla později uvězněna s Titány, a s největší pravděpodobností pomohla Kronusovi získat jeho trůn.
            Leta se sklonila před Mnemosyne a nasadila jí boty na nohy. „Ale jak si tím můžeš být tak jistá?“
            „Pojistka.“
            „Ale-“
            Mnemosyne zamračeně vstala. „Teď mě neotravuj. Odejdi.“
            Barva rozkvetla na Letiných tvářích, ale napřímila se a odešla z místnosti.
            Mnemosyne přistoupila k velkému zrcadlu na stěně před Scarlet a Gideonem, podpatky cinkaly, jak se točila a pozorovala sama sebe tak dlouho, jak jen to bylo možné.
            „Výborně,“ vydechla, její uspokojení bylo jasné.
            Scarlet natáhla ruku a sledovala po skle tvar ženiny čelisti. „Její tón, když mluvila s Letou… jako by ji neměla ráda. Je tak hodná. Ona je neomylně laskavá. Já… myslím. Myslím si to, i když všechno ve mně mi říká, že byla ráda, když mě mohla objímat a šeptat sladká slova do ucha, v zadní části mé mysli, vidím, jak mně tlačí dolů. Ano. Udělala to. Srazila mě k zemi. Teď už to vidím.“
            „Jsou všechny tvoje myšlenky zamlžené?“ Jasné, měl na mysli.
            Pochopila to. „Ano. Čím více se na ni dívám, tím víc vidím pravdu. Netlačila mě dolů, ona… ano, ona mě vlastně kopla, i když jsem byla na zemi.“
            Za prvé, ta děvka za to zaplatí. Za druhé, Scarlet znovu získala svou paměť překvapivou rychlostí. Při bozích, přál si, aby to bylo tak snadné i u něj. Jen myslet na něco a bum, všechno bylo tam. Každý detail. Tak moc chtěl prožít každý svůj okamžik se Scarlet a Steelem. „Boj se, Scar.“ Neboj se. „Nebudeš s ní mluvit.“
            „Děkuji.“ Taková intenzivní touha, která z ní vyzařovala, způsobila, že ho začalo bolet srdce. „Je toho spousta, na co se jí chci zeptat. Strkání a kopání. Ty. Co když… co, když ona je ten, kdo ti ublížil?“
            Co když. Jo, musel sám položit pár otázek. A sakra. Zatímco on mohl čekat na odpovědi, nechtěl, aby se Scarlet trápila. Musel být jiný způsob, jak se dostat do té místnosti.
            Prohlédl chodbu, kde se nacházeli. Viděl víc vchodů. „Zůstaň tady,“ řekl, když ho udeřil nápad. Jdeme na to. Táhl ji sebou. Další místnost byla obsazena několika úředníky, ale místnost dál byla prázdná. Perfektní. Mohli by opustit tajnou chodbu, nikým neviděni, a vstoupili by do pokoje její tety předními dveřmi. Tímto způsobem by mohli rychle zmizet, pokud by to bylo nutné, běželi by zpět do chodby, když by to šlo.
            Gideon otočil knoflíkem, ulevilo se mu, když se dveře nehlučně otevřely.
            Uvnitř nové ubikace, zavřel dveře a sledoval uzavření zrcadlové stěny. Pak čelil Scarlet a položil jí prst na rty. Ticho. Tato místnost může být prázdná, ale nesměl zapomínat, že tu nikdy nebyl.
            Kývla na srozumění.
Vyhnul se neposkvrněnému loži, byl tvrdý – dokázal si představit Scarlet nad ním, jezdící na jeho vždy – tvrdému penisu – ale podařilo se mu umístit jednu nohu před druhou. Pozor na výhru a všechny ty sračky. Podle plánu, ustupovali. V sále pobíhalo několik přízraků s čistícími prostředky. Gideon se choval, jako kdyby tam patřil, a ony si ho nevšímaly. Se všemi nesmrtelnými, kteří prošli tímto palácem, byly zřejmě zvyklí na cizí lidi.
            Mnemosininy dveře byly zavřené. A sakra, byl unavený, když se pokoušel vyslovit její jméno, a to i jen ve své mysli. Nikdy nebude schopen říct ho nahlas, dík pravdivosti svého prokletí. NeeMah bude místo toho stačit. Kromě toho Scarlet si myslela, že si vzpomněla na tuhle ženu, jak ji tlačí k zemi, což z té mrchy dělalo nepřítele, pokud šlo o Gideona, byl proti ní zaujatý.
            „Nech na mě všechno mluvení,“ řekl.
            „Díky bohům. Nechtěla jsem ti nic říkat, ale protože jsi to zmínil… nerozuměla by ti a tak každému uděláme laskavost, když to převezmu já.“
            Vtiskl jí tvrdý polibek na rty, tiché – děkuji. Potom vzal do volné ruky dýku a rozrazil dveře.
            Bohyně zalapala po dechu, když se k němu otočila, ruku přitisknutou na srdce. „Co-“
            „Ahoj, tetičko,“ řekla Scarlet po jeho boku. „Chyběla jsem ti?“ Byl na ni pyšný. V jejím hlase bylo tvrdost.
            Modré oči se rozšířily. „S-Scarlet?“
            „Ta a žádá jiná.“
            „Jak ses dostala až sem?“ nemohla zamaskovat své rozhořčení. Nebo svůj strach. „Tvoje matka-“
            „Na tom nezáleží,“ řekla Scarlet. „Máme otázky, a ty máš odpovědi. Odpovědi, které nám dáš.“
            Hodná holka.
            NeeMah polkla. Nejistě se zasmála. „Ano, samozřejmě. A samozřejmějsi mi chyběla. Miluju tě tak moc. Ty to víš. Udělala bych pro tebe cokoliv, stejně tak jako když jsi byla dítě. Vzpomínáš si?“
            Uplynul okamžik. Scarlet naklonila hlavu na stranu, svírala rty, jako by uvažovala nad něčím důležitým. Její bojovný postoj se uvolnil. „Já-ano. Ano, vzpomínám. Byla jsi ke mně tak laskavá.“
            Gideon jí stiskl ruku. Neztrať teď soustředění, srdíčko. Dívala se na bohyni: její mysl by neměla být zamlžená. Měla by být jasná. Správně? Takhle to fungovalo v chodbě.
            „Jsem tak ráda, že si vzpomínáš.“ NeeMah otevřela náruč, samotný obraz lásky. „Teď pojď sem a obejmi svou oblíbenou tetu.“
            Scarlet se vytrhla z jeho sevření a vrhla se vpřed. „Je mi to tak líto, báli jsme se o tebe. Neublížíme ti, to přísahám.“
            Gideon se ji snažil chytit, ale odtančila z jeho dosahu, vrhla se na tetu, a on byl nucen sledovat, jak samolibé uspokojení naplňuje oči bohyně. Rozhodně svině, pomyslel si. Kromě toho, že jeho démon náhle začal bláznit. V dobrém. Démon ji měl rád.
            Patologičtí lháři na něj měli vždy takový účinek.
            „Jsem tak ráda, že tě vidím,“ pokračovala Scarlet, nic jiného nevnímala. Bylo jedno, že byla s NeeMah ve stejné místnosti. Její klam trval.
            „A já jsem tak… šťastná, že jsi naživu.“
            Lež. Oba, on a démon to poznali.
            Ta čubka si hrála s jeho ženu. Už si to myslel dřív, ale teď, teď to věděl jistě.
            „A teď. Pověz mi o tom muži, kterého jsi přivedla.“ Přistál na něm pohled bohyně, studovala ho. Uznání – následoval šok – ztvrdly jí rysy. „Ty. C-co tady děláš? Se Scarlet? Jaké otázky na mě máš?“
            Přejel si jazykem přes zuby. Taková výmluvná reakce. Znala ho a očekávala, že se bude držet dál od Scarlet. „Scar, ďáblíku,“ řekl a přivolal ji na svoji stranu. „Neptej se jí, jestli se mi hrabala v paměti.“
            Najednou panika přehlušila všechny druhy emocí na bohynině tváři. Narovnala se a ztuhla. „Scarlet, má drahá. Tvůj přítel je velmi hrubý. Ale bohužel on vždy jednal takovýmto způsobem, není-li pravda?“ Pohladila Scarletiny spánky, mnula palce v kruzích. „I když ses pokoušela tak velmi těžce ho naučit způsoby.“
            „Gideone,“ napomenula ho Scarlet, pustila svou tetu a obrátila se k němu. Její oči se zamlžily, ale zúžily se. „Jak se opovažuješ útočit na mou oblíbenou tetu? Měl bys to vědět líp. Řekla jsem ti, aby se k mé rodině choval s úctou.“ Uh. Pardon?
            NeeMah zůstala za ní, byla vyšší, než Scarlet a tyčila se přes její rameno, ale i tak ji používala jako štít.
            „Neptej se jí!“ zakřičel.
            Scarlet zamrkala, zamlžení se z jejích očích vytrácelo. „Zeptej se jí…“
            A pak jí NeeMah položila třesoucí se ruku na rameno. „Scarlet. Víš, že tě miluju. Víš, že bych ti nikdy neublížila. A teď víš, k mé velké lítosti, že Gideon tě jen využil, aby se dostal ke mně. On a já jsme byli milenci a on mě vždycky chtěl zpátky. Není to tak správně? Už jsme o tomu mluvily.“ Lhářka!
            A přesto, síla bzučela v každém jejím slově, a Gideon nemohl uvěřit, že používá Scarlet proti němu. Že chtěl zabít Scarlet a její tetu po celou dobu. Protože kdyby nemohl mít NeeMah, neměl by jí nikdo.
            Lež se smála, divný zvuk a obraz se vkrádal do Gideonovi hlavy. Malý, zamlžený, ale byl tam. Obraz Gideona, jak přecházel sem a tam, plánoval tenhle okamžik. A čím dál víc studoval ten obraz, tím větší detaily se mu ukázaly. Byl ve své ložnici v Budapešti, a-
            Lež se opět zasmála. Nenávidím to, nenávidím to, nenávidím to.
            Tentokrát byl vytržen ze svých myšlenek. Pokud Lež „nenáviděla“ obraz tolik, znamenalo to, že byl vyroben. A kdyby byl vyroben, znamenalo by to, že jej tam NeeMah zasadila. A pokud mu jej tam NeeMah zasadila…
            „Využil jsi mě,“ vydechla Scarlet. Absolutní zrada naplnila její oči, když na něj zírala.
            Měla stejný falešný obraz, který se vznášel v její mysli? Samozřejmě, že měla, pomyslel si. NeeMah byla silnější, než si kdy mohl pomyslet. „Ďáblíku, nemusíš mi věřit. Nezabiju tvou tetu, pokud před ní stojíš.“ No tak, drahoušku. Vzdal se od ní a já to skončím.
            „Jak jsi mi to mohl udělat?“ zaskřehotala Scarlet. „Jak si mě mohl využít k tomu, abys získal mou tetu po tom všem, co jsi mi už udělal?“
            „Já nikdy-“Do prdele. Nemohl to říci. Nemohl mluvit pravdu. „Tvoje teta je pro mně krásná.“ Porozuměj tomu, co říkám, prosím, pochop to. „Ty nejsi to jediné, co chci.“
            Zašklebila se, strach byl pryč, NeeMah ustoupila od Scarlet. „Dojdu pro pomoc, má drahá.“ Navzdory jejímu výrazu, byl stále její hlas smutný. „Ty ho tady zadrž. Jak dlouho je potřeba.“
            „Ano.“ Scarlet rozšířila nohy, zaťala pěsti. Pozice útoku. A tentokrát byl její bojový postoj směřován na něj.
            Co to sakra? „Scar to není-“ začal, ale než stačil pronést jediné slovo, Scarlet se na něj vrhla, její úmysl zabít byl více než zřejmý, když prořízla jeho hrdlo.

7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za preklad no myslím, že našli nepriateľa číslo 1

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat