středa 25. ledna 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 7



„Vážně, Benzi, co ti trvá tak dlouho?“ Vypnula motor, klíče strčila do kapsy a vystoupila, zabouchla dveře s větší razancí, než bylo třeba. „Pěstuješ kávová zrna, nebo kvůli mléku dojíš krávu?“
Mnohem pravděpodobněji ukecává tu hezkou brunetu, která pracuje u pultu v Porthole Packie. Za normálních okolností Redu nerozčilovalo, když její dobře vypadající, lehkovážný partner přešel do flirtovacího módu, i když ten flirt byl o deset let mladší než on a vysokoškolačka z blízké koleje. Ačkoliv dneska v noci ji ta myšlenka naštvala. Možná že to všechno nebylo jen tím chlapem „to nejsi ty, to jsem já“, ale být nově odložená – znova – skutečně by jí měl prioritně přinést kafe. Možná i Snickers jako bonus.

Ale zdá se, že si pro něj bude muset dojít sama. Polohlasně mumlala a ignorovala zvědavé pohledy kolemjdoucích – copak nikdy neviděli policajtku v uniformě a s náladou pod psa? – zatlačila do dveří a vstoupila do obchodu s lihovinami, které tak jako mnoho místních míst bylo nuceno rozšiřovat sortiment. Aby se udrželi, připojili k obyčejnému obchodu sekci, která se chvástala zatraceně dobrou samoobsluhou s kávou.
 Když prošla dveřmi, automaticky vzhlédla k zakřivenému zrcadlu, které bylo nasměrováno k pokladně a k videozáznamu.
Ztuhla při pohledu na Benze stojícího na špatné straně pokladny s rukama nahoře, zbraň byla namířena na jeho tvář a ta vysokoškolačka se se zavřenýma očima krčila za ním, rukama si kryla uši. Pak se Reda podívala ze zrcadla k pokladně a viděla, že je to skutečnost.
Vteřinu trvalo, než si jí pachatel všiml a začal na ni křičet, aby odhodila zbraň a lehla si na podlahu. Její mozek okamžitě zpracoval scénu – posuzoval linii pohledu, možnosti úkrytu a pozice dalších tří lidí v obchodě. Okamžitě viděla samu sebe, jak předstírá rozkazy, ale místo toho vypálí do blízkého displeje, viděla padnout střelce, viděla Benze, jak přeskakuje pult a sráží toho chlapa k zemi. Byl to trénink, plánování a instinkt, vše zabalené v jednom. Ale to všechno se stalo pouze v její mysli.
Ve skutečnosti prostě jen stála.
„K zemi!“ Ozbrojenec udělal krok zpět a přesunul zbraň od Benze k ní. V jeho očích viděla paniku a věděla, že musí reagovat, musí vypadnout z palebné linie, ale vyděšením nemohla. Její mozek nefungoval; její tělo se ani nepohnulo.
Tomu chlapovi se změnil výraz v očích. A Reda viděla svou vlastní smrt.
„Ne!“ Benz se vrhl přes pult a šel po tom chlapovi, přesně jak to viděla, ale ona neposkytla rozptýlení, neudělala nic.
Pachatel se obrátil a vypálil, když ho Benz popadl. Ta ostrá rána z osmatřicítky ji vytrhla z ochrnutí, když šli muži společně k zemi, ale ona byla příliš pomalá, než vytáhla zbraň z pouzdra. Střelec se zvedl, vyškrábal se zpod Benze a utíkal k východu.
„Stůj!“ křičela. „Policie, ani hnout!“ Což byl jen promarněný čas.
Mimoto, už byl pryč, dveře se za ním houpaly.
Zaváhala, další zbabělý moment – pronásledovat nebo zůstat? Jeden pohled na Benze rozhodl. Krev vytvářela tmavě rubínovou kaluž na dřevěné podlaze. Popadla vysílačku a zavolala na centrálu pro pomoc a sanitku, pak se přikrčila vedle něj, uklouzla v jeho krvi a viděla střelnou ránu v jeho krku.
Ruku přitiskla na ránu, tlačila jako šílená, říkala mu, ať vydrží, že pomoc už je na cestě.
Na ničem z toho stejně nezáleželo, protože stejně jako chlap co ho zabil, Benz byl už dávno pryč.
„A když se mě detektivové začali vyptávat na pachatele, nemohla jsem si vzpomenout vůbec na nic.“ Dodala, náhle nevnímala temný les po obou stranách, viděla jen ten obchod s lihovinami, tu krev, výrazy na tvářích ostatních policistů. „Ty ostatní smysly neviděly jeho tvář a to video bylo nepoužitelné. Kdybych jim mohla dát aspoň něco … ale ne. Všechno bylo pryč, pfff, naprostá mlha, mysl stejně uzamčená jako moje tělo. Nemohla jsem pomoci ani tímto způsobem. Byla jsem zbytečná. Nepoužitelná.“ Podívala se na Dayna. „Stejně jako jsem byla několikrát od té doby, co jsem tady.“
Podíval se jí do očí, ale jeho výraz byl ztracen v temnotě z předjitří, které začínalo prosvětlovat horizont do hluboké, jasně modré. „Očekáváš ode mě, že ti řeknu, že to nebyla tvoje chyba.“
Žaludek se jí zhoupl, poskočil. „Myslíš si, že byla.“
„Myslím si, že je úplně jedno, co si myslím. Ty si musíš s tím dát tu práci a najít způsob, jak se s tím smířit. Nebo ne.“ Ale i když jeho slova zvedla barieru, v jeho hlase bylo slyšet skřípění lítosti a připomnělo jí to, s kým mluví a co zažil. On neztratil jen partnera; ztratil rodinu, svůj život, své dědictví.
„Omlouvám se.“ Řekla, na tvářích se jí objevil ruměnec. „Prostě ses mě zeptal, abys byl milý a já nesouvisle mluvila a –„
Polkla, snažila se nelepit se k jeho ruce příliš silně. „Omlouvám se. Nejsem dobrá ve čtení nálad. Mí bratři říkají, že je to, protože jsem strávila příliš mnoho času sama.“ Nebo protože se odstěhovali pryč za novou prací, a nechali ji tam.
„To důvěrně znám.“ Pustil její ruku, ale šli blíže u sebe než předtím, jejich ramena a paže se v rytmu o sebe třely, když řekl: „Strávil jsem dvacet let touhou dostat se zpátky do Eldenu, spojit se s mými bratry a sestrou a nakopat Krvavému černokněžníkovi zadek, ne nutně v tomto pořadí. Ale také jsem strávil většinu času obviňováním sám sebe za to, že když došlo k útoku, tak jsem nebyl v zámku.“
„Nemohl jsi to…,“ odmlčela se.
„Přesně. Dobře nebo špatně, záleží na tom, že cítím zodpovědnost.“ Odmlčel se. „Byla tam dívka, Twilla. Byla dcerou strážce a plánovala trénovat na královninu stráž.“
„Ach.“ Byl to absurdní pocit bolesti. Ale byl.
„Moji rodiče ji neschvalovali, protože se narodila jako obyčejná a oni se mnou měli plány. Pohádali jsme se a vyrazil jsem ven a byl jsem pryč, když hrad padl. Horší je, že poslední co mezi námi bylo, byla rozzlobená slova a obvinění.“ Roztáhl ruce; gesto bylo viditelné v růžovém světle nově přicházejícího dne. „Nejsem na sebe pyšný. Přeju si, abych byl lepším člověkem, lepším synem. Sakra, lepším princem. Ale nemůžu to vrátit a změnit. Všechno, co můžu dělat, je být příště lepší v čemkoli.“
„Ach.“ Řekla ještě jednou, ale tentokrát to bylo jemnější, jako porozumění, což bylo to, co měla na mysli, když mluvil o pohnutí se vpřed a výhledu do budoucna.  Nesnažil se odpoutat od minulosti nebo ji ignorovat. Snažil se napravit budoucnost.
A v tomto nebyl vůbec jako její otec nebo bratři, kteří trávili spoustu času díváním se dopředu, že ani nemohli vidět, co je přímo před nimi.
Její názor na něj, který již byl nebezpečně kladný, ještě vzrostl. A to v kombinaci s wolsbene způsobovalo, že si byla až příliš vědoma, jak se jejich ruce tu a tam o sebe při chůzi třou. Ten dotyk byl téměř nezjistitelný přes vrstvy svetrů a kůže, ale ona to věděla. Cítila.
Ale i přesto, že horko ze vzrušení se stále silně drželo v její krvi, její energie – alespoň pro pěší turistiku – rychle slábla. Neřekla nic, i když ji tlačil vpřed, dokud do ní Dayn nešťouchl loktem a ukázal na úzkou stezku vedoucí pryč od hlavní cesty. „Támhle. To je to, co hledám. Vede to k lovecké chatě vzdálené asi míli.“ Blýskl zuby.“ Je Kenarova a my víme jistě, že je za námi. Smečka si bude muset odpočinout, takže bychom měli být v bezpečí. Přinesl jsem pár pastí. Nastavím jednu sem, aby nás varovala, jestli někdo přichází po cestě, potom nastavím další okolo chaty.“
Přikývla a řekla: „Dobře.“ Ale to co opravdu chtěla říct, bylo díky bohu.
Slunce vycházelo nad obzorem, signalizovalo konec téměř nekonečné noci, ale nedívala se kolem, nezajímala se o to, kde byla nebo jako to vypadá v denním světle. Soustředila se jen na několik stop před sebe, když následovala Dayna do svahu, který byl občas tak strmý, že šli téměř kolmo, s použitím rukou se chytali kořenů a skalních výběžků jako opěrných bodů.
Pak konečně dosáhl vrcholu svahu a otočil se k ní. „Pospěš. Jsme tady.“
Podala mu ruku, důvěřovala jeho silnému stisku, aby ji vytáhl nahoru, což se ukázalo jako široká římsa na úpatí kameny posypané hory. Nedaleko, oproti skalní římse stála malá přítulná chata, skrytá mezi přízemními zakrslými borovicemi, které vypadaly nízce, rozumně úměrné, ale převyšovaly malý objekt.
Sotva zaznamenala připomínku, že už není v Kansasu, následovala Dayna do chaty a poslušně se loudala pod jeho posunkem, příliš unavená, aby trvala na tom, že mu pomůže prozkoumat okolí a nastavit pasti. Když se k ní vrátil, smíchal nějaký prášek s obsahem měchu, který nesl přes rameno.
Jakmile došel k ní, zaklonil hlavu a zhluboka se napil.
Redinu pozornost úplně pohltil způsob, jak pracuje jeho hrdlo, očima sledovala malý čůrek, který mu unikl. Na svém těle cítila šimrání a ten pocit se dostal až do jejího jádra, což bylo vše, co zbylo ze síly wolfsbene.
Když spustil měch a nabídl jí ho, trochu se zachvěla. „Je to mírný stimulant, projasní tu mlhu a udrží tě od hlubokého nevědomí, ve kterém není možnost běžet, když je potřeba.“
Když si vzala lektvar, chvěním mu narostly drápy, zarývaly se a roztahovaly se po jejím těle – opojná kombinace strachu a vzrušení, která místo toho, aby zamrzla na místě, způsobila, že se chtěla přesunout do něj, schoulit se proti němu. Nedovolila rukám, aby se chvěly, ale když vypila tu směs, která měla jemnou citronovou příchuť, ale pachuť příliš silného černého čaje, byla si zcela vědoma Daynova pohledu na ní, sledoval ji, jak ona pozorovala jeho.
Uvažovala, jestli cítí to jiskření, zda jeho kůže pálí jako její, náhlý, ohromný, pichlavý pocit pod jejím oblečením.
Když odtahovala od úst měch s vodou, úmyslně se setkala s jeho pohledem. A málem ji pohledem spálil. Jeho zornice byly rozšířené, tělo napjaté a vypadalo nějak větší, než bylo před chvílí, jako kdyby se nafoukl stejným nutkáním k páření, které v ní najednou narůstalo.
Obličej se jí zalil horkem, které jí rychle postupovalo krkem, zahřívalo kůži a horní část hrudníku, pak prsa. Bradavky jí ztvrdly vzrušením, které se zároveň ozývalo v jejím jádru, dokud celé její tělo nehučelo smyslným vědomím.
To je jen ta droga, která ochromuje. Část jí říkala buď opatrná, ale jen slabě, protože skutečnost byla ta, že tohle byl Dayn. A ona byla tak zatraceně unavená z toho, být racionální, praktická nebo logická.
On nebyl ten dřevorubec, nebyl ten milenec, kterého viděla ve svých snech. Ale to jí nebránilo, chtít ho od první chvíle, kdy se probudila a podívala se do jeho očí. Více, jak tam stáli na skryté kamenné římse v bezpečí tak, jak za těchto okolností mohli být, narůstala v ní vzpoura. Chamtivost. A kupodivu logika.
Nemusí se upínat ke snu, ale tohle určitě, sakra není její skutečný život. Ale vzhledem k tomu, že doprovod k oblouku je časově omezen, což bylo asi špatné uvažování, co chtěla dělat příštích čtyřicet osm hodin?
Dayn viděl změnu v jejích očích, viděl povědomí následované porozuměním, pak odhodláním a věděl, že ona hodlá být ta chytřejší z nich dvou a ustoupil. Což bylo asi dobře, protože teď to byl on, kdo byl paralyzován, uzamčen na místě, ne strachem ale touhou. Možná že nějaký strach tam byl taky, způsoben vědomím, že to není jen lektvarem, alespoň ne pro něj.
Ano, chtíč skrz něj protékal, pulzoval mu pod kůží, tělo tvrdlo a způsoboval, že chtěl zmenšit tu vzdálenost mezi nimi a vzít si její ústa, její tělo, její pohlaví. Ale také tu byla něha a respekt, které narůstaly celou noc, když pozoroval její snahu řešit situaci, ve které se ocitla.
Myslela si o sobě, že je zbabělec, ale on viděl člověka, který přežil, který byl nucen přebudovat svůj život sám a mockrát, až přestal věřit v sám v sebe, ve štěstí, v důvěru. A část z ní pohltila tu stejnou část z něj a způsobila, že měl alespoň pro tuto chvíli pocit, že není sám.
Byla jeho průvodce. Ale také byla žena se svými právy … a tahle žena ho přitáhla, přiměla ho, chtěla ho. A tohle v kombinaci s lektvary znamenalo, že by musela být tím, kdo odejde.
Místo toho udělala krok k němu.
Dech se mu zasekl v plicích. „Redo.“ To bylo všechno, co mohl ze sebe dostat. Jen její jméno.
Rty se zkřivily, oči potemněly do nádherné modré, kterou vídal ve svých snech.
„Dayne.“
A udělala další krok. Ještě jeden a mohla by se ho dotknout.
Zdálo se, že v tu chvíli dokonce i jeho tep zaváhal, bylo to, jako kdyby byl zpátky v Eldenských lesích, číhal na divoké a nebezpečné stvoření, které bylo ve stejnou chvíli krásné a zvláštně nesmělé. Byl to stejný pocit očekávání, stejný pocit vzrůstajícího obdivu a vnitřního šepotu. Ano, to je ono. Ještě jeden krok, nebo dva, má krásko a budu tě mít.
„Ta droga,“ začal, pak zmlkl, když udělala ten poslední krok, stáli tváří v tvář, nedotýkali se, ale byli dost blízko, aby mohli. Líbat se. Dělat mnohem víc. I přes silné vrstvy oblečení a kabátu si uvědomoval její tělo, její teplo.
Přitiskla mu prst na rty. „Pro mě to není jen ta droga. A i kdyby, je mi to jedno.“ Zablesklo se jí v očích. „Byla jsem uvízlá ve slepé koleji, ne jen kvůli tomu co se stalo s Benzem, ale protože jsem nenašla to, co chci – od muže, od práce nebo od života. Všechno nebylo špatné, ale myslela jsem si, že by to mohlo být lepší. A teď –“  Zarazila se, na vteřinu stiskla rty, než řekla, „Záleží na tom, co je teď, cítím se naživu.“
Ano, pomyslel si. Naživu. To bylo to slovo, pro to uvědomění, které se jím prohánělo, způsobilo, že vše se zdálo svěží a jasné, jak slunce na obzoru překročilo vrcholky, a jeden zpěvavý pták zatrylkoval z lesa, který obklopoval chatu. Posledních dvacet let strávil jako náměsíčný, živý jen na půl, protože čekal na ni?
Myslel si, že jo. Teď byl však probuzen. Bohové a Abyss (propast, vysvětlování mezer v myšlení mezi skutečnem a neskutečnem), je probuzen.
Pak najednou se mohl zase hýbat. Chtěl spěchat, obejmout ji a splynout. Kvůli tomu v jakém byl rozpoložení a jak byl rozklepaný, přinutil se na to jít pomalu.
Až bolestně sladce, pomalu.
Vzal její tvář do dlaní, naklonil se a svými rty se dotkl jejích. Setrval tak, opájel se pocitem její jemné pleti a pocitem tepla, které sílilo, slyšel její zalapání po dechu, ochutnával kouzlo a vůni květin a koření.
Stoupající teplo mu projelo tělem a duší, takže ho začaly svědět dásně. Ne, řekl té magii, teď ne. Ne s ní. Ta myšlenka přinášela cukání, protože nevěděl, kde a kdy se příště nakrmí, nebo jestli tu možnost bude mít. Ale věděl, že nebude s ní, protože až dojdou k Meridenovu oblouku, jejich cesty se rozdělí.
 „Poslouchej.“ Začal, potřeboval něco říct, ale nebyl si úplně jistý co. „ Až se dostaneme k Meridenovu – „
„Teď o ton nechci přemýšlet.“ Přejela ústy přes jeho a prošla kolem něj do chaty, pak se otočila a natáhla ruku. „ Raději bych myslela na tebe.“
Teplo a potřeba ho prostoupila, když sluneční svit rozzářil den a on ji poprvé viděl v živých barvách; její divoká měděná změť vlasů zachycovala světlo, její plné rty měkké proti jeho a ruměnec touhy na tváři.
Víc, její slova jím procházela, ozývala se v něm neúprosná připomínka, že byl mnoho věcí – syn, princ, sourozenec, lovec, host  - ale zřídkakdy jediný. Byli tu další synové, další princové, další sourozenci, lovci a hosté. Ale Reda vzhlížela k němu, natahovala se k němu, toužila po něm samotném.
Natáhl se k ní. Jejich prsty se střetly. Stočily. Držely.

A on ji následoval do chaty s pocitem, jako kdyby celá jeho existence byla vychýlena ze své osy.

12 komentářů:

  1. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. ďakujem za preklad a korektúru, a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat