úterý 24. ledna 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 12


Scarlet začala pronášet protest. Předtím už Gideona políbila, a nyní jeho opojná chuť hluboce poznamenala její ústa, její tělo, a ona ji po staletích bojů zcela odstranila. Po staletí bojů zapomněla na váhu jeho těla, jeho teplo, jeho sílu. Nepotřebovala to znovu, nepotřebovala další připomenutí. Nepotřebovala, aby se jeho chuť vrátila.
Tedy ne, že to zastavila.
Myslela si, že ho odstrčí. Právě teď byl oslabený, a nebyl by schopen ji zastavit, když by se vyškrábala z postele ven a utekla z ložnice. Nemohl by si ji přitáhnout zpět do náručí a držet ji u sebe, zastínit bolest potěšením.

Ale pak se jeho jazyk přehnal přes její, tak zatraceně sladce, že by mohla kvůli tomu plakat. Když pak zašeptal „Scar“, jako kdyby její přezdívka byla modlitba, místo toho, aby protestovala, nebo ho odtlačila, chytila ho za zátylek jednou rukou a druhou mu zamotala prsty do vlasů a přitáhla si jeho hlavu.
Polibek se prohloubil, od pomalého k žhavému během jedné vteřiny. Vzplála mezi nimi vášeň. Peklo. Bouřlivé. Myšlenky naprosto vykolejily. Na ničem z toho nezáleželo, pouze na tady a teď. Muž, vášeň. Minulost vybledla.
V jejím nitru zápasily myšlenky.
Co to děláš?
Jeho ústa si ji nárokovala. Hodovala na ní. Jejich dech se mísil. Nejprve teplý, pak horký a spalující. Srazil ji k zemi. Pozvedl ji zpět.
Záblesk rozumu.
Neopovažuj se protestovat. Udělej to! Protestuj. Nepovažuj se ani pomyslet na to, že ho odstrčíš. Udělej to! Odstrč ho.
Oheň, chlad. Led, rozpínal se. Ano, ano. Protestovat, odstrčit ho. Nechtěla zase ztratit sama sebe. Byla chytřejší, než předtím.
Dokaž to.
Scarlet od něj odtrhla rty. Lapala po dechu, a řekla: „Ty chceš mluvit, dobře, budeme mluvit.“ Její tělo zaječelo na protest, a stejně tak všechno, co k ní patřilo. Přesto pokračovala „Jsem Rheina dcera, a narodila jsem se uvnitř Tartaru. Po tisíce let to bylo vše, co jsem kdy znala.“ Slova se z ní sypala, protkaná zoufalstvím. Toto téma jistě uhasilo její vášeň.
Gideon se uklidnil. V jeho očích bylo jasné zklamání, ale také byly protkány dychtivostí. Nakonec dostal to, co opravdu chtěl. Informace. „Nepokračuj dál.“ Nepohnul se z ní, a ona pošetile netrvala, aby tak učinil. „Já nechci o tobě vědět všechno.“
Jak to pro ni bylo snadné. Další takové prohlášení a mohla by ho za to chtít políbit. „Zpočátku mě Rhea milovala, starala se o mě. Ale pak, jak jsem stárla, začala mě vnímat jako hrozbu. Chtěla, abych byla mrtvá. Doopravdy hodně.“
Tohle téma by mělo otupit její vášeň, ale nestalo se tak.
Každý sval v Gideonově těle byl napjatý. Ale ne díky touze.
Skvělé. Rozptylovací trik fungoval. Jenomže zafungoval na nesprávné osobě.
„Když jsme byli osvobozeni, a Řekové poraženi, snažila jsem se ji následovat do tohohle paláce. Doufala jsem, že to s ní napravím, abych mohla využít knihovny.“ Vyhledat informace o Gideonovi, ale to si nechala Scarlet pro sebe. „Vykázala mě.“ Hořkost prosakovala z jejího hlasu, ale opět to ani v nejmenším neuhasilo její vášeň. Byl na ní, a vše co musela udělat, bylo roztáhnout nohy. „Řekla, že nejsem hodna chodit po těhlech chodbách.“
Jeho oči se nebezpečně zúžily. „Jak jsi ji přiměla, aby tě v tuhle chvíli držela mimo?“
Věděla, co má na mysli-jak přesvědčila svou matku, aby ji dostala dovnitř. „Vyjednávala jsem s ní,“ řekla Scarlet. Mohl by kvůli tomu být naštvaný? „Musím tě zastavit, od toho, abys dal Kronusovi to, co si mu slíbil. Mimochodem, co si mu slíbil?“
Ne. Nehněval se. Překvapivě. „Nedohodli jsme se, že o tom budeme diskutovat později,“ řekl.
Ach. Staré budeš-mi-dlužit-laskovost-a-rozhodl-jsem-se-že-si-ji-vyberu-později. „Lhal jsi mu, samozřejmě.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
Gideon pokrčil rameny.
Brala to jako hlasité ano, a přála si, aby se na něj mohla spolehnout, ruce měla položené na jeho širokých ramenech, cítila, jak se svaly posouvají a namáhají. „Tak tady to máš. Co jsi nevěděl o mém životě ve špinavé kostce.“
Dlouho se na ni díval, tiše, pátral. Tolik emocí hrálo přes jeho rysy. Lítost, smutek a hněv, které hledala předtím. „Já… není mi líto, co si musela vydržet. Já… není mi líto, jakou jsem měl v tom úlohu. Sakra!“ hněv jasně vyhrál, a zabušil pěstmi do matrace, oba kvůli tomu poskočili. „Opravdu jsem rád, že ti nemohu říct, co si opravdu myslím, aniž bychom se museli vrátit k tomu, jak to bylo před pár dny.“
Jeho omluva ji oslabila jako nic jiného. Jeho prudkost ji potěšila. Společně? Ji zotročili. „Hele, neboj se o to,“ namítla, toužila se ho dotknout. Prsty vyšplhala až na jeho ramena, poznávala každý výběžek svalů a šlach. „S Gideonem Mluvkou je fakt zábava.“
Líbilo se jí, jak se hněv vyčerpal, a údiv zastínil všechno ostatní. „Ty nejsi pro mě příliš dobrá. V každém směru. Neděkuju ti za to, ďáblíku. Za všechno.“
Myslel si, že pro něj byla příliš dobrá? Zotročil. Ji. „Nemáš zač,“ odpověděla tiše.
Olízl si rty, když na ni padl jeho pohled, a najednou věděla, že jeho vášeň po tom všem nebyla uhašena. „Já-já-“
„Chceš mě políbit?“
Přikývl. „Nezemřu, pokud tak učiním.“
Nepřiznávej to, neopovažuj se to přiznat. „Já také.“
Ještě jednou, pomyslela si omámeně. Mohla by si s ním užít ještě jednou. Sex, myslela? Ne, tak daleko by nešla. Ale líbat se a nadále se ho dotýkat? Ach ano. Musela s ním strávit čas, tak jako tak. Alespoň toho mohla využít. Kromě toho, nebyla taková, že by ho tu skutečně nechala, bezmocného proti jakémukoliv bohu, nebo bohyni, který vstoupí do místnosti. Pro tuhle chvíli byl stále její manžel, a ona ho bude chránit.
„Pokud to uděláme, stíny a výkřiky se vrátí,“ varovala ho. „Nebudu to moc zastavit. Jsou součástí mého já, která je součást mého démona.“
„Mně se nelíbí něco, co je součástí tebe. Nechci zažít vše, co mi můžeš nabídnout.“
Byla dojatá… „Pak mě polib,“ přikázala. Poté jeho sladká slova přestala, a ona začala znovu roztávat. Potřebovala led okolo svého srdce.
Gideon nepotřeboval žádné další povzbuzení. Jeho rty bylyo vteřinu později znovu na jejích, líbal ji, jako kdyby potřeboval vzduchu v plicích, aby přežil. Zasténal, jako kdyby nic chutnějšího nikdy neochutnal. Hnětl její ňadra, jako by nic, dokonce ani slabost, nemohla zabránit, aby si jí užíval.
Její krev se znovu vařila v žilách, rostoucí inferno zkapalnělo její kosti. Bradavky jí ztvrdly, stále připravená pro jeho ústa, a její kůže se chvěla.
„Chci, aby ses oblékla,“ zachraptěl.
Občas musela překládat lži jeho démona, když byli v posteli, její mysl se soustředila na jiné věci, takže chvíli trvalo jejímu mozku zamlženému vášní, aby si uvědomila, že ji vlastně chtěl Gideon nahou.
Sex? Pomyslela si znovu. Pokud by byla nahá, vklouzl by do ní. Mohla by o to dokonce prosit. Žebrat…ano… Doufala v to, i když na to byla moc hrdá. „Ne,“ vypravila ze sebe.
Zarazil se, zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly, jeho oči byly tak jasně modré, soupeřily s královskou barvou safírů. Olízl si již vlhké rty, opatrně vydechoval. „Co, nebudeme vyjednávat?“ jeho hlas byl drsný, jako kdyby každé slovo dřel brusným papírem.
Vyjednávat, co? „Dobře.“ Nikdy to nenechá být, říkala si, a ona byla pošetilá. „Vyklop to.“
„Raději všechno, než půlku.“
Realita: byl ochoten odstranit polovinu jejího oděvu, než všechno, co měla na sobě. Ustoupil, ano, i když mohl trvat na její plné nahotě. Nakonec by ustoupila. „A na oplátku dostanu…?“
„Rozhodně ne orgasmus.“
Její rty sebou cukly. „Chceš, abych odstranila hořejšek nebo spodek?“
„Vršek.“
Chtěl její kalhoty, a bohové, chtěla si je sundat. „Platí,“ řekla s přikývnutím. „Můžeš mi vzít vršek.“ Tak to bude lepší.
Škoda, že nenáviděla tu „lepší“ možnost.
Jeho rty sebou škubly, protože věděl, že tak odpověděla záměrně. „Jako kdyby si nevěděla, že nelžu,“ řekl. „Jako bych věděl, že jsi nechtěla říct kalhoty.“
Se silou o které si nemyslela, že by byl schopen vyvinout, vzhledem k prokletí jeho démona, Gideon stáhnul její tepláky a kalhotky od pasu ke kotníkům, pak se zcela zastavil. Zalapala po dechu, jak ji náhle pohladil chladný vzduch. Nedal jí čas si ztěžovat, nebo ho dokonce podpořit. Plazil se po jejím těle. A pak byl ten okamžik, kdy ho mohla zastavit… pryč. Odstrčil jí nohy od sebe. A další okamžik… byl zase pryč. Olízl její nejbolavější část.
„Ano!“ prohnula se v zádech, když vykřikla, rukama zajela do jeho vlasů, přidržela si ho blíž.
Jela na vlnách rozkoše bez zábran. Ne, ne, nevypusť je. Musela držet stíny a výkřiky uvnitř. Gideonovi nevadily, říkal to, ale ona ještě nebyla připravena to s ním sdílet. Chtěla to v tuto chvíli jen pro sebe, zpracovávání jeho ohnivého jazyka, láskyplné zacházení.
„Nechceš víc?“ zachraptěl.
„Já – já -“ nemohla to připustit. Řekne něco sladkého a led uvnitř ní bude více tát. „Víc, prosím.“
„Nedostaneš toho víc.“ Pokračoval s lízáním, dokonale škrábal zuby, takže se chvěla. Brzy přidal do hry prsty, jedno potopení dovnitř a ven, pak se přidaly dva prsty. Tři. Stíny se stáhly, a křik ustal.
„Gideone.“ Pustila ho a chytila čelo postele, prohnula boky v zoufalém rytmu. Cítila se tak dobře, tak zatraceně dobře. Hnal ji tak blízko k okraji…
„Hrozný,“ zamumlal, oči zavřené na půl žerdi, rty v polovičním úsměvu. „Prostě hrozné. Musím tě mít. Budu tě mít navždycky.“
Líbilo se mu to, připomněla si. Chce víc. Nikdy nebude mít dost.
Led… tál. Topila se…
Nezáleželo na tom, uvědomila si náhle. Chtěla nechat požár rozrůst a spálit vše.
Scarlet mu přehodila své nohy přes ramena, patami se zaryla do dolní části jeho zad, stehna mu přitiskla na spánky.
„Ale to je něco co mám rád… jak si se na mě nenatáhla.“ Jeho řasy se pozvedly a přitiskl ji tvrdým pohledem. „Kde jsou stíny a křik, které jsi mi neslíbila?“
„Já ne… nemůžu… teď nepřestávej!“
„Nech je odejít, a neukazuj mi naši svatbu,“ řekl a pak nasál její klitoris mezi zuby.
Křičela, třásla se, málem se udělala, její radost byla tak intenzivní. Ale úplně tam nebyla. Jen o trochu víc, a bude v nebi. „Prosím.“
„Scar… svatba… nechci to vidět.“ Jeho hlas byl napjatý, jako by se musel nutit, aby dostal slova ven.
„Teď?“ zafuněla. Zatímco on byl… zatímco ona byla… „Máme tak trochu práci.“
„Nemohu to dělat, když spím?“ Vyfoukl obláček vzduchu na její teplé, vlhké záhyby, a tak citlivá, jak v současné době byla, byla jen stále blíže ke spokojenosti.
Bylo to nádherné a strašné, potěšující a frustrující.
„Ano,“ zabručela. „Zvládnu to, když jsi vzhůru.“ Mohla promítat obrazy do jeho mysli kdykoliv. Noční můra byla stejně schopná napadnout denní sny. Jenže právě v tu chvíli Scarlet chtěla Gideona soustředit pouze na své bolavé tělo. Na tady a teď.
„Pak, ne. Chci, abys to udělala později.“
„Proč?“ Proč nemohl počkat až potom, co? Protože se bál, že by ho opustila? Protože si myslel, že by to zapřela? „Nevadí. Ale pozor. Obřad byl krátký, nemohli jsme riskovat něco delšího a bylo to trochu ponuré.“ Nakonec mu dá to, co chce. „Pokud ty přestaneš, přestanu i já.“ Tak. Vyjednávala, tak jak to měl rád.
„Jsem znechucen,“ řekl, skoro zapředl, jazykem máchal ven a jezdil sem a tam přes její klitoris.
Opět si lehla na záda. Dobře, možná jeho hýčkání i nadále nebyl jeden z jejích nejlepších nápadů. Její myšlenky se opět roztříštily, její krev se začala vařit o další stupeň, její orgány žhnuly, než propuklo více takových dekadentních plamenů, její kosti se tavily, chtěly se dostat blíže k němu.
V návalu stíny a křik unikly z jejího držení, vířily kolem Gideona a plnily místnost. Taky dobře. Mohla je použít k vytvoření snění.
Soustřeď se. Scarlet prohledala své nejoblíbenější duševní soubory – soubory, které pohřbila a myslela si, že o nich už nikdy znovu nebude uvažovat – a nalezla ten, po kterém Gideon toužil.
Okamžitě se ta scéna otevřela v jejich myslích.
Pozdě v noci, zatímco vězni v Tartaru spali, probudil Gideon Hymena, uvězněného Titána a boha Manželství, a přivedl ho do cely, kterou používali k milování.
Pro Scarlet Gideon zařídil dlouhou lázeň několik hodin předtím, a dal jí čisté bílé roucho. Plášť byl složen z krajky a krajky odpovídaly jejím křivkám. Nikdy neměla pocit, že je půvabnější.
Když oba muži vstoupili do její cely, odkryla dychtivě kapuci, a její dlouhé, tmavé vlasy spadly kaskádovitě přes rameno, pro jednou učesané a hedvábné. Gideon se natáhl, zamkl zámek dvěma prsty, a vzal její vlasy do rukou. Zhluboka se nadechl a prohlížel si ji.
„Šeredná,“ Gideon mezi jejíma nohama dýchal stejně těžce jako Gideon ve snu a zaskřehotal: „Nádherná.“
Červenala se tehdy i nyní. Ale nebyla nádherná, a věděla to. Nebylo nic krásnějšího než pohled na Gideona. Jeho černé vlasy byly učesané do hrotů, modré oči byly jasné, půlnoční řasy je rámovaly jako vějíř, rty stále oteklé od jejích dřívějších polibků.
Měl stín vousů, ostré lícní kosti a silné čelisti. Nebyla na něm jediná chybička. Měl na sobě tenkou stříbrnou zbroj, jakou mu ukázala ve snu o Steelovi, podle pokynů Dia byl pancíř pokrytý rytinami motýlů přesně jako tetování, které nyní nesli.
„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ zeptala se nervózně. Tehdy její hlas postrádal… tvrdost, jaká v něm byla dnes, a dokonce i Scarlet musela uznat, jak sladce a nevinně zněla.
„Nikdy jsem si nebyl ničím v mém životě jistější, srdíčko.“
Její ruměnec zesílil, a ostýchavě vrhla pohled na zem, rty stočila do šťastného úsměvu. „Jsem ráda.“
„No, nejsem si jistý,“ řekl Hymen. Odkašlal si, vytáhl kapuci kolem obličeje, aby jeho rysy byly ukryté ve stínu. „Pokud se někdo dozví o mém zapojení, budu potrestán.“
Gideonovi paže omotané kolem Scarletina pasu byly jasným gestem majetnictví. „Říkal jsem ti to. Nikdo se o tom nedozví, a kromě toho jsi byl pěkně odměněn.“
„Ale já-“
„Odhalení je tvoje nejmenší starost,“ vyštěkl poté Gideon. „Oddej nás nebo pociť ostří mého meče. Tohle je tvá jediná možnost. A Hymene. Pokud máš pocit, že ostří mého meče bude málo, nebude to jen jednou. Nikdo nepozná, že jsem to udělal já.“
Hymen se přesunul z jedné nohy na druhou, jeho strach byl hmatatelný. „Samozřejmě, samozřejmě. Začneme hned.“ Vyhrkl. „Gideone z Řeků, řekni Scarlet z Titánů, proč si přeješ, aby si tě vzala.“
Ty pronikavé modré oči se zadívaly do jejích černých, a vzal její ruce do svých. „Od první chvíle jsi mě okouzlila. Jsi více než krásná. Jsi chytrá a silná a odhodlaná. Když jsem s tebou, chci být lepší člověk. Chci tě být hoden.“
Zatímco dávný Gideon mluvil, led kolem Scarletina srdce roztával. Ale on ještě neskočil.
„Chci tě zajistit. Chci ti dát život, který si zasloužíš. Jednoho dne to dokážu. Protože vím, hluboko v mé duši, že smrt je jen začátek.“
Slzy zaplavily Scarletiny oči.
„Scarlet z Titánů,“ řekl Hymen, trochu se zakuckal, „prosím, sděl Gideonovi z Řeků, proč si přeješ, aby si tě vzal.“
Zatímco se jí kolena srazila dohromady, snažila se Scarlet najít vhodná slova. Slova, která by řekla tomuto muži přesně tak, jak to cítila. „Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděla, jsem k tobě byla přitahována a nenáviděla jsem se za to. Ale jak jsem mohla vědět, že pod tvým krásným zevnějškem je mix odvahy, vášně a něhy? Rychle jsi mi ukázal svou cenu a naučil mě to. Byla jsem otrok, ale ty jsi mě udělal ženou.“
Jeho oči se zalily slzami stejně jako její, jak si všimla.
„Jsi moje všechno,“ zašeptala, brada se jí chvěla. „Moje minulost, moje přítomnost a budoucnost. Mé srdce. Můj život. Smrt je jen začátek.“
Hymen nahlas polkl. „Teď se polibte a navždy – zpečeťte toto spojení.“
Gideon neváhal. Objal ji kolem ramen, přitáhl si ji k sobě a přitiskl své rty na její. Jejich jazyky se setkaly, spojily, jeho dech se promísil s jejím a její zaplnil jeho.
Byli jedno.
V současné době Scarlet dovolila obrazu vyblednout. Uvědomila si, že v průběhu pustila čelo postele a kov byl ohnutý. Uvědomila se, že Gideon jí přestal dávat rozkoš, ale ona si toho nevšimla, tak byla ztracená ve vzpomínkách. Tak ztracená v představách, že skutečné slzy jí teď stékaly po tvářích.
Stékaly i po Gideonových tvářích.
Jejich pohledy se setkaly, jako v té cele a spatřila emoce v těch dětsky modrých očí.
Byl stejný jako předtím, a tak zcela odlišný. A rozdíly nebyly fyzické, ačkoliv jeho vlasy nyní byly tak jasně modré jako jeho oči. Byl těžší, tvrdší, víc vzdálený. Dříve měl uvolněný úsměv a byl hravý, uklidňoval kousavé poznámky obouch stran, Řeků a Titánů.
„Víš proč je vězení tak velké?“ zeptal se jí jednou. „Tartarus je nadměrná velikost, jeho ptáka.“
Málem si spolkla vlastní jazyk, jak těžce lapala po dechu z jeho neúcty. Vždycky chtěla urážet své věznitele, ale měla příliš velký strach. Gideon jí dal volnost k tomu, aby to konečně mohla ventilovat, dokonce i tak malým způsobem.
Nyní, když otevřel ústa, neobjevila se žádná slova. Možná jen nechtěl lhát, a ona byla vděčná. Byla příliš drsná, příliš zranitelná, jako by její srdce bylo vystřižené z její hrudi a předloženo k němu v krabici s mašlí.
Pomalu vylezl na její tělo. Stále nepromluvil, políbil ji. Opět platilo, že neprotestovala. Prostě se mu otevřela, přijímala všechno, co jí chtěl dát. Ochutnala sladké teplo, ale i jeho chuť. Divokost a máta. Jeho ruce byly všude na ní. Hladil ji a oběma dával potěšení. Vzal její tváře do dlaní, byl nekonečně jemný. Dával všechno, a nebral si nic.
Atání jejího ledového krunýře, který po celá staletí stavěla, dokonala jeho erekce. Prostě spadl dolů, cihlu po cihle.
„Nebudu… ne… nevěř mi, ďáblíku,“ Gideon si rozepl kalhoty. „Nebudeme…“ opět nedokončil. Prostě přitiskl erekci mezi její nohy, byl tvrdý a neuvěřitelně silný, hrdý samec pro roztouženou ženu, a zasyčel. Nepotopil se dovnitř, ale třel se… vytvářel první květ horečky. Pomalu se rozhoříval, a všechno díky němu plálo.
Nepřijala důvěru, kterou jí nabídl. Ale ve skutečnosti by ho nezastavila, kdyby se připravil k proniknutí. Stále. Neudělal to. Spokojil se s třením a líbáním, proplétáním jazyka, vychutnával si to, prostě se vyhříval ve všem, co bylo, stejně jako ona si užívala být s ním.
Na okamžik předstírala, že byli zpátky uvnitř cely. Že tento muž byl opravdu její manžel. Manžel, kterého miluje, který umístil její potřeby nade všechno ostatní. Předstírala, že se k ní zítra vrátí s láskou v očích. Předstírala, že jejich jedinou překážkou je její uvěznění.
„Gideone,“ zasténala.
Možná, že dělal totéž, předstíral, protože zvuk jejího hlasu přerušil jeho stálé tempo. Jeho pohyby ztvrdly, zrychlil. Stával se více šíleným. Vždy s ní byl tak jemný, zacházel s ní jako s porcelánovou panenkou, ale teď… byl zlobivý a nemravný, náročný, třením vytvářel jiskření.
Hltavě ho vpila dovnitř, byla to nádhera. A bylo to tak jednoduché, tak jednoduché. Sama si dávala potěšení. Sama se ztratila. I když teď byl jiný. Možná protože byl jiný.
„Ne…moje Scar. Nejsi má Scar. Nedotýkej se mě,“ prosil. „Prosím, nedotýkej se mě.“
Dotek. Ano. Musí. Vypáčila prsty z čela postele, její ruce klesly na něj, nervy jí brněly, jak přicházely zpět k životu, nehty přejížděla po jeho kůži, takže mu způsobovala šrámy. Zařval píseň absolutní spokojenosti, zabarvené naprostým zoufalstvím. Minulost a současnost, nesouhlas a přesto to bylo uklidňující.
„Ty… ty…“ řekl a pak se zastavil. „Scar.“ Předehra čekající bouře. „Nechoď, nechoď se mnou, nechoď se mnou.“ S každým jeho slovem se jeho penis otíral proti jejímu klitorisu.
Každý sval v jejím těle ztuhl, bolest v nejvíce vynikající formě. Stíny tančily rychleji… rychleji… křik sílil… hlasitěji… dokud se její vlastní křik nepřipojil k symfonii, překročila okraj a řítila se s nimi do konce.
Řítila se přes, třásla se, křičela a držela se muže, který za to byl zodpovědný. „Gideone!“ Můj Gideone.
Brzy se třásl stejně, znovu křičel, tentokrát hlasitěji a teplé semeno jí tryskalo na břicho. Což zvýšilo její potěšení, stáhlo ji to po spirále do hlubšího povědomí o svém těle. Byl na ní, tiskl ji dolu, a všechno nad ní, jeho semeno na její kůži, ji označilo.
Oddaná těla, srdce, instinkt. Po tom toužila a nikdy ji nenapadlo, že by to mohla mít znovu. Potřebovala to a to navzdory následkům.
Jistě by ji to zabilo.
O věčnost později se společně zhroutili, Scarlet do matrace, Gideon stále na ní. Přestože stíny a křik byly rozptýlené, ani jeden z nich se nepohnul. Leželi tak dlouhou dobu a snažili se chytit dech, stále ještě se neztratila v přítomném okamžiku. Byl to snad jediný uvolněný, spokojený okamžik, který kdy mohla mít, protože si to nemohla dovolit znovu, uvědomila si.
Musela obnovit svou ledovou hradbu.
Nebyl žádný jiný způsob, jak chránit své křehké srdce. Nemohla si dovolit dát své srdce. Znovu ne. Sotva jí nějaké kousky z něj zůstaly. Ale byly tam nějaké kousky. A to bylo stejně šokující.
Zachraň se. Rychle! Odstrčila ho a posadila se, nedůvěřovala sama sobě, když se na něj podívala. „Odpočiň si,“ řekla chladně. „Postarám se, aby nikdo nevstoupil do místnosti.“
Naposledy když byli spolu, neztěžoval si na náhlou změnu její nálady. Prostě se udělal, jak nařídila. Tentokrát se naklonil na paži a prudce ji ztrhl dozadu, překroutil ji tak, že přistála na břiše.
Než stačila zaprotestovat – dovolila by mu to znovu? – zvedl její triko a zasadil měkký polibek na dolní část jejích zad, kde spočívalo její tetování. SMRT JE JEN ZAČÁTEK. Ta akce byla tak nečekaná, tak udivující a tajně vítaná, že sevřela rty a spolkla vzlyk. K čertu s ním. K čertu s ním, aby skončil v pekle!
„Nezůstávej vedle mě. Nenech mě tě držet,“ zašeptal. „Prosím.“
Odolej mu. Musíš mu odolat. Ale ona se přistihla, jak přikyvuje a šeptá zpátky: „V pořádku.“ Idiot.

S povzdechem se stočila blíže k němu. Bude se muset dát do pořádku zítra. 

12 komentářů:

  1. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci další části !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za preklad kapitoly

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat