Pán vlkodlaků - Kapitola 3

Reda se ale neprobudila.

Místo toho se hrůzou ztuhlá dívala, jak tříhlavý obr zavrávoral a klesl na kolena, a jak Dayn metodicky střílel šípy do dalších dvou hlav.  Jako by zasáhl vypínač, tvor klesl k podlaze srubu, kde ležel v záškubech smrtelných křečí a pak konečně ležel v klidu…

Náhlé ticho jí zvonilo v uších, když se dívala na monstrózní mrtvolu, která páchla jako prošlá kuřecí prsa.

Trhla očima k Daynovi, který stál a díval se na stvůru s výrazem lítosti, ale také vzrušením, jako by ten útok byl částečně dobrá věc.

Kdo to je? Co se to proboha děje? Chtěla se ho zeptat, ale nemohla ze sebe ta slova dostat. Byla uzamčená na místě. Ztuhlá. Jednou zbabělec a vždy zbabělec pod palbou. Bylo tohle to, co její podvědomí chtělo, aby viděla?

Možná. Ale viděla to a ten sen nekončí.

„Můžeš vstát.“ Řekl, aniž by se na ni podíval, ale měla pocit, že viděla záblesk úsměvu. „Tam v komoře je batoh. Co kdybys vzala nějaké zásoby, zatímco já se postarám o ostatní věci?“

Když se otočil, pomalu se zvedla na nohy, najednou si přála, aby kolem rozbitého okna prošlo stádo růžových slonů, aby na ně mohla ukázat a říci: Ha, říkala jsem to. Je to sen. Halucinace. Cokoli. Důležité bylo, že se tohle skutečně neděje. Že to všechno bylo jen v její mysli.

Až na to, že tu nebyli žádní růžoví sloni. Což ji zanechávalo s páchnoucím mrtvým obrem se dvěma, příliš mnoho hlavami a opravdu sexy chlapem, který si myslel, že někam jdou.

McEvoyi, až se s tebou sejdu, budeš si přát, abys mi tu zatracenou knihu poslal zadarmo, pomyslela si. A pak, protože nemohla vymyslet dobrý důvod proč ne, šla zabalit nějaké jídlo.

Batoh se ukázal být sportovní taškou s jedním popruhem, a zásoby k dispozici byly ztvrdlé rohlíky, sušená bílkovina, neptala se, nechtěla to vědět, a sušená směs ořechů a ovoce.  Nacpala do batohu cokoli, co uznala za vhodné, zkoušela se soustředit na podobnosti spíše než na rozdíly. Její mozek, její myšlenky udržovaly průběžný záznam, který ji zauzlovával střeva stále pevněji.

A celou tu dobu si byla plně vědoma Dayna, když si oblékal svetr a následně svůj těžký kožený kabát, sbalený batoh s kuší a šípy a úzký kožený pásek, který držel neobvykle krátký meč na jeho boku, na druhém boku měl brašnu.  Když skončila s balením, přehodil jí přes rameno postříkaný půlměsíc – koženou mošnu – podíval se na ni a přikývl.

Nezdálo se, že by očekával odpověď, protože jeho pozornost se přesunula k převrácenému gauči a rozbitému stolku, rozbitému oknu a k dalším rozházeným věcem, které definovaly život: svázaná hromada novin něčím, co vypadalo jako punčocha, ale punčocha to nebyla, hromádka zajímavých kamenů ve sklenici, obrovské paroží s obrázkem krásného vyřezaného hřebce, jen napůl dokončený. A když se rozhlížel po pokoji, dívala se na něj. Vyparáděný v divné směsi moderního oblečení a starobylého zařízení, měl by vypadat jako by se zpozdil na Halloween. Místo toho se zdál naprosto ve své kůži a … o čemž svědčila obří mrtvola… schopný zabíjet. Nemohla z něho spustit oči.

Prudce se otočil ke dveřím. „Pojďme.“

Zůstala na místě. „Kam jdeme?“ To byla první dvě slova, která se jí povedlo od útoku říci. Její mysl fungovala, ale tělo měla stále strnulé. To byl způsob, jak to fungovalo, když přešla do režimu stočit se do klubíčka a zemřít.

Trhl hlavou směrem k mrtvému tvorovi. „To byl Ettin, původem není z této říše. Musel pocházet z království, což znamená, že vír otevřel cestu zpět. A to znamená, že musíme jít. Teď.“

Vír? Říše? Jak tady může stát, nosit kuši a mluvit o věcech, které patří do sci-fi? Nedávalo to žádný smysl.

Samozřejmě že ne, řeklo její racionální já. Je to sen, nebo halucinace nebo něco takového. Ale protože počítání do tří nefunguje, možná to bude ten vír.

Takže přikývla a následovala ho ven ze srubu, její boty křupaly po střepech rozbitého skla a pak se ozývaly v těch krátkých krocích směrem dolů.

„Tudy.“ Řekl a popoháněl ji celou cestu. Jeho dech zamlžil vzduch. „Pokud se nám podaří dostat se zpět skrz kameny – do prdele.“ Jeho tvář sklesla. „Nezáří.“

„Co to znamená?“

„Vír už je pryč.“ Podíval se na ní. „Víš, jak ho vyvolat, viď?“

„Já…“ vzpomněla si na vířící vítr v její kuchyni, to kouzlo co ji matka naučila. „Jo.“

„Tak pojďme, když si pospíšíme, můžeme být pryč, než se sem dostane smečka.“ Ale ušel jen pár kroků, když hlasité, děsivé vlčí vytí prořízlo jasný půlnoční vzduch, ozývající se velmi blízko. První, pak další a další se přidávaly, přibývaly na intenzitě, až z toho byl sbor, jako by úmyslně zpívali společně. Vlasy na šíji se jí při tom zvuku, který byl divoký, smrtelný a úchvatně krásný, zachvěly. Ale ve stejnou chvíli se jí zmocnila nervozita a naskočila jí husí kůže.

Dayn se zastavil uprostřed cesty. „Sakra, je příliš pozdě dostat se tam před nimi a opravdu nechceme přerušit krevní měsíční rituál.“ Odmlčel se a uvažoval. „Vzhledem k tomu, že dnes v noci jim nechci zkřížit cestu, obzvlášť s tebou, budeme muset někam zalézt, mimo jejich dohled.“ Odhlédl se ke srubu.

„Tam ne.“ Řekla rychle.

Přikývl, pak ukázal směrem, kde stromy ubíhaly do strmého, skalnatého kopce. „Tam je jeskyně, kterou občas používám. Tam budeme v pohodě na hodinu nebo dvě.“

„Jeskyně.“ Opakovala, zjevně neschopná spojit dvě slova dohromady, nejlépe jednoslabičně. Najednou si byla vědoma toho chladu, který se jí skrz košili zakusoval do světlé kůže, sama sebe pevně objala. To nemůže být pravda, tohle všechno je příliš neskutečné. A přece Dayn se jí tak nějak zdál více skutečný než kdokoli za velmi dlouhou dobu. Byl bystrý a živý; podíval se jí do očí a ona se ho chtěla dotknout. Když jí políbil ruku, cítila vnitřní jiskření. Co by se stalo, kdyby ji políbil na rty? Co kdyby udělal víc?

Soustřeď se. Představu zahnala. Musíš se odsud dostat a ne snít.

„Tady.“ Sáhl do batohu a vytáhl další svetr. „Myslel jsem, že bys chtěla další vrstvu, pokud je tvůj kabát jedním z těch módních věcí s opravdu slabou izolací.“

„To ne.“ Vyklouzla ze svého kabátu a vzala si od něj svetr. Byl tmavé barvy, silný a lehký, téměř vzdušný a materiál slabě škrábal, nějaká snová verze vlny. Musí říci něco, co obsahuje více než dvě slabiky a mohlo by to zmírnit ten divný pocit z toho, že má na sobě jeho oblečení, řekla: „Dobře, vzal sis s sebou meč, ale jak víš o  Thisulate? (mikrovlákno, používané jako izolační vrstva pro oblečení, určené do extrémních podmínek, vlastnosti, minimální objem, nízká hmotnost) O co tu jde?“

Zaváhal a pak řekl: „Jde tu o nějaké cestování mezi tvou říší a touhle, takže určité množství vaší technologie uniklo sem a bylo přizpůsobeno pro fungování tady. Já jsem z královské říše, což je čistá magie. Proto ten meč.“

„Je mezi tvou říší a touhle stejný druh sdílení?“  Byla přetažená, ptala se na věci, kterým ani nezačala věřit, protože ve snech s ním měla sex, zatímco on na ni očividně čekal, aby ho doprovodila a dovedla někam. A nechtěla nosit jeho svetr. Ale vzala si ho, protože venku mrzlo a svetr voněl jako on – směs borovice, mechu a máty.

Opravdu jsem přišla o rozum, že? Ta myšlenka jí přinesla vlnu nového strachu.

Podíval se směrem k vytí. „Věci jsou mnohem komplikovanější mezi mou a touto říší. A měli bychom zmizet, dříve než nás zahlédne stráž smečky.“

„Omlouvám se.“ Zadržela dech, když si oblékala svetr a urovnala si ho na těle, kde ji neočekávaně přiléhal k tělu a ukazoval její křivky. Ale nestarala se o to, protože jí bylo tepleji, na tu cestu rostoucím kamením. Lehce povzdechla a řekla. „Ach ano. To je příjemné.“  Nedovolila si přitulit se, dokonce ani zhluboka dýchat a přikývla. „ Dobře. Veď.“

Z krku se mu ozval tichý zvuk, urovnal si svou zátěž a zamířil přes cestu do lesa kropenatého měsícem. Musí tam být nějaká cesta; neviděla žádné značení, ale on ji vedl do strmého, skalnatého svahu s racionálním využíváním energie. Díky jeho téměř neslyšným krokům měla pocit, že její jsou hlasité a nemotorné. Po deseti, možná patnácti minutách jí pokynul, aby se k němu připojila na široké ploché římse u trojúhelníkového ústí jeskyně.

„Počkej tady. Uvnitř mám nějaká světla a další věci.“ Vklouzl do tmy. O pár vteřin později se rozzářilo tlumené světlo a zavolal. „Pojď dovnitř.“

Sklonila se a následovala ho dovnitř, našla ho skrčeného zhruba uprostřed nízkého tunelu, který zde byl vytvořen dvěma hladkými deskami, pórovité kameny opřené proti sobě. V dlani držel malý obdélníkový agregát, který vyzařoval modro bílé světlo a na pozadí slabě šuměl.

„Vlkodlak sem nepřijde.“  Řekl. „Poté až skončí s rituálem, budou zbytek noci běhat v nížinách. To víš, měsíční čas.“

Slyšela jen část, protože ve chvíli, kdy řekl „vlkodlak“ se jí zhoupl žaludek a promítla se jí ta dřevořezba a ten lstivý zlý tvor, který svedl nevinnou červenou karkulku. Sesula se naproti němu a opřela se o zeď, když se jí začala točit hlava. „Tamti tam, to byli vlkodlaci?“

Přikývl. „Vy jim říkáte vlkodlaci. Jsou to měniči. Člověk. Vlk. A zase zpátky.“ Odmlčel se, hrál si s malým světlem. „ Nevím, odkud se tyto legendy vzaly, ale tady se jich nemusíš bát. Chovají se pohostinně ve své říši. Je to součástí jejich tradice takto žít.“

Srdce jí tlouklo tak silně, že ji bolela hruď a ruce a nohy se jí chvěly s blížícím se záchvatem paniky. Velkým. Dýchej, řekla si v duchu. Umíš se s tím vypořádat. Vlkodlak je jen součástí halucinace. Nemohou jí ublížit, nemohou ji omámit, aby se jim sexuálně podala a pak ji sežrat, když jsou jejich potřeby ukojeny. Zatím byli jen zvukem na horizontu. Kromě toho, matčiny příběhy o nich byly jen alegorií, aby mladé dívky nedaly nevinnost špatnému chlapci, že?

Dýchej. Neprohraj to. On nebyl ten princ z její fantazie a ona opravdu nebyla v jiné říši. Dokonce na sobě neměla ani jeho svetr, i když nyní je jí mnohem tepleji, ze dvou důvodů, měla na sobě další vrstvu a ta intimita téhle malé jeskyně, která je nutila dotýkat se koleny a držela její mysl v nízkých otáčkách povědomí. Její zběsilá mysl byla vyděšená, zmatená a frustrovaná, ale její tělo si bylo plně vědomo jeho.

Když se posunul dozadu, takže se zády opíral o protější stěnu, jeho pohyby byly kontrolované, pak se usadil velmi tiše, skoro to vypadalo, jakoby ani nedýchal. Pohyboval se jako mistr bojových umění, pomyslela se … nebo predátor. Lovec. To uvědomění podnítilo její krev, aby ještě zrychlila a ona se přistihla, jak zkoumá malé detaily, jako jak jeho aristokratický nos má jemnou vyvýšeninu, když byl zlomen a mírně posunut a jak jsou jeho ruce s dlouhými prsty elegantní a přesto pevné a mozolnaté od těžké práce.

Benz ji často škádlil, že ona si bude muset pomocí genetického inženýrství vytvořit dokonalého chlapa, protože chtěla všechno; mozek, soucit, čest a romantiku v dělnickém silném, svalnatém těle. A on od toho nebyl daleko, protože ten jediný by mohl být skutečným živoucím dřevorubcem, hrdinou … stejně jako ten, co teď seděl naproti ní a hleděl do noci.

Až na to, že on není skutečný, že? Řeklo její logické racionální já. A to teplo bzučící jí tělem, valící se dolů, to bylo skutečné. Její mozek jí podváděl, stejně jako když byla malá holčička a měla dojem, že slyší svou mamam jak jí šeptá a posílá ji do lesa, aby hledala odpovědi.  Nepotřebovala psychiatra, aby jí to řekl.

Musíš se dostat do víru, připomněla jí logická část. Řekl, že je to cesta domů. A pokud její mysl klesla tak hluboko do iluze, pak pravidla iluze by měla fungovat. Možná. Doufejme.

Ale místo, kde se tvořil vír, se hemžilo vlkodlaky a … počkat. „Když jsou vlkodlaci neškodní, proč se tady schováváme?“

Na chvíli na ni pohlédl, zdálo se, že si měří její duševní rozpoložení. Nebo se možná rozhodoval, jak moc jí toho má říci. „Jsou tu nějaké osobní věci mezi mnou a vůdcem smečky. V tomto ročním období může vzplanout zuřivost, tak si myslím, že je lepší, když já a on si vzájemně nezkřížíme cestu.“

„A?“ Vyzvala ho, když jí instinkty policajta říkaly, že je tam něco víc.

Posunul se, natáhl si nohy vedle ní, téměř ale ne zcela se jí dotýkal.  Srovnání jejích ošoupaných džínů proti jeho, měli jiný materiál a šití, pak řekl. „Víš, jak jsem říkal, věci jsou komplikované mezi mou říší a vlkodlačí. Dobře, byla válka. Ani nevím, jak to začalo … nikdo, jak se zdá, už je to dávno. Ale bylo to kruté a krvavé a neskončila, dokud uživatelé královské magie, tihle Ilthové (uživatelé magie), se dali dohromady a změnili povahu víru tak, že když vlkodlak projde skrz do království, vír ho uvězní v podobě vlka, neschopného změnit se zpět a nelze seslat kouzlo, aby jej vrátilo domů. Nakonec ztratí své lidské myšlenky, stávají se naprosto divocí.“ Odmlčel se.  „Vlkodlaci objevili protikouzlo, ale v té době objevili lidskou říši a byli fascinováni vaší vědou. Pro posledních pár generací, a můj lid má velmi dlouhé generace, byl kontakt omezen na pár vlkodlaků, kteří byli nasáti vírem bez protikouzla a příležitostný host, který se tu ukáže, jako já. Ve skutečnosti, královský lid vůbec nevěří v cestování mezi říšemi, už je to vybledlá legenda, stejně jako vlkodlačí schopnosti měnit podobu a upoutat krásné ženy.“

Po páteři Redě proběhl mráz, jak halucinace náhle získávala nepříjemné množství detailů, které byly úzce spojeny s příběhy, které znala. „Umí to? Myslím teda okouzlovat ženy.“

Zavrtěl hlavou. „Hostu by to neudělali, ani v měsíční době. Tyto tradice jsou velmi jasné, kdy a jak může okouzlení být použito.“

Což nebylo „ne“. Pocit chladu zesílil, ještě více než před chvílí, strčila ruce pod bundu do podpaží, ohřívala si je ve svetru, ve kterém se najednou cítila nepříjemně.

Pokračoval: „Takže zatímco vlkodlaci jsou obecně tolerantní, dávají přednost lidem před královskými, jsou tu stále nějaké krevní linie, které dokáží zabít za pohled.“

„Což je důvod, proč nechceš, aby věděli, že jsi princ.“ Řekla, vzpomněla si na dřívější komentář. Pak bez varování, vyštěkla napůl hysterickým smíchem, zadržela ho v krku a měnil se ve vzlyk. „Jsi princ,“ opakovala. „Samozřejmě, že jsi.“

Snila o půvabných princích, éterických princeznách a kouzelných dobrodružstvích, takže asi není divu, že její mysl se teď k tomu vrátila, změnila jejího člověka z fantazií nejen do dřevorubce, ale také na pohledného prince. Zabořila obličej do dlaní. „Ty nejsi skutečný. Nic z toho není skutečné. Jdi pryč a dovol mi se probudit v mé opravdové posteli, v mém skutečném životě.“ Cítila bodnutí stesku při pomyšlení, že opustí tento sen, a že to nemůže být dobré. 

„Je to jen nemoc z vírů.“ Řekl konejšivě. „Neboj se. Jen klid.  Brzy všechno odezní.“

Zvedla hlavu a zamračila se na něj. „Nic jsem nezapomněla, sakra. Jmenuji se Reda Westonova, můj otec je major Michael Weston a jméno mé matky bylo Freddy. Vidíš? Žádné mezery. Žádná prázdná místa. A tohle není skutečnost.“

„U všech bohů a propastí, tohle je skutečnost.“ V očích se mu lehce zablýskl hněv, který zmizel v zeleném bledém osvětlení. Jeho hlas zněl ostře. „A zůstane to tak, ať tomu věříš nebo ne, tak jako tak přestaň s tím ‚věda je Bůh’(tady tomu moc nerozumím L) lidským postojem a mohla by si zvážit, že se to možná děje a ty tu jsi z nějakého důvodu? Protože pokud mi odsud nepomůžeš, budou umírat lidé.“

„Já…“ Dívala se na něj, vyschlo jí v hrdle. „Co?“

„Lidé. Budou. Umírat.“ Řekl, odděloval slova skrz zaťaté zuby. „Potřebuju dostat svůj zadek do hradního ostrova během příštích sedmdesáti dvou hodin a ty tu jsi pravděpodobně proto, abys mi pomohla.“

Sevřelo se jí hrdlo, ale uvolnila ho. „Nikdy jsem neslyšela o hradním ostrově.“ Pak to viděla v jeho očích, zvedla ruku. „A jestli řekneš, ‚nemoc z víru‘ ještě jednou, začnu křičet.“

Jeho výraz se zmírnil. „Dobře. Alespoň, že posloucháš.“

„Já jsem…“ zavrtěla hlavou. „Já nevím, co jsem, kromě toho že jsem vyděšená a zmatená. Co se to tady děje? Co je na hradním ostrově a proč je nutné, aby si byl tam? A proč to zahrnuje mě?“  Tak jako tak, je to jedno. Je to jen iluze.

„Nevím, jak jsi do toho zapojená, opravdu, ani proč. Ale mohu ti říci o hradním ostrově.“  Čekal na její přikývnutí. Když přikývla, zesmutněl, výraz v tváři mu zatrpkl a začal. „Byl jednou jeden princ, který si myslel, že svět by se měl točit kolem něj…“  Krev jí tuhla, když popisoval, jak byl jejich domov napaden odporným čarodějem a jeho rodiče seslali obrovské kouzlo, které zachránilo jeho a jeho sourozence, přesto se nepovedlo, svázalo je to s hradem a prokleje království, jestli se jim nepodaří vrátit se včas. Odříkal zprávu otcova ducha, který mu řekl, aby počkal na průvodkyni a že až dorazí, musí se dostat zpátky na hradní ostrov čtvrté noci, aby se sešel se svými sourozenci a zabili čaroděje.  S prázdným výrazem se odmlčel. „Další věc, kterou jsem věděl, bylo, že jsem uvízl tady ve vlkodlačí říši, ze všech sil se snažím, aby mi věřili, že jsem ztratil paměť ve víru a udržel je od možnosti, že by uhodli, že jsem byl členem královského domu … a to je všechno, zatímco jsem čekal, až se ukáže průvodkyně. Pak, asi před týdnem, jsem začal mít ty sny.“

„Sny.“ Zašeptala a tělo se jí najednou zahřálo.

Přikývl. „Viděl jsem tě, Redo. Tvoji tvář. Tvé oči. To kouzlo zajistilo, abych tě poznal, až přijdeš.“

Seděla neklidně, stáhla nohy pryč od něj. „Nic takového jako magie neexistuje.“

„Možná ne ve vašem světě. Ale v mém ano.“

V uších jí tloukl puls. Na psychiatrii mluvili o hospitalizaci, ale nakonec podepsala reverz a domluvili se na ambulantní péči s intenzitními sezeními, denně, která ji dostala až sem. A teď přemýšlela, jestli to nebyla chyba, když předstírala své uzdravení, dělala si legraci sama ze sebe, až do teď. Je v nemocničním pokoji, nepřítomně hledí z okna, zatímco její mysl cestuje? V hrudi se jí rozvířila panika, když si to snažila představit, ale nemohla, pokusila se spojit se svou „skutečnou“ myslí uvězněnou někde jinde, ani to nešlo. Ta jeskyně, ten muž a jeho příběh byl skutečný. Což by znamenalo…

„Ne.“ Řekla, skrčila se do podřepu, kam až jí to jeskyně dovolila, což způsobilo, že se cítila v pasti a potrhle. „To není… Nejsem tvá průvodkyně. To musí být nějaký omyl.“

Nepohnul ani brvou, kromě očí, kterými ji sledoval. „ Když ses poprvé probudila ve srubu. Poznala jsi mě. Viděl jsem ti to na obličeji.“

„Já…“ zdálo se mi o tobě, toužila jsem po tobě, představoval si všechny ty věci, které jsem nebyla schopná najít v chlapovi z masa a kostí. „Dobře, možná bylo pár snů, ale v nich nebylo nic o tom, že bych tě kamkoli měla doprovázet.“ Nezmínila se o horku po probuzení, rozrušení a samotě.  Je jasné, že jejich sny byly rozdílné: ona snila o nalezení lásky; on snil o záchraně svého lidu. Snila o tom, co chtělo její podvědomí vidět? Že byla příliš zabraná do svých vlastních problémů? Tohle znělo příliš dobře, takže se jí udělalo nevolno. Přitiskla si ruku na břicho, řekla: „Musím…víš? Ven.“

Na podporu se dotkl její volné ruky. „Jdi ven zadem a zůstaň blízko. Je tam lesík se stromy plných kůrovců na druhé straně kamenů a nechceš se stát jejich žrádlem.“

Neptala se proč, neměla v úmyslu to zjišťovat. „Za chvíli se vrátím. Myslím, že jen potřebuji na vzduch.“ A nějaký prostor bez něj, aby jí připomínal, jak moc dlouho už je strnulá, jen si probrat pocity, uvíznout ve svém malém vlastním světě.

Venku byl vzduch chladný, ostrý a tichý, a ani památky po předchozím vytí. Obrovský měsíc jí svítil na cestu, jak šla kolem skal, osvobozená od Daynova pohledu jakoby hledala místo, kde by osvobodila sama sebe. Pak s bušícím srdcem a strachem strnulým krkem, udělala kolečko a zamířila zpátky dolů z kopce, ve spěchu klopýtala, aby se dostala ke kamenům a vymanila se z halucinace, než udělá něco opravdu hloupého … jako že to přijme.

S Redinou nepřítomností byla jeskyně chladnější a mnohem méně zajímavá, zproštěná té intenzity, stlačené energie, která kolem ní téměř jiskřila. Ale také, sakra, byla o hodně klidnější.

Dayn pomalu vydechl, říkal si, že to bude v pořádku. To bude fungovat. Nakonec vypadala připravená to přijmout, že není zachycena v nějakém podivném a propracovaném snu, a jakmile se přes to dostanou, byl si jistý, že její vzpomínky se znovu objeví a ona ho bude moci vést.  Alespoň doufal, že ta propast bude fungovat tímto způsobem. Začínal se obávat, že možná ne, protože člověk byl zvláštní volbou na někoho, kdo ho měl provázet skrz magickou říši Eldenu. Což mu také připomnělo, že tato část kouzla mohla být poškozena černokněžníkovou magií.

Ne že by ona byla poškozená, ve skutečnosti spíše naopak.  Mohla mít nějaké lidské podezření a nedůvěru, pokud jde o magii, což bylo patrné z jejích vytřeštěných očí a ztuhlostí pod útokem, ale vábila ho a podmaňovala si ho. Na rozdíl od útlé, rezervované vlkodlačice, se kterou strávil poslední dvě desetiletí, ona byla pevná a dobře vyvinutá a její pocity byly tak jasně napsány v jejím srdcovitém obličeji. Přistihl sám sebe jak jí hledí do očí, které mu připomínaly teměř modré nebe domova, a těšil se jejím hlasem, který byl sladký, jemný a zcela ženský.

Což byl důvod, proč nebyla jediná, kdo potřeboval chvilku o samotě. Protože se potřeboval ovládat, potřeboval znovu získat nějaký zorný úhel. To nebylo o tom, že byl muž a ona žena; bylo to o něm, dostat jeho zadek domů a zastat tam své povinnosti. A poté, až se vrátí, aby byl princem té říše, se všemi povinnosti co k titulu patří. Což znamená, že pro něj není žádnou výhodou to, že si všiml, jak jí svetr obepíná křivky ňader a boků a že podle zadrhávání jejího dechu, když se na ni podíval, by řekl, že přitažlivost není jednostranná.

„Priority.“ Řekl sám sobě v tichu jeskyně, slyšel svou ozvěnu, vzduch postrádal vlčí vytí. Rituál skončil a to byl čas pro něj a Redu vrátit se ke kamenům.  Možná, že ani není potřeba, aby si vzpomněla. Možná že její přítomnost tam způsobila kouzlo víru, které pracovalo pro něj, i když předtím nikdy ne.

Vylézal krabí chůzí, pokrčený jak byla jeskyně nízká, vylezl a narovnal se. „Redo?“

Žádná odpověď, ale nemůže být daleko, vzhledem k tomu, že jí promlouval do mysli, aby zůstala blízko.

Chvíli poté co přišel do vlkodlačí říše, zjistil, že jeho umění mluvit do myšlenek funguje u všech žen, bez ohledu na to z jaké říše jsou. Když měl fyzický kontakt, jako měl zrovna teď, když se dotýkal Rediny ruky, mohl vpravovat návrhy a dokonce i rozkazy. Takhle udržoval Keely v nevědomosti o věcech, které nechtěl, aby věděla a takhle nejdříve nutil Candicu, aby ho chránila, dokud mu na to nepřišla a šla mu po krku. Potom jí všechno řekl, a místo aby ho zabila, se rozhodla, že mu pomůže. A díky bohům za to.

I když smeččí wisewolfyn ( vlkodlačí mudrc) ho nebyla schopna poslat domů, dala mu vortex protikouzlo a v poslední době pracovala na nějakých nových jedech. Myslela si, že by mohly fungovat na bytosti používající temnou magii, jako Krvavého černokněžníka. Mnohem více, pomohla mu zjistit hranice jeho ovlivňování mysli ve vlkodlačí říši, zjistili, že zatímco nemohl přinutit ženu dělat něco, proti čemu byla nebo zabránit tomu co opravdu chtěla dělat, ale mohl ovlivňovat jiné, měně rozhodné emoce. To byl důvod, proč nebyl schopen donutit Redu, aby se mu otevřela, byla příliš proti tomu. Ale vzhledem k jejímu zřejmému strachu z vlkodlaka a skutečnosti, že se s ním začíná rozehřívat, by měla poslechnout jeho příkaz, aby se zdržovala kolem. Měla by být v jeho těsné blízkosti.

Až na to, že nebyla.

V duchu zaklel, když po ní nebylo ani stopy, šel cestou ke kraji lesu s kůrovcem tam, kde se země začala propadat. Ustoupil a kroužil kolem jeskyně. Pak zachytil její stopu mířící zpátky dolů ze svahu, přímo ke stojícím kamenům.

„Ta bestie.“ Podcenil její duševní sílu, její nedůvěru a její odhodlání vymanit se z toho, co si myslela, že je iluze. Vylezl zpátky do jeskyně, popadl zásoby a zbraně, doufal, že zrovna neudělal osudovou chybu. Horší, jak pelášil, obzor rozsvítila záře z jeho srubu, který byl schován za stromy.

Zhoupl se mu žaludek. Zatraceně jde pozdě.

Stáli těsně u kamenného kruhu, Moragh hodila hlavou dozadu a radostně se rozesmála, když z jednoho kamene na druhý přeskakovaly silné modré záblesky a vítr ji cuchal vlasy, rozvíval je kolem obličeje.

Zvýšeným hlasem, aby překřičela jiskry a praskání moci, zvolala. „ Ach radostní temní bohové, věděla jsem to, Nasri! Vždycky jsem věděla, že Kniha Ilth (uživatelů magie) je skutečná.“

Dohadovala se s čarodějnými učenci, kteří psali ten text buď jako fikci nebo kacířský výklad božstva a Abyss (překlad propast, vysvětlování mezer v myšlení mezi skutečnem a neskutečnem). Je pravda, že tehdy se nic nestalo, když se snažila o dvě nejjednodušší kouzla, ale nevěděla, že záleží na umístění. To postavení byl důvod, že rozdělení mezi říšemi bude v některých bodech nejtenčí, magie spojující je více aktivní. Bylo zapotřebí kouzla ztraceného prince, aby ji to vtáhlo na správné místo ve správný čas a díky tomu víření víru přišla na to, že musí vyzkoušet první ze dvou kouzel, která si pamatovala.

Pak to fungovalo, a znovu právě teď. Dívala se na začátek svého vlastního víru, který ovládala.

„Teď jdeme domů, paní Moragh?“ Zavolal Nasri z místa, kde stál mimo kameny, držel řetěz poslušnosti přežívajícího ettina, který se stále stupidně rozhlížel po svém bratrovi. Sice měla poslat obě zrůdy na prince a ujistit se o jeho zabití, ale hned si neuvědomila, že něco v téhle říši – bohové, byla v jiné říši – spojení na kouzla jejího otce otupělo, takže ho nemohla vystopovat mimo bezprostřední blízkost stojících kamenů. Ale na tom nezáleželo, protože najednou měla nové a úžasné množnosti.

„Ano i ne,“ řekla v odpověď na Nasriho otázku. „Musím se vrátit domů a získat knihu Ilth.“ Při pomyšlení, že třímá moc té knihy, jí poskočilo srdce – neobsahovala jen kouzla na cestování mezi říšemi, ale také svolávala kouzla mocnější, než cokoli co kdy bylo po staletích v království viděno, moc přenosových kouzel - možnosti jsou téměř neomezené. „Vezmu Ettina sebou, takže se s ním nemusíš trápit, a pak za mnou uzavřeš tenhle portál, aby mě princ nemohl následovat.“ Tohle bylo to druhé kouzlo, které si pamatovala. Zapečetit konkrétní portál, nemůže polapit prince ve vlkodlačí říši - jsou tu jiná místa, kde může stvořit vír, ale zpomalí ho to, což jí dá dostatek času k ukradení knihy učencům, kteří ji zesměšňovali, že věřila, že je to reálné.

Trpaslík vytřeštil oči. „A já, paní?“

Spokojená, že je vír v plném proudu, vystoupila z kamenů, zmrazila Ettina na místě tříslovným příkazem a pak svou pozornost obrátila k Nasrimu, který poodstoupil o pár kroků, když si myslel, že se nedívá. A i když už dávno na ni přestal naléhat, myšlenkou na to co se chystá udělat, se jí vysunuly špičáky, praskání kůže se svědivou špetkou bolesti, tak to milovala, pak klouzání podél jejích spodních zubů, jen dotýkání se dásní při polibku se zlomyslně ostrými hroty.

„Nasri, mám pro tebe speciální úkol.“

Při pohledu na její tesáky zbledl, ale nutkání bylo dobře zakořeněné. Dokonce celé jeho tělo se přikrčilo dále od ní, ale třemi kroky se k ní přiblížil a zvedl ruku, nabídl jí zápěstí poseté zubními otisky v různých fázích hojení.

Vyrazila vpřed a místo do ruky se mu zakousla do krku, kousnutí bylo hluboké a nepouštěla se, jak se svíjel, skvostný pach krve jí stékal po krku. Tvořila se nová spojení; nové kouzlo přišlo k životu a zjistila, že jeho slabá, malá mysl je spojená s její. Teď dávej pozor. To co chci, abys udělal je …

Reda nekřičela, ale jen proto, že byla ochromená, přilepená k zemi pod hustým porostem na okraji mýtiny, kde měla dokonalý výhled na tmavovlasou ženu pijící z krku jejího malého, seschlého sluhy a zřetelný zvukový doprovod rytmického sání, proložené vyděšeným kňouráním oběti.

Zvedal se jí žaludek. Tahle žena – tahle Moragh – byla upír. Bože.

Znovu a znovu polykala ve snaze udržet zvracení při pohledu na malého muže zmítajícího se v křečích, se zmítajícíma rukama u boků, jako kdyby ji chtěl zahnat, ale nemohl. Stejně jako chtěl běžet na druhou stranu, ale místo toho natáhl ruku. Donucení. Zotročení. Nejdřív vlkodlak a teď tohle. Byl každý nelidský tvor v této oblasti schopný vnucovat svoji vůli ostatním? Musím se odsud dostat, když plíce lapaly po vzduchu. Jen chci, aby se všechno vrátilo do normálu.

Musí se dostat k tomu víru a musí to udělat teď, zatímco je upírka zaneprázdněná. Ale nemohla se pohnout.

Teď ne, prosila své tělo. Prosím, teď neztuhni! Ale nemohla se přinutit vstát a běžet k stojícím kamenům, nemohla pohnout ani prstem. Znovu byla uzamčena v lehké mlze. Nepohyblivá. Nepoužitelná. Jediné co mohla dělat, bylo sledovat, jak upírka pustila malého muže, kymácel se na nohou, krk zmáčený krví. Oči skelné a nesoustředěné, hlas monotónní, když říkal: “Musím najít smečku.“

Klopýtal, mířil k lesu, zdálo se, že ho nezajímá, že mu krev stéká dopředu.

Upírka se za ním podívala, s usměvavými rty potřísněnými krví. „Nebojím se. Cítím, že tě brzy najdou.“ Měsíční svit se odrazil od jejích tesáků, jak se plně usmála, příšerné. Pak se otočila a popadla monstrum za řetěz a vedla stvoření ke kamenům.

Vír zahřměl a zmizeli.

Uběhla vteřina. Redina paralýza zmizela a hned byla na nohou a běžela ke kamenům, srdce jí bušilo, jak přivolávala kouzlo, které ji do této šlamastyky dostalo.

Udělala jen pár kroků, když Dayn vyrazil ze stromů, křičel, „Redo, počkej!“

Zaváhala, ohlédla se. A jak to udělala, vzduch naplnil praskavý vzduch a vír se zhroutil do sebe a zmizel. O několik vteřin později, noc proťal zářící jantarový blesk a vzduch byl naprosto mrtvý. „Ne!“ Letěla přes kameny a rozběhla se do středu. „ Počkej, ne! Vezmi si mě!“

„Redo, přestaň.“  Popadl ji za ramena. „ Přestaň. Je po všem. Je to pryč.“

„Ne! Uzavře ho. Nenech jí ho uzavřít!“ I když ve svém srdci věděla, že už je příliš pozdě, bušila do jeho rukou, snažila se osvobodit, ne jen od něj, ale z celého tohoto hrozného místa s vlkodlaky a upíry tříhlavými monstry. Pak, když se jí to nepovedlo, zhroutila se k němu, popadla ho za bundu, aby se dostala k jeho tváři a plakala. „Viděl jsi ji? Viděl jsi - ?“

Zarazila se, když se jeho paže posunuly, jejich těla srovnala a najednou si uvědomila, že je tvrdý a vzrušený, oči skelné upoutány jejími. A i když to bylo úplně špatné načasování, úplně špatné místo, uvnitř těla se šířilo teplo, které se rozšiřovalo skrz žíly. Vzduch se jí v plicích zužoval, přitiskla se k němu, vyklenula se k němu, když se jeho rty rozestoupily …oddělily…

A měsíční svit se odrazil od dvou dlouhých, zakřivených špičáků, které tam předtím nebyly.