Reda se ale neprobudila.
Místo toho se hrůzou ztuhlá dívala, jak
tříhlavý obr zavrávoral a klesl na kolena, a jak Dayn metodicky střílel šípy do
dalších dvou hlav. Jako by zasáhl
vypínač, tvor klesl k podlaze srubu, kde ležel v záškubech smrtelných
křečí a pak konečně ležel v klidu…
Náhlé ticho jí zvonilo v uších, když se
dívala na monstrózní mrtvolu, která páchla jako prošlá kuřecí prsa.
Trhla očima k Daynovi, který stál a díval
se na stvůru s výrazem lítosti, ale také vzrušením, jako by ten útok byl částečně
dobrá věc.
Kdo to je? Co se to proboha děje? Chtěla se ho
zeptat, ale nemohla ze sebe ta slova dostat. Byla uzamčená na místě. Ztuhlá.
Jednou zbabělec a vždy zbabělec pod palbou. Bylo tohle to, co její podvědomí
chtělo, aby viděla?
Možná. Ale viděla to a ten sen nekončí.
„Můžeš vstát.“ Řekl, aniž by se na ni podíval,
ale měla pocit, že viděla záblesk úsměvu. „Tam v komoře je batoh. Co
kdybys vzala nějaké zásoby, zatímco já se postarám o ostatní věci?“
Když se otočil, pomalu se zvedla na nohy,
najednou si přála, aby kolem rozbitého okna prošlo stádo růžových slonů, aby na
ně mohla ukázat a říci: Ha, říkala jsem
to. Je to sen. Halucinace. Cokoli. Důležité bylo, že se tohle skutečně
neděje. Že to všechno bylo jen v její mysli.
Až na to, že tu nebyli žádní růžoví sloni. Což
ji zanechávalo s páchnoucím mrtvým obrem se dvěma, příliš mnoho hlavami a
opravdu sexy chlapem, který si myslel, že někam jdou.
McEvoyi,
až se s tebou sejdu, budeš si přát, abys mi tu zatracenou knihu poslal
zadarmo, pomyslela si. A pak, protože nemohla vymyslet
dobrý důvod proč ne, šla zabalit nějaké jídlo.
Batoh se ukázal být sportovní taškou
s jedním popruhem, a zásoby k dispozici byly ztvrdlé rohlíky, sušená
bílkovina, neptala se, nechtěla to vědět, a sušená směs ořechů a ovoce. Nacpala do batohu cokoli, co uznala za
vhodné, zkoušela se soustředit na podobnosti spíše než na rozdíly. Její mozek,
její myšlenky udržovaly průběžný záznam, který ji zauzlovával střeva stále
pevněji.
A celou tu dobu si byla plně vědoma Dayna,
když si oblékal svetr a následně svůj těžký kožený kabát, sbalený batoh
s kuší a šípy a úzký kožený pásek, který držel neobvykle krátký meč na
jeho boku, na druhém boku měl brašnu.
Když skončila s balením, přehodil jí přes rameno postříkaný
půlměsíc – koženou mošnu – podíval se na ni a přikývl.
Nezdálo se, že by očekával odpověď, protože
jeho pozornost se přesunula k převrácenému gauči a rozbitému stolku, rozbitému
oknu a k dalším rozházeným věcem, které definovaly život: svázaná hromada
novin něčím, co vypadalo jako punčocha, ale punčocha to nebyla, hromádka
zajímavých kamenů ve sklenici, obrovské paroží s obrázkem krásného
vyřezaného hřebce, jen napůl dokončený. A když se rozhlížel po pokoji, dívala
se na něj. Vyparáděný v divné směsi moderního oblečení a starobylého zařízení,
měl by vypadat jako by se zpozdil na Halloween. Místo toho se zdál naprosto ve
své kůži a … o čemž svědčila obří mrtvola… schopný zabíjet. Nemohla z něho
spustit oči.
Prudce se otočil ke dveřím. „Pojďme.“
Zůstala na místě. „Kam jdeme?“ To byla první
dvě slova, která se jí povedlo od útoku říci. Její mysl fungovala, ale tělo
měla stále strnulé. To byl způsob, jak to fungovalo, když přešla do režimu
stočit se do klubíčka a zemřít.
Trhl hlavou směrem k mrtvému tvorovi. „To
byl Ettin, původem není z této říše. Musel pocházet z království, což
znamená, že vír otevřel cestu zpět. A to znamená, že musíme jít. Teď.“
Vír? Říše? Jak tady může stát, nosit kuši a
mluvit o věcech, které patří do sci-fi? Nedávalo to žádný smysl.
Samozřejmě
že ne, řeklo její racionální já. Je to sen, nebo halucinace nebo něco takového. Ale protože počítání
do tří nefunguje, možná to bude ten vír.
Takže přikývla a následovala ho ven ze srubu,
její boty křupaly po střepech rozbitého skla a pak se ozývaly v těch
krátkých krocích směrem dolů.
„Tudy.“ Řekl a popoháněl ji celou cestu. Jeho
dech zamlžil vzduch. „Pokud se nám podaří dostat se zpět skrz kameny – do
prdele.“ Jeho tvář sklesla. „Nezáří.“
„Co to znamená?“
„Vír už je pryč.“ Podíval se na ní. „Víš, jak
ho vyvolat, viď?“
„Já…“ vzpomněla si na vířící vítr v její
kuchyni, to kouzlo co ji matka naučila. „Jo.“
„Tak pojďme, když si pospíšíme, můžeme být
pryč, než se sem dostane smečka.“ Ale ušel jen pár kroků, když hlasité, děsivé
vlčí vytí prořízlo jasný půlnoční vzduch, ozývající se velmi blízko. První, pak
další a další se přidávaly, přibývaly na intenzitě, až z toho byl sbor,
jako by úmyslně zpívali společně. Vlasy na šíji se jí při tom zvuku, který byl
divoký, smrtelný a úchvatně krásný, zachvěly. Ale ve stejnou chvíli se jí zmocnila
nervozita a naskočila jí husí kůže.
Dayn se zastavil uprostřed cesty. „Sakra, je
příliš pozdě dostat se tam před nimi a opravdu nechceme přerušit krevní měsíční
rituál.“ Odmlčel se a uvažoval. „Vzhledem k tomu, že dnes v noci jim
nechci zkřížit cestu, obzvlášť s tebou, budeme muset někam zalézt, mimo
jejich dohled.“ Odhlédl se ke srubu.
„Tam ne.“ Řekla rychle.
Přikývl, pak ukázal směrem, kde stromy ubíhaly
do strmého, skalnatého kopce. „Tam je jeskyně, kterou občas používám. Tam
budeme v pohodě na hodinu nebo dvě.“
„Jeskyně.“ Opakovala, zjevně neschopná spojit
dvě slova dohromady, nejlépe jednoslabičně. Najednou si byla vědoma toho
chladu, který se jí skrz košili zakusoval do světlé kůže, sama sebe pevně
objala. To nemůže být pravda, tohle všechno je příliš neskutečné. A přece Dayn
se jí tak nějak zdál více skutečný než kdokoli za velmi dlouhou dobu. Byl
bystrý a živý; podíval se jí do očí a ona se ho chtěla dotknout. Když jí
políbil ruku, cítila vnitřní jiskření. Co by se stalo, kdyby ji políbil na rty?
Co kdyby udělal víc?
Soustřeď
se. Představu zahnala. Musíš se odsud dostat a ne snít.
„Tady.“ Sáhl do batohu a vytáhl další svetr.
„Myslel jsem, že bys chtěla další vrstvu, pokud je tvůj kabát jedním
z těch módních věcí s opravdu slabou izolací.“
„To ne.“ Vyklouzla ze svého kabátu a vzala si
od něj svetr. Byl tmavé barvy, silný a lehký, téměř vzdušný a materiál slabě
škrábal, nějaká snová verze vlny. Musí říci něco, co obsahuje více než dvě
slabiky a mohlo by to zmírnit ten divný pocit z toho, že má na sobě jeho
oblečení, řekla: „Dobře, vzal sis s sebou meč, ale jak víš o Thisulate? (mikrovlákno, používané jako
izolační vrstva pro oblečení, určené do extrémních podmínek, vlastnosti,
minimální objem, nízká hmotnost) O co tu jde?“
Zaváhal a pak řekl: „Jde tu o nějaké cestování
mezi tvou říší a touhle, takže určité množství vaší technologie uniklo sem a
bylo přizpůsobeno pro fungování tady. Já jsem z královské říše, což je
čistá magie. Proto ten meč.“
„Je mezi tvou říší a touhle stejný druh
sdílení?“ Byla přetažená, ptala se na
věci, kterým ani nezačala věřit, protože ve snech s ním měla sex, zatímco
on na ni očividně čekal, aby ho doprovodila a dovedla někam. A nechtěla nosit
jeho svetr. Ale vzala si ho, protože venku mrzlo a svetr voněl jako on – směs
borovice, mechu a máty.
Opravdu
jsem přišla o rozum, že? Ta myšlenka jí přinesla vlnu
nového strachu.
Podíval se směrem k vytí. „Věci jsou
mnohem komplikovanější mezi mou a touto říší. A měli bychom zmizet, dříve než
nás zahlédne stráž smečky.“
„Omlouvám se.“ Zadržela dech, když si oblékala
svetr a urovnala si ho na těle, kde ji neočekávaně přiléhal k tělu a
ukazoval její křivky. Ale nestarala se o to, protože jí bylo tepleji, na tu
cestu rostoucím kamením. Lehce povzdechla a řekla. „Ach ano. To je příjemné.“ Nedovolila si přitulit se, dokonce ani
zhluboka dýchat a přikývla. „ Dobře. Veď.“
Z krku se mu ozval tichý zvuk, urovnal si
svou zátěž a zamířil přes cestu do lesa kropenatého měsícem. Musí tam být
nějaká cesta; neviděla žádné značení, ale on ji vedl do strmého, skalnatého
svahu s racionálním využíváním energie. Díky jeho téměř neslyšným krokům
měla pocit, že její jsou hlasité a nemotorné. Po deseti, možná patnácti
minutách jí pokynul, aby se k němu připojila na široké ploché římse u
trojúhelníkového ústí jeskyně.
„Počkej tady. Uvnitř mám nějaká světla a další
věci.“ Vklouzl do tmy. O pár vteřin později se rozzářilo tlumené světlo a
zavolal. „Pojď dovnitř.“
Sklonila se a následovala ho dovnitř, našla ho
skrčeného zhruba uprostřed nízkého tunelu, který zde byl vytvořen dvěma
hladkými deskami, pórovité kameny opřené proti sobě. V dlani držel malý
obdélníkový agregát, který vyzařoval modro bílé světlo a na pozadí slabě šuměl.
„Vlkodlak sem nepřijde.“ Řekl. „Poté až skončí s rituálem, budou
zbytek noci běhat v nížinách. To víš, měsíční čas.“
Slyšela jen část, protože ve chvíli, kdy řekl
„vlkodlak“ se jí zhoupl žaludek a promítla se jí ta dřevořezba a ten lstivý zlý
tvor, který svedl nevinnou červenou karkulku. Sesula se naproti němu a opřela
se o zeď, když se jí začala točit hlava. „Tamti tam, to byli vlkodlaci?“
Přikývl. „Vy jim říkáte vlkodlaci. Jsou to
měniči. Člověk. Vlk. A zase zpátky.“ Odmlčel se, hrál si s malým světlem. „
Nevím, odkud se tyto legendy vzaly, ale tady se jich nemusíš bát. Chovají se
pohostinně ve své říši. Je to součástí jejich tradice takto žít.“
Srdce jí tlouklo tak silně, že ji bolela hruď
a ruce a nohy se jí chvěly s blížícím se záchvatem paniky. Velkým. Dýchej, řekla si v duchu. Umíš se s tím vypořádat. Vlkodlak
je jen součástí halucinace. Nemohou jí ublížit, nemohou ji omámit, aby se jim
sexuálně podala a pak ji sežrat, když jsou jejich potřeby ukojeny. Zatím byli
jen zvukem na horizontu. Kromě toho, matčiny příběhy o nich byly jen alegorií,
aby mladé dívky nedaly nevinnost špatnému chlapci, že?
Dýchej.
Neprohraj to. On nebyl ten princ z její fantazie
a ona opravdu nebyla v jiné říši. Dokonce na sobě neměla ani jeho svetr, i
když nyní je jí mnohem tepleji, ze dvou důvodů, měla na sobě další vrstvu a ta
intimita téhle malé jeskyně, která je nutila dotýkat se koleny a držela její
mysl v nízkých otáčkách povědomí. Její zběsilá mysl byla vyděšená, zmatená
a frustrovaná, ale její tělo si bylo plně vědomo jeho.
Když se posunul dozadu, takže se zády opíral o
protější stěnu, jeho pohyby byly kontrolované, pak se usadil velmi tiše, skoro
to vypadalo, jakoby ani nedýchal. Pohyboval se jako mistr bojových umění,
pomyslela se … nebo predátor. Lovec. To uvědomění podnítilo její krev, aby
ještě zrychlila a ona se přistihla, jak zkoumá malé detaily, jako jak jeho
aristokratický nos má jemnou vyvýšeninu, když byl zlomen a mírně posunut a jak
jsou jeho ruce s dlouhými prsty elegantní a přesto pevné a mozolnaté od
těžké práce.
Benz ji často škádlil, že ona si bude muset
pomocí genetického inženýrství vytvořit dokonalého chlapa, protože chtěla
všechno; mozek, soucit, čest a romantiku v dělnickém silném, svalnatém
těle. A on od toho nebyl daleko, protože ten jediný by mohl být skutečným
živoucím dřevorubcem, hrdinou … stejně jako ten, co teď seděl naproti ní a hleděl
do noci.
Až na
to, že on není skutečný, že? Řeklo její logické
racionální já. A to teplo bzučící jí tělem, valící se dolů, to bylo skutečné.
Její mozek jí podváděl, stejně jako když byla malá holčička a měla dojem, že
slyší svou mamam jak jí šeptá a posílá ji do lesa, aby hledala odpovědi. Nepotřebovala psychiatra, aby jí to řekl.
Musíš se
dostat do víru, připomněla jí logická část. Řekl, že je to cesta domů. A pokud
její mysl klesla tak hluboko do iluze, pak pravidla iluze by měla fungovat.
Možná. Doufejme.
Ale místo, kde se tvořil vír, se hemžilo
vlkodlaky a … počkat. „Když jsou vlkodlaci neškodní, proč se tady schováváme?“
Na chvíli na ni pohlédl, zdálo se, že si měří
její duševní rozpoložení. Nebo se možná rozhodoval, jak moc jí toho má říci. „Jsou
tu nějaké osobní věci mezi mnou a vůdcem smečky. V tomto ročním období
může vzplanout zuřivost, tak si myslím, že je lepší, když já a on si vzájemně
nezkřížíme cestu.“
„A?“ Vyzvala ho, když jí instinkty policajta
říkaly, že je tam něco víc.
Posunul se, natáhl si nohy vedle ní, téměř ale
ne zcela se jí dotýkal. Srovnání jejích
ošoupaných džínů proti jeho, měli jiný materiál a šití, pak řekl. „Víš, jak
jsem říkal, věci jsou komplikované mezi mou říší a vlkodlačí. Dobře, byla
válka. Ani nevím, jak to začalo … nikdo, jak se zdá, už je to dávno. Ale bylo
to kruté a krvavé a neskončila, dokud uživatelé královské magie, tihle Ilthové
(uživatelé magie), se dali dohromady a změnili povahu víru tak, že když
vlkodlak projde skrz do království, vír ho uvězní v podobě vlka,
neschopného změnit se zpět a nelze seslat kouzlo, aby jej vrátilo domů. Nakonec
ztratí své lidské myšlenky, stávají se naprosto divocí.“ Odmlčel se. „Vlkodlaci objevili protikouzlo, ale
v té době objevili lidskou říši a byli fascinováni vaší vědou. Pro
posledních pár generací, a můj lid má velmi dlouhé generace, byl kontakt omezen
na pár vlkodlaků, kteří byli nasáti vírem bez protikouzla a příležitostný host,
který se tu ukáže, jako já. Ve skutečnosti, královský lid vůbec nevěří
v cestování mezi říšemi, už je to vybledlá legenda, stejně jako vlkodlačí
schopnosti měnit podobu a upoutat krásné ženy.“
Po páteři Redě proběhl mráz, jak halucinace
náhle získávala nepříjemné množství detailů, které byly úzce spojeny
s příběhy, které znala. „Umí to? Myslím teda okouzlovat ženy.“
Zavrtěl hlavou. „Hostu by to neudělali, ani
v měsíční době. Tyto tradice jsou velmi jasné, kdy a jak může okouzlení
být použito.“
Což nebylo „ne“. Pocit chladu zesílil, ještě
více než před chvílí, strčila ruce pod bundu do podpaží, ohřívala si je ve
svetru, ve kterém se najednou cítila nepříjemně.
Pokračoval: „Takže zatímco vlkodlaci jsou
obecně tolerantní, dávají přednost lidem před královskými, jsou tu stále nějaké
krevní linie, které dokáží zabít za pohled.“
„Což je důvod, proč nechceš, aby věděli, že
jsi princ.“ Řekla, vzpomněla si na dřívější komentář. Pak bez varování,
vyštěkla napůl hysterickým smíchem, zadržela ho v krku a měnil se ve
vzlyk. „Jsi princ,“ opakovala. „Samozřejmě, že jsi.“
Snila o půvabných princích, éterických
princeznách a kouzelných dobrodružstvích, takže asi není divu, že její mysl se
teď k tomu vrátila, změnila jejího člověka z fantazií nejen do
dřevorubce, ale také na pohledného prince. Zabořila obličej do dlaní. „Ty nejsi
skutečný. Nic z toho není skutečné. Jdi pryč a dovol mi se probudit
v mé opravdové posteli, v mém skutečném životě.“ Cítila bodnutí
stesku při pomyšlení, že opustí tento sen, a že to nemůže být dobré.
„Je to jen nemoc z vírů.“ Řekl konejšivě.
„Neboj se. Jen klid. Brzy všechno
odezní.“
Zvedla hlavu a zamračila se na něj. „Nic jsem
nezapomněla, sakra. Jmenuji se Reda Westonova, můj otec je major Michael Weston
a jméno mé matky bylo Freddy. Vidíš? Žádné mezery. Žádná prázdná místa. A tohle
není skutečnost.“
„U všech bohů a propastí, tohle je
skutečnost.“ V očích se mu lehce zablýskl hněv, který zmizel
v zeleném bledém osvětlení. Jeho hlas zněl ostře. „A zůstane to tak, ať
tomu věříš nebo ne, tak jako tak přestaň s tím ‚věda je Bůh’(tady tomu moc
nerozumím L) lidským postojem a mohla by si zvážit,
že se to možná děje a ty tu jsi z nějakého důvodu? Protože pokud mi odsud
nepomůžeš, budou umírat lidé.“
„Já…“ Dívala se na něj, vyschlo jí
v hrdle. „Co?“
„Lidé. Budou. Umírat.“ Řekl, odděloval slova
skrz zaťaté zuby. „Potřebuju dostat svůj zadek do hradního ostrova během
příštích sedmdesáti dvou hodin a ty tu jsi pravděpodobně proto, abys mi
pomohla.“
Sevřelo se jí hrdlo, ale uvolnila ho. „Nikdy
jsem neslyšela o hradním ostrově.“ Pak to viděla v jeho očích, zvedla
ruku. „A jestli řekneš, ‚nemoc z víru‘ ještě jednou, začnu křičet.“
Jeho výraz se zmírnil. „Dobře. Alespoň, že
posloucháš.“
„Já jsem…“ zavrtěla hlavou. „Já nevím, co
jsem, kromě toho že jsem vyděšená a zmatená. Co se to tady děje? Co je na
hradním ostrově a proč je nutné, aby si byl tam? A proč to zahrnuje mě?“ Tak
jako tak, je to jedno. Je to jen iluze.
„Nevím, jak jsi do toho zapojená, opravdu, ani
proč. Ale mohu ti říci o hradním ostrově.“
Čekal na její přikývnutí. Když přikývla, zesmutněl, výraz v tváři
mu zatrpkl a začal. „Byl jednou jeden princ, který si myslel, že svět by se měl
točit kolem něj…“ Krev jí tuhla, když
popisoval, jak byl jejich domov napaden odporným čarodějem a jeho rodiče
seslali obrovské kouzlo, které zachránilo jeho a jeho sourozence, přesto se
nepovedlo, svázalo je to s hradem a prokleje království, jestli se jim
nepodaří vrátit se včas. Odříkal zprávu otcova ducha, který mu řekl, aby počkal
na průvodkyni a že až dorazí, musí se dostat zpátky na hradní ostrov čtvrté
noci, aby se sešel se svými sourozenci a zabili čaroděje. S prázdným výrazem se odmlčel. „Další
věc, kterou jsem věděl, bylo, že jsem uvízl tady ve vlkodlačí říši, ze všech
sil se snažím, aby mi věřili, že jsem ztratil paměť ve víru a udržel je od
možnosti, že by uhodli, že jsem byl členem královského domu … a to je všechno,
zatímco jsem čekal, až se ukáže průvodkyně. Pak, asi před týdnem, jsem začal
mít ty sny.“
„Sny.“ Zašeptala a tělo se jí najednou
zahřálo.
Přikývl. „Viděl jsem tě, Redo. Tvoji tvář. Tvé
oči. To kouzlo zajistilo, abych tě poznal, až přijdeš.“
Seděla neklidně, stáhla nohy pryč od něj. „Nic
takového jako magie neexistuje.“
„Možná ne ve vašem světě. Ale v mém ano.“
V uších jí tloukl puls. Na psychiatrii
mluvili o hospitalizaci, ale nakonec podepsala reverz a domluvili se na
ambulantní péči s intenzitními sezeními, denně, která ji dostala až sem. A
teď přemýšlela, jestli to nebyla chyba, když předstírala své uzdravení, dělala
si legraci sama ze sebe, až do teď. Je v nemocničním pokoji, nepřítomně
hledí z okna, zatímco její mysl cestuje? V hrudi se jí rozvířila
panika, když si to snažila představit, ale nemohla, pokusila se spojit se svou
„skutečnou“ myslí uvězněnou někde jinde, ani to nešlo. Ta jeskyně, ten muž a
jeho příběh byl skutečný. Což by znamenalo…
„Ne.“ Řekla, skrčila se do podřepu, kam až jí
to jeskyně dovolila, což způsobilo, že se cítila v pasti a potrhle. „To
není… Nejsem tvá průvodkyně. To musí být nějaký omyl.“
Nepohnul ani brvou, kromě očí, kterými ji
sledoval. „ Když ses poprvé probudila ve srubu. Poznala jsi mě. Viděl jsem ti
to na obličeji.“
„Já…“ zdálo
se mi o tobě, toužila jsem po tobě, představoval si všechny ty věci, které jsem
nebyla schopná najít v chlapovi z masa a kostí. „Dobře, možná
bylo pár snů, ale v nich nebylo nic o tom, že bych tě kamkoli měla
doprovázet.“ Nezmínila se o horku po probuzení, rozrušení a samotě. Je jasné, že jejich sny byly rozdílné: ona
snila o nalezení lásky; on snil o záchraně svého lidu. Snila o tom, co chtělo
její podvědomí vidět? Že byla příliš zabraná do svých vlastních problémů? Tohle
znělo příliš dobře, takže se jí udělalo nevolno. Přitiskla si ruku na břicho,
řekla: „Musím…víš? Ven.“
Na podporu se dotkl její volné ruky. „Jdi ven
zadem a zůstaň blízko. Je tam lesík se stromy plných kůrovců na druhé straně
kamenů a nechceš se stát jejich žrádlem.“
Neptala se proč, neměla v úmyslu to
zjišťovat. „Za chvíli se vrátím. Myslím, že jen potřebuji na vzduch.“ A nějaký
prostor bez něj, aby jí připomínal, jak moc dlouho už je strnulá, jen si
probrat pocity, uvíznout ve svém malém vlastním světě.
Venku byl vzduch chladný, ostrý a tichý, a ani
památky po předchozím vytí. Obrovský měsíc jí svítil na cestu, jak šla kolem
skal, osvobozená od Daynova pohledu jakoby hledala místo, kde by osvobodila
sama sebe. Pak s bušícím srdcem a strachem strnulým krkem, udělala kolečko
a zamířila zpátky dolů z kopce, ve spěchu klopýtala, aby se dostala ke
kamenům a vymanila se z halucinace, než udělá něco opravdu hloupého … jako
že to přijme.
S Redinou nepřítomností byla jeskyně
chladnější a mnohem méně zajímavá, zproštěná té intenzity, stlačené energie,
která kolem ní téměř jiskřila. Ale také, sakra, byla o hodně klidnější.
Dayn pomalu vydechl, říkal si, že to bude
v pořádku. To bude fungovat. Nakonec vypadala připravená to přijmout, že
není zachycena v nějakém podivném a propracovaném snu, a jakmile se přes
to dostanou, byl si jistý, že její vzpomínky se znovu objeví a ona ho bude moci
vést. Alespoň doufal, že ta propast bude
fungovat tímto způsobem. Začínal se obávat, že možná ne, protože člověk byl
zvláštní volbou na někoho, kdo ho měl provázet skrz magickou říši Eldenu. Což
mu také připomnělo, že tato část kouzla mohla být poškozena černokněžníkovou
magií.
Ne že by ona byla poškozená, ve skutečnosti
spíše naopak. Mohla mít nějaké lidské
podezření a nedůvěru, pokud jde o magii, což bylo patrné z jejích
vytřeštěných očí a ztuhlostí pod útokem, ale vábila ho a podmaňovala si ho. Na
rozdíl od útlé, rezervované vlkodlačice, se kterou strávil poslední dvě
desetiletí, ona byla pevná a dobře vyvinutá a její pocity byly tak jasně
napsány v jejím srdcovitém obličeji. Přistihl sám sebe jak jí hledí do
očí, které mu připomínaly teměř modré nebe domova, a těšil se jejím hlasem,
který byl sladký, jemný a zcela ženský.
Což byl důvod, proč nebyla jediná, kdo
potřeboval chvilku o samotě. Protože se potřeboval ovládat, potřeboval znovu
získat nějaký zorný úhel. To nebylo o tom, že byl muž a ona žena; bylo to o
něm, dostat jeho zadek domů a zastat tam své povinnosti. A poté, až se vrátí,
aby byl princem té říše, se všemi povinnosti co k titulu patří. Což
znamená, že pro něj není žádnou výhodou to, že si všiml, jak jí svetr obepíná
křivky ňader a boků a že podle zadrhávání jejího dechu, když se na ni podíval,
by řekl, že přitažlivost není jednostranná.
„Priority.“ Řekl sám sobě v tichu jeskyně,
slyšel svou ozvěnu, vzduch postrádal vlčí vytí. Rituál skončil a to byl čas pro
něj a Redu vrátit se ke kamenům. Možná,
že ani není potřeba, aby si vzpomněla. Možná že její přítomnost tam způsobila
kouzlo víru, které pracovalo pro něj, i když předtím nikdy ne.
Vylézal krabí chůzí, pokrčený jak byla jeskyně
nízká, vylezl a narovnal se. „Redo?“
Žádná odpověď, ale nemůže být daleko, vzhledem
k tomu, že jí promlouval do mysli, aby zůstala blízko.
Chvíli poté co přišel do vlkodlačí říše,
zjistil, že jeho umění mluvit do myšlenek funguje u všech žen, bez ohledu na to
z jaké říše jsou. Když měl fyzický kontakt, jako měl zrovna teď, když se
dotýkal Rediny ruky, mohl vpravovat návrhy a dokonce i rozkazy. Takhle udržoval
Keely v nevědomosti o věcech, které nechtěl, aby věděla a takhle nejdříve
nutil Candicu, aby ho chránila, dokud mu na to nepřišla a šla mu po krku. Potom
jí všechno řekl, a místo aby ho zabila, se rozhodla, že mu pomůže. A díky bohům
za to.
I když smeččí wisewolfyn ( vlkodlačí mudrc) ho
nebyla schopna poslat domů, dala mu vortex protikouzlo a v poslední době
pracovala na nějakých nových jedech. Myslela si, že by mohly fungovat na
bytosti používající temnou magii, jako Krvavého černokněžníka. Mnohem více,
pomohla mu zjistit hranice jeho ovlivňování mysli ve vlkodlačí říši, zjistili,
že zatímco nemohl přinutit ženu dělat něco, proti čemu byla nebo zabránit tomu
co opravdu chtěla dělat, ale mohl ovlivňovat jiné, měně rozhodné emoce. To byl
důvod, proč nebyl schopen donutit Redu, aby se mu otevřela, byla příliš proti
tomu. Ale vzhledem k jejímu zřejmému strachu z vlkodlaka a
skutečnosti, že se s ním začíná rozehřívat, by měla poslechnout jeho
příkaz, aby se zdržovala kolem. Měla by být v jeho těsné blízkosti.
Až na to, že nebyla.
V duchu zaklel, když po ní nebylo ani
stopy, šel cestou ke kraji lesu s kůrovcem tam, kde se země začala
propadat. Ustoupil a kroužil kolem jeskyně. Pak zachytil její stopu mířící
zpátky dolů ze svahu, přímo ke stojícím kamenům.
„Ta bestie.“ Podcenil její duševní sílu, její nedůvěru
a její odhodlání vymanit se z toho, co si myslela, že je iluze. Vylezl
zpátky do jeskyně, popadl zásoby a zbraně, doufal, že zrovna neudělal osudovou
chybu. Horší, jak pelášil, obzor rozsvítila záře z jeho srubu, který byl
schován za stromy.
Zhoupl se mu žaludek. Zatraceně jde pozdě.
Stáli těsně u kamenného kruhu, Moragh hodila
hlavou dozadu a radostně se rozesmála, když z jednoho kamene na druhý
přeskakovaly silné modré záblesky a vítr ji cuchal vlasy, rozvíval je kolem
obličeje.
Zvýšeným hlasem, aby překřičela jiskry a
praskání moci, zvolala. „ Ach radostní temní bohové, věděla jsem to, Nasri!
Vždycky jsem věděla, že Kniha Ilth (uživatelů magie) je skutečná.“
Dohadovala se s čarodějnými učenci, kteří
psali ten text buď jako fikci nebo kacířský výklad božstva a Abyss (překlad
propast, vysvětlování mezer v myšlení mezi skutečnem a neskutečnem). Je
pravda, že tehdy se nic nestalo, když se snažila o dvě nejjednodušší kouzla,
ale nevěděla, že záleží na umístění. To postavení byl důvod, že rozdělení mezi
říšemi bude v některých bodech nejtenčí, magie spojující je více aktivní.
Bylo zapotřebí kouzla ztraceného prince, aby ji to vtáhlo na správné místo ve
správný čas a díky tomu víření víru přišla na to, že musí vyzkoušet první ze
dvou kouzel, která si pamatovala.
Pak to fungovalo, a znovu právě teď. Dívala se
na začátek svého vlastního víru, který ovládala.
„Teď jdeme domů, paní Moragh?“ Zavolal Nasri
z místa, kde stál mimo kameny, držel řetěz poslušnosti přežívajícího
ettina, který se stále stupidně rozhlížel po svém bratrovi. Sice měla poslat
obě zrůdy na prince a ujistit se o jeho zabití, ale hned si neuvědomila, že
něco v téhle říši – bohové, byla v jiné říši – spojení na kouzla
jejího otce otupělo, takže ho nemohla vystopovat mimo bezprostřední blízkost
stojících kamenů. Ale na tom nezáleželo, protože najednou měla nové a
úžasné množnosti.
„Ano i ne,“ řekla v odpověď na Nasriho
otázku. „Musím se vrátit domů a získat knihu Ilth.“ Při pomyšlení, že třímá moc
té knihy, jí poskočilo srdce – neobsahovala jen kouzla na cestování mezi
říšemi, ale také svolávala kouzla mocnější, než cokoli co kdy bylo po staletích
v království viděno, moc přenosových kouzel - možnosti jsou téměř neomezené.
„Vezmu Ettina sebou, takže se s ním nemusíš trápit, a pak za mnou uzavřeš tenhle
portál, aby mě princ nemohl následovat.“ Tohle bylo to druhé kouzlo, které si
pamatovala. Zapečetit konkrétní portál, nemůže polapit prince ve vlkodlačí říši
- jsou tu jiná místa, kde může stvořit vír, ale zpomalí ho to, což jí dá
dostatek času k ukradení knihy učencům, kteří ji zesměšňovali, že věřila,
že je to reálné.
Trpaslík vytřeštil oči. „A já, paní?“
Spokojená, že je vír v plném proudu,
vystoupila z kamenů, zmrazila Ettina na místě tříslovným příkazem a pak
svou pozornost obrátila k Nasrimu, který poodstoupil o pár kroků, když si
myslel, že se nedívá. A i když už dávno na ni přestal naléhat, myšlenkou na to
co se chystá udělat, se jí vysunuly špičáky, praskání kůže se svědivou špetkou
bolesti, tak to milovala, pak klouzání podél jejích spodních zubů, jen dotýkání
se dásní při polibku se zlomyslně ostrými hroty.
„Nasri, mám pro tebe speciální úkol.“
Při pohledu na její tesáky zbledl, ale nutkání
bylo dobře zakořeněné. Dokonce celé jeho tělo se přikrčilo dále od ní, ale
třemi kroky se k ní přiblížil a zvedl ruku, nabídl jí zápěstí poseté
zubními otisky v různých fázích hojení.
Vyrazila vpřed a místo do ruky se mu zakousla
do krku, kousnutí bylo hluboké a nepouštěla se, jak se svíjel, skvostný pach
krve jí stékal po krku. Tvořila se nová spojení; nové kouzlo přišlo
k životu a zjistila, že jeho slabá, malá mysl je spojená s její. Teď dávej pozor. To co chci, abys udělal je
…
Reda nekřičela, ale jen proto, že byla
ochromená, přilepená k zemi pod hustým porostem na okraji mýtiny, kde měla
dokonalý výhled na tmavovlasou ženu pijící z krku jejího malého, seschlého
sluhy a zřetelný zvukový doprovod rytmického sání, proložené vyděšeným
kňouráním oběti.
Zvedal se jí žaludek. Tahle žena – tahle
Moragh – byla upír. Bože.
Znovu a znovu polykala ve snaze udržet zvracení
při pohledu na malého muže zmítajícího se v křečích, se zmítajícíma
rukama u boků, jako kdyby ji chtěl zahnat, ale nemohl. Stejně jako chtěl běžet
na druhou stranu, ale místo toho natáhl ruku.
Donucení. Zotročení. Nejdřív vlkodlak a teď tohle. Byl každý nelidský tvor
v této oblasti schopný vnucovat svoji vůli ostatním? Musím se odsud dostat, když plíce lapaly po vzduchu. Jen chci, aby se všechno vrátilo do normálu.
Musí se dostat k tomu víru a musí to
udělat teď, zatímco je upírka zaneprázdněná. Ale nemohla se pohnout.
Teď ne, prosila své tělo. Prosím, teď neztuhni! Ale nemohla se přinutit vstát a běžet
k stojícím kamenům, nemohla pohnout ani prstem. Znovu byla uzamčena
v lehké mlze. Nepohyblivá. Nepoužitelná. Jediné co mohla dělat, bylo
sledovat, jak upírka pustila malého muže, kymácel se na nohou, krk zmáčený
krví. Oči skelné a nesoustředěné, hlas monotónní, když říkal: “Musím najít
smečku.“
Klopýtal, mířil k lesu, zdálo se, že ho
nezajímá, že mu krev stéká dopředu.
Upírka se za ním podívala, s usměvavými
rty potřísněnými krví. „Nebojím se. Cítím, že tě brzy najdou.“ Měsíční svit se
odrazil od jejích tesáků, jak se plně usmála, příšerné. Pak se otočila a
popadla monstrum za řetěz a vedla stvoření ke kamenům.
Vír zahřměl a zmizeli.
Uběhla vteřina. Redina paralýza zmizela a hned
byla na nohou a běžela ke kamenům, srdce jí bušilo, jak přivolávala kouzlo,
které ji do této šlamastyky dostalo.
Udělala jen pár kroků, když Dayn vyrazil ze
stromů, křičel, „Redo, počkej!“
Zaváhala, ohlédla se. A jak to udělala, vzduch
naplnil praskavý vzduch a vír se zhroutil do sebe a zmizel. O několik vteřin
později, noc proťal zářící jantarový blesk a vzduch byl naprosto mrtvý. „Ne!“ Letěla
přes kameny a rozběhla se do středu. „ Počkej, ne! Vezmi si mě!“
„Redo, přestaň.“ Popadl ji za ramena. „ Přestaň. Je po všem.
Je to pryč.“
„Ne! Uzavře ho. Nenech jí ho uzavřít!“ I když
ve svém srdci věděla, že už je příliš pozdě, bušila do jeho rukou, snažila se
osvobodit, ne jen od něj, ale z celého tohoto hrozného místa
s vlkodlaky a upíry tříhlavými monstry. Pak, když se jí to nepovedlo, zhroutila
se k němu, popadla ho za bundu, aby se dostala k jeho tváři a
plakala. „Viděl jsi ji? Viděl jsi - ?“
Zarazila se, když se jeho paže posunuly,
jejich těla srovnala a najednou si uvědomila, že je tvrdý a vzrušený, oči
skelné upoutány jejími. A i když to bylo úplně špatné načasování, úplně špatné
místo, uvnitř těla se šířilo teplo, které se rozšiřovalo skrz žíly. Vzduch se
jí v plicích zužoval, přitiskla se k němu, vyklenula se k němu,
když se jeho rty rozestoupily …oddělily…
A měsíční svit se odrazil od dvou dlouhých,
zakřivených špičáků, které tam předtím nebyly.
Diky za preklad :-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatďakujem :-)
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!
OdpovědětVymazatĎakujem za skvelú kapitolu !!!
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatDěkuji :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥
OdpovědětVymazatDěkuji.
OdpovědětVymazatDěkuji za kapitolu.
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad. Katka
OdpovědětVymazatVdaka za pokracovanie. GabiM
OdpovědětVymazatDěkuji.
OdpovědětVymazat