středa 7. prosince 2016

Pán vlkodlaků - Kapitola 1



O dvacet let později
Lidský svět


Reda Weston s rukou na klice a sevřeným žaludkem zastavila na chodníku před Cat Black Couriosity Shop.
Vykulený odraz, který na ni zíral zpět z tónovaného okna, nebyl nikoho, koho by znala. Ano, ta cizinka měla vlnitý červený cop tak jako ona a byla oblečena v ošoupaných džínách a Redině  kožené bundě, kterou si ráno vytáhla ze skříně, protože v těchto dnech nebyl žádný důvod chodit oblečená jako policistka. A ano, byly to její hluboké modré oči na pozadí tmavých jamek. Ale v tom případě, jestliže to byla ona. Co to dělá?

Za normální okolností by se nikdy neocitla poblíž nějaké kýčovité magie, čarodějnictví a obchodů s bůhví čím, které lemovaly Salemské nábřeží, pokud by někdo nevolal 911 … ale opět, za normálních okolností by před šesti týdny hodila cihlou. Ale ona požádala McEvoye, majitele Cat Black, aby pro ni našel knihu.
„Máme ji tady,“ řekl do telefonu. „A pokud se Vám líbil ten obrázek, co jste koupila, budete ten zbytek milovat.“
Líbila? Sakra, poslední čtyři dny strávila zíráním na zarámovanou dřevořezbu, temný děsivý les, samorosty a zkroucené stromy,  jen s náznakem očí ve stínech. Mnohem víc snila o tom obrazu … a dalších jako tenhle.
Polekal ji rámus, sáhla po zbrani, ale neměla ji, pak sebou trhla, když viděla, že ten zvuk pocházel z její třesoucí se ruky na klice. Daleko horší bylo, že nevěděla, jak dlouho tady stála.
„Nedivte se, když budete mít poruchy spánku, záchvaty paniky, změny v chování, dokonce nutkání,“ řekli jí na oddělení psychiatrie. A ano, ona měla vše výše uvedené …kromě toho posledního. Tohle bylo její první vyvinuté nutkání.  Nebo spíše, divná touha, která ji prakticky táhla do tohoto odpudivého obchodu, to bylo minulý týden první nutkání. Tohle bylo její druhé. A tohle bylo mnohem silnější.
Není to ta stejná kniha, říkala si v duchu. Je to jen další kopie. Kromě toho její máma říkala, že byla jediná svého druhu. Obsah knihy, který zkoušel vyřešit něco, co bylo řešitelné, i když bylo jasné, že to není reálná věc. Tohle byla ta její praktická část rozmluvy, otcova dcera. A najednou viděla ten důležitý tvar těch modrých očí, který zíral zpět na ni a napřímený postoj, který ji dělal vyšší než jejích skutečných 170 centimetrů. V duchu jí zašeptal matčin hlas. Aspoň se podívej. Co můžeš ztratit?
„Můj zdravý rozum,“ zamumlala si potichu, ignorovala bolest, která jí sevřela srdce. Ještě chvíli váhala, pak potřásla hlavou a strčila do dveří. V přeplněném obchodu začal vzadu zvonit zvon.
Stejně jako předtím, místo znepokojivě zapáchalo jako pudr na nohy, nasládlý pudr, který jí připomínal pohřby.
Regály poblíž dveří obsahovaly ty obvyklé podezřelosti: diletantské pohlednice, čarodějnické knihy, kopie Domu se sedmi štíty (Romantický příběh o spletitých vztazích dobra a zla, o vině a trestu. Patricijský rod Pyncheonů, sídlící ve starobylém domě v Nové Anglii, je stíhán kletbou. Účinek křivdy spáchané kdysi na rodině nezámožných Maulů, trvá tři generace (příznačně odlišné pro 17., 18. a 19. stol.), postupně bledne a posléze mizí, když se poslední potomci obou znesvářených rodů smíří sňatkem. Pravou kletbou Pyncheonů je však jejich okázalé puritánství.) a podobně.
Ale samotné regály byly spíše vyrobeny ze dřeva než z obvyklého drátu a strany podivně vyřezány, klikaté křivky, s náznakem vah a zubů. Zdi byly natřeny černou barvou se zelenkavými bílými čárkami, vsadila by se, že když MacEvoy zhasne, ve tmě září. Bylo by to pro něj ideální pozadí k vytažení tři stopy vysoké zubaté, která byla uzamčena ve vitríně v zadní části obchodu a na kterou by vsadila sto dolarů, že se přemění.
Přemění jako do obří dýmky.
Jo. Tohle nebylo pro její představivost. Měla by prostě odejít.
„Slečno Westonová!“ MacEvoy vyšel ze dveří pro zaměstnance s nataženýma rukama, zarudlýma očima a výrazem potěšení, který může být a nemusí být falešný.
Středně vysoký, středního věku, muž samá ruka uvnitř vybledlého hranatého černého obleku, který vypadal jako z viktoriánského pohřebního ústavu a měla podezření, že ty hrany pocházejí ze stojanu z Cosbyho kostýmů o několik dveří níže.
Nebuď protivná, říkala si v duchu, když mu potřásla rukou a opětovala jeho pozdrav. Nevypadalo to, jako by tě očekával. Ale to nebyla jeho chyba, že se cítila úplně mimo mísu. Problém nebyl v místě nebo v něm.
„Tudy.“ Zamířil do části s registrem, kde v dřevěné, skleněné skříňce byla sbírka působivě ohavných stříbrných a měsíčních šperků, spolu se stříbrnou žábou s očima jako granáty, u kterých se zdálo, že Redu sledují, když se pohybuje. Ale to byla jen její představivost. Že?
Zachvěla se a ustoupila, připomněla si, že nevěří v magii, že to bylo všechno připravené pro turisty. Pokud na ni ta atmosféra působí, znamená to, že MacEvoy v tom byl lepší, než si myslel.
Zmizel za skříní, chvíli tam hrabal, a pak vydal spokojený vzdech. Když se narovnal, držel černou kartónovou poškrábanou krabici s kovovými hranami, která byla označena Acid free (neobsahuje kyseliny), nepřeklápějte.
Redina mentální pokladna zacinkala, jestli by nebylo lepší, kdyby udělala „díky, ale já jsem si to rozmyslela“ a znovu se zhroutila. Určitě levnější. Nebo by mohla jít domů a vyplnit ty papíry na stole, přihlášku do programu forenzní vědy na Colby a New Haven (univerzity). Není to stejné jako by říkala, že je slaboch.
Ale tyto praktické myšlenky ji opustily v tu chvíli, kdy MacEvoy postavil krabici na stůl a otevřel ji … projel skrz ni dotek tepla následovaný husí kůží, což způsobilo, že se najednou cítila bdělá, i když si nebyla vědoma toho, že byla ospalá.
Prodavač se usmál. „Líbí se Vám to?“
„Ach, ano,“ vydechla. „Ano líbí.“ Protože to nebyla jen tak nějaká kniha. Byla to ta kniha. Musela být.
Desky byly složitě vyřezávané další lesní scénou, tentokrát s bolestně krásnou dívkou v popředí a úzkou cestou uprostřed. Měla na sobě dlouhý vlající plášť přes venkovské šaty a dívala se přes rameno s výrazem, ve kterém se mísila hrůza a rozrušení. Nebylo tam žádné jméno autora jen název, který byl jen o něco vyšší než zbytek řezbářské práce. Rotakoppchen (Červená karkulka).
„Červená karkulka,“ zašeptala, slyšela ta slova v matčině hlase. Není to jen jedna svého druhu, maminka jí to kdysi říkala o narozeninách, ale je jenom tvoje. Byla mi poslána, abych ti jí dala, až nastane ten správný čas. 
MacEvoy vypadal překvapeně. „Mluvíte tím jazykem? Papíry říkají, že je to nějaký neznámý západoevropský dialekt a nedávají žádnou naději na překlad“.
„Nepotřebuji překlad.“ Znala ten příběh zpaměti. Tep se jí zrychlil, když sáhla po knize.
Prodavač hubenými prsty přivřel krabici a o centimetr si ji přitáhl. „Hodláte si ji koupit?“
Její karta byla na pultě ještě dřív, než si byla vědoma, že se rozhodla. Nevytrhla mu ji zpět, když si ji MacEvoy vzal dvěma prsty, i když její chytřejší já uvnitř křičelo, že nemluvili o ceně.
Bylo jí to jedno. Musela ji mít, bez ohledu na to, zda to byla opravdu ta stejná nebo ne.
Ne kvůli těm podivným útržkovitým snům, které měla každou noc od té doby, co si domů přinesla ten výtisk, který připomínal stářím kruh kamenů, jako je Stonehenge (je to komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii), pocit naléhavosti, záblesk zelených očí, které přinášely teplo a nechaly ji probudit se samotnou a rozbolavělou, ale protože to byla chybějící část její minulosti. A pokud to bylo přemístění, teď na ty kecy nedala.
Jak se ohnal její kartou, otřela se konečky prstů o vyřezávané dřevo a udeřilo do ní podivné vzrušení. Nervy se jí napjaly a její chytřejší já se zeptalo, co to sakra bylo, proč se chováš takhle?
„Je pravda, že v téhle verzi vlk jen tak nesní Karkulku?“ Zeptal se MacEvoy, když čekal na tisk potvrzení. Zběžně na ni pohlédl, v jeho zarudlých očích se zablesklo. „Papíry říkají, že ji nejdříve svede, zotročí, hraje si s ní, až se začne nudit … pak ji sní.“
„Něco takového,“ řekla. Ráda by ji prolistovala, ale nechtěla to dělat před ním, ačkoli nevěděla proč, prostě jen nemohla vysvětlit tu náhlou bolest svého srdce a slabou vlhkost svých rukou nebo to kolísavé víření v břiše. Jediné co věděla jistě, bylo, že se jí třásly ruce, když načmárala podpis na potvrzení a pak zavřela krabici a dala si ji pod paži. „Díky. Uvidíme se.“ Nebo ne.
„Počkejte.“ Řekl, když zamířila k východu. „Chtěl jsem se zeptat … Nejste ta policistka? Ta…“
Sklopila hlavu, sevřela krabici a přímou čarou šla ven z obchodu.
Kousek od jejího bytu na okraji „upjaté“ čtvrti, kde staré domy byly stále obnovovány, zdálo se to jako věčnost, obzvlášť když dva z jejích sousedů předstírali, že ji neviděli. Vina ji pálila, ale Reda si řekla sama sobě, jak jí řekl ten cvokař, že nejednají tímto způsobem, protože by si mysleli, že nese vinu za smrt svého partnera při loupeži v obchodě s lihovinami. Stejně jako většina jejích přátel a rodina prostě nevěděli co více říci, vzhledem k tomu, že Benz byl už měsíce mrtvý a ona se stále dívala kolem sebe podobná duchu, jako kdyby její nejlepší přítel právě zemřel.
Kromě toho, že zemřel. To byla její vina. Ne protože by udělala něco špatně, ale protože neudělala nic. Ztuhla. Jen tam stála, zatímco nějaký feťák, po jeho třetím úderu zahájil palbu.
No, novinové titulky říkaly, že měla štěstí, že se odtamtud dostala. Ostatní policisté neřekli nic, opravdu. Stejně jako teď její sousedi, když spěchala kolem nich. Ale pro změnu její nerovnoměrný tlukot srdce neměl nic společného s postranními pohledy a šeptáním, nebo vědomím, že její otec a bratři měli pravdu, když říkali, že ona není ten typ na zachraňování světa. Místo toho to byla těžká krabice, kterou držela křečovitě na hrudi, svírala ji tak pevně, že její prsty znecitlivěly.
Dýchala tak rychle, že ve chvíli kdy byla ve svém malém, útulném bytě, jí bylo téměř na omdlení. Ani se nezastavila, aby si svlékla svou koženou bundu, kabelku odhodila u dveří a přešla do úzké kuchyně. Dutý zvuk, který se ozval, když položila krabici na linku, jí připomněl, že se ani nepodívala na stvrzenku z kreditní karty, nevěděla, jak moc se jí snížil zůstatek. Nestarala se o to.
„Tak to otevři.“ Říkala si, ta slova zněla příliš hlasitě v prostředí, které ji obklopovalo, jako by svět tajil dech. Nebo možná… pravděpodobně… to byla jen ona. Změnila to na mnohem větší událost, než to muselo být.
Přesto se jí prsty stále třásly, když otvírala krabici, pak sáhla dovnitř a dotkla se dřevěných desek. Říkala si, že to slabé chvění byla její představivost, stejně jako její erotické sny, které měla několik posledních nocí, nebyly nic víc než vzpomínky na její dívčí fantazie se stoupajícím napětím, díky jejím dospělým zkušenostem.
Přejela vystouplé písmo. Rotkappchen. Verze Červené karkulky s vlkem jako lumpem a svůdcem, dřevorubcem jako hrdinnou, který zachrání dívku a vezme ji pryč od jejího starého života k novému, mnohem lepšímu. Vidět tu knihu, dotýkat se jí, způsobilo, že cítila matku blíže než v průběhu let. I kdyby se ukázalo, že je to jen kopie, stálo to za to, ať zaplatila cokoli.
Ale musela to vědět, tak ji otevřela. Desky zaskřípaly jako nepromazané dveře, najednou jí vyschlo v hrdle a sevřelo se… a pak se její oči zaplnily slzami při pohledu na prázdnou stránku s dvěma řádky elegantního písma uprostřed, napsaných inkoustem, který v průběhu dvaceti let vybledl.
Mé sladké Alfredě k osmým narozeninám, se zbytkem příběhu který přijde, až ti bude šestnáct.
Tvoje Mamam.
Srdce jí bušilo v hrudi, když přejížděla prsty přes poslední slovo. Mamam. Její starší bratři ji škádlili tím, že předváděli její afektované chování, říkali jí „princezno“ a rýpali do ní, protože na nich nebylo ani vzdáleně nic královského. Byli armádní spratci a byli na to hrdí.
Nikdy se neohlížej nazpátek. Majorův hlas byl najednou tak jasný, že by mohl stát přímo za ní. Což nebyl; byl v zámoří. Byla to přesně ta slova, která jí byla známá jako refrén: oči vzhůru a vpřed; jednu nohu před druhou; dívat se dopředu, ne zpátky. Žij svůj život.
„Máš pravdu.“ Řekla tiše. „Já vím, že máš pravdu.“ Měla by knihu vrátit do krabice a dát ji pryč, možná dokonce zamknout do ohnivzdorného trezoru, kde schovávala svůj nevyužitý pas. Mělo by ji těšit vědomí, že má drahocenné vzpomínky zpět a soustředit se na důležitější věci jako vyplnění těchto formulářů.
 Ale přesto otočila stránku, neschopná se nepodívat na obrázek mladé, nevinné dívky s košíkem. Pak jeden z těch obrovským vlků – její mamam ho nazývala vlkodlakem – pronásledující ji podél cesty a sledující ji s příliš lidskýma očima, když vstoupila do babiččiny chaloupky, jen aby zjistila, že je prázdná. Dalších několik stránek ukazovalo vlkodlaka a dívku spolu, příběh závisel více na textu než na obrázcích. Ale pak se obrovské zvíře proměnilo na muže se střapatými vlasy, se žhavýma divokýma očima a dívka se na něj podívala, s tváří zářivou a nadšenou, jako by se dívala na krásného prince, ne na pošilhávajícího vlkodlaka.  Ale teď Reda viděla něco, co nikdy předtím: dívka vypadala citově vyprahlá a téměř se usmívala, ale ne na něj.
Redě se zhoupl žaludek. Ona viděla ten pohled na tvářích obětí Rohypnolu.
Přelétla několik dalších stránek, uvědomila si, že její maman musela některé stránky přeskakovat. Nebo že by ty obrázky viděla jako dítě a neuvědomila si, co znamenají? Protože teď, když se na ně podívala jako dospělá – a jako policista, který pracoval na případech znásilnění, ale naštěstí mnohem méně než bylo normální ve větším městě – ten dívčin prázdný, skelný výraz ala hadrová panenka svolná k vlkodlačímu šarmu, který působil jako by byla zdrogována či jí byl vymyt mozek. Nebo obojí.
 Ona nebyla svedena. Ona byla donucena.
Reda se otřásla. „Tohle opravdu není část, kterou bych si pamatovala.“ Ale na druhou stranu, většina pohádek začínala temně a krvavě, málokterá obsahovala tradiční štěněčí a kočičí území, dokud se toho neujal Disney.
Něco jí bzučelo v zadní části mozku, jako čmelák chycený v pasti myšlenky, který nepřistál na dost dlouho, aby zachytil její význam.
„Chudák holka,“ zašeptala a dotkla se obrazu mladé ženy ležící s těžkými víčky v chatě u krbu, kde hořel malý oheň. Vlkodlak byl na půl cesty mezi jeho dvěma formami, díval se z okna s kožichem na zátylku vzpřímeně, jako by hledal nebezpečné stíny.  Bylo těžké říci, jestli ji chrání, nebo drží v zajetí. Pravděpodobně obojí, v závislosti na tom kdo se ptal.
Reda se přistihla, jak je pohlcena, cítila nevolnost kvůli dvourozměrné postavě, která se najednou stala náhradníkem za mnoho obětí, se kterými pracovala. Ve skutečnosti do toho byla tak zabraná, že když otočila na další stránku a viděla lesníka, který se na ni ze stránky díval, prostě jen několik úderů srdce zírala.
Pak zašeptala: „Tady jsi.“ Což bylo směšné, protože stejně jako dívka, lesník nebyl nic víc než obraz v pohádkové knize.
Jenže on byl víc než to. Byl to hrdina.
Stál ve dveřích chaty se sekerou s dlouhou rukojetí, která byla podél celého jeho těla, měl by vypadat jako klasický dřevorubec. Místo toho vypadal podivně nepatřičně jako by byl potulný rytíř, který sem byl hozen z jiného příběhu. Jeho obnažené předloktí s vyhrnutými rukávy, ze kterých vykukovaly provazce svalů napnuté díky napjatým kloubům na rukojeti sekery, a tvář, ve které se zračil odpor a odhodlání, když se objevil v chatě.
Rediny smysly sjely dolů k rozcuchaným tmavým vlasům a k vrcholu jeho vznešeného obočí a širokým lícním kostem, jeho úzkému aristokratickému nosu, plným rtům s hranatou čelistí a očima… bože můj, jeho oči. Dívaly se ven ze stránky a zařezávaly se přímo do ní, zdálo se to opravdové, i když to byla prostě jen ilustrace a černobílá k tomu.
Věděla, jaké ty oči jsou. „Zelené.“ Zašeptala, najednou zatoužila po tom, aby to nedávalo smysl, pro muže, který ve skutečnosti neexistoval. „Jeho oči jsou zelené.“
Pomoz mu. Ta myšlenka přišla hlasem, který zněl jako její vydechnutí změněné do slov, které nebyly její.
Celé tělo se jí zachvělo.
„Skvělé, teď už si dokonce představuješ věci, i když jsi vzhůru.“ Řekla nahlas, slovy se snažila zahnat náhlý praskot, který oživil vzduch.
Nefungovalo to. Vzduch zůstal těžký a zahřměl hrom, prostor pod ní se vyprázdnil a vyrazil jí dech.
Tentokrát to byl rostoucí vítr venku, který řekl. Pomoz mu. Zachraň ho.
Srdce se jí zastavilo, když se podívala z okna svého bytu ven a viděla, že obloha byla tak čistá a jasná, jako když odešla z MacEvoyova obchodu. Znovu zaburácel hrom, který cítila až pod svýma nohama a po celém těle, najednou se cítila prázdná a sama.
On je taky sám. Pomoz mu. Byl to zvuk větru, ale stromy v sousedství se nehýbaly a lehké nadýchané mraky nehybně visely na obloze.
Potlačila zakňučení, ale panika, která jej způsobila, zůstala, přinesla vzpomínky, které byly tak hluboce pohřbené, že si ani nepamatovala, že by je kdy měla, dosud tu nebyly, uzrály v její mysli.
Takže co si myslíte – je cvok?“ Zeptal se její otec doktora. Oba dva je viděla z čekárny a přes částečně otevřené dveře je jasně slyšela, i když jejich hlasy se ztišily.
„Nepoužíváme popis, jako je tento.“ Řekl doktor s přísnou tváří, ale její otec přikývl jako by dostal odpověď, kterou očekával. Doktor si povzdechl. „Podívejte se. Mysl má jakýsi rámec, který používá, aby se vyrovnala s traumatem a ztrátou, způsob, jak si odůvodnit proč se to stalo a co to znamená. V tomto případě si Redina mysl vybrala atypický rámec, který věří, že její matka není mrtvá, ale spíše uvězněná v zemi kouzel mimo náš svět. Věci jako tohle se stávají po ztrátě rodičů, zejména u dětí jejího věku. Obvykle to odezní samo.“
„Jak dlouho?“
„Měsíce někdy i déle. Mezitím je to v podstatě neškodné.“
„Vy říkáte tomu, když chodí náměsíčná ven zadními dveřmi do lesa, neškodný? Co když se ztratí? Nebo hůř, potká se se špatným druhem lidí?“ Majorův hlas ke konci zesílil, ale pak se podíval ven a ztišil hlas, když říkal. „Pomozte mi, doktore. Musím to zastavit. Kluci to potřebují zastavit. My všichni se musíme pohnout dál.“
Doktor nic neříkal a Redino srdce se rozbušilo nad myšlenkou, že se chystá říct majorovi, že ona má pravdu, že království skutečně existuje a že někdy návštěvníci náhodou propadnou bránami, které ty říše spojují. Najednou se vzrušená naklonila na židli.
„Existuje několik věcí, které bychom mohli zkusit.“ Řekl nakonec doktor. „První věc, kterou bych doporučil, je zbavit se té knihy.“
Vzpomínka se zavlnila a rozpadla, ale žal zůstal spolu s Rediným chmurným překvapením nad vzpomenutím jak se to stalo. Ne protože se major snažil předstírat něco jiného, ale protože měsíce léčby, které následovaly, jí trénovaly, aby nemyslela na knihu, magii nebo monstra.
Oh, dokonce i na matku.
Policejní psychiatr chtěl samozřejmě mluvit o matčině smrti, ale Reda jen pokrčila rameny a řekla. „To už je dávno.“ A takhle by to zůstalo…kdyby nenašla tu knihu. Nebo spíše kdyby ona nenašla ji.
Zaburácel hrom, teď blíže, i když slunce stále svítilo. Uvolněná, se očima vrátila k obrazu dřevorubce stojícího ve dveřích, díval se na ni ze stránky a toužil po ní. „Potlačované vzpomínky.“ Řekla tiše. „To je to, co se kolem děje, že?“
Benzova smrt způsobila trhlinu v hrázi a zvláštní kosmická náhoda, že viděla dřevořezbu v MacEvoyvo obchodě, vyplavila základní myšlenku, což znamenalo, že teď je na nejlepší cestě, aby se celá konstrukce na ni zřítila. Kupodivu, vzhledem k tomu jak byla pyšná na svou kontrolu a sebeovládání, tak jí to nevadilo. Od té střelby se cítila, jako by běžela na místě, nebo možná se schoulila uvnitř sebe, čekajíc na něco. A tohle bylo to něco.
Nebo nebylo? Co když se tohle všechno děje jenom v její hlavě? Co pak?
Ta racionální, logická část jí samotné říkala, aby zavolala psychiatra a nechala se někde zkontrolovat. Místo toho natáhla ruku, která se najednou vůbec netřásla, dotkla se stránky, prsty nechala na dřevorubcově hrudi.
Nestálo ji žádné úsilí si teď vzpomenout na matčina kouzelná slova, která ji naučila. Ty dvě sedávaly na mechovém břehu, se zkříženýma nohama, dotýkaly se koleny. „Soustřeď se.“ Říkala její maman znovu a znovu, ale nikdy to nevypadalo jako nějaké kázání, nikdy jako práce. „Zavři oči, představ si dveře a řekni kouzlo, a když otevřeš oči, zjistíš, že jsi tam, kde jsi chtěla být.“
Samozřejmě, že ta slova nebyla kouzelná, nevyčarovala nějaký divný průchod do kouzelné říše. Ale bylo to přesně to, co její mysl potřebovala, aby strhla hráz jednou provždy.
Takže si pomyslela. A co sakra? A řekla ta slova.
Třesk! Blesky proťaly vzduch kolem ní a neuvěřitelně, neskutečně kolem ní fičel vítr, i když stála uvnitř svého bytu. Zachvátila ji panika a ona ztuhla, ochromena strachem. Srdce jí dunělo v uších a tohle vnitřní bušení byl jediný pohyb, který mohla ovládat.
Zkoušela volat o pomoc, ale nemohla, zkoušela odtrhnout oči od knihy, ale nemohla udělat ani to. Chňapala po ní, ale prohrávala. Křičela, ale nevycházel žádný zvuk, bojovala, ale nepohnula se. Dřevorubcovi oči se v její vizi zvětšovaly a zvětšovaly, dokud neviděla nic než inkoustovou čerň, neslyšela nic než vítr a cítila…
Nic.

***

Královská říše
Moragh se vytrhla z transu, když při věštění byla přerušena magií jiného druhu, mocné krevní spojení, jaké necítila už mnoho let.
„Princ,“ zasyčela, vzrušení jí rozpálilo žíly, když si uvědomila, kdo je zdrojem signálu. Konečně…konečně… po tak dlouhé době, cítila kouzlo, které jí vytrhlo její kořist. Mnohem více, mohla ho sledovat. Dokonce i poté, co se první záblesk moci ustálil, to spojení v ní zůstalo, jako pulzování srdečního tepu. Takové, které říkalo, takhle tě můžu dovést k němu.
Kouzlo bylo znovu aktivováno. Díky, temní lordi.
Rty se jí zkroutily v úsměvu, který ji zkrášlil, věštící zrcadlo se zlatými hranami ji ukazovalo jako divokou, s náznakem tesáků vykukujících ze rtů rozvážné nádherné čtyřicetileté brunety.  Přežila hněv Krvavého černokněžníka kvůli svému selhání, když měla poprvé zabít prince Dayna a nakonec vyhrála způsob jak získat jeho milost. Ale nikdy neutíkala před selháním. A teď… „Vykoupení.“ Řekla, ozvěna toho slova se odrážela od chladných kamenných zdí hradní věže.
Její sluha Nasri vzhlédl od vytírání u krbu. Starý skřet s křivými prsty, který měl teď jen sedm pokřivených prstů, v poslední době byl chycen při krádeži masových pirohů, i když měl dost peněz, aby si je koupil – čistil včerejší krvavé skvrny z kamenných zdí. Voda v jeho kbelíku byla tmavá, šedý mop krvavý. „Paní?“
„Vzkaž do bestiáře. Chci dva největší Ettiny k lovu za hodinu.“ Tihle tříhlaví obři byli čirý vztek obalený hladem, stroje na zabíjení, které je potřeba jen dovést k cíli. „Ať pán bestií posílí jejich obojky a upraví kouzla. Budu s nimi manipulovat sama společně s tebou, abys je nasměroval.“
Přikrčil se a zafňukal. „Nechtěla byste raději…“
„Jdi.“ Odsekla s takovou silou, až zakňučel a vyběhl ze dveří. Když byl pryč, znovu se usmála do pokrouceného zrcadla. „Na můj život a krev. Tentokrát ho dostanu.“

Předtím selhala. Znovu neselže.

18 komentářů: