pátek 9. prosince 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 10



„Ten pitomej, pitomej chlap. To prase. Ten blbec. Tenblbej idiot!“

Jak Scarlet dupala lesem, mlátila do kmenu stromů podél cesty a nazývala Gideona každým hnusným názvem, jaký dokázala vymyslet. „Ten blbec. Ten hloupý barbar. Ten… otec.“

Sbohem, páro.


Uklidnila se, ztěžka dýchala, potila se, dlaně jí pálily. On nevěděl, že byl otcem. Hodila na něj ty informace, a nechala ho, aby se s tím vyrovnával sám. A moc dobře věděla, jak bylo těžké jednat na vlastní pěst.

Celé měsíce po Steelově smrtinedělala nic jiného, než že plakala. Přestala jíst, dokonce přestala mluvit. Možná kdyby se o ni někdo staral, posbíral rozbité kousky její duše, zotavila by se dříve.

Stejně tak moc jako nenáviděla-ne, nenávist byla příliš silné slovo právě v tuhle chvíli. A nevěděla proč. Stále. I když měla ke Gideonovi odpor, nechtěla ho trápit. Byl uprostřed války. Nemohl si dovolit utápět se v lítosti.

Jen ještě jedna noc s ním, pomyslela si Scarlet, nenáviděla se za to. A nebylo to příliš silné slovo, když bylo zaměřeno na ni. Otočila se a odkráčelazpátky do Gideonova tábora. Slyšela ho křičet na Kronuse, krále Bohů, který jí pohrdal celý její život, protože byla důkazem zrady jeho manželky. Byla důkazem, který mohli vidět jeho společníci.

Copak si Gideon myslel, že ho požádá o potvrzení Steelovi smrti, jako by její slovo a bolest pro něj nebyli dost dobré? Nebo hledal způsob, jak se pomstít Diovi, jako se o to kdysi snažila ona?

Pokud by tomu tak bylo, musela by ho zastavit. Bývalý panovník trpěl více pod zámkem, jeho síla mu byla vzata, s vědomím, že jeho největší rival řídil jeho trůn, ta představa byla stále v jeho mysli, trpěl tak více, než kdyby ho zabila.

Příliš rychle. Příliš snadně.

Ale i tak. Nemohla nechat Gideona o samotě. Takže by sním zůstala po zbytek noci, potěšila by ho, jak nejlépe dokázala. Ne že by si to zasloužil, ale sakra, vždycky byla s ním. Ale po tomhle, co s ním dělala. Tohle bylo skutečné.

Teprve, když se prodrala přes poslední stěnu z listí, viděla, že již opustil tábor. Tak brzy? Neslyšela ho udělat jediný krok. Tak kde potom k čertu byl?

Scarlet se otočila a hledalapo něm stopy. Jediné, co našla, byla taška. Mračila se, když k ní kráčela. Podél cesty bylo něco tvrdého, horkého a tenkého, lesklý kov trčel ze země, zastavila se.
Z jejího zamračení, se stalo zamračení zmatku a pak podráždění, když se sklonila a zvedla… jeho motýlí náhrdelník. Proč ho tady nechal? Kvůli tomu, co s ní dělal, a teď už s ní nechtěl mít nic společného?

Pozvedla hlavu, strhla svůj vlastní náhrdelník-jak hloupá byla, že ho nosila-a sevřela obě ruce v pěsti.Kov skřípal o kov.

„Odporná špína.“ Zhluboka se nadechla a zachytil závan božské vznešenosti. Bylo to jako přesycený parfém, natolik štiplavý, jako žihadlo do nosu. Musela snášet tu vůni většinu svého života, a byla nadšená, když jí nakonec unikla a opustila Tartarus.

Kronus tady byl, uvědomila si. Zkurvysyn! Kam vzal král Gideona? Chtěl mu Bůh ublížit nebo mu pomohl?

Musela to vědět. A byl jen jeden způsob, jak to zjistit…

„Matko!“ vykřikla. Bohové. Přísahala, že to znovu nikdy neudělá. Odchod Gideona, bezmocného vůči Kronusovým krutým vrtochům, nicméně nepřipadal v úvahu. A jo, možná ti dva spolu právě teď vycházeli a Gideon byl šťastný. Stále dělala vše, co bylo v jejích silách, aby je od sebe oddělila.

Nebylo pochyb o tom, že se Kronus pokusí Gideona proti ní poštvat. To by jí nemělo vadit, protože měla v úmyslu zítra odejít, ale některá její část by takový výsledek nemohlaakceptovat.

Uplynulo několik minut, ale nic se nestalo.

„Chystáš se hrát tvrdě, co?“ zamumlala. „Dobře. To můžu taky.“

Nejdřívby se měla připravit. Určitě měl Gideon v tašce několik zbraní.Přistoupila blíž a rozepla zip. Uvnitř našla trička, džíny, tepláky a jo, zbraně. Automatické nebo manuální, několik čepelí a sekery. Nejpřekvapivější? Neotevřený balíček Skittlesek.

Scarlet se rychle převlékla do trička a zapotila se. Namáhavě musela srolovat kalhoty u kotníků, aby zůstaly na svém místě. Pak si schovala zbraně po celém těle. Náhrdelníky nacpala do jedné pochvy čepele.

Teď. Bylo na čase zkusit to znovu.

„Mami! Odpověz mi, nebo přísahám, že najdu cestu zpět do nebe. Stanu se tvým stínem. Budu tvým stálým společníkem. Nebudeš mít možnost se s nikým setkat bez mé přítomnosti. Nebudeš moci dělat nic, aniž bych nebyla po tvém boku. Slyšíš mě? To je tvoje poslední šance, mami, předtím-“

„Dost! Neříkej mi tím odporným jménem. Kolikrát jsem ti to už říkala?“

Tisíckrát. A Scarlet na tom záleželo asi stejně, jako předtím. Což znamenalo, že se o to vůbec nestarala.
Hlas se ozval za ní, takže se otočila. Pomalu. Jako by Rhea nebyla dostatečně silná, aby se jí obávala, když jí měla za zády. Aby byla upřímná, neužívala si, že se musela dívat na ženu, která ji porodila. I když ji potřebovala.

Když se jejich pohledy konečně setkaly, Scarlet se sotva dokázala zarazit a vyjekla překvapením.

Naposledy, když Rheu viděla, byla to žena ve velmi pokročilém věku. Její hedvábně tmavé vlasy se kdysi proměnily na šedé kudrlinky, a její pleť bez vrásek byla poté seschlá, jako pomačkaný pergamen. A teď měla vlasy v bezvadné kombinaci soli a pepře,kůži měla téměř vyhlazenou, už zbývalo jen pár řádků.

Od čarodějnice k pumě, pomyslela si. Čubka.

Rhea nosila odhalující zlatý plášť, horní rozparek předváděl její bujné poprsí, spodní rozparek odhaloval tolik, že Scarlet mohla potvrdit, že nosila odpovídající barvu kalhotek.

„Plánuješ na mě zírat celou noc, Scarlet, miláčku?“ Při každém slově se pošklebovala. „Vím, že jsem krásná, ale stále si zasloužím úctu. Řekni mi, proč jsi mě zavolala, abychom se s tím vypořádaly.“

Trhni si. „Překvapení! Chtěla jsem tě nominovat na Matku Roku,“ řekla suše.

Černé oči, stejné jako její vlastní, se zúžily. „Mám lepší věci na práci ve svém volném čase, než se dohadovat s nevděčným povýšencem.“

Nevděčná. Jasně. Scarlet jednoduše odmítla všechno obstarávat pro náročnou ženu, podle jejího rozmaru. Z dobrého důvodu. Nic dobrého by pro niz toho nevzešlo.

Kdysi ji Rhea milovala. Kdysise k ní chovala jako k pokladu. Ale jak Scarlet zrála, začala ji Rhea vnímat jako hrozbu. Jako soupeřku. Ohledně mužů, trůnu, i když se jim nikdy nepodařilo uprchnout, což vždycky plánovaly udělat. Láska se obrátila v žárlivost, závista nenávist.

Ta nenávist… bohové, Scarlet chtěla zemřít, když si uvědomila, že její vlastní matka by byla šťastná, kdyby byla mrtvá.

Kdyby nebylo Alastora Mstitele, řeckého Boha, kterému se líbila dospívající Scarlet, Rhea a Kronus by ji zabili už dávno. Ale Alastor proklel oba bývalé panovníky přesně tak, jako to mohl udělat pouze Mstitel. Pokaždé, když se ji pokusili zabít, ubral jim jejich mladí a přiblížil je k jejich skutečnému věku.

Netřeba říkat, že se o to snažili mnohokrát. A skutečně se přiblížili ke svému věku tak, jak Alastore slíbil. A konečně jejich pokusy přestaly a Scarlet žila normálním životem, jaký mohla dívka ve vězení mít. Což znamenalo žádné soukromí, boj o potraviny, které někdo vyhodil a být připravena na cokoliv.

Bylo by hezké mít teď Alastora po svém boku. Rhea by pak udělala cokoliv, co by Scarlet chtěla. Bez stížností. Ale bohužel, Alastore byl zabit, když Titáni unikli, jeho smrt propustila panovníky ze zajetí prokletí.
Teď není vhodná doba na vzpomínání.Vystrčila bradu, a když se narovnala, pokusila se skrýt svou nenávist. „Tvůj manžel byl tady. Co udělal s Gideonem?“

Rhea se zamračila, nedokázala skrýt své uspokojení. „Obávám se, že nemám tušení, kdo je Gideon.“

To určitě.Scarletina matka nemusela vědět, že se Scarlet a Gideon vzali, to nevěděl nikdo, ale každý věděl, že Scarlet měla o tohoto bojovníka zájem. A co víc, každý věděl o Diově armádě. Tedy o těch známějších bojovnících, kteří navštívili vězení, a Gideon byl jedním z nich. „No tak, mami, já vím, že pomáháš Lovcům. Taky vím, že tvůj tým prohrává.“

Rheiny tváře se začervenaly, její spokojenost povadla. „Nevíš nic, ty hlupačko.“

Ale Noční můra zaměřila u královny náhlý osten strachu, rozpínala se, vrněla, chtěla napadnout její mysl a vyždímat poslední kapku. „Máš poslední šanci říct mi to, co chci vědět, a pak začnu hledat Gideona na vlastní pěst.A každý večer, kdy se mi to nepodaří, nechám svého démona, aby si tě našel. Nebudeš moci zavřít oči, aniž bys neviděla svou porážku. Aniž bys viděla každý možný způsob, jak můžeš zemřít.“

Rhea pozvedla bradu, její strach opadl, nahradil ho přemýšlení. „Ale, ale. Skoro bych na tebe v tuhle chvíli byla pyšná. Měly bychom spojit naše síly a-“

„Kde je?“ Scarlet by nikdy nepomohla matce. V žádném případě. To, co jí ta žena udělala… pobodala ji, posílala lidi, aby se ji pokusili znásilnit, ponižovala ji na každém kroku. Ne. Nikdy.

Uplynul okamžik v tichosti. Pak se Rheiny oči zúžily, vytvořily malé štěrbiny neředěného odporu. „Mohla bych tě zabít pro takovou drzost, víš. Není nic, co by měv tomhle zastavilo. Nemáš žádné prokletí, které by mě donutilo stárnout.“

„Zkus to.“ Scarlet si to skoro přála. Ne že by se jí to podařilo. Scarlet byla dost dobře schopná se o sebe postarat. Ve skutečnosti zabila mnoho Titánů, kteří jí ve vězení ublížili. Rhea to musela vědět. Rhea musela vědět, čeho byla schopná.

Když královna Bohů zůstala stát na místě, Scarlet se téměř usmála. Ach ano. Rhea to věděla. Dnes nebude žádná výzva k boji.

„Gideon slíbil Kronusovi službičku,“ řekla matka škrobeně. „Vezmu tě k němu, jestli mi slíbíš, že ho přesvědčíš, aby to nikdy neudělal.“

Snažila se zrušit platnost jejich dohody. Měla to vědět. „Platí.“ V tomhle případě jí Rhea nedostane na svou stranu. Scarlet se hnusil Kronus tolik, jako se jí hnusila matka, takže mu zabrání dostat to co chtěl, aby to postrádal. A kromě toho, Gideon byl lhář. Kdyby Gideon něco slíbil králi Bohů, nikdy by to opravdu neudělal.

Proto neexistovala žádná dohoda, kterou by musela překazit.

Výhra-výhra.

„Tak pojď. Pojďme, ať to máme za sebou.“ Rhea mávla jemnou rukou do vzduchu a další věc, kterou Scarlet věděla, byla, že stála uvnitř neznámé ložnice. Červené sametové závěsy vysely na zdi a křišťál visel ze stropu, jako blikající hvězdy. Každý kus nábytku byl z leštěného mahagonu, a byl vyrobený pro svádění. Čtyři vývěsky obklopovaly postel s pomačkanými pokrývkami, salonek se dvěma policemi byl naplněný nahými fotografiemi, ne knihami. Prádelník byl pokryt mísami s ovocem.

„Kde to jsme?“ zeptal se Scarlet, nedokázala zamaskovat své obavy.

„Královský dvůr.“ Rhea se rozhlédlaokolo s odporem. „Kronus používá tohle tajné místo pro svou milenku.“ Pronesla to se zvonivým smíchem. „Tedy, dělal to, dokud jsem nezapálila celou místnost. Ale pak to tu nechal Zeus obnovit pro svou milenku. Přišla jsem sem poté, co jsem získala svou svobodu z Tartarusu, jen abych viděla, co se tu s tím stalo. Pamatuješ si to, viď? Pokusila ses sem vstoupit, ale byl ti odepřen přístup.“ Znovu se zasmála, ale tentokrát to byl krutý zvuk. „Možná, že Kronus a tvůj Gideon spolu mají poměr.“

Určitě. Gideon se neubíral tímto směrem. Kdyby ho ještě neznala, jeho polibek by ji ujistil, že ne. Líbily se mu ženy. Líbily se mu víc, než by měly, ale co.

„Kde je?“

„Kronus? Jak jistě víš, nemůžu sledovat vše-“

„Pokoušíš mou trpělivost, matko. Kde je Gideon?“

Královna si přejela jazykem po zubech, vlny záště se z ní valily, předtím než ukázala do středu postele.„Najdeš ho tam.“

„Jestli lžeš…“ Scarlet nechala svou hrozbu viset ve vzduchu nedokončenou.

Přistoupila k posteli, chvěla se, a opravdu, Gideon tam byl, napůl skrytý pod přikrývku. Ale její úleva měla jen krátkého trvání. Jeho bledé tělo se otřáslo a zaléval ho nezdravý pot. Zuby mu drkotaly o spodní ret a sténal.

Rozcuchané modré vlasy se mu lepily na čelo a spánky, jeho kůže byla pobledlá a oči násilně zavřené. Co se to s ním děje? Chtěla se k němu sklonit, ale nedovolila si pohnout se o další píď. Ještě ne. Ne s publikem.

Rhea se objevila po jejím boku. „Není takhle příliš atraktivní, že ne?“ zeptala se konverzačním tónem, a Gideonova víčka se otevřela. Jeho oči byly jasně červené, zářící, a nedokázal přesně zaostřit ani jednu ženu. „Ty modré vlasy, ty piercingy. Všechna ta bolest. Skutečný bojovník by to nepřipustil, nepodlehl by tomu.“

„Mluvíš jako žena, která nikdy nepoznala skutečnou bolest.“ Nehty se jí zakously do dlaní.Nikdo o něm nebude mluvit špatně, jenom já.

„S tebou jako svou dcerou, znám svůj spravedlivý podíl. Věř mi.“

Ouch. Scarlet nemusela mít ráda tuhle ženu, ale tyhle druhy připomínek způsobovaly, že ji měla ráda ještě míň.
Možná proto, že po dlouhou dobu, a to i poté, co ji matka začala ponižovat, záměrně ji trestala, se snažila být dobrou dcerou. Byla Rheinouosobní malou otrokyní, obstarávala každý její rozmar.

Její matka chtěla jídlo navíc, takže ho ukradla. Její matka si myslela, že nějaká bohyně byla moc hezká, takže Scarlet té ženě zlomila nos. Její matka chtěla čas mimo svou celu, takže ho pro ni Scarlet koupila. Dělala cokoliv, co ji chtěla stráž udělat.

To bylo to nejhorší, dala se muži, kterého neměla ráda a který neměl rád ani ji. Ale záleželo jí na sobě tak málo. Cítila se bezcenná bez matčiny lásky a byla odhodlána ji získat. Až do prvního pokusu o vraždu.Rhea ji rozptylovala předtím, než jí šla po krku.

„Všichni se na tebe dívají. Všichni po tobě touží. Ty, malá nicko,“ Rhea křičela, když krev kapala.

Kronus, který byl také ve své cele, přišel na řadu jako další. „Možná jsi dítě mé ženy, ale nejsi můj dědic a nikdy nebudeš mít mou korunu.“

Alastore procházel kolem, viděl Scarletin pád. Vstoupil do cely, odstrčil Rheu stranou a vytáhl Scarlet nahoru. „Nemáš korunu,“ řekl bývalému králi. „Nikdy ji nebudeš mít znovu.“

Poté, co ji vyléčili, doprovázel Scarlet zpět do jejího žaláře. Kde Kronus a Rhea čekali. V té době Alastore proklel pár. Ale oni nezastavili své pokusy. Znovu a znovu. Dokonce uplynul celý měsíc, než si všimli, jako moc zestárli. Teprve pak se zastavili.

Někdy ji jejich slova stále pronásledovala.

Hořce se zasmála. Tyhle ozvěny minulosti byly její vlastní malou noční můrou.

„Dám ti vědět, až splním svou část dohody,“ řekla, oddělovala všechny své emoce ze svého tónu. A to se stane, oh, nikdy. „Můžeš jít.“

Samozřejmě, že její matka zůstala tam, kde byla. „Nikdy jsem nepochopila, co jsi na něm viděla, proč jsi ho sledovala tak okouzleně. Paris, Lucien a Galen byli ti hezcí, i když teď už se tak dá Lucien nazývat stěží.“ Rheina tvář se zkroutila odporem. „Sabin byl silný, to určitě. Se Striderem byla legrace. Každý z nich by byl lepší než on, tenhle divoch, který si užíval boj.“

Jako by to byl zločin. Přesto Scarlet zaťala zuby, aby si nechala svou výtku pro sebe. Kdysi, nechtěla, aby její matka věděla, že pro ni Gideon tak moc znamenal. Ne že by pro ni ještě sakra něco znamenal, ujišťovala se. Bude ho bránit, i když chtěla vykřičet své city (byly nedůležité) ze střechy. Za druhé, nenáviděla, že každý, a to zejména Rhea, ho vidí takhle, oslabeného a v bolestech, a prodloužení diskuse by mohlo bohyni podpořit, aby zůstala.

„Teď jsou všichni zlí a potřebují být vyhlazeni,“ pokračovala matka.

„Legrační, že to říkáš, od té doby jsi jako on. Spore.“ Ach ano. Rhea byla posedlá démonem Sporu. Mohla by to popírat, ale Scarlet znala pravdu.
Rhea ztuhla, predátor, který spatřil kořist po velmi dlouhé době. „Řekni to slovo znovu a já nalákám tvého milence do své postele. I to mohu udělat, víš, a neexistuje nic, co bys mohla udělat, abys mě zastavila.Jsem hezčí každý den.“

Nereaguj. Nebyla to žárlivost, která se přes ni najednou přehnala, nebo vztek. Tím by jenom podporovala bohyni. „Dělej si, co chceš. Později. Pro tuhle chvíli nás jen nech,“ řekla s vědomím, že brnká na Rheiny nervy. „Mám pár věcí, které s ním chci probrat, a pak ho můžeš mít.“ Tak. To by mělo její matku uspokojit.

Zpočátku Rhea neposlechla. Zvolna se přesunula na druhu stranu postele a pohladila ostrým nehtem Gideonovu nohu, břicho a pak krk. Gideon se naklonil k jejímu zápěstí a zavrčel. Zasmála se zvonivým smíchem, mrtvým smíchem.

„Děvko,“ zaskřehotal a pak se shrbil kvůli dalšímu zasténání.

„Víš, myslím, že ho budu mít tak, jako tak.“ S úsměvem se vrátilo její předchozí zadostiučinění, královna zmizela a tak zůstala Scarlet sama se svým manželem.

Nakonec Scarlet byla schopna vylézt na postel, když chtěla. Velmi opatrně se usadila vedle něho a její tep bušil na spodní části krku. „Jsi vězeň?“ zeptala se, uhladila vlasy z jeho vlhkého čela.

Naklonil se do jejího doteku. „Ano.“

Lež, věděla to, protože po jeho odpovědinenásledovalo další zasténání. „Proč jsi tady?“

„Nechci… najít… Dia.“

Něco z ledu kolem jejího srdce roztálo: nemohla to zastavit. Takže. Měl v úmyslu se pomstít. „Tím, že ho zabiješ, nezajistíš, že se budeš cítit lépe,“ řekla tiše.

Jejich pohledy se setkaly, vášnivá změť. „Nejsem ochoten to… zjistit.“

„Kronus ti to nedovolí udělat. Tak proč tě sem přivedl?“

Gideonův úsměv byl krátký a přesto bolestný. „On nepotřebuje mou pomoc s Lovci. Nepožádal jsem ho, aby mě sem vzal, abych se mohl zotavit, protože jsem mluvil pravdu. Nemám v plánu jítdo Tartarusu.“

„Mluvil jsi pravdu? V lese?“ Scarlet ho pohladila po tváři, palcem přejížděla modřinu pod okem. „Hlupáčku. Věř mi, kdybych si myslela, že by to zmírnilo mou bolest, tak bych našla způsob, jak zabít Dia už dávno.“

„Scar.“ Natáhl roztřesenou ruku a vzal ji za šíji. Jeho stisk byl slabý, ale věděla, co dělal. Nabízel jí útěchu. Útěcha jí byla odepřena tak dlouho.

Slzy náhle naplnily její oči.

Nebezpečné. Příliš nebezpečné. Nemohla to připustit. Nemohlase na něj takhle spolehnout. Ne kvůli ničemu, dokonce ani tak jednoduchému a nádhernému, jako útěcha. Co by se stalo příště, když by potřebovala útěchu a on by nebyl na blízku, nebo jí ji nechtěl poskytnout? Bude ji potřebovat, a nebude vědět, jak si bez něj poradit.

Napřímila se, a on byl příliš slabý, aby následoval její pohyb. Jeho paže narazily zpět na matraci.

Jsi tvrdá. Bezcitná. „Je to zrádné, tady v Titánii,“ řekla chladně. „Uvěznil jsi mnoho Titánů a oni do tebe budou příliš rádi kopat, když jsi dole.“

„Opatrný. Budu.“

On možná ne, ale ona nebude pošetilá. „Měli bychom se vrátit na Zemi.“

„Jistě, jistě.“

Sladký, odporující muž. „Gideone-“

„Co když Zeus nebyl ten, kdo mi vzal mé vzpomínky na tebe a Steela? Co kdyby je nemohl odstranit, když bych mu pochleboval?“

To… to dávalo smysl, uvědomila si. Zeus byl tak silný, že velmi dobře mohl odstranit Gideonovi vzpomínky, aby zabránil válečníkovi ho zabít kvůli Steelově smrti. I když bohové a bohyně vzpomínek byli obvykle jediní schopní něčeho takového. Zeus mohl jednomu z nich zaplatit, aby to přesto udělal.

S každou novou myšlenkou se v ní rozžehával vztek. Se stejným vztekem se narodila ve své cele, stejný vztek ji provázel od jejího útěku, ale silnější. Mnohem silnější. Zeus mohl ukrást více než jen jejího syna. Zeus mohl ukrást její budoucnost.

Proč byla schopna nechat ho živořit, nevěděla. Nebylo jí to vůbec podobné. Možná, že se jí také někdo hrabal v mysli.

„Pomůžu ti se k němu dostat,“ řekla s takovou smrtelnou dávkou klidu, že dokonce ani ona neměla strach. Potečou potoky krve. Křik se bude tisíckrát odrážet půlnocí.

Chtěla jít hned, v tuto chvíli, aby konečně jednala, ale ráno se rychle blížilo a ona upadne do nerušeného spánku, neschopna se o sebe postarat.

V tom si uvědomila, že bude potřebovat Gideona, a dovolí mu být užitečný. Zítra… Ach ano, zítra. Pomsta.

„Bude trpět,“ řekl Gideon, nadechl se, sdílel její myšlenky. Znovu zasténal bolestí, ale jeho další slova se ozvala jasně. „Přísahám.“



13 komentářů: