středa 30. listopadu 2016

Pán vlkodlaků - Prolog



Kdysi dávno žil v zemi kouzel temný černokněžník, Krvavý Černokněžník, chamtivý po moci, která mu byla odepřena: po právu vládnout. Takže vedl svou armádu v obludném útoku na královský zámek v Eldenu, slibujíc si od toho vyhlazení královské rodiny a usednutí na trůn. Ale nepočítal s královou a královninou láskou ke svým dětem, obzvláště se vzpurným, tvrdohlavým princem Daynem…

Větve bodaly Daynovu tvář a bičovaly hřebce, krvavě rudého hnědáka, na kterém jezdil. Ani jeden z nich sebou ale netrhl. Byli k tomu vycvičeni, byli k tomu zrozeni. Dayn byl králův druhý syn, Hart královský válečný kůň, pocházející z generace beast cheserů (zřejmě nějaký druh koňského plemena). Spolu hlídali zámecký ostrov a vesnice v okolí krvavého jezera a drželi odporná monstra v pasti Mrtvého lesa.
Byla to ušlechtilá role, nebezpečné povolání … a neuvěřitelný hon. Alespoň to bylo obvyklé. Dnes v noci však jel v hněvu s otěžemi v jedné ruce, s bílými klouby a nabitou kuší v druhé, bez myšlenek na ochranu hradu nebo místní lid, ale na samotné zabití.
Hart si odfrkl, naplněn náladou svého pána, popadl uzdu v zubech a přeskočil trní, které normálně obcházeli. Dayn vykřikl a popadl vlající hřívu svého mohutného koně. Oba dva dopadli společně a uháněli pryč, teď s jasným výhledem na monstrum, které sledovali.
Ta naježená šedá stvůra velikosti poníka by mohla být jedním z obrovských vlků, kteří lovili v horských oblastech za Eldenem. Kromě hřbetu, načervenalého kožichu na jeho veliké šíji a zlatého pruhu, který se táhl podél jeho páteře. Tyto skutečnosti ho označovaly jako něco úplně jiného - vlkodlaka.
Starší lovci vyprávěli o vlkodlacích, kteří si berou lidskou podobu a svádí ty nejkrásnější ženy, které se dají najít … pak je zabijí a snědí. Ačkoli tohle byly jen historky. A tito legendární měniči podob byli zprvu stvoření, která byla vydána k vyhubení. Tyhle dravé bestie by se nemstily útokem na nejslabší vesnické obyvatele, ale šly by rovnou po nejsilnějších bojovnících a pak po jejich krásných manželkách, jako kdyby byly ve válce, ne na lovu.
Tyto dny jsou pryč, vlkodlaci byli v království téměř vyhlazeni. Těch několik málo co zůstalo, ovšem bylo vražedných a museli být zabíjeni pro bezpečí všech ostatních.
V současné době (i když všechno na čem Dayenovi záleželo, bylo těžké opustit) nechával všechno za sebou – otcův hněv, matčino zklamání… a pohled na Twillainu tvář, když se s ní rozešel po jejích narážkách na manželství.
Otcova slova se mu ozývala v hlavě. Musíš se oženit s vhodnou princeznou. Jsi ochráncem královského lesa a pravá ruka tvého bratra. A bohové věděli, že temný, svůdný Nicolai se v dohledné době neusadí. Proto král a královna – a jejich poradci – upnuli své naděje na výhodný sňatek k Daynovi a jeho sestře Breeně. Jen tahle samotná myšlenka - a argumenty, že teď musí držet se svými rodiči – způsobila, že Dayn ujížděl pryč od zámku a od jejich plánů. Bylo mu dvacet šest a jeho druh žil stovky, někdy tisíce let.  Přesto jeho rodiče chtěli jeho život prodat nejvyšší královské nabídce. Bohové, jak si přál, aby se narodil jako obyčejný člověk.
Ale nenarodil, takže nasedl a hnal se, dokud ho vítr neštípal do tváře a půda se nerozmazávala pod Hartovými kopyty.
Jeho voják ve zbroji, Malachai, který byl na svém statném šedém valachovi za nimi, se prudce vyhnul křoví a zabrzdil Dayna. Hart právě přeskakoval, když vykřikl. „Sakra, počkej!“
Daynův bývalý učitel, který se stal jeho společníkem, řekl ještě něco, ale to bylo ztraceno pod Hartovým hlasitým odfrknutím, když stromy prořídly, zachytily další záblesk vlkodlaka. Hřebec zrychlil za zvířetem, které se po nich ohlédlo příliš inteligentníma, jantarovými očima a Dayn se chytil svými koleny a zvedl kuši, když se vzdálenost zkracovala. Stromy se kolem něj otevřely, ale on se soustředil na načervenalý hřbet, který si vytýčil jako cíl pro smrtelný výstřel.
Vlkodlak ze svých posledních sil zrychlil a –
Najednou v Daynově hlavě vykřikl hlas, naplnil ho pulzujícími pocity, které nebyly jeho vlastní; vztek, vzdor, strach, zrada. Než mohl cokoli udělat, v překvapení sebou trhl. Vítr bičoval okolo něho a jeho sevřela obří pěst kouzelných sil. Pak ho vytrhla ze sedla a smetla ho do rychle se tvořící vichřice, která se mu náhle točila nad hlavou.
„Přepadení!“ Vykřikl Malachai. Vítr jeho hlas zkreslil a rychle rostoucí slabost pohlcovala Dayna dovnitř a vzduch kolem něj ječel.
Bojoval s kouzlem, které ho drželo, ale bylo příliš silné, příliš vše stravující. Fyzická síla, která řvala, naříkala a pak se uklidnila, se odrážela v jeho duši, když dosáhl klidu ve středu vichřice. Tam visel - neviděl nic, než pohybující se šedohnědé stěny, které ho obklopovaly, necítil nic kromě magie. Tloukl mu puls, svaly na něj křičely, aby bojoval nebo utíkal. Bohové. Co se děje? Hlas ozývající se mu v hlavě, nebyl obvykle nic víc než sdílení myšlenek mezi příbuznými, kteří pijí krev. On a jeho otec sdíleli toto pouto nejsilněji, i když ho měl také s Nicolaiem. Ale tohle bylo úplně něco jiného. „Haló?“ Křičel. „Otče? To děláš ty?“ Možná se ho otec snažil potrestat za jeho odmítnutí …
Náhle mu v hlavě zněly zvuky chaosu z bitvy; děsivé výkřiky, hrůzostrašný řev, který nemohl rozeznat, řinčení oceli o ocel, střílení lukem a výkřiky bojovných příkazů. A ztuhla mu krev, když si uvědomil, že to nebyl žádný trest. Bylo to varování.
„Alvino!“ Slyšel otce křičet na matku. „Sakra, vrať se!“ Pak tam byl náraz vířící magie a Dayn byl najednou uvnitř hlavy svého otce, viděl to, co viděl on, cítil to, co cítil on.
Hrůza a pevné odhodlání hučelo v Aelfricových žilách, když sekl tvora, kterému čelil na úzkém otevřeném schodišti. Nevěděl, jak Krvavý Černokněžník dostal svoji armádu nepozorovaně na ostrov, ale zámek byl obsazen.
Obrovské škorpióní bytosti naplnily velký sál pod točitým schodištěm, srážely stranou elitní strážce hroty svých jedovatých ocasů, pak prořízly jejich brnění drápy ostrými jak břitvy. Jakmile vytryskla krev, muži vykřikli a zemřeli. Král poslal dolů po schodech blesk magie, aby zahnal stvůry, které se snažily po schodech dostat do horního patra. Obrovští trojhlaví zlobři klopýtli zpět, omámeni, ale ne na dlouho…
Aelfric se otočil a řítil se nahoru, ocitl se u manželčiných pat. Což ho nepřekvapilo, protože jeho krásná Alvina byla bojovník, divoký a silný jak v lásce, tak ve válce. Co ho překvapilo, byla jeho panická bolest, kterou cítil při pohledu na ni, jak se řítí nahoru po kamenných schodech před ním a vnitřní šepot, Prosím bohové, ne. Na tohle nejsem připraven.
Horší bylo, že tytéž pocity viděl v jejích očích, když se přikrčila do výklenku jen kousek od jejich komnat a otočila se k němu, vzala jeho ruce do svých. „Musíme jednat rychle,“ zašeptala, když se jim pod nohami chvěly kameny silou bitvy. „Pořád můžeme zachránit naše děti.“
Chtěl se hádat, ale v hloubi duše věděl, že by jen ztrácel čas. Omotal své ruce kolem ní, přisunul se blíž a položil svou tvář na její čelo. „Ach, moje královno. Moje lásko. Je mi to líto.“ Litoval, že čekal tak dlouho s pronásledováním Krvavého Černokněžníka. Litoval, že neměl žádnou naději. Litoval, že budou tak rychle odtrženi od plánovaných Micahových pátých narozenin.
Jeho další výdech byl vzlyk, ale ona jen řekla. „Musíme si pospíšit.“
Uvolnil ji, držel její ruce, které se v jeho rukách chvěly. „Řekni mi, co mám dělat.“
„Ne!“ Vykřikl Dayn, hruď mu spalovala bolest, jak se vize rozpouštěla. „Bohové, ne!“ Jak hlas v hlavě mizel, slyšel typické bzučení, které mu řeklo, že to byla vzpomínka, že to, co viděl, už se stalo. Bojoval proti neviditelné síle, která ho držela ve středu víru, mlátil to, proklínal to. „Malachai!“ Vykřikl. „Na zámek!“ Ale žádná odezva nebyla a les se najednou zdál velmi daleko.
Dayne. To slovo bylo vyřčeno v jeho hlavě důvěrně známým hlubokým, hřmotným hlasem.
„Otče?“ Tělem mu proběhla naděje. „Díky bohům. Dostaň mě odsud. Mohu shromáždit vesničany a …“
Je příliš pozdě. Hrad byl dobyt a my s ním.
„To neříkej.“ Jeho hlas byl drsný, dech trhaný. „Vydrž. Jen vydrž. Seženu Nicolaie. Pokud budeme spolupracovat …“
Kouzlo je sesláno, zdroj naší životní síly je pryč. Ani nevím, jak dlouho budu schopný být spojen s tebou, tak musíš poslouchat.
„Ne!“ Dayn divoce vrtěl hlavou, popírajíc obojí - jak prohlášení, tak šepot ozvěn, které říkaly, že jeho otec přešel do duchovního prostoru mezi životem a smrtí. „Otče…Matko…Bohové…“ Necítil žádný stud za vzlyky, které se mu draly z hrdla ani hrůzou zpřeházená slova, ale cítil hroznou vinu. „Neměl jsem ztratit nervy, neměl jsem jezdit pryč. Kdybych tam byl…“
Přestaň! Vyštěkl Aelfric, stejně jako štěkal po svých mužích v boji.
Dayn zpozorněl, ale hlas se mu třásl, když řekl. „Čekám na tvé rozkazy.“ Tato slova řekl mnohokrát předtím, i když v poslední době často s nelibostí. Nyní to mělo jiný, ostřejší význam, protože nevěděl, co má dělat dál. Najít Nicolaie? Shromáždit armádu? Magický útok? Ustoupit? Nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech si nepředstavoval, že hrad bude dobyt, jeho rodiče mrtví. Ale nemohl ztrácet čas. Jeho otec odešel do meziprostoru, tak zašeptal. „Mluv, otče. Udělám cokoli, co mi řekneš.“
Kvůli našim zraněním a Černokněžníkovo silám se kouzlo odchýlilo, když jsme já a tvoje matka kouzlili. Kouzlo poslalo tebe, tvé bratry a sestru pryč, tak jak jsme zamýšleli, ale také vás čtyři svázalo s hradem a začal odpočet. Když tento odpočet vstoupí do svých čtyř závěrečných nocí – ne dříve – musíš všechny vrátit na ostrov, dobýt hrad a zabít Krvavého Černokněžníka. Pokud ne, zemřete a Elden bude ztracen. Ale musíš počkat, dokud nebude ten správný čas.
Dobrá, poslouchej dobře. Daynovi vzduch sípal v plicích, mysl se mu točila. „Jak to poznám?“ Bohové, opravdu se tohle děje?
Přijde žena, aby tě dovedla domů. Odpočet začne, když dorazí a skončí čtvrtou nocí. Musíš ji nechat vést, ale nezapomeň: zůstaň věrný sám sobě a svým prioritám. Slib mi to.
Vzlyk se mu zasekl v hrdle. „Slibuju. Bohové, otče…“ Byl přerušen, jak se hučení tornáda zrychlilo. O vteřinu později letěl pryč od klidného středu a zpátky do točivé zdi vzduchu. „Ne!“ Zavyl, jak ho ten vítr pohltil, naklonil a hodil ho vpřed do víru. V mžiku se pohyboval, mlel se dokola, takže křičel do řvoucího větru. „Je mi líto, že jsem tam nebyl, abych pomohl v boji.“
Zaburácel hrom a uvnitř něj vybuchla energie, spalovala mu maso a vyháněla vzduch z plic. Bolest ho pohlcovala, zachvátily ho křeče, jak se jeho tělo snažilo roztrhnout zevnitř. Maso a svaly se roztrhly; šlachy se přesunuly z jednoho místa na jiné a jeho kosti se ohnuly. Byly to bodavé rány a projela jím muka tak hrozná, že řval a jeho smysly se na pár vteřin zakalily.
Poté, mezi vteřinou, druhou a dalšími, kvílení přestalo a tornádo zmizelo, jeho existence zmizela jako by nikdy nebyla. Na vteřinu visel ve vzduchu tváří dolů, osm nebo deset stop nad travnatou mýtinou obklopenou podivnými kamennými pilíři. Pak se jeho váha vrátila a on spadl.
„Syn …“ Narazil tvrdě, s hlučnou ranou při dopadu, který způsobil, že se mu zamžily oči, v uších mu zvonilo a hlava se točila.  Nepochybně to vysvětlovalo, proč se vzpíral na rukách a kolenech, proč se svět kolem něj zdál tak jasný, obloha příliš světlá, stromy příliš vysoké.  Ale žádné poranění hlavy nemohlo vysvětlit ten chlad, který projel jeho tunikou, nebo způsob jakým mohl vidět svůj dech ve vzduchu. Nebo proč bylo nebe, prstencové kameny a vysoké tenké stromy tak divně zbarveny, že nevypadaly jako něco, co by kdy předtím viděl.
Kde to byl? Že by ho kouzlo poslalo do High Reaches? Dokonce ještě dál? Bohové, co když byl na cestě ven do pustiny? Bude mu trvat měsíce, než se dostane domů. Otec řekl, že musí počkat na ženu průvodkyni a čtyři noci odpočtu začnou, až dorazí, ale při tom pomyšlení jím proudila netrpělivost. Co kdyby nečekal? Co kdyby se vrátil sám? Byl lesní lovec. Jestli mohl někdo bezpečně dojít do království, byl to on. Co kdyby…
Byl otřesen, když periferním viděním zahlédl rozmazaný pohyb, a puls mu tloukl v uších, jak se otočil, doufal, že uvidí svého průvodce. Místo toho se z lesa vynořili muži. Jeden byl vytáhlý hoch v poslední fázi dospívání, zatímco druhý se zdál být třicátník nebo čtyřicátník. Oba měli ohavné dlouhé nosy, které prozrazovaly, že jsou příbuzní, a na sobě měli pestrobarevné oblečení, které nebylo vyrobeno ani z kůže nebo z textilu. Dayn to ještě nikdy neviděl. Neznámá látka byla zvlněná jako pergamen. Což viděl, když k němu přišli blíž.
Dayn se vytáhl na nohy. Opožděně si uvědomil, že kouzlo mu strhlo všechno až na jeho oblečení. Nechalo ho neozbrojeného a oblečeného jen do obyčejného domácího úboru, který upřednostňoval.  Ale jestli byl na nepřátelském území, bylo to pravděpodobně nejlepší. Potřeboval se vzpamatovat a držet svoji pravou totožnost v tajnosti, dokud nebude vědět, že je pro něj bezpečné odhalit se jako princ Eldenu.
„Hej tam,“ zavolal starší muž. „Neboj se. Jsme tu, abychom ti pomohli.“ Stranou mladšímu muži řekl. „Dobře. Co si o něm myslíš?“
Dayn se zamračil. Chápal mužovu obezřetnost v téměř hrdelním přízvuku, ale co byl „pop kvíz?“
„Dobře, oblečení vypovídá o tom, že je z královské říše.“  Blýskl na mladíka zuby. „Nebo možná člověk z renesančního festivalu. Ale já sázím na to království. Domácky tkané, nic přepychového, žádné zbraně? Pravděpodobně jen obyčejný chlap, který narazil do víru, s nulovým vědomím toho, co se stalo. Já říkám, zdrogujme ho a pošleme ho domů, žádná újma, žádná chyba.“
„Tím si nejsem jistý. V jeho očích něco je.“
„Víš, jaká většina z nich je, když projdou skrz. Sakra, polovina z nich je tak praštěných z té cesty, že nepotřebují drogy. Vsadím se, že to je jeho případ. Myslím, že královští věřící nevěří vědě, nezajímají je říše nebo sférové cestování, takže to není tak, že by měl nějaké ponětí odkud začít.“
„Možná.“ Starší muž se zastavil na okraji kamenného kruhu. „Ty tam. Jak se jmenuješ a kdo je tvůj král?“
„Král…“ Dayn se odmlčel, jak se mu hrdlo stáhlo vědomím, že odpověď nebyla „Aelfric“ už ne. Teď byl právoplatným králem jeho starší bratr Nicolai. Bohové, kde jsi? Co se s námi všemi stalo?
„Vidíš?“ Řekl mladík. „Nepamatuje si ani hovno.“
„Dávej si pozor na jazyk, mladej.“ Pokáral ho starší. „Trávíš příliš mnoho času s lidskými hosty.“
„Lepší si to půjčovat od lidí, než od královských. Jsou zaostalí, jejich magie je nepředvídatelná a polovina z nich je pod vedením těch odporných krvežíznivých parazitů.“ Mladík udělal gesto u srdce, jako by odvracel zlo…
Dayn byl najednou velmi rád, že nebyl schopen jmenovat svého krále. Kde byl, že tak nadává na pijáky krve?
Než stihl zformulovat otázku, z lesa vyletěla rozostřená šmouha a zamířila k mužům; vytáhlé štěněčí stvoření se šedožlutou srstí. Než smykem nezastavilo, zuřivě vrtělo ocasem na pozdrav, nebylo poznat to, co Dayn viděl, ten světle červenohnědý hřbet a náznak zlatého pruhu. Nemohl zakrýt trhnutí ani svůj vzdech, když se mladý vlkodlak vzepjal na zadní nohy, které se najednou proměnily, jak se jejich obrys natáhl a prodloužil a celá jeho srst se chvěla … a pak to bylo divné. Lesklá modrá tkanina, lesklé černé boty a rukavice a bledá oválná chlapecká tvář.
Dayn ohromeně zíral. Drazí bohové, je to pravda. Vlkodlaci jsou měniči. Znamenalo to, že ostatní příběhy jsou také pravdivé? Byla tohle jejich domovina?
Dětské oči zářily zvědavostí, jeho rysy byly mladší verzí ostatních. „Ach, zmeškal jsem vír? Smůla. Odkud je? Zůstane?“
Mladík pohladil chlapce po červenožlutých vlasech. „Pracujeme na tom. I když z jeho reakce můžeme s jistotou říci, že je z království.“
Starší muž přimhouřil oči. „Otázka je, zda je, anebo není jedním z těch krvelačných bastardů.“ On a ostatní šli kupředu, vstoupili do kruhu tvořeného ze stojících kamenů.

Daynovi se rozbušilo srdce, ale ani se nehnul. Chtěl si skrýt své pomocné špičáky hluboko do úkrytu, takže dokonce ani jejich malé ranky by nebyly cítit, kdyby ti muži kontrolovali jeho dásně. Protože kdyby zjistili, kdo a co ve skutečnosti je, nežil by dost dlouho, aby se vrátil domů.

20 komentářů:

  1. Skvělé, děkuji moc za první vlaštovku

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem teším sa na pokracovanie:)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za skvělou kapitolu. Už se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za preklad a veľmi sa teším na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Super !!! Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za pokračovanie v tejto sérii a už sa teším na ďalšiu kapitolku :o))

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Pani! Cte se skvele! Tesim se na pokracovani tvych skvelych prekladu!
    Je to napinave!

    OdpovědětVymazat