sobota 19. listopadu 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 7


Amun, strážce démona Tajemství se rozvaloval v plastovém zahradním křesle uprostřed prosperujícího zeleného lesa obklopujícího jeho domov. Měl před sebouvysílačku a vedle sebe chladící box, plný ledového piva. Alkohol na nesmrtelné sice moc nepůsobil, ale on měl rád jeho chuť.


Nad hlavou mu slunce svítilo tak jasně, že několika tisícům jantarových paprsků se podařilo proniknout přes husté koruny stromů, přímo na jeho kůži. A on měl hodně odhalené kůže. Přišel sem oblečený ve svých plavkách a s úsměvem na tváři. Když zavřel oči, bylo snadné předstírat, že je na pláži. Sám. Dělal to tak často, jak jen mohl, byl to jeho čas, kdy byl od lidí a jejich tajemství, které před ním nemohli nikdy ukrýt, bez ohledu na to, jak moc se snažili. Jeho démon se vždy zoufale snažil odhalit tajemství, vklouzl do jejich myšlenek a naslouchal jim. A Amun je všechny slyšel.

Bylo to dost těžké, ale snesitelné. V případě, že by to byla jeho jediná schopnost, si myslel, že by s tím byl schopen žít normální život. Ale jeho démon také mohl ukrást ty vzpomínky, z nichž se každá novápropojila s tisícovkou dalších, které mu pluly přes mysl, zvyšovaly tak objem hluku, až nakonec nedokázal rozlišit, jaké myšlenky skutečně byly jeho.

Bylo to, jako kdyby žil život člověka, jehož vzpomínky vzal. A nezáleželo na tom, zda byl jeho život dobrý, nebo naprosto děsivý. Pohlcení nových myšlenek bylo něco, co Amun nenáviděl, ale někdy to bylo nutné. Naučil se tak všechno o svém nepříteli, věděl co má v plánu a to jim pomohlo vyhrát bitvu. Mohl způsobit, že jejich nepřátelé zapomněli i na to, že měli vyhrát válku. Takže i když to nenáviděl, stejně dál používal démona k tomuto účelu bez váhání. A znovu a znovu.

Ženské chichotání upoutalo jeho pozornost, otevřel oči. Nemusel ji ani vidět, aby věděl, kdo se k němu blíží. Olivia, anděl. S Aeronem v patách.

Amun už slyšel jejich myšlenky.

Bohové, její smích je sexy jako peklo.

Pokud použiji svá křídla, nechytí mě a já opravdu chci, aby mě chytil.

Téměř… jsem… jí… dostal…

Málem mě chytil!

Olivia proběhla křovím, lapala po dechu a smála se zároveň, Amun si všiml, že sáhla pod své roucho a vytáhla dýku, kterou měla připoutanou na vnější straně stehna. Když si uvědomila, kdo je, zastavila se, uvolnila a zamávala na něj.

Za krátko se objevil Aeron, spěchal přes křoví a o vteřinu později do ní vrazil a oba skončili na zemi. Aeron se přetočil a vzal na sebe hlavní nápor pádu. Ale Olivia zamávala nádhernými křídly a zmírnila jejich pád, takže měkce přistáli na lůžku z listí.

„Konečně tě mám, zlatíčko,“ řekl Aeron s předstíraným zavrčením a pokusil se ji políbit.
„Aerone,“ protestovala Olivia a vrhla pohled na Amuna. „Máme společnost.“

„Společnost?“ Válečník vyskočil na nohy, natahoval se po své vlastní zbrani, obrátil Olivii na břicho, aby chránil její životně důležité orgány. Když spatřil Amuna, uvolnil se. A pokud se Amun nemýlil, Aeron se začervenal. „Ahoj.“

Ahoj, znakoval Amun. Byl by rád, kdyby mohl řádně pozdravit svého přítele, byl by rád, kdyby s ním mohl normálně promluvit, ale Amun se znal příliš dobře a tak věděl, že není bezpečné, aby otevřel ústa, zatímco všechny hlasy v jeho hlavě bojovaly, aby se mohly dostat na svobodu. Jedno slovo a oni by ho přemohly. Prorazily by jeho obranu a prozradily všechno, co věděl. Všichni kolem něho by pak slyšeli to, co byl nucen poslouchat každý den.

Miloval své přátelé příliš mnoho na to, aby je vystavil takovému jedu. Kromě toho on byl na to zvyklý. A oni nebyli.

Aeron pomohl Olivii na nohy a otřel jí listy a větvičky ze zářivě bílého roucha. „Co tady děláš?“

Amun svou odpověď opět znakoval.

Aeron ho jen tupě sledoval. Válečník se učil znakovou řeč, ale dosud v ní nebyl nijak zdatný. „Zpomal, prosím.“

„Říkal, že je na dovolené,“ doplnila Olivia.

Amun přikývl, aby Aeron věděl, že její odpověď byla správná.

„Dobře tedy, my půjdeme,“ řekl Aeron.

Zůstaňte. Prosím. Olivia neměla žádná tajemství, žádné hříchy, což bylo něco, co Amun zbožňoval, když byl poblíž ní.Byla ten nejotevřenější, čestný a nevinný člověk, jakého kdy Amun poznal. A Aeron, no, Amun už znal všechna jeho tajemství. Nebyly pro jeho démona žádnou novinkou a tak jeho démon v přítomnosti válečníka spokojeně spal. Jejich myšlenky však byly něco jiného. Amun byl bezmocný, nemohl tomu nijak zabránit a slyšel všechno, co se dělo uvnitř jejich hlavy. Bylo to pro něj, jako kdyby mluvili nahlas. Aeron myslel na to, jak by se odtud mohl dostat, aniž by zranil Amunovi city? A Olivia myslela na to, jak smutně Aeron vypadal. A jak by ho mohla rozveselit.

„Moc rádi s tebou zůstaneme,“ odpověděla Olivia a sevřela Aeronovu ruku.

Bývalý strážce Vzteku se na ni zamračil. Bylo jasné, že chtěl příštích pár hodin strávit tím, že by se válel v posteli s nahou Olivií a ne mluvením s Amunem.

Amun se snažilneusmívat. Existovala ještě jedna věc, kterou rád dělal, pokud se sám neopaloval, a to, že mohl dráždit své přátele. Neměl k tomu příležitost moc často a tak pracoval s tím, co měl k dispozici.

Děkuji. Rád bych s tebou strávil čas.

„Pak s tebou strávíme tolik času, kolik jenom půjde,“ odpověděla Olivia šťastně.
Aeronovo mračení se prohloubilo a Amun bojoval, aby nevyprskl smíchy.Olivia složila svá křídla na zádech, vedla bezbranného bojovníka okolo Amunovi židle a trochu ho postrčila. Usadil se s těžkým povzdechem, mnoho z jeho zbraní a pistolí zařinčelo při jeho pohybu. Kdysi měl Aeron pokryté celé tělo tetováními. Tmavé tetování smrti a násilí mu připomínala jaký je a co udělal a co by mohl udělat znovu, kdyby nebyl opatrný. Ale nebylo to tak dávno, co byl Aeron zabit a zázračně přiveden zpět k životu. Při jeho vzkříšení bylo jeho tělo očištěno a tetování zmizela.

Jako by nikdy ani nebyla.

Aeron začal své tělo znovu pokrývat tetováním. Tentokrát však jeho obrazy byly téměř komické. Oliviino jméno si umístil těsně nad srdce a její obličej měl v dokonalých detailech vyrytý na zápěstí. Dokonce měl na zádech vytetovaná černá křídla, jako připomínku těch, co ztratil během svého vzkříšení.

„Ach, je to pivo?“ Zatleskala Olivia nadšeně, když se usadila na Aeronově klíně. Tmavé kadeře jí poskakovaly kolem ramen, mezi nimi měla zapletené třpytivé okvětní lístky. „Vždycky jsem chtěla zkusit pivo.“

Amun od ní odstrčil chladící box, když Aeron zakřičel: „Ne! Hlavně ne pivo.“ Potom už klidněji dodal: „Miláčku. Ne. Prosím.“

Příliš živě se jim připomnělo, jak byla Olivia naposledy opilá. Nebylo pochyb o tom, že jako opilec byla tou nejsmutnější osobou na světě.

Unikl jí rozzlobený zvuk. „Dobře. Nebudu to zkoušet.“

Aeron se uvolnil. Možná proto, že neměl tušení, že má v úmyslu se jím nalévat namísto toho, aby ho trochu ochutnala.Než se mohla natáhnout po láhvi, Amun zatleskal, aby si získal její pozornost. Dnes ti to velmi sluší. A opravdu jí to slušelo. Tváře měla růžové a její blankytně modré oči bylyjasné jako čisté nebe. A vyzařovala z ní láska.

„Děkuji,“ odpověděla a zářivě se na něj usmála.

„Co říkal?“ Chtěl vědět Aeron.

„Myslí si, že vypadám velmi pěkně.“

Válečník sevřel rty. „Říkal jsem ti to taky před pár minutami, když jsem tě honil.“

„Ale já jsem tě odměnila, když jsi mě chytil.“

Bojovník zúžil své fialové oči a zadíval se na Amuna.Proč jsi tady?Pomyslel si, protože věděl, že ho Amun slyšel. Teď musím čekat na svou odměnu.„Takže, chodíš sem často?“řekl nahlas.

Snažilse vypadat ponuře, Amun přikývl.

Fialový pohled studoval okolí. „Chápu, proč. Je to tu pěkné. Mírumilovné.“
Což byl jeden z důvodů, proč se Olivia rozhodla navést ho na tuto cestu. Chtěla, aby její muž zapomněl na své starosti, alespoň na chvíli a prostě si užíval.

Rozhodně je to ráj, znakoval Amun.

„Ale neděláš si starosti, že se okolo můžou plížit Lovci?“ Zeptala se Olivia, a zdálo se, že se uzavřela do sebe. Nenávist nebyla součástí jejího výrazu, to věděl, ale neměla ráda bolest, kterou způsobili jejímu muži.

A ty?

Začervenala se a Aeron se v sobě snažil potlačit záchvat smíchu. On to zřejmě pochopil. Ve skutečnosti byla Pevnost obehnána železným plotem a Torin monitoroval celý objekt po dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, dost se bojím o jeho pohodlí. Torin byl strážce Nemoci. Chudák se nemohl dotknout nikoho kůží na kůži, aniž by ho nenakazil nějakou nemocí. Samozřejmě, že nemoc nemohla zabít nesmrtelné, ale mohla je infikovat a oni na oplátku nakazili všechny, jichž se dotkli. Proto Torin trávil většinu času sám ve svém pokoji.No, ne tak úplně sám.Amun z jeho myšlenek zjistil, že je tam s ním Cameo. Cameo byla strážkyněUtrpení,a ti dva se spolu zapletli. Jejich ty-se-mě-nemůžeš-dotknout-ale-můžeš-mě-sledovat-když-se-udělám, trvalo už několik týdnů. Oba věděli, že to nevydrží, ale i tak do toho byli stále žhaví a pekelně je to bavilo – jako právě teď. Tak moc, že měl často Amun chuť rozříznout si vlastní lebku a vyškrábat svůj mozek ven, jen pro pár okamžiků klidu.

„Opravdu jsme nechtěli rušit tvoji relaxaci,“ řekl Aeron. „Takže raději půjdeme-“

Co je moje, je i tvoje.

Aeronovi poklesla ramena a Amun bojoval s dalšímzáchvatem smíchu.

„Ale můj drahoušek má pravdu. Zasloužíš si v klidu relaxovat. Tak proč si nerozdělíme les na půl, my si vezmeme jednu polovinu a ty tu druhou? Ne to nebude fungovat,“ povídala dál Olivia. „Budeme muset prostě zdůraznit hranice.“

Hloupá žena.

„Jo, já už vím. Můžeme vypracovat plán.“ Olivia se zazubila, byla na sebe hrdá. „Možná že by to šlo tak, že ty si les vezmeš v pondělí, středu a pátek, a my ho dostaneme v úterý a ve čtvrtek.“

Anebo tak, že ho dostanu každý den, protože jsem tu byl první a zabral si ho. A vy mě můžete navštívit dle libosti.

„Nebo bys nám mohl poděkovat za ty tři dny, co jsme ti dali,“ odsekl Aeron když mu to Olivia přeložila. „Jinak bychom mohli rozhlásit tvé tajemství a pak by každý, kdo žije v Pevnosti, začal chodit sem.“

Amun mu ukázal odpovídající gesto, které nepotřebovalo nijak přeložit.

Bujarý smích unikl z úst jeho přítele a byl to uklidňující balzám pro jeho uši. Před tím, než se Aeron setkal s Olivií a než se událi všechny ty události, kvůli kterým zemřel, nebyl nikdy Aeron tak šťastný a veselý. Byl velice podobný Amunovi. Zasmušilý. Smutný. Téměř přemožený žalem.

Jaké to je? Život bez démona?Uplynulo už tolik staletí, že si Amun sotva pamatoval, jaké to bylo žít v nebi, bezstarostně a bez rušení.

„Popravdě?“ Aeron se rameny opřel o kmen stromu. Stáhl Olivii sebou a pomohl jí pohodlně se usadit. „Úžasné. V mé hlavě není žádný hlas, který by mě prosil, abych dělal hrozné věci. Už neexistuje žádná touha někoho zranit nebo zmrzačit nebo zabít. Ale je to také… zvláštní. Neuvědomil jsem si, jak moc jsem spoléhal na toho parchanta, uh, ďábla – promiň srdíčko – a informace které mi předával. Musím se znovu naučit jak číst úmysly jiných lidí.“

Amun věděl, že díky Vzteku, válečník vycítil hříchy dané osoby ve chvíli, kdy jim chtěl ublížit. Měl potřebu trestat a ublížit viníkům stejným způsobem, jakým ublížili ostatním.

Přizpůsobíš se.

„Doufám, že brzy.“

„Dobrou zprávou je, že už není tak náladový,“ dodala Olivia.

Aeronovi pobaveně zaškubaly rty a políbil ji na špičku nosu. „To vše díky tobě, miláčku.“

„Nemáš zač.“

Amunovo srdce trochu poskočilo. Kvůli štěstí, které jeho kamarád prožíval. A ano, taky kvůli žárlivosti. Chtěl vlastní ženu. Zoufale. Našel jednu, s kterou se taky mohl pobavit. Kaia, harpyje. Byla to lhářka a zlodějka, ale byla otevřena pro všechny hříchy a nic neskrývala. Neměla žádné tajemství. Ale také spala s Parisem, strážcem Promiskuity a jedním z nejbližších Amunových přátel. Ne že by jí Paris znovu chtěl, i kdyby mohl. Jakmile se Paris vyspal s ženou, nemohl ji znovu mít. To bylo součástí jeho prokletí. Ale zatímco Amun věděl, že ho ta malá Harpyje zaujala, také věděl, že se nehodlala v blízké době usadit.A Amun chtěl navždy. S jinými ženami, lidskými ženami, no, to bylo příliš obtížné. Věděl, co si myslí každou minutu a každý den. Věděl, kdy se dívaly na jiné muže a shledávaly je atraktivními. Věděl, když o něm řekly něco pěkného, nebo si pomyslely něco ošklivého.

Aeron si povzdechl, přitáhl svou pozornost zpět k současnosti. Jsem tu. Mohl bych se ho na to zeptat teď, pomyslel si válečník.

Amun se narovnal. Věděl, že se na něj Aeron dříve či později obrátí s touto otázkou, ale nevěděl, jak reagovat. Stále to netušil. Neptej se mě,znakoval. Ještě ne.

Sval zaškubal pod okem jeho přítele. „Nesnáším, když čteš v mé mysli.“

Pak siskrývej své myšlenky.I když si nemyslel, že byl způsob jak to provést. Nikdy se to nikomu nepodařilo.

„Nemůžu,“ potvrdil Aeron jeho domněnku. „Což znamená, že už víš, že já a Olivia odcházíme už zítra.“

Vlastně ne. Nebyla to pravda. Aeron plánoval odejít bez Olivie, ale ona to ještě nevěděla. Válečník byl zoufalý, aby ji udržel v bezpečí. Které podle jeho názoru znamenalo, nechat ji tady, i když na něj pak budenaštvaná.

Kam jdeš?Zeptal se, i když už znal odpověď.

„Do Pekla,“ odpověděl Aeron. Nebyla to jen metafora, ale fakt. Myslel tím přesně to, co řekl. „Chceme, abys šel s námi.“

Legie, malý démon, na kterého Aeron pohlížel jako na dceru, byla v současné době uvězněna v ohnivé oblasti, a Aeron měl v úmyslu ji zachránit. Kdyby ho bojovník požádal, aby šel kamkoliv jinam, řekl by bez váhání ano. Ale sakra… otřásl se. Jeho démon tam kdysi žil. Ten samý démon bojoval o útěk a podařilo se mu to, ale byl potrestán za svůj úspěch.Ale vzpomínky na toto místo nikdy nezmizely. Horko, výkřiky, zápach síry a hnijícího masa, které prostupovaly vzduch. Nechutné. Přidejte k tomu odporné myšlenky démonů, kteří tam stéle žijí a myšlenky mučených duší trpících v Pekle a pro Amuna to znamenalo nový druh Pekla.

Co Baden?Zeptal se. Bylo to další téma, které Aerona tížilo.

Aeron vyklenul černé obočí. „O tom víš taky. Skvělé.“

Baden. Byl jejich nejlepším přítelem. Ale před tisíci lety ho Lovci popravili. Na rozdíl od Aerona, Badenovi nebyla nabídnuta druhá šance na život.Neudělal nic, čím by si to zasloužil. Ale Aeron, který nedávno strávil nějaký čas v posmrtném životě, ho viděl. A mluvil s ním.Baden byl tam venku. Baden se mohl vrátit, stejně jako se vrátil Aeron. Museli prostě najít nějaký způsob, jak přesvědčit jakéhokoliv Boha, který byl ochotný naslouchat a přivést ho zpět k životu.Aeron si nejdřív tuto informaci držel pro sebe. Ale pak, jako vždy, se s ostatními podělío své zjištění. Aeron nejprve rád zvážil všechny fakta a pokusil se najít případné řešení, než se s potencionálním problémem svěřil ostatním. A tento problém nebyl nikdy zřetelnější, než nyní. Aeron trpěl, stejně tak jako ostatní, ale nechtěl jim přidávat další utrpení, než bude moci nabídnout přijatelné řešení.

„Jakmile bude Legie v bezpečí,“ řekl Aeron. „Řeknu ostatním o Badenovi. Pak se můžeme soustředit na jeho navrácení. Ale Legie musí přijít na řadu jako první. Ona trpí. On ne.“

A co Lovci? Artefakty? Pandořina skříňka? Nezapomínáš na ně? Teď když jsi bez démona, vypadá to, že se tě to už netýká.

Aeronova tvář zamračeně potemněla, zdálo se, že ty stíny prosákly i do jeho očí. „Mýlíš se. Velmi se mě to týká. Nechci se dívat, jak moji nejlepší přátelé umírají, protože jsem dovolil svému nepříteli najít artefakty. Nechci se dívat na moje nejlepší kamarády, jak umírají jenom proto, že jsem tam nebyl, abych je chránil. Ale taky mám rád Legii. Trpí tam dole a to já nevydržím. Musím jiosvobodit, nebo budu k ničemu a nikomu tak nepomůžu.“

Dokonce i potom, co ti udělala?
„Ano,“ odpověděl bez váhání Aeron.

Olivia přikývla. „Ano, já také.“

Amun očekával, že jí Olivia odpustí. Byla anděl, a, jak si už uvědomil, nevěděla, jak někoho nenávidět. Nemohla se ani pořádně naštvat. Ale Aeron? Odpustil démonce, která uzavřela smlouvu s ďáblem, málem zničila jeho život a téměř zabila jeho anděla? Šokující. Ale možná, že odpuštění přišlo snadněji, když neměl nutkání mstít se.

„Čím dříve ji najdeme, tím dříve můžeme osvobodit Badena, a tím dříve se můžu soustředit na artefakty a Lovce,“ dodal Aeron.

To bylo mnoho důvodů, proč jít, to jistě. Ptal ses někoho jiného, jestli s tebou půjde?

Aeron praštil hlavou o strom, jednou, dvakrát, a zahleděl se na blankytnou oblohu. „Ne. Nenávidím dokonce to, že se musím ptát tebe. Nechci, aby ostatní opustili Pevnost a nechali jí tak nechráněnou, nebo museli své povinnosti předávat někomu jinému.“

Takže, proč já? Aerona nikdy nenapadlaúplná odpověď, a Amun se nechtěl hrabat v mysli svého přítele, a tak to upřímně nevěděl. Ostatní válečníci byli stejně silní jako on, stejně zruční ve válčení a zabíjení.

„Tajemství,“ řekla Olivia se smutným povzdechem. „Tvůj démon bude schopen zjistit, kde se Legie nachází.“

To dávalo smysl, a Amun téměř zasténal. Protože to znamenalo, že potřebovali přímo jeho. Ne pro jeho svaly, ale pro jeho démona. Nikdo jiný by to nedokázal. Jak jim tedy mohl říci ne?Nemohl.

Přejel si rukou po náhle unavené tváři. I když všechno a všichni v něm začali křičet na protest, až sebou bolestivě škubl, přikývl. Pokud s tím budu souhlasit, budeme potřebovat ještě jednoho. Pokud z toho vynechají Olivii, budou mít tak lepší šance na úspěch.

„Koho?“

Williama.

William byl nesmrtelný zvláštního druhu, nikdo z nich přesně nevěděl, co je zač. Rád o soběpřemýšlel jako o Bohu Sexu, jak Amun věděl. Byl ochotný spát s kýmkoliv a taky to tak dělal. Byl to muž bez morálky, o tom nebylo pochyb. Ale miloval boj skoro stejně, jako miluje sex a přitom nebyl posedlým démonem. Proto by ho tma Podsvětí nemusela vystrašit. A pokud Amun selže, protože měl podezření, že tam bude někdo, kdo ho oslabí, bude Aeron potřebovat pomoc.

„Dobře,“ řekl Aeron. „Zeptám se ho.“


Amun sipovzdechl, stejně smutně jako předtím Olivia. Pak se mnou počítejte.

11 komentářů: