úterý 15. listopadu 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 6



Drazí Bohové na nebesích,pomyslel si Gideon, byl úplně omámený. Tato žena - jeho žena - chutnala dokonale, jako zralé plody, cítil se jako v kleci plné blesků, miloval zvuky, které dělala a pohyby jejího jazyka, ty malé úlevné vzdechy, byly jako heroin smíchaný s ambrózií. Návykové, mysl pohlcující, ohromující.


Zatlačil ji do země, vklínil své nohy mezi její, jeho erekce se opíralao vrchol jejího stehna. Chtěl hníst její ňadra. Bohové, jak se jich chtěl dotýkat. Ale to by bylo příliš mnoho a příliš rychle. Pro ni, přinejmenším. Takže udělal jedinou věc, kterou mohl. Chytil ji za zápěstí a přitiskl jí je nad hlavu, účinně tak zastavil své vlastní pohyby. Chyba. Samozřejmě, že se pohnula, prohnula svou dolní část zad a uzavřelaveškerý náznak vzdálenosti mezi jejich těly, přitiskla k němu své jemné tělo a měkká prsa. Její bradavky byly tvrdé, tak úžasně tvrdé, vytvořily nejchutnější tření na jeho hrudi a poslaly ho na novou úroveň vědomí.

Na nebezpečnou úroveň, kde její radost a štěstí byly důležitější než jeho vlastní.

Přesto ji nepustil. Bylo příliš pozdě. Musel z ní mít víc. Takže pokud nemohl hladit její prsa a bradavky mezi prsty, nebo si s nimi nemohl pohrávat jazykem, musel se spokojit s tím, že se o ni lahodně třel. Jako bonus, každý nepatrný pohyb přitiskl jeho hřídel přímo do jejího jádra, přimělo je to třást se a sténat.

Líbání s ním obvykle nic nedělalo. Možná proto, že nikdy nepožádal o to, co doopravdy chtěl, musel by lhát a požadovat opak.  Musel by požádat o sladké a nevinné milování. Musel by žádat o jemné, něžné milování. Jenže se Scarlet se nemusel ptát na nic. Byla prostě tvrdá a mokrá. Intenzivní. Kousla ho do rtu a sála jeho jazyk, škrábala ho zuby. A on se jí nemohl nabažit.

Chtěl ji líbat napořád. Líbal ji, zatímco hmyz zpíval a měsíc bojovalo své místo na obloze. Líbal ji, dokud se mu neztrácel dech. Líbal ji, dokud se proti němu nesvíjela, její nohy byly omotané okolo jeho boků, stiskla ho pevně zuby a tiše prosila o víc.

A přece se, přes to všechno, zdála vzdálená. Jako kdyby tam ani skutečně nebyla s ním. Jako kdyby držela jednu svou část zpět. Do háje. Tak to ne. Tohle jí nebude tolerovat. Nechtěl ji tlačit příliš daleko, ale až jejich polibek skončí, nebude si představovat jiného muže, bude myslet jenom na něj. Bude šťastná, že se za něj provdala. Bude o něm snít a toužit po něm více, než kterákoliv jiná. Bylo to takhle mezi nimi před všemi těmistaletími? Neukojitelná potřeba obalená žárem a propletená s nepolevující bolestí? Propustil jednu z jejích rukou ze sevření a ona s ní okamžitě zajela do jeho vlasů, nehty škrábala jeho pokožku. Dost silně na to, aby začal krvácet. Ano, ano. Víc. Možná by ji mohl postrčit dál. Ale k tomu musel ukončit jejich polibek. S jejími ústy na svých, nemohl myslet jasně.

Se sténáním se Gideon odtrhl od jejích rtů. Oči měla těsně zavřené, jako kdyby byla v bolestech. Její rty byly oteklé a červené, vlhké. Nemohl si pomoci, olízl je, až vlhkost zmizela, sundal jí šaty, odhalil její kalhotky, břicho a konečně ňadra. Neměl jí dávat podprsenku. Příliš se mu líbila představa, jak sedí vedle něj, tenký kousek bavlny byl všechno, co jí spočíval mezi kůží a bradavkami.

Její prsa byla dokonalé velikosti, akorát se mu vešla do dlaní, její bradavky byly stejně rudé jako její rty.Jeho ústa se otevřela, když sklonil hlavu. A drazí bohové, vsát jednu z těch malých bobulí do úst, bylo jako setkání s bohem. Ve chvíli, kdy jeho jazyk navázal kontakt, celé jeho tělo mělo pocit, jako by bylo stravované v plamenech. Jeho krev obrátila orgány na popel. Jeho orgány zpopelněly, kosti zkapalněly, a ty tekuté kosti spálily jeho kůži, takže měl puchýře.

Musela zaznamenat stejný pocit, protože vykřikla rozkoší. Aby-byl-upřímný, ztrácím-svůj-rozum, zakřičel potěšením. Miloval to, vychutnával si to. Následovalytisíce dalších výkřiků, ale byly jiné. Nesouvisely s potěšením. Páchly strachem a bolestí.

„Gideone,“ zachraptěla.

Opět zvedl hlavu. Její oči byly ještě pevněji uzavřené, ústa měla stažená v těsné, zoufalé linii. Tlusté černé stíny prosakovaly z jejích uší, úst a vířily kolem její hlavy.

Její démon, uvědomil si.

Od té doby, co Gideon získal kontrolu nad svým tělem a jeho reakcemi, před všemi těmi staletími, Lež byla přízračným společníkem. Byl v jeho mysli, ale sotva o něm věděl. No, až do nedávné doby. Před tím než přišla Scarlet, démon s ním jen zřídka mluvil, nebo se fyzicky projevoval. Místo toho na něj démon naléhal.

Tohle nebylo projevení nátlaku. Tohle bylo oznámení. A neměl kurva tušení, co má dělat.

„Jak ti to můžu ztížit, ďáblíku?“ Pokusil se od ní odtáhnout, aby jí to ulehčil, i kdyby to znamenalo, že s ní nebude dělat nic. Ale její oční víčka se konečně otevřela, její duhovky zářily jasně červeně, a chytila ​​ho za košili a přitáhla si ho zpátky.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Ta slova byla pronesena s tvrdým zavrčením, společně s nesouhlasnými výkřiky a podtónem zlomyslnosti. „Poslouchej nás dobře. Jestli se pokusíš přestat, potrestáme tě.“

Nás. My. Její démon se taky zapojil? A ovládal část z ní? O-kay. Nebyla to jeho první trojka, ale určitě byla nejpodivnější. Nicméně, neměl čas nad tím žasnout.

Scarlet přejela prstem přes střed jeho košile, roztrhla bavlnu, odhalila jeho hruď.Přejela dlaní přes propíchnutou bradavku a olízla si rty. „Víc,“ zasténala, vyklenula se proti němu.

Její rozkrok se otřel o jeho hřídel a zbytek krve opustil jeho mozek. Vlhká špička jeho penisu se dokonce protlačil kolem pasu kalhot. Skutečnost, že se stíny stále pohybovaly kolem ní, a výkřiky mezi nimi stále ještě rezonovaly, nedokázalo ho to vyvést z míry. Jeho touha po ní byla příliš velká. I on musel mít víc.

Žádný sex, řekl si v duchu. Ještě ne. Pořád si myslel, že na ni tlačí příliš tvrdě a příliš rychle. A nechtěl, aby později plakala a obvinila ho, že ji využil a použila to k tomu, aby mezi ně postavila ještě větší vzdálenost.

„Neseď tam jenom tak. Pospěš si!“
Stěžovala si na jeho výkon, když byl jasně opilý vášní. Chtěl by říct, že byl první, ale nešlo to. Mnoho žen si ztěžovalo na jeho způsob „dovnitř tak rychle, jak jen to bylo možné, získat a dát orgasmus a odejít“ mentalitu. „Gideone! Podrob se mi.“

„Jistě, jistě. Neukazuj mi, co by si chtěla jako první.“ Nevrhl se na ni, samozřejmě, ale sledoval, jak si Scarlet začala třít svá ňadra, přesně tak, jak toužil, že to udělá on sám. Prameny jejích hedvábných černých vlasů spadaly dolů přes ramena, sevřela je v prstech, jako by jí lechtaly.

Její víčka se přivřela na půl žerdi a zuby se zabořila do spodního rtu, když natáhla jednu svou ruku pod hezké modré kalhotky a zabořila jí do vlhkého tepla. Bohové, byla tak sexy. Její žaludek se vyboulil do nejvíce smyslného pupku, jaký kdy viděl, stehna měla žhavě roztažená.

„Líbí se ti to? Ukázala jsem ti to, sakra, a teď dodrž svou část dohody.“

Nakonec se pohnul. Natáhl ruku a uchopil její šaty, zvedl materiál, přetáhl jí je přes hlavu a pak je odhodil stranou. „Stiskni kolena blíž k sobě,“ zachraptěl.

Zpočátku uposlechla a sevřela nohy k sobě. Když zatlačil na její kolena, vybízel je dál od sebe, uvědomila si, co udělala a roztáhla nohy. Rozevřela se, toužila po něm. Boky prohnula dopředu, dozadu, prosila ho, aby něco udělal, cokoliv.

Na chvíli se kochal v její kráse. Už ji takhle dříve viděl. Věděl to, mohl přísahat na svou duši, věděl to. Jeho představa nevypadala jako nová vzpomínka, ale jako jeho součást. Byla skryta hluboko uvnitř, ale byla tam. Přesto, když se natáhl a odstranil kalhotky stranou, odstrčil její prsty z místa, kde chtěl být a sklonil hlavu, přejel jazykem její kluzké teplo, a přesto její chuť byla nová. Neměl na to absolutně žádné vzpomínky.

A jaká to byla škoda. Nic co kdy ochutnal, nebylo tak sladké, tak opojné. Naplnila mu ústa, napadla každý z jeho smyslů, označila si každou jeho buňku.

„Gideone. Prosím. Prosím, prosím, prosím.“ Scarlet. „Víc. Teď!“ Její démon. Bylo legrační, že teď už mohl mezi nimi poznat rozdíl.

Ale nepotřeboval více pobízet. Ležel na břiše, jeho tvář byla přímo mezi jejíma nohama a dělal jí všechno, co si jeho horečný mozek představoval od chvíle, kdy ji objevil ve svém vězení. Lízal jí, sál jí, okusoval její rty tím nejsladším možným způsobem, nořil se hluboko, vychutnával si každou její kapku.

Když to nestačilo, přidal do hry prsty. Nejdříve jeden, potom dva. Vrazil do ní třetí a bál se, aby jí neublížil a tak jí dal čas, aby si na něj zvykla. Když se přizpůsobila, ojížděla mu prsty, dokud z ní vlhkostí nevyklouzly, přitiskla se k němu, tahala ho za vlasy a držela v sevření jeho hlavu. A jemu se znovu líbilo. Nemohl se toho nabažit. Chtěl, aby to trvalo věčně.

Chtěl udělat víc. Chtěl dělat všechno. Věci, o kterých někdy snil s ostatními, ale nebyl je schopný udělat kvůli svému démonu. Hříšné věci, věci, kterým by se pravděpodobně většina žen vyhýbala. Sakra, byly to věci, kterým se zřejmě většina mužů vyhýbala. Ale on byl bojovník, který viděl a udělal věci, které většina lidí nemohla pochopit. Žil po dlouhou dobu a normální věci vněm vyvolávaly pouze nudu.

Možná ho Scarlet nechá udělat všechno, co si kdy přál. Možná by si to dokonce užila. Také žila dlouhou dobu.  Ale se svou minulostí, kdy strávila tolik staletí jako otrok, mohla by jeho návrh nenávidět. Ať tak či onak, teď na to není čas, připomněl si.

Mohlo by jí to vyvést z míry, zatímco se snažil ji ujistit, že nebude dělat nic víc, než na co je připravená. Psychicky i fyzicky. A že mu může důvěřovat. S jejím tělem. S jejími tajemstvími.

Lež? Najednou nevěděl nic víc.

„Gideone, Gideone. Ano, takhle. Nepřestávejte. To co děláš… bože, zbožňuju to.“

Více opojná slova nikdy neslyšel. Byla blízko, její tělo se napínalo a připravovalo k uvolnění.

Ne beze mě, pomyslel si. Chtěl by, aby její ruka svírala jeho penis, hladila ho, možná ho isála a hrála si s jeho varlaty, místo toho se sám chytil do dlaně. A začal ji znovu olizovat, hladil svou hřídel nahoru a dolů, jeho sevření bylo silné, hladce klouzal díky vlhkosti, kterou měl od ní na své ruce. Bohové, ano. Bylo to tak skvělé.

Ponořil se do ní hluboko jazykem, stejně jako to udělal s prsty, a díky tomu vybuchla. Její vnitřní stěny se okolo něj sevřely a zadržely ho v zajetí. Kolena mu přitiskla ke spánkům, tvrdě a on si pomyslel, že silou toho stisku by mohla jeho lebka prasknout. Ale nestaral se o to. Udělal jí to, to on jí dal potěšení. Zatlačil ji přes okraj její kontroly.

Přelila se přes něj pýcha a sobectví, když ochutnal sladkost jejího orgasmu. Tahy přes jeho penis se zrychlily, zintensivněly, až vystříkl, držel se nad ní, aby jí nerozdrtil, jednou rukou se přidržoval vedle jejího ramene. Oči měla ještě přivřené na půl žerdi, a stále oddechovala. Na čele se jí leskl pot, z koutku oteklých úst jí vytékal pramínek krve. Bradavky měla stále stažené a dokonce i vzduch kolem ní vyzařoval spokojenost.

Moje, pomyslel si a pak se i on se zřítil přes okraj, vystříkl své horké semeno na její břicho. Možná se od ní měl odvrátit, ale nebyl toho schopen i kdyby měl u krku meč. Jeho pohled byl příliš zaneprázdněný jejím ochutnáváním, a jo, líbila se mu myšlenka, že by s ní měl děti. Jako by si ji označil. Po tom všem to bylo jedině spravedlivé. Její podstata v něm byla zakořeněná.

Zhroutil se na ni, zalehl ji, ale nemohl si pomoci, když vyprázdnil poslední kapku. Neměl žádnou energii. Nedokázal popadnout dech, a jediná věc, kterou chtěl udělat, bylo vychutnat si to, co se právě stalo. Vše si zapamatovat, zvuky, chutě, pocity.

Pro ni to bylo pravděpodobně taky takové, její myšlení ji dohnalo a ona si uvědomila, co se stalo, obměkčil ji. Mohl by se jí zeptat na cokoliv a ona by mu řekla pravdu: tím si byl jistý.

„Slez ze mě, ty pitomče,“ řekla Scarlet, a odstrčila ho stranou.

Počkat. Cože?

Překvapen její prudkostí, se převalil na záda, díval se na ni, když vstala. Stíny kolem ní už nepulsovaly, výkřiky bolesti utichly. Zůstala k němu otočená zády, když došla k bublajícímu prameni. Byla přílišná tma, aby mohl vidět obrysy jejího tetování.

Příště zlíbám její tetování. Jenže ouha, viděl obrysy její zadečku, a zatraceně. Tři slova: per-fekt-ní. Pevný, dokonalý k osahávání. Proč jsem si nešáhl?

Byl soustředný pouze na její zábavní zónu a ztratil zájem o všechno ostatní. Příště, pomyslel si znovu.

Beze slova vstoupila do vody a klesla až po ramena. A konečně mu čelila tváří v tvář, ale její pohled se s jeho nesetkal.

„Nedávám ti čas na, uh, zotavení,“ řekl jí. Posadil se a podrbal si rukou rozcuchané vlasy.

„No není moc z čeho,“ odpověděla stroze.

Jeho oči se rozšířily překvapením, pak zúžily urážkou. Ta malá potvrora před ním opravdu stála a říkala mu, že byl nic moc. Lhala. Samozřejmě. A nepotřeboval ani svého démona, aby mu to řekl. (Samozřejmě se ten parchant ani neozval.) Užila si to s ním. Svíjela se a křičela. Prosila ho o víc, sakra.

Zamračil se, vyskočil na nohy – a předstíral, že zakopl, když se pod ním kolena podlomila. Zdálo se, že nebyl ještě úplně v pořádku. Ztuhlými pohyby, odstranil roztrhané zbytky košile a stáhl si kalhoty ke kotníkům.

Do prdele, pomyslel si, když shlédl dolů. Jeho hněv opadl. Stále měl na sobě ještě boty. Jaký druh milovníka nosil při první ochutnávce své ženy boty?

Skopl je z nohou a málem znovu padl na tvář, a vystoupil z džínů. Sundal si zbraně, všech deset tisíc, které měl připoutané na každé pídi těla, jak se zdálo. Nahý, a zcela nestoudný, vykročil k prameni a usadil se vedle ní. Okolo nich stoupala pára, mlha se třpytila, protože tančila ve vzduchu. Horká voda hladila jeho unavené svaly.

„Co to děláš? Nikdo tě nezval.“ Scarlet plavala na druhou stranu, vložila mezi ně tolik prostoru, kolik jen mohla. Ale jejich oční kontakt nemohlo nic zpřetrhat. Jejich pohledy bylyuzamčeny ve střetu vůlí. Alespoň, že její oči byly zase černé a ne červené.

„Mohl jsem pro tebe udělat mnohem míň, víš,“ zabručel. „Kde je moje neděkuju?“

„Tvoje neděkuju, je přímo tady.“ Vyfakovala ho s absolutním požitkem. „A ano, vím, že jsi pro mě mohl udělat mnohem víc.“ Její ruka spadla zpět do vody a její hlava se naklonila na stranu, když ho studovala se stupňující intenzitou. „Proč jsi to neudělala?“ zašeptal měkce.

Byla to důležitější otázka a mnohem horší než: „Myslíš si, že v těhlech kalhotách vypadám tlustě?“ Nebyl žádný způsob jak odpovědět, aniž by nezatratil sám sebe. Nebyli jste připraveni setkat se s: Jak víš, na co jsem připravena: vůbec mě neznáš. Anebo na lež: Nechci nic dalšího, než jsi mi dal, anebo na dalších tisíc otázek proč si jí nepamatoval.

Čas změnit téma. „Proč tam nestojíš?“ Zatímco mluvil, pokrčil prst a na značil jí, aby se k němu přidala.

Tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Ale řekla: „Zůstanu tady, děkuji.“

Pod okem mu zaškubal sval. Chtěl se jí držet, sakra. Chtěl ji objímat a přitulit ji k sobě. Dobře, chtěl se slunit v jejím žáru. A chtěl, aby její zdi spadly. Samozřejmě.

„Nevíš, co jsem měl na mysli, Scar.“

„Podívej,“ řekla a v jejím tónu byla síla. Její motýlí náhrdelník jiskřil jako paprsek z tmavého měsíčního světla, který se probojoval skrz baldachýn listí nad nimi. „Co se stalo, stalo se. Nejde to vzít zpět, ale můžeme podniknout kroky, které nám zajistí, že se to už nikdy nebude opakovat.“

Mohl na ni jenom civět. Proč by to sakra dělali?

„My prostě nepotřebujeme jít zase dolů touto cestou,“ pokračovala, jako kdyby mu četla myšlenky. „Poprvé to neskočilo dobře a podruhé to bude jenom horší.“

„To určitě můžeš vědět.“ Narovnal se, což znamenalo, že mezi nimi zkrátil vzdálenost a natáhl se po ní. Byla zatvrzelá a příliš sebejistá.

Vykopla nohou, zasáhla ho do hrudi a zastavila ho. „Zůstaň, kde jsi.“ Červená se znovu objevila v jejích očích, odpovídala zábleskům rubínu v jejím náhrdelníku.

Tak. Její démon nebyl daleko od povrchu kvůli tomu všemu. Ale zdálo se, že ho má Noční můra ráda a chce ho. Znamenalo to, že Scarlet bojovala s potřebami svého těla – démona – a to právě i teď?

Zamyšleně, se Gideon opřel o skály. Ale když se Scarlet pokusila z jeho hrudi sundat nohu, popadl ji za kotník a držel ji.

„Nech mě jít. Oh, bohové. Nepouštěj mě. Neopovažuj se mě pustit.“

Přitiskl palec do oblouku jejích prstů a začal jí jemně masírovat. Pokud jí nemohl sundat v boji, spokojí se s tím, že jí odzbrojí takto. Hlava jí spadla dozadu na skalní stěny za ní, a čím intenzivněji pracoval, tím více zalapala po dechu.

„Nesnažím se,“ řekl jí. Sakra, nikdy se tak těžce nesnažil. „Vzpomenout si, odčinit to, co jsem způsobil.“

Zatímco dál rozkoší lapala po dechu, řekla: „Nechceš mě. Ne tak docela. Chceš jen odpovědi.“

To nemohl popřít. Chtěl odpovědi. Ale s každou vteřinou, která prošla, chtěl stále víc. „Smrt je jen začátek,“ řekl, a protože to byla lež - i když si skoro přál, aby nebyla - nebyl zasažen žádnou bolestí ani slabostí.

„Hloupá slova, která nic neznamenají.“

Měl pocit, že něco znamenají, ale víc neprozradila. Neměla by. Snažil se potlačit své podráždění a frustraci. „Dej mi nic.“ Něco. „Jenom malé nic.“ Cokoliv.

Uplynula dlouhá chvíle v tichosti. Dál hladil její nohu a ona si to nadále užívala, ale nepromluvila. Myslel si, že měla v úmyslu ho ignorovat. Ale pak, konečně, si povzdechla, v jejím výdechu bylo cítit tolik těžce zamotaných emocí.

„Jednou jsi přiváděl vězně do Tartaru. Nesmrtelného, který se pokusil zabít Zeuse, aby si mohl nárokovat nebeský trůn pro sebe. Než jsi ho mohl uzamknout do jedné z cel, všiml sis, že bojuju s jednou bohyní.“ Zamračila se. „Nemohu si vzpomenout, kdo to byl, jen to, že byla vysoká a blond.“

Což mohl být kdokoliv z tisíců bytostí. „Prosím, nepokračuj.“

„Ona… vyhrála.“ Znovu se zamračila. „Necítím to dobře. Myslím tím, že v mé mysli ji vidím, jak mě drží a škrábe, ale ten obraz je cítit… špatně. Nedává to žádný smysl.“ Mávla rukou do vzduchu, kapičky vody se rozstříkly. „Každopádně jsi pustil vězně a spěchal ke mně. A když jsi tu bohyni ze mě stáhl a pomohl mi na nohy, ten nový vězeň se pokusil o útěk. Běžel jsi za ním, a bohové a bohyně uvnitř mé cely se taky pokusili o útěk. Držela jsem je zpátky, když jsi chytil toho muže, protože jsem nechtěla, aby ses dostal do potíží.“

Páni. Mohla utéct, ale neudělala to. Kvůli němu, zůstala. Tohle vědomí ho… ponižovalo. Pokud mluvila pravda. Proč, kurva Lež nereagovala? „A co bohové a bohyně neudělali na oplátku?“ nenechali by to jen tak, zradila je, zabránila jim v získání svobody: potrestali by ji za to. Mnohokrát.

Pokrčila rameny, bezstarostně. „Řekla jsem ti jednu věc, tak jak jsi chtěl. To je vše, co dostaneš.“

Sakra. Tenhle příběh pouze povzbudil jeho chuť na další. „Vypadá to, že jsi kvůli měnevydržela hodně bolesti. Proč bys to neudělala?“

„Do toho ti nic není.“ Znovu nepředstírala nepochopení toho, co říká a jeho respekt a obdiv k ní jen rostl. Spolu s jeho zklamáním.

„Neřekni mi něco, a nebudu ti dlužit laskavost. Cokoliv co nechceš.“ Nebylo pochyb o tom, že ho požádá, aby jí pustil. Udělal by to, protože sakra, prostě jí nemohl víc lhát, ale pak by ji znovu chytil. Znovu ji zamknul, tak jak to měl naplánováno.

Je to nutné, připomněl si. Byla nebezpečná, a mohla zničit všechny, co miloval.Připomněl si všechna důležitá fakta, ale bylo to nutné, stejně tak jako to, že potřeboval dýchat.

Její zájem ožil. „Budeš se potom představovat jako Boon?“ (Boon – v překladu dobrotivý, nebo dobrotivec – poznámka překl.)
„Ne.“

Vytáhla nohu z jeho sevření a dala mu tu druhou. Snažil se neusmát, když se pustil do práce, masírovaljejí nožku na oplátku. Byla tak klidná, náročná. Tak rozkošná.

Nezbytná.

„Dobře, řeknu ti to.“ Olízla si rty, odvrátila zrak a podívala se nahoru na nebe. „Jen… dej mi minutu.“

„Minuta“ se ukázala jako dalších jedenáct navíc. Ne že by počítal každou zatracenou sekundu.

To napětí ho zabíjelo, ale měl podezření, že ví, co se chystá říct.Riskovala jsem kvůli tobětrest, protože jsem tě milovala. Jedna jeho část chtěla ta slova slyšet, i když by si tím způsobil bolest a potvrdil, že je sadista. Druhá část z něho opravdu chtěla ta slova slyšet. I v případě, že je masochista. Měla pocit, že to pro ni neskončí dobře, pokud to udělá. Ta myšlenka ho opustila temně a prázdně.

A on to zatraceně nutně potřeboval slyšet.

„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ zeptala se nakonec váhavě, téměř nadějně. „To vědomí tě změní a ne k lepšímu.“

Takže to nebylo „Miluji tě“. Její výraz byl tak ustaraný, ještě nikdy ji tak neviděl. Strach se přehnal skrz jeho útroby a jeho prsty se přestaly hýbat. Napřímil se, a snažil se jí pohlédnout až do duše. „Ne. Neříkej mi. Neříkej mi to teď.“

Polkla. „Gideone. My… ty a já… jsmeměli… syna. Měli jsme syna, jehož jméno bylo Steel.“



12 komentářů: