úterý 1. listopadu 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 5



Hodiny míjely v tichu. Tedy, ne v tak úplném tichu. V rádiu pokračoval výbuch Scarletina oblíbeného hlasitého, bušícího rocku. Bohové, jak jí jen chyběl její iPod. Se sluchátky v uších by mohla zavřít oči a předstírat, že je doma. Ne že by měla trvalý domov, ale kdekoli to bylo lepší než v těsné blízkosti s mužem, kterého milovala a nenáviděla po celá staletí. Už nemohla popřít, s jak intenzivní touhou po něm toužila.


Téměř to nechtěla popřít. Ale udělá to. V žádném případě by mu nedala další šanci, aby ji tak mohl zcela rozbít. Potěšit se s ní a znovu na ni zapomenout. Málem se hanbou propadla, když jí dal dárek. Byl to ten nejkrásnější náhrdelník ve tvaru motýla, jaký kdy viděla, odpovídal jeho náhrdelníku. Když poprvé sáhla do jeho kapsy, byla zklamaná, že po ní doopravdy nechtěl, aby vzala do rukou jeho penis. Pak ovšem viděla ten náhrdelník, a musela sama sobě přiznat, že měla chuť mu skočit do klína a zlíbat každou píď jeho krásné tváře. Chtěla olízat každý z jeho piercingů a vrazit svůj jazyk hluboko do jeho úst. Chtěla cítit, jak se okolo ní utahují jeho paže a pevně ji svírají. Jako kdyby pro něj něco znovu znamenala. Chtěla ho slyšet lapat po dechu a křičel její jméno.

Ale zdálo se jí, že je mu to všechno… nepříjemné. Jako by se cítil provinile. Proč? Jediný důvod, který dokázala vymyslet, byl, že nechtěl, aby mu děkovala. Nechtěl, aby mu skočila do klína a zlíbala každou píď jeho krásné tváře. 

Což se zdálo pravděpodobné. Zejména proto, že se ten parchant nepokusil ztlumit hudbu a znovu s ní promluvit. Možná se mu dokonce ulevilo, že neměl možnost s ní znovu mluvit. Byl tak potichu. Měl by se jí snažit zlákat k mluvení, ne? Měl by se snažit ji přimět spolupracovat. Tedy ne, že by ona spolupracovala. Ve chvíli, kdy to udělá, pokusí se jí vzít zpět do její kobky a ona by se ho musela zbavit, tak jak si už předem naplánovala.

Ve skutečnosti to chtěla udělat zítra. Jeho přátelé budou pravděpodobně naštvaní, že ji ztratil, ale to vůbec nebude její problém. Bude se muset sám vrátit do města obsazeného Lovci, bez její pomoci, ale opět to nebyl její problém.         

Měla dost vlastních problémů k řešení.          

Jeden z nich se právě rychle blížil.

Gideon stále ještě řídil, když slunce začalo stoupat. Ztuhla na svém místě, zděšená tím, co přijde dál, bezmocná to zatavit. Jako první se dostavila letargie, utlumila její sílu, cítila, jak jí končetiny těžknou, a padá hlava. Pak se jí víčka sama zavřela. Tma se propletla přes její smysly, jako pavoučí síť – pavouci, Gideon je nenáviděl, což bylo legrační, když teď ona sama následovala křik, který se skrýval ve stínech.      

Její démon převzal velení.

Škodolibě se smál, Noční můra jí vynesla do tmavé, mlhavé říše, kde lidské a nelidské mozky byly jako vchody. Když byly otevřené dveře, znamenalo to, že člověk spal a démon mohl vstoupit dle libosti. Na místě nezáleželo. Na vzdálenost nezáleželo. Nezáleželo ani na časovém pásmu. Dospělí, děti, muži, ženy, opět na tom nezáleželo. Démonovi na tom nezáleželo, staral se pouze o své nakrmení a teror.

Pouze jedním nahlédnutím ona i démon budou vědět, který vchod komu patří, jaký druh člověka je a čeho se nejvíc bojí. Stejně jako u Gideona a jeho hloupého strachu z pavouků,pomyslela si a znovu se usmála. Byl to velký, zlý bojovník, který zabil tisíce lidí bez jediného zaváhání. A málem si neudržel kalhoty, když k němu zamířil malý pavouček.

Ovšem nemohla mu to mít za zlé. Nenáviděla strašidelné broučky. Neustále jí napadali v její cele v Tartarusu, plazili se z každého stínu i spáry ve stěně. A pokaždé, když se probudila ze svého neproniknutelného spánku, byla pokrytá kousanci.

Nemluvě o tom, jaké modřiny na ní zanechali její spoluvězni. Jen do té doby, než začala napadat jejich sny.

Ať už jim udělala cokoliv v temné říši snů, v reálném životě se to projevilo, vzbudili se v kalužích vlastní krve, často bez končetiny. Někteří se neprobudili vůbec.

Koho chceme? zeptal se jí démon. Tuto otázku jí pokládal velice často. Za ta léta se naučili pracovat společně. Dokonce měli rádi, že se jeden na druhého mohli spolehnout. V této době byl démon její jediný přítel.

„Lovec by byl skvělý,“ odpověděla. Možná, že by mohla vyděsit toho chlápka k smrti. To pak byla Noční můra v hvězdné náladě. Kromě toho dlužila Lovcům. Ne proto, že by se starala, že chtěli ublížit Gideonovi, ale proto, že překazili její večeři. 

To bude legrace. Zasmál se znovu škodolibě démon, vykročil po jejím boku a společně se vrhli vpřed.

Když se zastavili, stáli před otevřenými dveřmi, které byly mnohem větší, než jakékoliv, které kdy viděla. Toužebné sténání se ozývalo zevnitř, byla to dekadentní směs mužské a ženské vášně. Slyšela pleskání těla o tělo. A šelesty „víc“ a „prosím“.

Šlo o erotický sen.

„Kdo je to?“

Galen. Velitel Lovců. Strážce Naděje.

Galen. Zamračila se. Válečník vedl svou armádu proti Lordům, byl posedlý a přitom sám strážil démona. Ten rozpor byl matoucí, ale to ji nepřekvapilo.

Galen jí vždy připadal spíše jako had,než jako muž. Několikrát, když Galen pomáhal Gideonovi přivést vězně do Tartarusu, byl samý úsměv, když se díval Gideonovi do tváře, ale ve chvíli, kdy se otočil, Galen se mu nepěkně mračil do zad. 

Když jí Gideon řekl, že našel způsob, jak podlézat Bohům díky jeho kamarádovi Galenovi, a že by mohl za odměnu požádat o její svobodu, prosila ho, aby nedělal to co má v plánu. Samozřejmě, že ji neposlechl. Byl příliš sebejistý, příliš věřil ve svůj úspěch.

Chtěla „poděkovat“ Galenovi za jeho přispění ke Gideonově selhání už velmi dlouhou dobu, ale zatím si nedovolila, aby to udělala. Pomohlo by to Gideonovi a to ona nechtěla.

Nyní ji však náhrdelník pálil na hrudi a nevadilo jí to tak moc, jako předtím.

Připravena?

Pomalu se usmála. „Pojďme na to.“

Společně prošli vchodem, neviditelní pro snícího muže, a najednou Scarlet přihlížela tomu, co předtím slyšela. Galen byl vysoký a svalnatý, s blond vlasy a modrýma očima. Díval se dolů do tváře krásné ženy se světlými vlasy. Žena seděla na lince s umyvadly, kotníky měla omotané okolo jeho boků, jeho majestátní bílá křídla byla roztažená a uzavírala jí do pernaté náruče.

Ženina košile byla vytažená až k její bradě a odhalovala její velká, opravdu velká prsa. Dychtivě na ní pracoval. Její kalhoty byly kolem jejích kotníků, jak do ní Galen bušil, zrychloval kvůli maximálnímu potěšení.

Jeho kalhoty byly otevřené jen v pase, takže Scarlet z něj mohla zahlédnout jen malou část. To bylo moc špatné. Mohla se Gideonovi svěřit s velikostí ptáka jeho nepřítele a tvrdosti zadku a společně se mohli smát. 

Tolik strachu, zavrněla Noční můra s úctou.

„Pověz mi to,“ mluvila nahlas s vědomým, že jí Galen ve svém snu nemohl slyšet, pokud by si to nepřála.

Bojí se být sám. Poražený. Bezmocný. Neúčinný. Přehlédnutý. Zapomenutý. Mrtvý.

Podivné. Strážil démona Naděje. Neměl by být optimističtější? Na tom ovšem nezáleželo. Scarlet prošla koupelnou vytvořenou snem, Galen si stále nevšímal její přítomnosti, zatímco její hlas dovolil Noční můře přetvořit jeho sen.

„Donuť ho litovat, že byl, kdy vytvořen.“

Bude mi potěšením.

Náhle se ze svíjející a sténající dívky stal muž. Člověk.

Galen se zastavil. Dokonce vyjekl a odskočil, křídla se otřásla tím pohybem.

Scarlet se zasmála. Ach, to se bude legrace. „Víc.“

Koupelna byla nahrazena dlouhým, temným tunelem a člověk zmizel. Galen se otáčel, divokým pohledem prohledával své nové prostředí, špičky jeho křídel se třely a škrábaly o zdi.

„Co se děje?“ Zachraptěl. „Kde jsem?“

Zopakoval svá slova, ale nedostal odpověď, okolo něj bylo jen ticho. Zoufalý po odpovědi, kopal do zdi a vyběhl dopředu. Tunel se protáhl do dálky, žádný konec nebyl v dohledu. Jeho panika se zdvojnásobila, ztrojnásobila, horký dech se valil z jeho úst a lil z něj pot.

Vynikající. Noční můra se zasmála. Chutná tak dobře.

„Víc,“ řekla znovu.

Chceš mít tu čest?       

Rozdělení péče, pomyslela si. „Ano. Prosím.“
Dovedu ho k okraji, a ukážu mu, co by se jednoho dne s ním mohlo stát. Oh, jeho strach… nikdo z ostatních se s ním nemohl porovnávat.

Scarlet si dovolila zhmotnit se, ale neukázala se jako impozantní bojovník, kterým byla. Promítla mu obraz jedné holčičky, kterou poznala uvnitř Tartarusu. Byla uvnitř cely jediný den. Malá dívka jménem Fate. (Fate – v překladu Osud – poznámka překl.)

Každý z ní měl strach, protože to, co řekla, byla pravda. Věděla všechno. To byl důvod, proč ji Řekové tak rychle usmrtili, chudinku.

Ale v ten jediný den byla Scarletiným přítelem.

„Pokud uvěříš tomu, co vidíš, přijedeš o svého manžela,“ řekl jí Osud během jediného rozhovoru. Samozřejmě Scarlet věřila tomu, co viděla v Gideonově nepřítomnosti, takže samozřejmě ho Scarlet ztratila. Mnoho, mnoho let uplynulo. Možná, že Galen pozná Osud, možná ne. Ať tak či onak… nechť hry započnou.

Scarlet se změnila v Osud, měla na sobě špinavé roucho od hlíny, velké modré oči, tak nevinné, a ústa navždy znázorňující smutek. Rudé vlasy jí visely ve spleti celou cestu až ke kotníkům.

Objevila se pár kroků před ním. „Pojď,“ řekla tiše a natáhla malou, blátem ušpiněnou ruku.

„Musíš vidět, co tě čeká.“

Zakopl o své vlastní nohy, ale zastavil se dřív, než ji mohl udeřit, stále lapal po dechu, stále se ještě potil.

„Kdo jsi?“

Ptal se stejně jako Gideon, který na ni zapomněl. Ale někdy jí nevědomost posloužila nejlépe. To, co si lidé představovali, bylo často mnohem horší než cokoliv, co by jim mohla říct.

„Pojď,“ opakovala. „Musíš to vidět.“

„Já-ano. Dobře.“ Galen rozechvěle položil dlaň do její.

Chodby se rozplynuly, Noční můra prakticky poskakovala v její hlavě. Věřil jí, zavlál lehký vánek a v dáli se objevilo světlo, pro něj to byl symbol naděje, že ještě není všechno ztraceno. Ale i tak se jeho strach stupňoval.

Dokonce se snažil od ní odtáhnout, ale ona zesílila stisk, byla silnější, než vypadala.

„Musíš to vidět,“ řekla mu. „Musíš vědět.“

Došli na světlo, stáli na skalní římse a hleděli na bojiště pod nimi. Na bojišti se střídali muži i ženy, pod nimi se rozpínal oceán smrti a destrukce, každý z přítomných byl potřísněn krví a naprosto nehybný. Všichni z nich měli na zápěstí symbol nekonečna. Bylo to označení Lovců.

Přímo v centru dění byl Galen. Stál uprostřed, byl pokryt krví a zraněný. Jeho bílá křídla byla roztažena. Byl vyčerpaný, kolena se mu třásla a hrozila, že to každou chvíli vzdají.            

„Ne. Ne!“ Vedle ní snící Galen, klesl na kolena, prach se vznesl kolem něj.

Přes bojiště k němu kráčel Gideon, hrozivý jako vždycky. Jeho modré vlasy mu tančily kolem obličeje v silném větru a jeho piercingy se leskly ve slunečním světle. Pramínek krve mu stékal z koutku úst, kde byl jeden z kroužku vytržený. V jedné ruce svíral dlouhý, ostrý meč. V druhé svíral pistoli.     

Se smíchem ukázal na Galena a vypálil. Vůdce Lovců odletěl dozadu, přistál na zadku, nebyl schopen se zvednout a tak Gideon pokračoval dál k němu.

„Ne!Bojuj,“ Galen vedle ní opět zakřičel. „Postav se. Bojuj s ním! Přece jsi nepřežil démončino jedovaté kousnutí jenom proto, abys zemřel v rukou svého nepřítele.“

Nepostavil se a Gideon zvedl svůj meč a ťal. Galenova hlava se oddělila o těla. „Ne!Ne!“ Jeho modré oči se k ní zoufale obrátily. Jeho obličej byl bledý, modré žíly pod jeho kůží se nepříjemně rýsovaly. „Řekni mi, že to můžu změnit. Řekni mi, že to není můj osud.“

„Chceš, abych ti lhala?“ Řekla sladce dívčím hlasem.

Sevřel ruce v pěsti u boků, byly to neužitečné zbraně proti tomu, co ho čeká. „Proč jsi mi to ukázala? Proč?“           

„Protože-“

Scarlet se probudil s trhnutím a posadila se, lapala po dechu, stejně tak jako Galen předtím v říši snů. Sakra. Ještě s ním neskončila, ale její čas už vyprchal. A nemohla najít cestu zpět po dobu dalších dvanácti hodin.

Alespoň, že Noční můra byla spokojena. Démon se nakrmil na Galenově strachu, bylo to mnohem intenzivnější než to, co by zažil s normálním člověkem, a nyní ustoupil do zadní části její mysli.

„Špatně. Ty už spíš.“

Gideon.

Jeho hlas se nad ní vznášel, vpíjel do ní, vpaloval se do její kůže. Jeho hlas byl protkán vztekem a chtíčem. Sbohem zábavo ve snovém světě, ahoj nenáviděná realito.

„Kde to jsme?“ Zeptala se a studovala své nové okolí. Usnula v jeho přítomnosti, znovu a on zjevně plně využil situace. „Tohle místo je na hovno.“

Už nebyla v hotelovém pokoji, ale ocitla se v lese, západ slunce barvil oblohu do fialova. Ležela na vrcholu chladné postele z mechu, vedle ní byl přírodní bublající pramen. Stále na sobě měla modré šaty, které jí dal, a její pouta zmizela.

Předtím, než zapnula v autě hudbu, snažil se jí zeptat, jaké místo by chtěla nejraději vidět a co jí přišlo nejromantičtější. Nechtěla mu odpovědět, takže zjevně hádal. A k jejímu zděšení, ten parchant hádal správně. To bylo tak úžasné. Noční ptáci švitořili, vůně květin nasytila vzduch a Gideon byl velkolepě zbarven nádherným světlem.
Právě teď před ní seděl, jen o pár palců dál, opřený o kmen stromu. Pramen vlasů mu spadal na čelo, a stejně jako dříve, musela potlačit nutkání uhladit mu je zpět na své místo. Jeho dětsky modré oči jí studovaly, nespouštěly z ní pohled, vychutnávaly si jí. Snažil se vzpomenout?

Ruce měl v klíně sevřené do pěstí. Snažil se zastavit sám sebe od toho, aby se po ní natáhl?

Bohové pomozte mi, ale ona přesně věděla, co dokázal se svýma rukama a jejím tělem. S rukama, se svým jazykem. Mohl jí přimět během několika sekund, aby se svíjela a žebrala o víc.

Bojovat proti své touze. „Měl by si mě nechat jít.“ Anebo se ho můžeš sama zbavit.„Stejně si se mnou nijak neužiješ.“

„Jsem si jistý, že máš pravdu.“

Sladké nebe. Doopravdy si myslel, že se s ní vyspí. Byl si naprosto jistý s její kapitulací. Proč, ach, proč to bylo tak zatraceně sexy?

Přimhouřila oči, jinak by v nich viděl její touhu a věděl, že vyhrál. „Chceš ode mě jen odpovědi, tak proč se tak usilovně snažíš mě obměkčit romantikou? To bys se mnou měl větší štěstí, kdybys na mě začal pracovat svými pěstmi.“ Fajn. V jejích slovech byl cítit spíš vztek, než touha.

„Nad tím jsem už nepřemýšlel.“

Přemýšlel o tom, že jí zbije? To - to -

„A mohl bych tě k tomu rozhodně přinutit.“ Zlatíčko.

Bohové, ona byla takový idiot, tála jako máslo, protože se rozhodl, že ji nezmlátí. Museli jí našeptávat andělé, protože se rozhodla, že mu nepřetne krční tepnu. „Bez ohledu na to, co uděláš, nepodaří se ti to.“ Doufala, že nepozná, že blafuje.

„I když všechno, co chci, abychom udělali, je znovu se navzájem poznat?“

Ano. Ne. Argh.

Hej. Nesmíš znovu změknout.„Takže zůstaneme u zapomínání, to bude naprosto v pořádku.“

Zaskřípal zuby, když si přitáhl kolena blíže k tělu a vyvinul tak tlak na svůj nebezpečně rostoucí penis. Naneštěstí - naštěstí – jeho kalhoty zabránily, aby viděla jeho přednosti. Proto pohrdala – milovala – ty těsné džíny.

„Tak, kdo dneska nejsi?“ Zeptal se moudře a změnil tak téma.

Ubliž mu. A tak zastavíš tohle pomalé svádění. „Scarlet… Reynolds.“ Otřásla se, jako by ji ta myšlenka potěšila. „Ano. Ale právě teď jsem celá nažhavená na Rye.“

Gideon vystrčil čelist a vycenil zuby. „Nevzali jsme se?“

„Jasně, že jo,“ řekla. „Ale ve své mysli tě podvádím s Ryanem.“

Růžová špička jeho jazyka vykoukla ven z jeho rtů, jako kdyby jí chtěl ochutnat. „Ty nejsi tak legrační.“
„Kdo říká, že jsem si dělala srandu?“

Než stačila mrknout, byl na ní a tlačil ji do mechu, jeho hruď byla přitlačená k její, jeho váha ji příjemně tížila.

„Nemusíš se s touhle sračkou na mě neobtěžovat.“

Třes jí přeskočil dolů po páteři, její bradavky se napínaly proti jejím šatům a snažily se z nich dostat. Mohla ho ze sebe shodit, byla na to dost silná, ale neudělala to. Natáhla ruce a sevřela límec jeho košile, aby ho tak udržela na místě. Toužila… „Kdyby ti to ještě nedošlo, obtěžuješ mě.“

Vydechl, nozdry se mu rozšířily vzrušením. „Pokračuj, nevyzývám tě.“

Drž hubu, měla na mysli. „Nebo co?“ Cítila se tak zatraceně dobře, cítila jeho kořeněnou svůdnou vůni. Obklopilo ji jeho teplo, plížilo se okolo ní a polapilo ji v mazaném objetí.

„Nebo…“ jeho pohled padl na její rty. Zdálo se, že ho hněv opustil a nahradilo ho něco teplejšího a hřejivějšího. Začal se o ni otírat boky a nezpomaloval, když řekl: „Jsi tak neuvěřitelně… ošklivá.“ Poslední slovo vyslovil váhavě, jako by se bál, že nepochopí to, co se snažil říct. „Nenutíš mě prožívat bolest. Nenutíš mě hladovět po tolika věcech. Špinavých. Hříšných.“

Polib ho.

Ne, neopovažuj se.

Bojovala se svým tělem a myslí. Pokud ho políbí, nebude schopna zastavit se, ani to co bude následovat. Jakmile se jejich rty setkají, bude ztracena. Jeho chuť ji omámí, její tělo se na něm stane závislým. Takhle to s ním bylo vždycky.

A teď po něm znovu toužila, ale nemohla ho mít. Ne skutečně. Ale na jednu blaženou noc by mu mohla znovu patřit. Jakákoliv cena jí za to stála. A bonus: mohla zapomenout na své starosti, zapomenout na svou osamělou budoucnost, která ji poté čeká.

Zapomenout. Špatné slovo. Ztuhla, nemohla mu podlehnout „Nech mě na pokoji.“

„Chci ti ublížit,“ zašeptal, teplý dech jí zahřál na kůži. „Řekni mi, abych přestal.“

Znamenalo to, že jí chtěl dát potěšení a jediné co musela udělat, bylo dát mu zelenou. Zavrtěla hlavou v zoufalé snaze zabránit tomu, co chtěla, potřebovala, ale nikdy si nemohla dovolit.

„Ne. To neudělám.“

Počkat. Proč mu neřekla, aby přestal? Argh!


Pomalu se usmál, tak škodolibě, jako kdyby přesně doufal, že to řekne, bez ohledu na to, co tím doopravdy myslela. „Takhle je to špatně,“ řekl. A pak se začal sytit polibkem na jejích ústech. 

11 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc zaskvělou kapitolu!!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další skělé kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem veľmi pekne za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat