středa 19. října 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 4



Poté co otok na jeho koulích splaskl, zavolal Gideon Lucienovi, strážci Smrti, a požádal ho o vyčištění nepořádku v hotelu, pak za sebou táhl protestující Scarlet ven, přes prosklené atrium a podél jasně osvětlených ulic města až k Escalade.Auto měl ukryté v garáži o pár bloků dál. Noc byla v plném proudu, hvězdy byly rozsypané na obloze a rámovaly zlatý půlměsíc. Ačkoliv byl připraven na všechno, neexistovali žádní další Lovci, kteří by je napadli.                                              

Nebyl si jistý, jak ho ty čtyři děti našly. Zvlášť v případě, že neměly trénink. Byl si zatraceně jistý, že ho nesledovali žádní pitomci. A oni rozhodně byli pitomci. Vsadil by na to každý cent svých peněz, ehm, Torinových peněz. Takže buď Bůh, nebo Bohyně ho museli pozorovat a vyzradit místo jeho pobytu nebo měli ti chlapci prostě štěstí a byli zrovna v hotelu, když se ubytovával. Ale on nevěřil na náhody, takže jeho první odhad byl nepravděpodobnější.  Kronus pomáhal Lovcům a Rhea, královna Bohů, která vedla válku se svým manželem, se spojila s Lovci. Ale proč by posílali pouhé rekruty, aby s nimi bojovali na místo skutečných Lovců? A byl Gideon v ohrožení bez ohledu na to kam šel?    
                    

Pravděpodobně.                                                                                                                                 
Jeho ruka se pevně sevřela na volantu, když prudce otočil vozidlem, Scarletina připoutaná se pohybovala společně s ním.                                                                                                                                   
„Copak tvoje kalhotky jsou moc těsné?“ Zeptala se konverzačním tónem.    Nijak se tím netajila. Stále na něj byla naštvaná.

Tiše manévroval přes ponurou garáž zpět do městských ulic. Bylo pozdě a na silnici bylo jen málo aut. Jeho pohled se stále vracel ke zpětnému zrcátku.

„Ty přímo prosíš o další díru do své hrudi,“ zamumlala.

Opět ji ignoroval a zakřičel: „Kronusi!“ Pohlédla na něj. Musí existovat jiný způsob. Ale Gideon věděl své, a nebude lhát sám sobě. Teď s tím nezačne. „Nepotřebujeme tě!“

Scarlet na sedadle spolujezdce ztuhla. „Kronus. Myslíš tím toho Kronuse?“

Přikývl.

Pobouřeně zasyčela a trhla rukou. „Co sakra po něm chceš? Nenávidím ho!“

To měla spory s každým? „Neodpovím ti, dobře?“

„No, nejdřív mě můžeš nechat jít a pak si s ním můžeš v klidu popovídat.“ Do jejího hlasu se vloudil podivný tón. Neslyšel ho, ani když ho bodla a hubovala mu. Její odpor rostl, začala kopat do dveří spolujezdce a pokoušela se je otevřít. Měla… strach z Boha? Tak to přeci být nemohlo. Scarlet čelila čtyřem potenciálním Lovcům bez zaváhání.

„Mé důvody pro… proč se mu vyhýbám… nejsou naléhavé.“ Sevřel se mu žaludek. Málem řekl pravdu. Málem jí řekl, že jeho důvody k přivolání Boha jsou skutečně naléhavé. Málem vytěsnil lež. „Mé důvody nejsou život a smrt.“

„To je mi fuk!“ Kopla a znovu vykopla proti palubní desce. Něco křupnulo. „Nechci být někde poblíž něj.“
Ach ano. Byla vystrašená. Proč?

Spíše než aby se jí ptal, protože věděl, že by mu stejně neodpověděla, raději změnil téma, aby ji na chvíli uklidnil. Pokud by totiž pokračovala v kroucení, utrhla by mu svou silou ruku a on by tak přišel o končetinu. Znovu. „Nemohla jsi nechat ty děti naživu?“ Usmrtila je bez milosti.

On by udělal totéž, to jistě, ale on byl chlap. Neměly mít dívky měkká srdce a podobná hovna? No, kromě Cameo, strážkyně Neštěstí. Mohla zabít nepřítele, zatímco si pilovala nehty.

„Jo.“ Scarlet při jeho otázce zpomalila a pak přestala úplně.„Tak?“

„Proč? Nemohli jsme je využít k získání informací.“

Její rty sebou škubly, jako by náhle bojovala o úsměv. „Proč, Gideone. Nevěděla jsem, že jsi proti tomu. Byli roztomilí, že? Obzvláště ten blonďák. Takhle si představuješ dospívání?“ A teď ten tón poznal. Sladký jako cukr a dráždivý jako peklo. Ale jo ten blonďatý byl roztomilý, bylo jediné, co dokázal říct a nenáviděl, že si toho všimla. Ve skutečnosti nenáviděl, že dávala přednost blonďatým. Jeho žena nemohla – Ani nevíš, jestli je to tvá žena.

Není to moje žena, ozvala se Lež. Není moje.

Znamenalo to, že si jí Lež nárokovala. Tak to stěží. Pokud to někdo mohl tvrdit, byl to Gideon. Ovšem za předpokladu, že byli oddáni.

A pak co?Uvažoval. Stále plánoval vrátit ji do té jámy, bez ohledu na to, co se děje. Což znamenalo, že ho bude nenávidět. Jako kdyby jím už neopovrhovala. Po kousku ho zpracovávala, jak měl podezření.

Jeho vina se vrátila, zaplnila mu nos, plíce, pak se přenesla do jeho krevního oběhu. Musí to tak být.

Ano. Ona není moje.

Sklapni.

„Proč jsi je nechala naživu?“ Trval na svém.

Zdánlivě křehká ramena Scarlet se zvedla v nedbalém pokrčení ramen. „Byli tam, aby nám ublížili. Kdybych jim dala možnost odejít a nechala je žít, tak by se pro nás mohli vrátit. Poštvat ostatní proti nám. A jejich záloha by byla daleko větší, než čtyři muži.“

Co řekla, dávalo smysl, ale také to způsobilo, že se jeho žaludek sevřel. Absolutní přesvědčení v jejím hlase mu dalo nahlédnout do jejího myšlení. Byl by raději, kdyby takhle nepřemýšlela. Její slova mu říkala, že ji jednou nepřítel překvapil a ona ho nezabila a on se pro ni vrátil. A ublížil jí. A nebyl sám.

Jak jí ti parchanti ublížili? Znásilnili ji? Zbili ji? Volant zaskřípal, protože ho pevně sevřel a téměř se rozlomil napůl, a Gideon se musel přinutit, aby uvolnil sevření. Znamenalo to, že když ho vyhodili z nebes a on by se pro ni vrátil tak jak slíbil, ušetřil by ji takového osudu?

Bohové. Jeho vina se náhle stala rakovinou, živila se jím a zanechala ho zničeného a zoufalého. Opět platí, že ji chtěl požádat o vysvětlení, ale opět, věděl, že by mu nic neřekla. Ne dokud nedosáhne svého cíle a nesvede ji. A on to udělá ať už cítí vinu nebo ne. Než dorazili jejich nezvaní hosté, vypadala, že jeho polibek přijme. Sakra, vypadala, že je připravená mu ho vrátit se vší vášní, kterou v sobě má.

Chtěl to. Potřeboval to.

„Nemáš co říct?“ Zeptala se. „Nemáš žádnou chabou odpověď?“

Chabou? Udělal to nejlepší, co mohl, sakra. Ona byla prostě frustrující. Ale opravdu to nebyla úplně jeho vina, připomněl si. Něco se stalo s jeho vzpomínkami. Ne, že to vědomí zmírnilo jeho vinu.

Ve skutečnosti, jeho vzpomínky byly další věcí, kterou chtěl probrat s Kronusem.

„Kronusi!“ Zakřičel podruhé.

A stejně jako předtím, Scarlet začala bojovat za svobodu. „Říkala jsem ti, že ho tady nechci. Říkal jsem ti-“

Ale zbytek jejích slov se vytratil. V jednu chvíli byl Gideon za volantem, připoután ke Scarlet a sledoval dlouhou, klikatící se silnici a v další byl v Nebi, okolo něj byly nadýchané bílé mraky a Scarlet nebyla nikde v dohledu.

Snažil se, aby nepodlehl panice, otočil se a divokým pohledem se ji snažil najít. Ale pozdravilo ho jen více nadýchaných mraků. Okolo něj nebyla žádná silnice, žádné budovy a žádní podivní lidé. „Scar,“ vykřikl, srdce mu pukalo v hrudi. Musel jí najít, nemohl ji jen tak nechat -

„V klidu, Lži. Na okamžik pro ní přestal čas existovat. Až se vrátíš, vše bude přesně tak, jak jsi ji opustil.“

Znovu se otočil a spatřil Kronuse. Jeho tep se zpomalil, i když se snažil, aby necivěl. Král vypadal mladší pokaždé, když ho Gideon viděl, ale tohle… tohle… Příliš mladý, pomyslel si a zavrtěl hlavou.

Pryč byly stříbrné vlasy. Na jejich místě byly překvapivě medově hnědé vlasy se světlými proužky zlaté. Pryč byla vrásčitá kůže. Nyní byl bez vrásek, jeho pleť byla vyhlazena a políbena sluncem.

Bílý plášť měl přehozený přes ramena jako měkké mraky, a sandály omotané okolo zjizvených nohou válečníka. Vyzařoval tolik energie, až Gideon cítil tu působivou tíhu na ramenou. Sebral svou sílu, aby mu mohl čelit. A potřeboval jí na to dost.

„Proč jsi mě přivolal?“ Zeptal se král.

„Naposledy,“ zaprvé. „Nechci tvou přísahu, že vše bude tak, jak jsi neřekl.“ Byl kvůli němu zmatený, ale tohle bylo důležité.

Stejně jako Scarlet, Kronus poznal, co měl na mysli a tak rozeznal, co vlastně říká. Ať to bylo matoucí, či ne. „Máš mé slovo. Nepustím ji sem. Ani nezjistí, že jsi byl pryč, pokud jí to neřekneš.“ A naštěstí nebyl Kronus jeho dotazem naštvaný. „Jsi spokojený?“

Trochu podrážděná, možná, ale nebyl naštvaný. Dobře. „Ne. Nejsem spokojen.“ Každý sval v těle se mu uvolnil. „A neděkuju ti za to.“

„Znamená to, že jsi mi odpustil za to, že jsem ti neřekl, kde najdeš Aeronovu duši?“

Ne. Nikdy. Nic králi neřekl a raději mlčel. Bylo lepší zůstat zticha než dostat trest. I on byl dost chytrý. Aby věděl, že by ho za jeho urážky potrestal. Ale náhlá odpověď vystřelila z krále a on pokoušel se zmírnit jeho odpor.

„Co jsem udělal,“ řekl Kronos, trochu ztuhle, „dělal jsem pro vaše dobro.“

Gideon se nezmohl na slovo.Žebral a prosil, ale král nepovolil a vše to bylo pro jeho vlastní dobro? To určitě. 

„Jsi nesmrtelný, nejsi Bůh, takže tvé chápání je omezené. Jednoho dne mi však poděkujete.“ Když ta slova zopakoval, nakrčil Kronus nos odporem. „Nemůžu uvěřit, že jsem ti vysvětloval své pohnutky. Je to nechutné, opravdu, obhajovat se před dítětem jako jsi ty. Bylo mi řečeno, že jsi obávaný bojovník, je to tak?“

Gideon se sotva zarazil od toho, aby zakoulel očima. On že je dítě? Ha! „Nejsi-“

„Dávej si pozor na jazyk, Lži.“ Oči mu ztmavly jako nejtmavší nabroušený obsidián. Jak zvláštní. Obvykle ty oči byly nejčistší zlato. „V opačném případě tě o něj připravím.“

Ztuhle přikývl. Možná, že nebyl tak chytrý, jak si původně myslel.

„Tak je to lepší.“ Kronos mlaskl jazykem, byl spokojený, že ho uzemnil. „A teď se tě ptám znovu. Naposledy. Proč jsi mě přivolal?“

Protože požaduju hlavu tvojí manželky na podnose. Není třeba stříbrný podnos. Jakýkoliv kov bude vyhovovat. Ne, že by mohl něco takového říct nahlas. „Jen aby si nevěděl, tvoje žena… je skutečně výhra.“ Očekával okamžitý trest. Ačkoliv si nemohl zabránit sáhnout po dýce. Byl to instinkt.

„Pokud tím myslíš, že je cenná jako odpadky,“ odvětil král suše, „pak ano. Souhlasím.“

Byla to pravda, řekl to pohrdavým tónem. A Lež si nechutí odplivla.

Gideon vrátil dýku do pochvy. Překvapivěbyl s králem na stejné stránce. „To není ta věc. Nemám podezření, že se dívá na každý náš pohyb. Nemám podezření, že nás sleduje. A nemyslím si, že posílá své lidi, aby nás zabili.“

„Já vím. Už nějakou dobu to dělá.“ Opět pravda. Kronus si stiskl kořen nosu, byl mužem na konci svého provazu – ale bez čepele. „Zatracená ženská. Vždycky byla mnohem větším problémem, než za to stála.“

„Jak jí můžeš nepodporovat?“ A chceš ji zastavit, tiše dodal, a zatraceně moc si přál, aby si mohl říkat, co chce. „Ona nám nezpůsobuje žádné těžkosti, a ona nás nezabije dříve, než ti nebudeme moci zachránit prdel před Galenem.“ Nebo spíš hlavu z Galenových rukou.

Danika, Reyesova žena a Vševidoucí oko, mohla udělat více, než jen nahlédnou do Nebes a do Pekla. Mohla i předvídat buducnost. Tvrdila, že Galen se chystá setnout hlavu Kronusovi. Což byl vlastně jediný důvod, proč Kronus pomáhal Lordům.

Ne, to není pravda. Byl ještě jeden důvod, který se Gideon nedávno dozvěděl. Kronus byl posedlý démonem. Chamtivostí. Stejně jako Scarletbyl vězněm v Tartarusu a je jedním z mála šťastlivců, vybraných aby hostili někoho „extra“.

Kronus přecházel před ním tam a zpět, síla z něj vyzařovala a vzduch zlověstně praskal. „Po tom, co se stalo s vaším kolegou Aeronem, jsem nechal udělat amulety. Jeden pro každého z vás. Při jejich nošení jí budou bránit, aby vás mohla sledovat.“

Pravda. A nebylo to jen trochu úžasné? „Nedávej mi je.“ Teď, teď, teď.

Nadále přecházel bez přestávky. „Jediným problém je, že budou bránit všem bohům, aby vás mohli sledovat.“

Tím myslel sebe. Ten bastard musel mít prsty ve všem. „Což je nevýhoda. A tyto nevýhody daleko převyšují výhody. Takže, nedám ti je,“ zopakoval jeho slova, Gideon natáhl ruku a zamával prsty.

Část jeho netrpělivosti pocházela z touhy být skryt před mocnějšími. Konečně. Ale víc se chtěl vrátit ke Scarlet. Nelíbilo se mu, že je od ní dlouho pryč, uvědomil si.

Stále pokračoval v přecházení, ale dosáhl stabilní rychlosti. „Počkej chvilku. Pokud to udělám, budu potřebovat denní hlášení. A jestliže jeden den přejde bez toho, aby mi někdo řekl, co se tam dole děje, osobně vtrhnu do Pevnosti a odstraním ty amulety z vašich krků. Poté, co vám ty hlavy urvu.“

Gideon raději nepoukazoval na to, že odstraněním jejich hlav by uvolnil jejich démony a ti by byli odeslání k bláznivým ďáblům na divoké řádění, a navíc by byl za to Kronus proklet. Což byl důvod, proč král nechal bojovníky žít, když prve přebral kontrolu nad Nebesy. I přesto, že by je zoufale chtěl zničit.

A to bylo divné, myslet na krále králů jako prokletého. Ale mohlo se to stát. Zdálo se, že Kronus nebyl nejsilnějším Bohem ve městě. Díky patřilo tajemné bytosti, která zachránila Aeronovi život. Bytost, která už dávno porazila dokonce i smrt. „Jediné Pravé Božstvo,“ zvolala Olivia.

I když tu byla šance, že by Kronus nebyl potrestán za uvolnění démonů ze svých hostitelů, protože už věděl, že by mohli být spárováni s někým jiným. To je to, co stalo i předtím s Badenovým démonem, Nedůvěrou. Byl nově spárován.

Baden byl mrtvý, a Nedůvěra teď bydlela uvnitř Lovkyně. Gideon si nebyl jistý, jestli by ji dokázal zabít, i kdyby měla jeho dýku přitisklou ke krku. Ne že by mu vadilo zabíjet ženy. To už udělal i předtím. Pod vedením Sabinato bylodocela povinné, vyrovnání se ženou jako rovný s rovným. Ve všech věcech, dokonce i ve válce. Co mu vadilo, bylo, že část Badena plavala uvnitř těla té ženy.

Jak by mohl sehrát roli v druhé smrti svého dobrého kamaráda?

„Lži! Posloucháš mě vůbec? Zeptal jsem se, jestli jsi to pochopil.“
Počkat. Co? Gideon se vytáhl z tmavého bláta svých myšlenek. „Prosím, neopakuj to znovu.“

Červená zalila tváře Boha a nebyla to barva rozpaků. Ne, byl to vztek, který zdobil jeho výraz. „Nebudu se opakovat. Buď mi budete podávat denně zprávy, nebo nedostanete tyto amulety.  Už to,“ černé oči mu zářily, „chápeš?“

Zprávy, amulety. Samozřejmě. Byl ten výbuch vzteku opravdu nutný?

„Ne, nechápu to.“

Nakonec se Kronus uklidnil, nozdry se mu přestaly rozšiřovat, když se klidně nadechl. Jeho zlatý pohled se uzamkl s Gideonovým. Znovu zlato, uvědomil si. Proč ta neustálá změna?

„Velmi dobře.“ Kronus držel prázdnou ruku dlaní vzhůru. Rozzářilo se azurové světlo a přecházelo do nekonečné bílé, než něcovykrystalizovalo na jeho kůži. Dvě něco, ve skutečnosti.

Gideon se naklonil dopředu pro bližší pohled. Všiml si dvou stříbrných řetězů, uprostřed visel motýl. Po roztažených křídlech byly hustě pokladené malé rubíny, safíry a kousky onyxu, slonovinová kost a dokonce i opál. Každý šperk i kámen se zdál být naživu, hořící vnitřním ohněm, jak obvykle viděl jen ve svém snu.


Hezké, ale… „Budu vypadat tak mužně.“ Ta slova byla venku dřív, než je mohl zastavit.

Králi uniklo zavrčení, což bylo mnohem hrozivější, než to co dělal dříve. „Je to snad stížnost, Lži? Protože můžu-“

„Ano, ano. Žádné omluvy. Nechci je.“ Vytrhl mu náhrdelníky z ruky dřív, než mohly zmizet a jeden si hned umístil kolem krku. Kov byl horký dostatečně na to, aby mu způsobil puchýře, ale nemohl ho odstranit. Druhý si nacpal do kapsy. Musel vymyslet nějaký trik, aby ho Scarlet začala nosit. „A co mí nepřátelé?“ Mí přátelé.

„Navštívím Pevnost a předám jim je.“

Pravda. Bůh mu nějak moc vycházel vstříc. Musí přece existovat nějaký důvod, proč to dělá a to jistě nemohlo znamenat pro Gideona nic dobrého. „Neděkuju,“ řekl znovu.

„Jestli je to vše-“

„Nečekej.“ Král mu dal šanci, úmyslně nebo ne, a on po ní skočil. „Scarlet mi neřekla, že jsme se vzali a mě nezajímá, jestli je-“

„Scarlet?“ Zlato opět zmizelo z jeho očí a nahradil ho obsidián, byl jako živá bytost. „Rheina dcera?“

Gideon zamrkal. Byla Rheina dcera? Byla zasraná princezna? Znamená to, že… „Nejsi její otec?“ Zaskřehotal. To by mohlo vysvětlit jejich odpovídající černé oči.

„Ne!“Z toho jediného slova odkapávalo tolik znechucení, že by se v něm mohl Gideon utopit. „Nikdy se přede mnou znovu tak nerouhej, nebo na tebe sešlu takový příval utrpení, jaké ještě nikdy nikdo nepocítil.“
Proč to znechucení? Proč to varování? Byla to krásná, inteligentní, statečná žena sakra, a ten parchant by měl být hrdý na to, že by ji mohl nazývat svou dcerou. Gideonovi ruce se sevřely v pěst, i když si říkal, že není naštvaný. Ulevilo se mu, že Kronus nebyl její skutečný otec. Pravděpodobný otec, spěšně dodal.

Sabinova manželka byla Galenova dcera, a Gideon viděl problémy, které jejich rodinné spojení způsobilo. Takže ne, díky.

„Její otec byl smrtelný, a její matka je děvka,“ pokračoval Kronus, jeho znechucení sláblo. „To ona s tebou byla v autě? Zdá se, že jsem ti nevěnoval dostatečnou pozornost v poslední době, Lži. Věděl jsem, že jsi měl tu dívku ve své kobce, ale neuvědomil jsem si, že jsi ji vzal ven. Bez mého svolení. Měl bych tě za to potrestat.“ Znovu pravdu. Opatrně.

Ona není moje,ozval se náhle jeho démon. Bylo to varování pro krále. A Kronus ho neslyšel, naštěstí.

Teď ne. Netlač. „Neomlouvám se, Skvělý Bože.“ Jeho poznámka o „skvělém Bohu“ nebyla odměněna bolestí. Kronus musel vědět, že měl v úmyslu ho urazit. „Jak jsem neřekl, že mi neřekla, že jsme se vzali. Na něco jsem si vzpomněl. Nechtěl jsem ji oklamat, aby vůči mě změkla a vše mi řekla. A neměl jsem v plánu vrátit ji zpět do žaláře, až budu mít odpovědi.“

„Vzali? Ty a Scarlet?“ Kronos se zamračil, naklonil hlavu na stranu, uvažoval. „Všichni věděli, že má o tebe zájem od první chvíle, kdy tě uviděla, ale nedala nijak najevo, že byste se doopravdy poznali. Nebo že jste se vzali.“ Vždycky o něj měla zájem? Najednou chtěl vypnout hruď a mlátit do ní jako nějaká zatracená gorila. Měla ho ráda takového, jaký byl. I přes její závislost na blondýnách. Díky bohům.

Jistě by mohl proklouznout kolem jejího hněvu a znovu rozpálit její zájem o něj. Nějak, nějakým způsobem. „Víš o někom, kdo neměl sílu vymazat mé vzpomínky na ni z mé mysli?“

Zavládlo napjaté ticho. Kronus si olízl rty, náhle neklidný. Pak váhavě pronesl: „Ne.“

Gideonův démon předl. Lež. Kronus právě zalhal. Znal někoho, kdo vlastnil takovou moc. Kdo? „Proč-“

„Žádné další otázky.“Jeho příkaz práskl vzduchem, tón jeho hlasu se teď zhoršil. „Jen… s ní buď opatrný. Je divoká. Jinak bych se o ni musel postarat sám.“

Nebudeš se jí dotýkat, chtěl křičet, i když jeho démon znovu zapředl. Další lež. Co se král snažil utajit? To že byla divoká, nebo že by se o ni sám postaral? Nebo oboje?

Nezáleželo na tom, jestli byla divoká. Byla Gideonova žena, proboha. Může být. Ale tak jako tak se chystal vlézt s ní do postele. A to i v případě, že se mu nevrátí jeho paměť a na nic si nevzpomene. Alespoň mu to dávalo smysl. A co kdyby byla ochotná pomoci jeho přátelům v pokračující válce s Lovci?

Ano, samozřejmě. Kdyby jim chtěla pomoci, nemusel by ji vracet do kobky, tak jak řekl Kronusovi. Král chtěl vyhrát válku, ne? Scarlet mohla zničit nepřítele, zatímco spali, mohla eliminovat hrozbu přestřelky, bodání a zranění při boji.

To by jim zajistilo vítězství. I když to mělo nevýhodu. Jednalo se jen o jednu nevýhodu, tak malou, že nestála za zmínku. Myslel jsem si, že jsi ještě nikdy nelhal sám sobě. Gideon se kousl do jazyka, až ucítil měď. Dobře. Nevýhodabyla obrovská. Zničující. On by nikdy nebyl schopen věřit Scarlet, protože jeho démon ji nemohl přečíst. A po tom, co jí udělal, nikdy by po ní nemohl chtít, aby jim pomohla.

Z tohoto důvodu se musela vrátit zpět do kobky bez ohledu na to, jak moc by mu začala důvěřovat. 

„Začínám být unavený z tvé nepozornosti,“ řekl Kronus s povzdechem.

Stejně tak jako Gideon. Byl unavený. „Nemám ještě jednu poslední věc.“Doufal, že Bůh pochopil, že s ním chce prodiskutovat ještě jednu věc. „Ve vězení,nevšiml sis, že jí někdo… ubližuje?“ Poslední slova zaskřehotal.

Něco těžkého přelétlo přes královy oči, nezměnilo jejich barvu, ale uzavřelo jeho výraz a blokovalo všechny jeho emoce. „Skončili jsme. Máš co na práci. A já také. Tak…“

Bylo zřejmé, že nebudouznovu diskutovat o Scarlet. K čertu s ním. I když všechno uvnitř Gideona skřípalo na protest, - včetně Lži – rychle přešel k jinému tématu dříve, než bude poslán pryč. „Ještě něco nechci vědět. Olivia se nezmínila o tom, že máš Siennu.“ Sienna byla Parisova žena. Žena, která mu zemřela v náručí. A také žena, po které stále tak toužil. 

Gideon měl pocit, že se jako poslední dozvídal takovéto věci. Paris mu to neřekl. Ale Olivia milovala sdílení drobností o svém životě, jakožto i údaje o všech ostatních, které poznala, a Gideon zbožňoval trávit čas s ní. Zmínila se, že si k sobě Kronus vzal Siennina ducha, držel dívku u sebe a pak když se Vztek odštěpil od Aeronova těla, Bůh umístil démona do jejího těla.

Ta bolest, musela teď prožívat… naprostá duševní muka. Démon ji pravděpodobně nutil dělat všelijaké ohavnosti. Dělala věci, které nebyla schopna ovládnout. Věci, které ji budou pronásledovat po zbytek věčnosti.

„Mám ji,“ připustil Kronus neochotně.

Pravda. Lež zasyčela.

Našlapuj opatrně, připomněl si. „Nemůžu se na ni podívat?“ A ohlásit to Parisovi.

„Ne,“ řekl bez váhání. „Nesmíš. A teď jsme opravdu skončili. Prokázal jsem ti příliš mnoho slitování a podívej, co jsi ode mně dostal.“ Kronus mávl rukou do vzduchu, a další věc, kterou Gideon věděl, byla, že byl zpátky za volantem Escalade, a Scarlet byla připoutána k jeho zápěstí.

Tato změna byla tak nepříjemná, že náhodně trhl volantem. Vůz zabočil na jednu stranu, pneumatiky zasvištěly. Další vůz se blížil z druhého pruhu a osvětloval ho. Znovu rychle trhl volantem a auto minul. Jen o kousek.

Scarlet zalapala po dechu. „Co to sakra děláš? Náš rozhovor by neměl skončit, protože proletíme přes čelní sklo, víš.“

Jeho démon si spokojeně povzdechl. Není moje.

Gideon vyrovnal auto, ale nezmínil se o tom, co se právě stalo v Nebi. Stejně jako neměla ráda Kronuse  - proč? – nemohl si být jistý její reakcí. Nicméně, každé ženě se líbilo přijímání darů, a teď se na to zdál ideální čas, jako rozptýlení.
Nenech si zkazit náladu. „Takže, byl bych nerad, kdybys mi sáhla do kapsy.“

Ztichla. A pak suše řekla: „Myslím si, že ne.“

„Nemám pro tebe dárek.“

Zájem zapálil její tmavé oči, ale zůstala v klidu. Dokonce vypadala podezřívavě. „Najdu tam tvůj tvrdý penis? Protože pokud ano, musela bych ti ho vrátit. Mínus několik palců.“

Jeho rty se pohnuly, jak se snažil zastavit pobavení. A ano, jeho pták ztvrdl. Stačilo být blízko ní a objevila se erekce. Nebo do háje, stačilo na ni jen pomyslet. Líbil se mu její špinavý smysl pro humor. „Ano, to je to, co tam taky nenajdeš.“Zacukaly jí rty. Což se stalo i předtím, ale nikdy neviděl její plný úsměv.

Skutečný úsměv. A chtěl to, zoufale. Ona by přitom zářila. Věděl, že by mohl vidět její krásnou, usmívající se tvář uvnitř jeho mysli, svěží červené rty zakřivené v rozích, zuby rovné a bílé. Její víčka by se třepotala touhou, ale bezbožný záblesk v jejích duhovkách by byl stále viditelný.

Nadechl se. Byla to vzpomínka? Vzpomínka na ni jak se na něj usmívá? Rozesmál ji? Dobře pomiloval?

„Fajn,“ zabručela, ale nedokázala skrýt třes v ruce, když sáhla do jeho kapsy, dávala si pozor, aby se nijak nedotkla jeho údu. Další vydechnutí opustilo její rty, když sevřela v prstech příliš horký kov. Dokonce sebou i trhla.

Gideon musel pevně stisknout ústa do tenké linky, aby zastavil sten rozkoše. Její dotek… Byla tak blízko jeho ptáka, musela by jen pootočit zápěstím a dosáhla by na něj. A on toho chtěl dosáhnoutstejně tak silně, jako chtěl vidět její úsměv. Ale na to všechno bylo příliš brzy, a aniž by si s ním pohrála, vytáhla ruku a prohlížela si amulet.

„Co je to?“Bylo to zklamání v jejím hlase?

„No je to část mě, to je jisté."

Její pohled se vrátil k němu, když vytáhl svůj vlastní amulet zpoza košile.

„Aha.“ Zklamání, jestli si to správně vyložil, zmizelo. „Co - proč chceš, abychom měli stejné náhrdelníky?“

Teď nedokázal říct, jestli byla šťastná, rozrušená nebo melancholická. Nebo možná prostě cítila kombinaci všech tří. Ten dárek jí měl udělat radost, protože to znamenalo, že o ní přemýšlel. Stejně jej dárek rozrušil, protože jí ho dával, i když si ji nepamatoval. Stejně tak se zdálo, že nadějně přemýšlí o jejich společné budoucnosti.

„Tak co?“ Vyzvala ho drsně.

Přinutil se pokrčit rameny, protože nedokázal odpovědět. Ne bez nepříznivých dopadů na příčinu jeho daru. Kdyby přiznal, že jí ho nekoupil, aby ji potěšil, tak by jí ublížil. Musel by přiznat, že to nebylo symbolem toho, co spolu kdysi sdíleli a mohli by možná znovu mít? Tím by jí jen ublížil.
„Kde jsi ho vzal?“

Opět pokrčil rameny.

Vztekle si zahákla náhrdelník kolem krku a on chtěl křičet úlevou. Tak. Dokonáno, bylo hotovo. Nyní byla chráněna před zvědavýma očima, a on ji k tomu ani nemusel nutit. Noc se najednou zdála krásnější.

„Mimochodem vypadáš s tím hloupě. Ve skutečnosti vypadáš jako holka.“

Nebo ne. Ta slova potvrdila jeho dřívější obavy, ale v hloubi duše věděl, že se na něj utrhuje, protože mu vůbec nerozuměla. Tak jako on nerozuměl jí.

To ji tak dobře znáš? Neměl pro sebe žádnou odpověď.

„Tak kam jedeme?“ Zabručela.

Znovu pokrčil rameny. Doopravdy nevěděl. Měl tři a půl dne, vlastně nocí, aby ji svedl a získal. Pokud se chtěl něco dozvědět o ní a jejich minulosti. Takže by bylo nejlepší vzít ji na nějaké romantické místo. Ale kam? Bylo jasné, že ji neznal, protože neměl ani nejmenší tušení, co by mohla pokládat za romantické. Odlehlá chata? Elegantní hotel? Povzdechl si. „Neříkej mi o nějakém místě, kam by ses nechtěla podívat-“

„Ach, ty chceš teď mluvit?“ Přerušila ho. „Tak to si nemyslím.“ Přimhouřila oči, když zapnula rádio a prostor auta vyplnila hudba, tvrdý pulzující rock, opět se usadila do sedadla, otočila hlavu k okýnku.

Byla to pro něj jasná zpráva. Měl si trhnout. A to nebyla zrovna dobrá cesta, po které by se chtěl vydat.



11 komentářů: