středa 5. října 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 3



Kdynaposledy měla tak fantastický pocit, že je zase čistá? Divila se Scarlet, když si česala vlasy.Bohové, to bylo pěkné. Ani vlásek jí neunikl. Teď byla cítit jako jablko a vanilka, vůně se vznášela ve vzduchu spolu s běžnou květinovou vůní, která pokrývala její tělo. S laskavým svolením jejího otce? Vždycky o tom přemýšlela. Její bolavé svaly oživly a obnovila se jí nálada. No trochu. Proč jsem pořád tady? Proč už neutekla tak jak slíbila Gideonovi?

Noční můra neodpověděla, teplá voda ukolébala démona do klidného spánku.

Stejně na tom nezáleželo. Už znala odpověď. Gideon jistále zajímal.  
         

Kolikrát to ještě bude muset říkat? Nemůžeš si dovolit k němu zase něco cítit.

Snadné si to pomyslet. Těžko se tomu ale ve skutečnosti zabránilo. Gideon myslel na všechno. Umístil kartáček na zuby, zubní pastu a kartáč na umyvadlo. Jo. A podivínskou modrou mašli do vlasů. Čisté prádlo spočívalo na víku WC, ačkoli to nebylo nic, co by si pro sebe vybrala.Vybral jí modré splývavé šaty, sama by si zvolila spíš kalhoty a tričko. Upřednostnila by normální boty spíše než vysoké podpatky. Nepřinesl jí podprsenku. Jen modré kalhotky.

Bylo jasné, že byl zatížen na modrou barvu. Proč?

Měla by to vědět a nenáviděla, že o tom nemá ponětí. Byl to nedávný vývoj?

Přeci na tom nezáleží, říkala si přísně. Jeho myšlenky a úvahy nebyly její starost.

„Jsem tak šťastný, že na tebe čekám,“ zavolal přes dveře.

Jeho hluboký hlas způsobil, že jí naskočila husí kůže po celém těle. Představovala si ho, jak přechází sem a tam přede dveřmi, a chtěla se usmát. Trpělivost nikdy nebyla jeho silná stránka. Vždycky se jí to líbilo, hlavně proto, že po ní vždycky tak silně toužil.

Spěchal do její cely po každé misi, políbil ji na tvář, hladil celé tělo a zoufale se znovu seznamoval s jejími křivkami.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ řekl. Pokaždé jí to opakoval, zatraceně.

„Neopouštěj mě znovu.“ Byla vždy její odpověď.

„Zůstal bych s tebou v téhle cele, kdybych mohl.“ Nabídl jí prchavý, smutný úsměv, když spolu naposledy mluvili. „Možná tu jednoho dne budu s tebou.“ 

„Ne.“ Nechtěla to pro něj bez ohledu na to, jak toužila být s ním. „Jen… pomoc mi zapomenout, že jsi kdy odešel.“

A on to udělal. Ach, ano, udělal.

Kdyby se mu podařilo sundat obojek, který měla umístěný kolem krku, učinil by tak a utekl s ní, alespoň tak to říkal. Ale on tuto schopnost nevlastnil. Jen málo lidí mohlo, Zeus je k tomu sám vybral. Takže zlatý límec zůstal tam, kde byl, přilepený na její kůži, udržoval ji oslabenou, její síly tak byly utlumeny.
Kromě toho jen vybraná skupina nesmrtelných byla schopna cestovat z jednoho místa na druhé jen pomocí myšlenky a dostat se tak dovnitř a ven z Tartarusu, a Gideon nebyl jedním z nich. Musel by ji propašovat přes celou říši, přes všechny stráže až k bráně. Jeden ze strážců by jim dal sám zabrat, takže všichni dohromady byli nepřemožitelní, zvlášť když měla oslabující límec. Ale i tak to pořád chtěl zkusit.

S touto myšlenkou, cítila, jak měkne. Sakra! Musí s tím bojovat. Nemůžete přežít další zlomení svého srdce a to bylo vše, co jí mohl nabídnout. Zlomené srdce.

Upustila kartáč do umyvadla a mezitím, co hlasitě poskakoval, zlověstně si přetáhla šaty přes hlavu. Měkký materiál ji hladil po kůži, a ona zasténala. Nikdy by se sama takto neoblékla, ale možná, že by měla začít. Takdekadentní…Kalhotky byly stejně měkké, což u ní vyvolalo další sten. Podpatky nechala ležet na zemi a raději si nasadila své staré boty. Raději bude bezcitná, než aby se jím nechala podrobit.

Když byla hotová, otočila se, narovnala ramena a rozhodně vykročila. Tohle bylo její poslední setkání s Gideonem a poté odejde. A to bylo všechno, konec. Konečně tuto záležitost uzavře. Tohle bylo to, co postrádala. Až to uzavřou, bude se moci vrátit ke svému životu a začít žít sama pro sebe. Možná se bude živit jako lidský žoldák. Nebo spíš jako zlobivá holčička špinavých obchodů.

Udělej to. Ať to už máme za sebou.

„Děláš si s tím ze mě prdel?“ řekla, když vyběhla z koupelny a ukázala mu modrou mašli. Oblak sladce vonící páry ji následoval.

Jakmile ji spatřil, jeho elektrizující pohled ulpěl na jeho kdysi oblíbených místech. Něco temného se mu odráželo v pohledu a on polkl. „Co?“ řekl slabě. „Myslel jsem, že je to ošklivé.“ To znamená, že si myslel, že je to hezké.

Chtěl, aby měla ty nejhezčí věci.Jak sladké.

K čertu s ním!

Stál před stolem, který tam předtím nebyl, paže měl opět zkřížené na hrudi. Aby ji nezaškrtil?

„Takže se ti líbí ženy, které se oblékajíjako školačky.“ Nevšímala si dunění svého srdce a tepla šířícího se v jejích žilách. „Neuvědomila jsem si, že jsi měl takové nevinné fantazie,“ řekla a vzápětí se chtěla proklít. Povzdechla si. Protože její slova jí do mysli vznesla velmi hříšnou otázku. Co má rád v dnešní době?

Co má při sexu rád? Jak se mu líbí jeho sex? Je jemný a náročný, jako kdysi?

Jaké ženy se mu líbí? Sladké jako kdysi ona? Pravděpodobně.

Jak se už předtím ukázalo, cítil k ní přitažlivost, když za ní přišel dolů do vězení, ale ona byla tvrdá jako kámen.Musela být. Její život jí neumožňoval nošení šatů. Musela být připravena k boji, a to vždy. Byla dítětem Rhei, královny Bohů, a byla skvělá při vymáhání výkupného. Ne, že by jí za to matka někdy zaplatila. Měla mnoho nepřátel k zabití, používala ji k jejich odstranění, atak si udržela svou vládu.
Vůně čerstvě upečeného chleba, kuřecího masa a rýže, náhle zasáhla její nos a ústa. Zapomeňte na mašli. Zapomeňte na odchod. Ruka jí v úžasu spadla k boku. „Ty jsi mi přinesl jídlo,“ řekla omámeně.

Další sladké gesto, od blbce.

„Ne. Všechno je to pro mě.“ Spustil se do křesla za ním. Talíře přikryté poklopy pokrývaly desku stolu, pára se vznášela kolem nich a vytvářela mlhu snů. „Mimochodem, ta barva na tobě vypadá hrozně.“

Olízla si rty., Kvůli jídlu,říkala si. Ne proto, že se mu líbí, jak vypadala. Což bylo dobře. „Odplata je mrcha, víš. A můžeš se spolehnout, že v těhlech šatech se tak přesně začnu chovat.“

Pokrčil rameny a upozornil tak na široký obvod ramen, podal jí jeden z talířů. S kuřecím masem, rýží a zeleninou. Kráčela k němus nataženýma rukama, dříve než si uvědomila, co dělá. Vzala si od něj talíř a svalila se do křesla naproti němu a nabrala si první sousto.

Tak. Dobrý.

„Takže… proč nespíš přes den?“ Zeptal se. „Když lidé tady nejsou vzhůru.“

Nevadilo jí mu odpovědět. I když by tak mohl odhadnout její plán. Začne pěkně pomalu a zlehka. Snažil se jí rozmluvit, zatímco jedla. „Někde na světě spí lidi i ve dne a můj démon je najde. Kromě toho, každý den usínám o jednu vteřinu později. A každou noc se probouzím později. Doba se vždy liší jen nepatrně, což zajišťuje, že jsme schopni zaměřit každého v určitém okamžiku.“ Jinými slovy, jejich strach.

„To není dobré vědět.“ Chvíli byl potichu a pak řekl: „Já nechci vědět, proč máš to tetování. Nechci vědět, kdo ti ho udělal. A rozhodně nechci vědět, jak to, že to mezi námi skončilo.“

Ano. Měla pravdu. „Říkala jsem ti, že jsme ve skutečnosti nebyli nikdy manželé.“ Pronásledovala lahodně ochucené sousto na másle s mrkví a zapíjela to červeným vínem.Výborné.

„A já ti věřím.“

Pokrčila rameny, napodobovala jeho nonšalanci. „Už jsem odpověděla na dostatek tvých otázek dnes večer. A vím, že je to důvod, proč jsi mě sem přivedl. Abys mi zlepšil náladu, snížil tak mou ostražitost a zjistil vše, co vím, takže mě můžeš zase zamknout do mé cely.“ Nebo mohl udělat něco horšího.

„Mýlíš se,“ řekl a natáhl ruku, přivlastnil si její. Pozvedl si ji ke rtům a vtiskl měkký polibek na její hořící kůži. „Jen jsem chtěl trávit čas s tebou, abych tě poznal a zapomenout na svět kolem nás.“

Cítila, jak roztává… zase… Tahle slova toužila slyšet tak moc a tak často, až ji to fyzicky bolelo. A teď, když to slyšela…

A pak si uvědomila, že lhal…

Její obměkčení okamžitě padlo. Najednou si chtěla odstranit ten neviditelný nůž, který jí bodl do zad a bodnout ho sama. Vzhledem k tomu, že se nekroutil v bolesti, když promluvil, znamenalo to, že lhal.

Hrál si s ní a ona ho nechala. Musela být tvrdší. Jsi mrcha. A líbí se ti to.

„Je to pro tebe snadné, že? Myslím tím, zapomínat na svět kolem sebe.“ V jejím hlase byla hořkost, ale nemohla udělat nic, aby ji potlačila. „Tvoje chudinka, smutná paměť.“

Zamračil se a jeho ruka odpadla.

Chtěla křičet. Ze zklamání. A žádat, aby se jí znovu dotknul. Místo tohozůstala tichá a dojedla.Snědla každý drobek, vypila každou kapku vína, a zapomněla na muže naproti ní.

„Proč jsi tak… proč nejsi tvrdohlavá?“ Zeptal se zvědavě. „Proč mě chceš udržet ve světle?“

Vzhledem k tomu, že strávila tisíce let přemýšlením, kde je, co dělá a s kým to dělá. Přemýšlela, jestli někdy o ní přemýšlel a uvažovala, proč se pro ni nikdy nevrátil.Přemýšlela, jestli byl ještě naživu. Každý den byl horší než ten předchozí, protiklady hrály v její mysli, její emoce se míchaly, stahovaly ji z kůže a zanechávaly ji zničenou. Znala tu intenzitu, s kterou jimiloval, a nakonec si musela připustit, že se nevrátil z důvodu, že byl zabit. Smrt byla jediná věc, která je mohla rozdělit. Takže truchlila, plakala tak silně a intenzivně, že ronila krvavé slzy.

A když se konečně objevil, žil… Oh, ta bolest. Bolest, která ji stále strašila, neustálý stín v jejím srdci.

Na rozdíl od ní o ní uvažoval jen pouhých pár týdnů. Nemusel kvůli ní plakat a pak sám usínat. Nezvracel, když na něj strach a zármutek byly příliš.

Ruce sevřela tak pevně, že skleničku, kterou držela, rozbila. Rudé korálky se objevily po celé její dlani, ale ani se nehnula, když ji poškrábaly střepy. Nebylo to nic ve srovnání s tím, co kdysi musela vydržet. Nic. Už kvůli ničemu nevyváděla. 

Gideon vzdychl a ovinul jí prsty kolem zápěstí, kontroloval poškození. „Miláčku chci tě vidět zraněnou. Nechci, aby to bylo lepší.“ Pravda.

Když vešel do vězení v Pevnosti a uviděla jeho krásnou tvář, jediná věc, kterou opravdu cítila, byla hrůza. Byl naživu. Byl znovu s ní. Ale pak se naštvala. Následovala nechuť a stravující nutkání ublížit. Bylo to nic ve srovnání s tím, co cítila tehdy.

Vztek. Tolik vzteku.

Jak se opovažuje? Jak se kurva opovažoval starat se o její mizerný rány! Seděl si tam, klidný jak jen mohl být, a nepříjemně šťouchal do jejích emocí, jako dítě s holí, a to jen protože mohl. A měl na ní hodně otázek. To bylo vše. Chtěl odpovědi. Ne ona. Nechtěl její odpuštění. Nezajímal se o její zranění, ne doopravdy.

Znamenala pro něj nic, dokonce i před všemi těmi staletími? Ano, vzal si ji, ale brzy poté odešel. Opustil ji, když měl v úmyslu ukrást Pandořinu skříňku. Také věděla, že byl spárován se svým démonem a vyhozen z nebes brzy po incidentu. Ale ona byla posedláve stejný den a stále zamčená uvnitř cely.
Po těch staletích strávených ve tmě, co kupodivu vypadalo jako pouhé mrknutí času, pokaždé když se ohlédla, vzpomněla si na Gideona. Uvědomila si, že je také posedlá démonem a rozhodla se nad ním získat kontrolu. A pak čekala až se k ní vrátí. A čekala. A čekala, tak zatraceně dlouho. Otázky jí vířily v hlavě. Měla strach, následoval smutek, že nejspíš nepřežil. A v tom smutku udělala věci, které šokovaly i jejího démona. Hrozné věci. Bohové a Bohyně, kteří s ní sdíleli celu, byli přesunuti pryč od něžné Rheiny pravé ruky, a tak přežili její řádění. Řekové ji málem popravili za její činy, ale nakonec dal Zeus přednost demonstraci pro Kronuse, ukázal tak vlastnímu otci, že mu Rhea nasadila parohy. Udělal by cokoliv, co by potrápilo sesazeného krále Titánů, udržoval ho naživu, bez ohledu jak nebezpečný byl.

A pak Titáni nakonec vyhráli svou svobodu. Kronus a Rhea by si přáli, aby ji mohli nechat za sebou, to věděla, ale potřebovali její dovednosti na poražení Řeků.

V okamžiku, kdy křik vybledl, a krev přestala téci, prohledala starověké svitky a hledala informace o Lordech z Podsvětí v naději, že je najde a zeptá se jich, jak Gideon zahynul. A kde ho pohřbili. Měla v úmyslu ho řádně uctít, pomodlit se za něj a rozloučit se s ním.

Místo tohoale zjistila, že její manžel byl stále naživu.

Neskutečně se jí ulevilo. Ale pak, aniž by se naštvala, objevilyse další otázky, které jí začaly trápit. Proč se pro ní nevrátil? Proč jí nevzkázal, že přežil?

Musela ho najít a zeptat se. A ano, vrhnout se muzpět do náruče. Potřebovala ho cítit v sobě, jak se pohybuje dovnitř a ven. Konečně. Přesně tak jak o tom snila tolik let.

Našla ho v tom baru v Budě. Prošla kolem něj. Až na to, že si jí nevšiml. Podíval se na ni, to ano. Prohlížel si ji, ale jako by byla bezvýznamná. Byl příliš zaneprázdněn osaháváním jiné a pak s ní měl sex přímo v tom klubu. Scarlet odešla se znovu zlomeným srdcem. Snažila se co nejvíce dozvědět o moderní společnosti sledováním televize, po celou dobu tajně doufala, že ji Gideon – jí, ženu, která vyrůstala mezi zločinci, s matkou, která jí nikdy nechtěla, nikdy nepoznala svého otce, a která byla spárovaná s démonem – najde a tak trpělivě čekala, zvědavá co Gideon poté udělá.

Možná, že se záměrně nechala Lordy chytit. Aniž by to vědomě přiznala, toužila po chvíli, jako je tato. Mohla tak vidět, že Gideon byl ve skutečnosti hajzl. Brzy své zlosti uleví. Bylo to zcela proti její povaze, něco, co ještě nikdy neudělala. Pohrdala zajetím. Přesto by raději zůstala v té zkurvené kobce a nepokoušela se o útěk. Od muže, který si ji ani nepamatuje. Od muže, který neměl problém pomoci jí. Bolelo ji to. Táhlo ji to dolů.

On. Tak. Moc. Potřeboval. Trpět.

Scarlet vyskočila s talířem v ruce. Hodila ho po Gideonovi zcela bez varování. Narazil mu do obličeje a roztříštil se stejně tak jako předtím její sklenice na víno. A stejně jako na její ruce, na jeho tváři se objevily kapičky krve. To nestačilo.

Zamračeně vyskočil na nohy. „To bylo moc pěkné. Díky!“

Vzala další talíř, tentokrát ho udeřil do hrudi. Rozpadl se a pořezal mu břicho.

„Co si nemyslíš, že děláš?“

„Nenakopu tě do zadku. Miluju tvoje vnitřnosti. Nemyslím si, že jsi největší osel na světě, kterého Bohové kdy stvořili. Tak? Už mluvím jazykem, kterému dokážeš porozumět?“ Zabij ho. Chtěla ho zabít.

„Já si tě pamatuju, Scarlet,“ zařval, popadla vidličku a držela ji jako nůž. Už zavraždila muže i s menším arzenálem. Dokonce i nesmrtelného. „Ale ty mě nepronásleduješ.“ Ztuhle si povytáhl košili. Uprostřed svalů, nad jeho srdcem bylo tetování očí. Tmavých očí. Stejných, jako měla ona. „Copak to nevidíš? Ty… mě… nepronásleduješ.“

Byla to lež, stejně jako jeho city k ní. Muselo to tak být.

„To nic nedokazuje. Tisíce lidí má tmavé oči.“

Naklonil hlavu na stranu a odtáhl si vlasy ze zadní části krku. Uviděla tetování krvavých rtů ve tvaru srdce. Stejně jako měla ona. Pak se otočil a znovu zvedl svou košili. Na jeho spodní části zad byly květiny, všechny druhy květin, a slova SMRT JE JEN ZÁČÁTEK.Byla to přesná replika jejího tetování. Viděla ho předtím, poprvé když vstoupil do její kobky, vidět ho na něm jí naprosto ohromilo, jako by jí udeřil do hrudi.

„Chci jen, aby to nedávalo smysl,“ dodal tiše. Obrátil se opět tváří k ní. „To mi nepomůže. Prosím.“

Vidět ta tetování nijak nezmenšilo její vztek. Ne, když je uviděla, její vztek se zvýšil. Možná si ji představoval, ale pořád spal se všemi těmi ženami. Klidně pokračoval v životě, a nijak se nesnažil najít zdroj svých představ. 

„Myslíš, že víš všechno nejlíp, ty bezcitný hajzle? Když jsem byla ve vězení, byla jsem děvka pro všechno, byl to skvělý život, v Tartarusu, jako otrok Řeků.“ Udělala jeden krok, druhý, proklouzla kolem stolu a přistoupila k němu. Bojovník zůstal na místě. „To co chtěli, jsem musela udělat. Ať už jsem chtěla nebo ne.“ Musela pochodovat kolem nahá pro jejich potěšení. Bojovala s ostatními vězni, zatímco oni si vsázeli na vítěze. Drhla špínu z rukou a nohou jiných lidí. „A přesto jsi mě tam nechal. Nikdy jsi pro mě nepřišel. Slíbil jsi, že si pro mě přijdeš!“

Zuřící, lapala po dechu, když zabodla vidličku do jeho hrudi a zakroutila vší silou. Překvapivě se ji nesnažil zastavit. Nesnažil se bránit. Jenom tam stál a přimhouřil oči. Měl vztek? A jestli ano, byl naštvaný na ni? Nebo na řecké Bohy, kteří ji přinutili udělat všechny ty odporné věci?

Na tom nezáleželo. Tohle byl jen začátek jeho trestu.

„A víš co ještě?“ Prsty sevřela vidličku tak pevně, až její klouby vykřikly bolestí na protest. „Když jsem sem dorazila a viděla tě s jinou ženou, spustila jsem se s jiným mužem. Tentokrát ochotně. A pak s dalším.“ Byla to lež. Chtěla mu tak ublížit, ale nebyla schopná dotáhnout to s jiným mužem dokonce.

Ach, jak se nenáviděla pro svoje selhání. Více než mu chtěla ublížit, potřebovala někoho, kdo by jí přivodil znovu všechny ty pocity jako kdysi. Chtěla být chráněná, milovaná, uctívaná i přesto, že jí zklamal. Cítila se prázdná a smutná.

Gideonovi poklesla ramena, a všechen hněv se vytratil. „Není mi to tak moc líto. Jsem rád, že jsi cítila potřebu něco takového udělat. Já nechci zabít lidi, kteří za to můžou. I když si pamatuju všechno z doby, kdy jsme byli spolu. Stále na mě nemáš vliv.“
Litoval, že musela udělat něco takového a chtěl je všechny do jednoho zničit. Byla to krásná slova. Od něj. Ale nic z toho neměla. Bylo příliš pozdě. Se zavrčením, trhla s vidličkou v její ruce, karmínová krev stékala z bodců, a bodla ho znovu a zakroutila zápěstím. Bolestivě zabručel.

„Znovu,“ zavrčela, „si myslíš, že všechno víš a znáš lépe? Myslíš, že když jsi na mě zapomněl, je to méně bolestivé?“ Drž hubu, drž hubu, drž hubu. Nechtěla, aby věděl, jak moc jí ublížil.

„Já ne-“ Zamračil se. Pak sáhl do kapsy džínsů a vytáhl telefon. Jeho pohled rychle sklouzl po obrazovce, a když se jejich oči setkaly, byl v nich doutnající vztek. „Nemáme společnost.“ 

„Tvoji přátelé?“ Neměla se ho ptát, jak to věděl. Neznala jeho milované moderní technologie.

„Jo. Zbožňuju Lovce.“

Mohla ho znovu udeřit, rychle mu propíchnout obě oči a nechat ho vypořádat se s nezvanými hosty zraněného a oslepeného. Ale on patřil jí, ne jim.

„Kolik?“ Zeptala se, upustila vidličku a soustředila se na zaměření svého vzteku. Probuď se, Noční můro. Je třeba, abys předvedla své dovednosti.

Démon se protáhl uvnitř její hlavy a potěšeně zívl.

„Já vím,“ řekl Gideon.

Takže byl stejně bezradný, jako ona. „Kterými dveřmi vstoupili?“ Zeptala se.

„Přišli předem.“

Dovolila si rychlou kontrolu. Byly tam dveře, které vedly z ložnice lomítko- kuchyňského koutu až do předsíně. Předsíň se rozvětvovala do tří chodeb. Nezáleželo, jakým směrem vetřelci přišli, museli by projít přes cestu. Perfektní.

Jsi připravená, zlato? Protože máma to chce udělat fakt moc drsně. Možná ne já. To ty to potřebuješ. 

Démon v očekávání zapředl. Bude zábava.

Zasadíme poslední ránu. Dobře?

Bolestivě.

Ano. Potřebovala si vybít svůj vtek a houstnoucí temnotu uvnitř ní. A opustit Gideona.

Nechci, aby viděl věci, které ukážu svým nepřátelům.

Démon na ní zavrčel. Nikdy bych mu neublížil.

Bylo to prohlášení, které by jí nenapadlo, že někdy uslyší, zvíře uvnitř ní i předtím odmítalo děsit bojovníka, zatímco spal. Za jiných okolností by chtěla vědět proč. Ne že by jí to k něčemu bylo. Noční můra byla stejně velkorysá s odpověďmi jako ona. 
„Jdi na postel,“ přikázala Gideonovi. „Mám to.“

„Sakra, to ano,“ řekl a vytáhl ostrý, lesknoucí se nůž a malý revolver schovaný u pasu kalhot. Po celý čas byl ozbrojený, ale nepoužil zbraně na ni. „Vychutnávám si pomyšlení, že s těmito miláčky bojuješ sama.“

Bojechtiví muži. Považovali ženy za přítěž, když došlo na situace, jako je tato. Ale tenhle se to brzy naučí. Už nebyla tou stejnou dívkou, jakou znal z vězení. Nebo spíš, stejná dívka, na kterou si nemohl vzpomenout.

„Jsou tady, vím, že jsou tady,“ zašeptal někdo. Šeptali, ale její uši zaregistrovaly každé slovo, jako kdyby ten člověk stál hned vedle ní. Tuto dovednost si osvojila ve vězení. Byla to dovednost, který jí bezpočtukrát zachránila život.

„Pokud bychom s sebou vzali tu dívku, museli by nás pustit dovnitř,“ řekl jiný hlas.

„A co ten chlap?“ Další hlas.

„Mrtvý.“

Noční můra se zasmála, byla více než připravená začít, Scarlet strčila Gideona zpět do jeho křesla. Rozmrzele dopadl do křesla, když uvolnila svého démona. Uvnitř její mysli explodovala tma, tisíce vyděšených výkřiků se valily skrz ní. Dokonce i Gideon, silný nesmrtelný, nebude schopen vidět skrz závoj temnoty. Ona však neměla potíže vidět sebemenší detail.

„Mohla bych ti zakrýt uši,“ navrhla.

„Scar,“ začal, vyslovit tolik z jejího jména, kolik ho démon nechal, s náznakem hněvu v hlase. Jeho výraz byl naprosto kamenný. Nenáviděl to. Ale všechno, co chtěl říct Scarlet zastavila, přitiskla mu prst na ústa, jako tichý rozkaz, aby byl potichu. Nepřítel by ho mohl slyšet. Uplynul okamžik. Gideon ztuhle přikývl. Přenechal jí laskavě vedení a vládu nad situací. Jeho kapitulace byla zcela nečekaná. Pročnevyskočil na nohy a pošetile nepožadoval, aby jí mohl pomoci?

O tom mohla přemítat později. Zamračila se a otočila se na vetřelce. Uviděla čtyři muže, všichni svírali zbraň. Jen čtyři? Museli si myslet, že jsou silnější, než ve skutečnosti byli. Nebo si mysleli, že ona a Gideon jsou slabší, než ve skutečnosti byli. Nebo to jen možná byl začátek. S největší pravděpodobností byli po hotelu rozmístěni Lovci, pozorovali a čekali na správný čas.

Když muži vstoupili do ložnice, přivítala je tma a prostorem se rozlehly výkřiky, narazili a zastavili se ve snaze zorientovat se a přijít na to, co se děje. Ale bylo příliš pozdě. Noční můra se okolo nich ovíjela, vířila, tančila jako temný tanečník, ladně a zároveň smrtelně, zadržela je na místě, doplula k jejich uším a našeptávala jim jejich nejhlubší obavy.

Bolest.

Krev.

Smrt.

Brzy si v bolestech svírali hlavy, sténali, obrazy Lordů z Podsvětí jim poskakovaly přes mysl, mučili Lovce, tak jako oni často mučili jiné. 
Tímhle způsobem se dozvěděla o Gideonově strachu z pavouků.  Jediným problémem bylo, že neměla žádnou možnost zjistit, co způsobilo tyto obavy. Byla zvědavá na vše, co se týkalo Gideona. A ona byla mimořádně zvědavá na Gideona. Neměl zdání, že se jich dříve nebál, když byl s ní v Tartarusu. Dokonce z ní ty tvory sundával, když ji napadli uvnitř její cely.

„Zastav to, prosím, zastav to,“ prosil někdo.

„Dost!“ Vykřikl kdosi jiný.

To zdaleka nestačilo. Chladně a bezcitně. Takhle to muselo být. A opravdu, užívala si to stejně jako její démon. Užívali si bolesti těch, kteří způsobovali utrpení. Příliš dlouho byla sama obětí. Ale už ne. Nikdy znovu.

Usmála se a kráčela směrem k mužům, vidličku stále v ruce. Natáhla ruku knejbližšímumuži, který vystrašeně sténal, znělo jí to jako nejsladší píseň v uších, a uhladila mu vlasy z obličeje. Uklidňující dotek ho překvapil, ale naklonil se do něj, jako by hledal útěchu kdekoli ji mohl najít. Jako kdyby předpokládal, že je jeho přítelem.

Bez dalšího varování vrazila vidličku do jeho krku. Křičel, ale výkřik se mísil se všemi ostatními okolo ní. Její čin byl chladnokrevný, ale vítaný. Vystříkla z něj teplá krev, dopadla jí na ruku, když se zhroutil. Proklouzla k dalšímu člověku, a obdařila ho stejně jemným dotekem, nabízela mu klid před bouří, a pak ho bodla.

Vystříklo více krve, byla jako šarlatová řeka, samotná podstata jejího jména.(Scarlet – v překladu znamená purpur, nebo šarlatová barva – poznámka překl.)

Ukončila život zbývajících dvou stejně rychle a efektivně. Stejně nemilosrdně. Možná by si s nimi měla trochu pohrát. Dobře. Příště.

Jakmile sténání a pohyb ustal, zavřela oči a stáhla křičící stíny zpět do své mysli. Roztočily se jí v hlavě jako tornádo, dokud jej její vědomí nezablokovalo, byl to proces, který se naučila v průběhu let. Jinak by už dávno byla nepříčetná.

Snad to bylo požehnání, že už nikdy nebudu s Gideonem intimně, pomyslela si tehdy. Když ztratila kontrolu nad pocity svého těla, ztratila také kontrolu nad démonem, takže zvíře mělo volnou ruku, i když byla vzhůru. To co udělala s těmito kluky – Lovci? – by udělala i svému aktuálnímu milenci. Nemyslela tím vidličku v hrudi, ale absolutní ztrátu orientace a opředení temnotou, křik a děs. 

Pro muže bylo těžké zůstat, no, bylo těžkézůstat, když se dělo něco takového. Sledovala by, jak strach a znechucení kroutí Gideonovi rysy, zatímco by byl pohřben hluboko v ní. Zničilo by to jistě její hrdost.  Její vůli k životu, možná. Existovala jen na instinktivní úrovni. Dýchat, jíst, zabít. To bylo všechno.

Mysli na úkol. Gideon seděl přesně tak, jak ho předtím zanechala. Jen jeho výraz byl prázdný, hlídal si svou prázdnou masku, zatímco si ji prohlížel, jeho pohled ulpěl na jejích zakrvácených rukách.  Přejel si jazykem přes zuby, při pohledu na ležící muže.

„Poškození?“ Zeptal se, stále bez jakéhokoliv náznaku emocí.

„Mrtví,“ odpověděla. „Není zač.“ Mohl jí přeci poděkovat za záchranu? Zachránila ho a on z toho vyvázl bez jediného zranění. No kromě těch, které mu způsobila ona sama. 
Modré oči se střetly s jejími a přimrazily ji na místě. „Jo, mluvil jsem o nich. Ne o tobě.“

Ach. Chtěl vědět jak na tom je? Ostuda. Neukazuj mu svou slabost? „Jsem v pohodě. Nemám ani škrábnutí. Ale měli bychom jít.“ Každý svou cestou, dodala v duchu a ignorovala bolest v hrudi. „Jsem si jistá, že víc Lovců je už na cestě.“

Neodpověděl jí.

Udělej to. Odejdi, přikázala sama sobě. Neudělala to. Zůstala na místě, jako idiot, kterým byla. Asi ještě nebyla schopná to mezi nimi uzavřít. Nejspíš ne.

Co pro to musela udělat?

„Proč jsi jen tak seděl?“ Utrhla se na něj.

Stál před ní, zbraně neuklidil do pouzder. „Ty potřebuješ parťáka.“

Další bodavá bolest zasáhla její srdce. „Už žádné další komplimenty, nebo ti dám z první ruky ochutnat můj vztek.“ Jen aby se mu mohla posmívat, zvedla vidličku a zamávala s ní ve vzduchu.

„Ano prosím. Další ukázka by byla moc hezká.“ Bez obav ji obešel a přikrčil se u jejích obětí. S rychlostí prohledal jejich těla i pod oblečením. „Všichni z nich jsou označeni.“

Její ruka těžce dopadla na stranu. Lovci se nechali potetovat symbolem nekonečna, byl to jejich způsob jak hlásat, že chtějí svět navždy beze zla. A to, že tito chlapi nenesli tu značku…Huh. „Možná jsou to jenom rekruti. Když sem přišli, jeden z nich mluvil o tom, že byl uvnitř. Možná měl na mysli, že byl v klubu stejně tak jako ti blbí Lovci.“

Gideon přikývl, vstal, pramínek modrých očí mu padal do čela. „To nedává smysl.“

„To protože jsem chytřejší než ty.“ Bojovala s nutkáním uhladit mu vlasy zpátky na místo. Stále to nedokázala ukončit a řekla: „Myslím, že jsme tady skončili.“ Vážně, tentokrát.

„Jasně.“ Uzavřel vzdálenost mezi nimi, přiblížil se tak blízko, že cítila, jak ji obklopuje jeho teplo, cítila jeho pižmovou kolínskou, jak obestírá její smysly. „Neposlouchej dobře. Jsem naštvaný, že jsi v pořádku.“ Sklopil pohled, jeho řasy se pomalu, ach tak, pomalu přivíraly a upřely se na její rty.

Přemýšlel o tom, že ji políbí?

Polkla. Ne ne ne ne. „Gideone.“

„Mluv dál.“  Pomalu, ještě ach, tak pomalu, naklonil se k ní, jako by měl opravdu v úmyslu políbit ji.

Ne, ne… ano. Ano ano ano. Každý sval v jejím těle se napjal a čekal, připraven. Krev v žilách syčela a praskala. Bude pořád chutnat stejně? Bude se přitom cítit tak jako tenkrát? Musela to vědět. Pak ho mohla s klidem opustit. A bude se muset někde zavřít a neohlížet se zpět.

Ale těsně předtím, než se dotkl jejích rtů, prsty obkroužil její zápěstí s měkkým cinknutím. Ne, ne prsty, uvědomila si. Ten dotek byl příliš tuhý, příliš těžký a příliš studený. Zamračeně se podívala dolů a uviděla, že jsou spoutaní dohromady. Náhle jí svitlo. Ten… bastard…

Červený opar přelétl přes její zorné pole. Ne tečky, ale plné zatemnění. On ji napálil. Ten parchant ji podvedl. Nikdy jí nechtěl políbit. Použil její zjevnou touhu po něm proti ní.

„Doufám, že jsi na sebe hrdý.“ To bylo jediné varování před jejím činem. Zabodla vidličku do jeho hrudi a zavrtala ji hlouběji. Udeřila dlaní do rukojeti a zatlačila ji tak hlouběji. Tentokrát nemohla ovládnout svůj úšklebek. „A doufám, že víš, že to co jsem ti teď udělala je nic oproti tomu, co ti ještě udělám, než s tebou skončím.“

„Tak dlouho, jak jsme od sebe,“ procedil skrz zuby. „Jsem spokojený.“

Tak dlouho, jak… tak dlouho, jak… Potřeboval ji, aby byl šťastný? I když jedna její část se najednou chtěla rozpačitě zašklebit, a snad zamrkat řasami, raději se na něj zamračila. Její hloupé srdce zase měklo. Znovu ji zradil a jí stačilo pár lichotivých slov, aby roztála. Ta lichotivá slova nic neznamenala, protože stále od ní chtěl jen odpovědi. 

„Řekni mi. Učiní tě tohle šťastným?“ Kolenem ho kopla do koulí.

Bolestí se shrbil, lapal po dechu, ale uprostřed nádechů se jí podařilo rozeznat jediné slovo: „Ne.“

Dobře. „Takže kam mě vezmeš?“

„Do nebe.“ Zachraptěl.

Pořád toho byla schopná. Dokázala přeložit jeho slova. Měl v plánu vzít jí rovnou do pekla.



15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Super, další kapitola, děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Si fantastická.Ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolku.janka

    OdpovědětVymazat
  6. Si fantastická.Ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolku.janka

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem veľmi pekne za preklad:)

    OdpovědětVymazat