úterý 18. října 2016

Chůva z pekla - Kapitola 4


Ráno, když byla Shay propuštěna z nemocnice, Quel splýval s davem, který se shromáždil na náměstí kvůli každotýdenním farmářským trhům. Koupil si jablko od prodejce a opřel se o světlou poštovní schránku, kousal do ovoce, zatímco pozoroval rodinu Faithfullových: Harmony, Damona a jejich chlapce. Pár vyzvednul Shay hned v ten okamžik, co ji propustili. Teď po tom, co ji vzali na oběd, ji provázeli a představovali místním obyvatelům, kteří nebyli svědky jejího famózního příjezdu.

Vycházeli ze zmrzlinářství. Shay přejížděla jazykem okolo zmrzliny. Byl to jen zatracený zmrzlinový kornout, ale ta ženská věnovala celou svou pozornost do ochutnávání… olizování… vychutnávání. Bylo to pravděpodobně po tisící, co jedla zmrzlinu, ale udělala to tak, že to vypadalo, jako by to bylo poprvé a že je to ta nejlepší věc, kterou kdy ochutnala. Nadával a přinutil své oči odtrhnout od těch úst. Včera večer po nehodě ji chtěl jen oživit, ale nemohl zapomenout na způsob, jakým byly ty rty cítit. Byla oblečena do toho samého oblečení. Vyprané jí sedělo lépe na tom pevném, opáleném, malém těle. „Anděl“, zamumlal a zavrtěl hlavou, když četl nápis na jejím zatraceném růžovém tričku. „Uvidíme…“
Jako by vycítila jeho pohled, Shay se otočila jeho směrem. Quel se dotknul okraje klobouku a kývnul. Jo, zlatíčko, nespouštím tě z očí. A bylo to tu zase, vždy ten pohled překvapení pronásledovaný smutkem a neomylnou vášní. Jako minulou noc ho to dostalo, a jemu se to nelíbilo, ani trošku. Kdyby to nevěděl lépe, řekl by, že jí scházel. Ale zatraceně, ona ho neznala – a pravděpodobně ani nechtěla, na základě jeho počtu žen. Asi jí připomínal někoho, kdo jí ublížil. Nebo jeho malý „anděl“ ublížil tomu muži. Pak byla Faithfullovými odvedena, aniž by se podívala jeho směrem. Quel se upřeně zahleděl a začichal. Jedno ochutnání vzduchu přineslo její nezaměnitelnou vůni.
Ne, trval na svém tvrdohlavě. Démon.
Kravina. Kousnul si jablka a mračil se, když žvýkal. Ucítil tu démonku ve vteřině, kdy se objevila na kopci. Pokud to nebyla Shay, tak se někde nějak ten démon s ní vyměnil a udělal z ní návnadu. Vše, co mohl dělat, bylo vyčkávat, až udělá chybu.
„Vezmi ho,“ řekla Harmony a předala jí kroutící se malého chlapce do náruče a odvedla tak Shayinu pozornost od tajemného lovce démonů, který je sledoval při jejich procházce městem. Kdyby tak mohl Quel Laredo odejít a přestat jí připomínat, co ve skutečnosti byla – a čím nikdy nemohla být.
Podivně Shay vyvažovala kroutící se váhu v náručí. Satanovy kameny – tady byla, předstírala, že byla chůva, a přitom nikdy předtím nedržela dítě. Nikdy nechtěla. Harmony, díky Temnému Pánu, nevypadala, že by si toho všimla. „Je těžký, že?“
Shay těžce polkla. Nebylo jejím úmyslem nebo přáním poznat toho chlapce. Obzvláště pokud ho bude muset -
„Park!“ Chlapec se napnul směrem k travnaté a hrací ploše naproti v ulici. Ostatní děti si hrály, jejich matky je pozorovaly, jako by jejich potomci byli ty nejroztomilejší věci na zemi.
K Shayinu šoku ji nenaplnila nechuť tak, jak předpokládala. Naopak, chtěla se ke skupině přidat. Bylo to mimo její zkušenosti – a zájmy. To je šance být s dítětem o samotě. Ano, ale nemohla ho zabít tady, ne přede všemi. Myšlenka na jeho zabití začínala být hodně odpudivá. Hned jak se zotaví, její odstup – její svědomí – přejde, tím si byla jistá. Mezitím se bude držet role a posílí důvěru rodiny v ní.
„Vezmi ho na houpačky, jestli chceš“, navedla ji Harmony. „Damon a já tu zůstaneme. Vám dvěma to dá čas, abyste se seznámili.“
Shay vynutila úsměv a upravila si malého Damona na boku. „Pojďme si hrát, zatímco tvoje maminka a tatínek dojídají zmrzlinu.“ Vzpomněla si rozhlédnout se před tím, než přejde ulici – předstírat smrtelníka zahrnovalo tolik malých detailů – a zamířila k parku.
Dítě položilo svou teplou lepkavou ručku na její tvář, držící upřímně její pohled docela znervózňujícím způsobem, skoro jako jeho matka. „Dobrá Shay.“
Uniklo jí jemné zasmání. „Nepřeskakovala bych k závěrům.“
„Dobrá Shay.“
Ucukla, vzala jeho ruku do své a sundala ji. Nebyla dobrá. Vůbec. Byla monstrum toho nejhoršího druhu. Brzy, velice brzy, se o ní dítě dozví pravdu.
„Hej, Laredo, co si myslíš o Faithfullovic nové chůvě a nové obyvatelce Mysterie, Shay d´Mon?“
Quel se málem udusil lokem kafe, které se zrovna chystal polknout. „Cože?“
Jeanie, šerifka, se posadila na židličku vedle něj v kavárně. „Jo, naše malá plavkyně z fontány. Najatá. Včera. Dám si speciál, Elviro,“ zavolala na číšnici.
Quel vyprázdnil svůj hrneček a bouchnul s ním o pult. Popadl svůj klobouk a kabát a zamumlal: „Uvidíme se, šerifko.“
„Kam jdeš?“
„Jdu těm lidem promluvit do duše.“
„Harmony s Damonem? Oni vědí, co dělají.“
Odfrkl si. „Tak to nezní. Hele, najala jsi mě, abych dával pozor na místní, a to je to, co hodlám dělat.“
„Cením si toho, Laredo. Víš, že ano. Ale já si ji proklepla, a je čistá.“
„Tak čistá jako nezaměstnaná učitelka ze Středozápadu, která ničí sportovní auta, se zesnulými rodiči, hádám.“ Kdyby tohle řekla Shay sama, Quel by se jí vysmál, že lže. Ale ta žena nic neřekla. Jeanie tohle všechno našla, když projela Shayinu značku. „Jeden, dva sladké úsměvy, se sněhově čistým rejstříkem učitelky z mateřské školy a dostane práci jako chůva? Mají vůbec ponětí, kdo -  nebo co - může být?“
„Jak jsi řekl, učitelka z malého města bez poskvrny. Ani pokuta za rychlost. No, před úterkem.“
„Dala jsi jí pokutu? Dobře. Po tom všem je v tomhle městě spravedlnost.“
„Shay mi dluží veřejné práce namísto pokuty.“
„Nech mě hádat – v myčce aut.“ Quel hodil na pult dýško a zamířil k východu. „Teď, pokud mě omluvíš, musím navštívit Faithfullovic.“
„Nebo je to jen výmluva, abys mohl pozdravit slečnu d´Mon. Je toho víc než slabé elektrické výboje, které mezi vámi jiskří. Nejsem jediná, kdo si toho všiml.“
Quel se okamžitě zastavil, zády k šerifce. Elektrické výboje? Vytáhnul z kapsy párátko a vložil si ho mezi zuby. „Jediná věc, která mezi námi probíhá, je mé vyšetřování a nechuť slečny d´Mon.“
Pak zatlačil na točité dveře, vyšel na sluneční svit a mračil se. Odkdy byl takový zarytý lhář?
V domě, který reverendka Faithfullová sdílela se svým manželem Damonem, rázoval Quel kolem kuchyňského stolu, na kterém ležely brownies a mléko. Jeho boty klapaly na dřevěné podlaze. Jeho stříbrný náboji nabitý revolver se mu otíral o bok. „Reverendko Faitfullová.“
„Harmony,“ opravila ho se zářícím úsměvem.
„Harmony. Jeanie mi řekla, že uvažujete o tom, že najmete Shay d´Mon jako chůvu.“
„Už jsme ji najali.“
„Protože si myslíte, že má dobrou duši,“ řekl, skeptický k domnělému talentu reverendky jako věštkyně, který celé město bralo jako fakt, tedy kromě jeho. „Jak to víte tak jistě?“
„Je mojí prací vědět.“ Reverendka měla svůj výraz pastorky, kterým se k němu snažila dostat a přimět ho, aby se cítil vinný, že nikdy nevkročil do jejího kostela. Bylo to tak, že měl spíše více důvodů Boha vinit, než mu děkovat. A protože kostel byl na modlení a děkování, a ne na vyčítání, tak tam nikdy nebyl. Viděl to tak, že pro Něj zabíjel démony. To by mělo být dost. „A,“ začervenala se, „mohu vidět věci, které ostatní lidé nevidí, pane Laredo, tak jako vy můžete cítit démony. Shay má dobrou duši. Viděla jsem to. Cítila jsem to.“
„Je to démonský trik. To je to, co dělají. Vaše ostražitost polevuje a oni vás dostanou. Nebo v tomto případě vaše dítě.“
Promluvil její manžel. „Démoni mohou udělat spoustu věcí, jo, ale neumí vytvořit lidskou duši.“ Damon byl bývalý Vyšší Pán Démonů. Pokud někdo znal démony, pak to byl tento muž.
„Jediné, co vím, je, že jsem nikdy necítil nic tak mocného. Cokoli přišlo z těch hor, bylo zatraceně staré. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: dostat to z auta a zabít to před tím, než to zabije někoho z nás.“
Harmony nadzvedla obočí. „Jsem ráda, že jste si nejdříve prohlédl situaci.“
„To je právě to. Neudělal jsem to. Ve chvíli, kdy jsem se dostal do auta, už to nebylo cítit jako démon. A bylo to cítit jako něco, co jsem nikdy nepoznal.“ Ani démon, ani člověk.
Ale stoprocentní žena. Zatraceně sexy žena se všemi správnými křivkami a povahou. Nemohl přestat přemýšlet nad tím, jak se mohl ten pekelný puch dostat k tak žhavé malé věci plné nevinnosti, která se nehodila k vášni v jejích očích. Jeho pocity vždy vystřelily na nejvyšší obrátky, kdykoli se jejich oči setkaly. Nikdo se na něj nikdy nepodíval s takovým hladem a takovou touhou. I kdyby přiznala, že si ho s někým spletla, bylo to zatracené znervózňující. Zatraceně vzrušující. Laredo, soustřeď se. Musíš myslet svojí hlavou a ne svým penisem. Zatraceně. Odkdy začal mít problém oddělovat tyhle dvě věci? Celé to bylo naruby. On by celý popletený.
„Shay nemá žádnou ochranu, Quele, žádnou,“ ujistila ho Harmony a snažila se, aby změnil názor. „Můžu vidět skrz ni. Je v ní dobro. Je také zmatená, osamělá. Vystrašená.“
Pamatoval si Shayiny slzy. Jo, vypadaly zatraceně skutečně. Zatracené štěstí, že se vzpamatoval dříve, než jí je setřel hřbetem dlaně, tak jak chtěl. Zamračil se. Quel Laredo neutíral slzy. Nevěděl jak. Přesto ho nutila, aby se to naučil. Dostala se mu pod kůži, kůži tak tvrdou, že si dlouho myslel, že je neproniknutelná. Možná byla Shay anděl a on se mýlil. Možná, že se pohyboval kolem špatného typu žen tak dlouho, že nerozpoznal ten dobrý.
Quel vyhlédl z kuchyňského okna na zahradu, kde, jak mu řekli Harmony s Damonem, trávila čas Shay s chlapcem. Stáli u rybníka blízko stodoly a ona držela dítě v náručí a podávala mu kousky chleba, které házel kachnám. Vánek nadzvednul a rozcuchal její kudrliny okolo krku a brady. Najednou vypadala sladce a zranitelně, jako mladá matka. Byla tím monstrem, které si myslel, že najde ve sportovním autě? Žena s tváří anděla, tričkem anděla a ďáblem v očích. Damon a Harmony jí důvěřovali. Mýlil se, když on jí nevěřil?
Quel vydechnul a unaveně si promnul obličej. Neoholil se. Těžko spal. „Vím, co jsem tu noc cítil, Damone. Vím to jistě. Můj instinkt mi říká, že cokoli sešlo z kopce, neodešlo zpět a nezmizelo. Jo, možná že to není Shay, možná to vůbec není v Mysterii, ale nebudu ignorovat své instinkty. Jednou jsem to udělal a půlka mého konvoje to schytala v Iráku. Teď dávám pozor. Nenechávám klesnout svou ostražitost. Radím ti to samé.“
„Věřím instinktům své ženy. Tvé také beru na zřetel.“ Quel přikývl. Jeho pozornost byla opět odvedena ven, kde Shay objímala chlapce tak těsně, jako by byl její vlastní. Quel měl mlhavou vzpomínku jeho matky, jak ho takhle objímá, když byl malý, předtím, než odešla. Potom si nasadil divoký tvrdý krunýř, že jen pár se odvážilo přiblížit. Nikdy to nestálo za jejich čas. Ačkoli pokud by se snažili více, pokusili se více jak jednou, možná by je nechal se k němu přiblížit. Nikdo to neudělal. Nepotřeboval zbabělce ve svém životě, předtím ani teď. Přesto musel přemýšlet nad tím, o co přišel, když postrádal jemnost v životě.
S dítětem v náručí zmizela Shay za stodolou. Přešel přes něj mráz. Bylo to, jako by slunce zašlo za mraky. Zaťal pěsti, snažil se odolat chuti ji následovat – zachytit slunce. Nemožné, uvědomil si a sáhl po příležitosti – výmluvě - ji znovu vidět. Vidět touhu v jejích očích. Hej, tak byl měkký. A co? Žalujte ho. Pokud se mu líbilo, jak na něj hleděla žena, nemusel to nikdo vědět. „No, když tu teď zůstane, raději bych měl jít a představit se.“
Harmony se na něj zamračila. „Trvalo nám týdny, než jsme našli chůvu. Pokud ji vystrašíte, Laredo…“
„Budu hodný. Slibuji.“

Pár sedící u stolu nevypadal přesvědčeně. Zatraceně, jeho reputace byla horší, než si myslel. Nikdo, ani reverendka, ho nechtěla v blízkosti té ženy. „Budu hodný. Vím jak.“ Nebyl tak zkušený. To ale nikdo nepotřeboval vědět. Mezitím nebude na škodu poznat slečnu d´Mon trošku líp, anděl… nebo ne.

11 komentářů: