Ráno,
když byla Shay propuštěna z nemocnice, Quel splýval s davem, který se
shromáždil na náměstí kvůli každotýdenním farmářským trhům. Koupil si jablko od
prodejce a opřel se o světlou poštovní schránku, kousal do ovoce, zatímco
pozoroval rodinu Faithfullových: Harmony, Damona a jejich chlapce. Pár
vyzvednul Shay hned v ten okamžik, co ji propustili. Teď po tom, co ji
vzali na oběd, ji provázeli a představovali místním obyvatelům, kteří nebyli
svědky jejího famózního příjezdu.
Vycházeli
ze zmrzlinářství. Shay přejížděla jazykem okolo zmrzliny. Byl to jen zatracený
zmrzlinový kornout, ale ta ženská věnovala celou svou pozornost do ochutnávání…
olizování… vychutnávání. Bylo to pravděpodobně po tisící, co jedla zmrzlinu,
ale udělala to tak, že to vypadalo, jako by to bylo poprvé a že je to ta
nejlepší věc, kterou kdy ochutnala. Nadával a přinutil své oči odtrhnout od
těch úst. Včera večer po nehodě ji chtěl jen oživit, ale nemohl zapomenout na
způsob, jakým byly ty rty cítit. Byla oblečena do toho samého oblečení. Vyprané
jí sedělo lépe na tom pevném, opáleném, malém těle. „Anděl“, zamumlal a zavrtěl
hlavou, když četl nápis na jejím zatraceném růžovém tričku. „Uvidíme…“
Jako
by vycítila jeho pohled, Shay se otočila jeho směrem. Quel se dotknul okraje
klobouku a kývnul. Jo, zlatíčko, nespouštím tě z očí. A bylo to tu zase,
vždy ten pohled překvapení pronásledovaný smutkem a neomylnou vášní. Jako
minulou noc ho to dostalo, a jemu se to nelíbilo, ani trošku. Kdyby to nevěděl
lépe, řekl by, že jí scházel. Ale zatraceně, ona ho neznala – a pravděpodobně
ani nechtěla, na základě jeho počtu žen. Asi jí připomínal někoho, kdo jí
ublížil. Nebo jeho malý „anděl“ ublížil tomu muži. Pak byla Faithfullovými
odvedena, aniž by se podívala jeho směrem. Quel se upřeně zahleděl a začichal.
Jedno ochutnání vzduchu přineslo její nezaměnitelnou vůni.
Ne,
trval na svém tvrdohlavě. Démon.
Kravina. Kousnul si jablka a mračil se, když žvýkal.
Ucítil tu démonku ve vteřině, kdy se objevila na kopci. Pokud to nebyla Shay,
tak se někde nějak ten démon s ní vyměnil a udělal z ní návnadu. Vše,
co mohl dělat, bylo vyčkávat, až udělá chybu.
„Vezmi
ho,“ řekla Harmony a předala jí kroutící se malého chlapce do náruče a odvedla
tak Shayinu pozornost od tajemného lovce démonů, který je sledoval při jejich
procházce městem. Kdyby tak mohl Quel Laredo odejít a přestat jí připomínat, co
ve skutečnosti byla – a čím nikdy nemohla být.
Podivně
Shay vyvažovala kroutící se váhu v náručí. Satanovy kameny – tady byla,
předstírala, že byla chůva, a přitom nikdy předtím nedržela dítě. Nikdy
nechtěla. Harmony, díky Temnému Pánu, nevypadala, že by si toho všimla. „Je
těžký, že?“
Shay
těžce polkla. Nebylo jejím úmyslem nebo přáním poznat toho chlapce. Obzvláště
pokud ho bude muset -
„Park!“
Chlapec se napnul směrem k travnaté a hrací ploše naproti v ulici.
Ostatní děti si hrály, jejich matky je pozorovaly, jako by jejich potomci byli
ty nejroztomilejší věci na zemi.
K Shayinu
šoku ji nenaplnila nechuť tak, jak předpokládala. Naopak, chtěla se ke skupině
přidat. Bylo to mimo její zkušenosti – a zájmy. To je šance být s dítětem
o samotě. Ano, ale nemohla ho zabít tady, ne přede všemi. Myšlenka na jeho
zabití začínala být hodně odpudivá. Hned jak se zotaví, její odstup – její
svědomí – přejde, tím si byla jistá. Mezitím se bude držet role a posílí důvěru
rodiny v ní.
„Vezmi
ho na houpačky, jestli chceš“, navedla ji Harmony. „Damon a já tu zůstaneme.
Vám dvěma to dá čas, abyste se seznámili.“
Shay
vynutila úsměv a upravila si malého Damona na boku. „Pojďme si hrát, zatímco
tvoje maminka a tatínek dojídají zmrzlinu.“ Vzpomněla si rozhlédnout se před
tím, než přejde ulici – předstírat smrtelníka zahrnovalo tolik malých detailů –
a zamířila k parku.
Dítě
položilo svou teplou lepkavou ručku na její tvář, držící upřímně její pohled
docela znervózňujícím způsobem, skoro jako jeho matka. „Dobrá Shay.“
Uniklo
jí jemné zasmání. „Nepřeskakovala bych k závěrům.“
„Dobrá
Shay.“
Ucukla, vzala jeho ruku do své a sundala ji. Nebyla
dobrá. Vůbec. Byla monstrum toho nejhoršího druhu. Brzy, velice brzy, se o ní dítě
dozví pravdu.
„Hej,
Laredo, co si myslíš o Faithfullovic nové chůvě a nové obyvatelce Mysterie,
Shay d´Mon?“
Quel
se málem udusil lokem kafe, které se zrovna chystal polknout. „Cože?“
Jeanie,
šerifka, se posadila na židličku vedle něj v kavárně. „Jo, naše malá
plavkyně z fontány. Najatá. Včera. Dám si speciál, Elviro,“ zavolala na číšnici.
Quel
vyprázdnil svůj hrneček a bouchnul s ním o pult. Popadl svůj klobouk a
kabát a zamumlal: „Uvidíme se, šerifko.“
„Kam
jdeš?“
„Jdu
těm lidem promluvit do duše.“
„Harmony
s Damonem? Oni vědí, co dělají.“
Odfrkl
si. „Tak to nezní. Hele, najala jsi mě, abych dával pozor na místní, a to je
to, co hodlám dělat.“
„Cením
si toho, Laredo. Víš, že ano. Ale já si ji proklepla, a je čistá.“
„Tak
čistá jako nezaměstnaná učitelka ze Středozápadu, která ničí sportovní auta, se
zesnulými rodiči, hádám.“ Kdyby tohle řekla Shay sama, Quel by se jí vysmál, že
lže. Ale ta žena nic neřekla. Jeanie tohle všechno našla, když projela Shayinu
značku. „Jeden, dva sladké úsměvy, se sněhově čistým rejstříkem učitelky
z mateřské školy a dostane práci jako chůva? Mají vůbec ponětí, kdo - nebo co - může být?“
„Jak
jsi řekl, učitelka z malého města bez poskvrny. Ani pokuta za rychlost.
No, před úterkem.“
„Dala
jsi jí pokutu? Dobře. Po tom všem je v tomhle městě spravedlnost.“
„Shay
mi dluží veřejné práce namísto pokuty.“
„Nech
mě hádat – v myčce aut.“ Quel hodil na pult dýško a zamířil
k východu. „Teď, pokud mě omluvíš, musím navštívit Faithfullovic.“
„Nebo
je to jen výmluva, abys mohl pozdravit slečnu d´Mon. Je toho víc než slabé
elektrické výboje, které mezi vámi jiskří. Nejsem jediná, kdo si toho všiml.“
Quel
se okamžitě zastavil, zády k šerifce. Elektrické výboje? Vytáhnul
z kapsy párátko a vložil si ho mezi zuby. „Jediná věc, která mezi námi
probíhá, je mé vyšetřování a nechuť slečny d´Mon.“
Pak zatlačil na točité dveře, vyšel na sluneční svit a
mračil se. Odkdy byl takový zarytý lhář?
V domě,
který reverendka Faithfullová sdílela se svým manželem Damonem, rázoval Quel
kolem kuchyňského stolu, na kterém ležely brownies a mléko. Jeho boty klapaly
na dřevěné podlaze. Jeho stříbrný náboji nabitý revolver se mu otíral o bok.
„Reverendko Faitfullová.“
„Harmony,“
opravila ho se zářícím úsměvem.
„Harmony.
Jeanie mi řekla, že uvažujete o tom, že najmete Shay d´Mon jako chůvu.“
„Už
jsme ji najali.“
„Protože
si myslíte, že má dobrou duši,“ řekl, skeptický k domnělému talentu
reverendky jako věštkyně, který celé město bralo jako fakt, tedy kromě jeho.
„Jak to víte tak jistě?“
„Je
mojí prací vědět.“ Reverendka měla svůj výraz pastorky, kterým se k němu
snažila dostat a přimět ho, aby se cítil vinný, že nikdy nevkročil do jejího
kostela. Bylo to tak, že měl spíše více důvodů Boha vinit, než mu děkovat. A
protože kostel byl na modlení a děkování, a ne na vyčítání, tak tam nikdy
nebyl. Viděl to tak, že pro Něj zabíjel démony. To by mělo být dost. „A,“
začervenala se, „mohu vidět věci, které ostatní lidé nevidí, pane Laredo, tak
jako vy můžete cítit démony. Shay má dobrou duši. Viděla jsem to. Cítila jsem
to.“
„Je
to démonský trik. To je to, co dělají. Vaše ostražitost polevuje a oni vás
dostanou. Nebo v tomto případě vaše dítě.“
Promluvil
její manžel. „Démoni mohou udělat spoustu věcí, jo, ale neumí vytvořit lidskou
duši.“ Damon byl bývalý Vyšší Pán Démonů. Pokud někdo znal démony, pak to byl
tento muž.
„Jediné,
co vím, je, že jsem nikdy necítil nic tak mocného. Cokoli přišlo z těch
hor, bylo zatraceně staré. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: dostat to
z auta a zabít to před tím, než to zabije někoho z nás.“
Harmony
nadzvedla obočí. „Jsem ráda, že jste si nejdříve prohlédl situaci.“
„To
je právě to. Neudělal jsem to. Ve chvíli, kdy jsem se dostal do auta, už
to nebylo cítit jako démon. A bylo to cítit jako něco, co jsem nikdy nepoznal.“
Ani démon, ani člověk.
Ale
stoprocentní žena. Zatraceně sexy žena se všemi správnými křivkami a povahou.
Nemohl přestat přemýšlet nad tím, jak se mohl ten pekelný puch dostat
k tak žhavé malé věci plné nevinnosti, která se nehodila k vášni
v jejích očích. Jeho pocity vždy vystřelily na nejvyšší obrátky, kdykoli
se jejich oči setkaly. Nikdo se na něj nikdy nepodíval s takovým hladem a
takovou touhou. I kdyby přiznala, že si ho s někým spletla, bylo to
zatracené znervózňující. Zatraceně vzrušující. Laredo, soustřeď se. Musíš
myslet svojí hlavou a ne svým penisem. Zatraceně. Odkdy začal mít problém
oddělovat tyhle dvě věci? Celé to bylo naruby. On by celý popletený.
„Shay
nemá žádnou ochranu, Quele, žádnou,“ ujistila ho Harmony a snažila se, aby
změnil názor. „Můžu vidět skrz ni. Je v ní dobro. Je také zmatená,
osamělá. Vystrašená.“
Pamatoval
si Shayiny slzy. Jo, vypadaly zatraceně skutečně. Zatracené štěstí, že se
vzpamatoval dříve, než jí je setřel hřbetem dlaně, tak jak chtěl. Zamračil se.
Quel Laredo neutíral slzy. Nevěděl jak. Přesto ho nutila, aby se to naučil.
Dostala se mu pod kůži, kůži tak tvrdou, že si dlouho myslel, že je neproniknutelná.
Možná byla Shay anděl a on se mýlil. Možná, že se pohyboval kolem špatného typu
žen tak dlouho, že nerozpoznal ten dobrý.
Quel
vyhlédl z kuchyňského okna na zahradu, kde, jak mu řekli Harmony
s Damonem, trávila čas Shay s chlapcem. Stáli u rybníka blízko
stodoly a ona držela dítě v náručí a podávala mu kousky chleba, které
házel kachnám. Vánek nadzvednul a rozcuchal její kudrliny okolo krku a brady.
Najednou vypadala sladce a zranitelně, jako mladá matka. Byla tím monstrem,
které si myslel, že najde ve sportovním autě? Žena s tváří anděla, tričkem
anděla a ďáblem v očích. Damon a Harmony jí důvěřovali. Mýlil se, když on
jí nevěřil?
Quel
vydechnul a unaveně si promnul obličej. Neoholil se. Těžko spal. „Vím, co jsem
tu noc cítil, Damone. Vím to jistě. Můj instinkt mi říká, že cokoli sešlo
z kopce, neodešlo zpět a nezmizelo. Jo, možná že to není Shay, možná to
vůbec není v Mysterii, ale nebudu ignorovat své instinkty. Jednou jsem to
udělal a půlka mého konvoje to schytala v Iráku. Teď dávám pozor.
Nenechávám klesnout svou ostražitost. Radím ti to samé.“
„Věřím
instinktům své ženy. Tvé také beru na zřetel.“ Quel přikývl. Jeho pozornost
byla opět odvedena ven, kde Shay objímala chlapce tak těsně, jako by byl její
vlastní. Quel měl mlhavou vzpomínku jeho matky, jak ho takhle objímá, když byl
malý, předtím, než odešla. Potom si nasadil divoký tvrdý krunýř, že jen pár se
odvážilo přiblížit. Nikdy to nestálo za jejich čas. Ačkoli pokud by se snažili
více, pokusili se více jak jednou, možná by je nechal se k němu přiblížit.
Nikdo to neudělal. Nepotřeboval zbabělce ve svém životě, předtím ani teď.
Přesto musel přemýšlet nad tím, o co přišel, když postrádal jemnost v životě.
S dítětem
v náručí zmizela Shay za stodolou. Přešel přes něj mráz. Bylo to, jako by
slunce zašlo za mraky. Zaťal pěsti, snažil se odolat chuti ji následovat –
zachytit slunce. Nemožné, uvědomil si a sáhl po příležitosti – výmluvě - ji
znovu vidět. Vidět touhu v jejích očích. Hej, tak byl měkký. A co? Žalujte
ho. Pokud se mu líbilo, jak na něj hleděla žena, nemusel to nikdo vědět. „No,
když tu teď zůstane, raději bych měl jít a představit se.“
Harmony
se na něj zamračila. „Trvalo nám týdny, než jsme našli chůvu. Pokud ji
vystrašíte, Laredo…“
„Budu
hodný. Slibuji.“
Pár
sedící u stolu nevypadal přesvědčeně. Zatraceně, jeho reputace byla horší, než
si myslel. Nikdo, ani reverendka, ho nechtěla v blízkosti té ženy. „Budu
hodný. Vím jak.“ Nebyl tak zkušený. To ale nikdo nepotřeboval vědět. Mezitím
nebude na škodu poznat slečnu d´Mon trošku líp, anděl… nebo ne.
Děkuji :)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za další kaitolu!!
OdpovědětVymazatDěkuji.
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatDíky :)
OdpovědětVymazatDiky za preklad :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za novou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji. Těším se na pokračování.
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad... :-);-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc.
OdpovědětVymazatVdaka za pokracovanie. GabiM
OdpovědětVymazat