sobota 24. září 2016

Chůva z pekla - Kapitola 3


Satanovy kameny! V jedné chvíli se Shay snaží vyhnout něčemu, co vypadá jako smečka psů, a v další je po krk ponořená v ledové vodě, která smrdí jako zatuchlý rybník. Její nohy byly skřípnuté pomačkaným předkem auta, zatímco zbytek jejího těla byl stlačován něčím, co vypadalo jako obří balón.

Zatracené airbagy. Bezpečnostní systémy byly pro zbabělce a smrtelníky s omezeným životem.
Zabralo to pár sekund, než si uvědomila, že voda stoupala – a stoupala rychle. Bublala přes její hrudník až k jejím ramenům a blížila se k jejímu krku. Nemohla se uvolnit, její nohy byly příliš těsně zaklíněné. Její ruce hledaly něco, čeho by se mohla chytnout, mlátily a stříkaly. Pekelné zvony, cítila se jako pstruh na suchu.
Spíš jako piraňa na vzduchu. Byla tak naštvaná – sama na sebe. Měla ráda pozornost – vlastně ji zbožňovala – ale ne zas až tak tolik pozornosti. Ta rána musela vzbudit každého ve městě a přimět je, aby si na ni dávali pozor. Byla cizinec na tajné misi. Získej si jejich důvěru, radil jí Lucifer. Eskapády jako tahle jí moc nepomůžou dostat se blíž k dítěti.
Stoupající voda dosáhla už k bradě. Shay vyprskla a nadávala. Místo toho, aby propadla panice, následovala novou a všeobsahující tendenci – vůli přežít – a snažila si proškrábat cestu skrz airbag.
Něco narazilo venku do auta. Stín postavy se pohyboval před zakrytým sklem. „Tady,“ zavolala. Ohně pekelné, tady. Nikdy nebyla šťastnější, že vidí smrtelníka, hloupého nesobeckého člověka, který jí přišel pomoci. Nemohla si dovolit utopit se.
Pokud zničí tohle tělo, musí se vrátit do Pekla a dostat nové a začít znova od začátku. Co by si o tom myslel Temný Pán? Nic moc. Mohla si ho teď představit, jak přechází a plivá vztekem. Neuplynul ještě ani den jejího úkolu a ona už zakolísala. „Já tě vymažu, vymýtím, vykopnu – na celou věčnost!“
Člověk tahal teď za dveře, několik centimetrů daleko. Prosím, pomyslela si. Prosím? Odkdy Shay prosila o cokoli – a kohokoli?
„Přestaň s tím, Shay,“ zamumlala si skrz zaťaté zuby. Bývala vynalézavá. Snažila se sama dosáhnout na otevírání dveří, ale její nohy byly uvězněné a nedovolily jí se natáhnout dost daleko.
Naléhavost přežít se zvětšovala, naplnila její hruď a rostla s každým tlukotem jejího srdce, jako by byla skutečně naživu a nepředstírala to. Dlouho čekala na to, aby věděla, jaké je to cítit. Teď by si přála, aby to nikdy nepocítila.
Oh, jak si přála opak. Za celá staletí se jen zlehka dotknula pocitu, jaké to je být naživu, jaké to je cítit, vždy chtěla hlubší emoce, toužila po tom, ale byla neschopna překročit hranici, která oddělovala to, co ve skutečnosti byla a co si tajně přála být. Vždy Lucifer přišel na to, co milovala ze všeho nejvíc, a vzal jí to: Circus Maximus a závodění s vozy, mazlení se v kožešinách se Swiftem Riverem během ledových, hvězdami naplněných nocích. Vzal jí je všechny. Břitkost ztráty bodala hluboko – ta, kterou cítila, a ta, kterou způsobila.
Způsobila mnoho bolesti. Nikdy předtím se o to nestarala. Teď poznání jejích činů bolelo způsobem, o kterém si myslela, že je nepředstavitelný. Litovala nejen svých nedávných zlých skutků, ale i každého ďábelského aktu, který kdy vykonala.
Neměla jsi posílat ty sirotky na jednosměrnou cestu na moře. Nebo svést Aquila den poté, co mu jeho žena řekla, že budou mít další dítě.
Dokonce litovala, že ukradla to červené sportovní auto a rozbila ho. Lítost a stud ji naplňovaly, dusily ji. Omlouvám se… Opravdu se omlouvám.
Byla ďábel. Zasloužila si zemřít.
Ne, jen živé bytosti umíraly. Monstra jako ty přestávala existovat.
Shay zvednula bradu a ukradla si poslední nádech před tím, než ji voda pohltila, rostoucí přes úroveň jejích očí, jejího čela, až byla nakonec ponořená celá. Za chvíli se probudí zpět v Pekle s Luciferem, který ji nakope do zadku.
Místo toho ji nadzvednula bílá poduška, něco, co si pamatovala, že nezažila po svých předchozích nehodách. Přešla z akutní lítosti do úplné vyrovnanosti a nezpochybňovala to. Volant jí vyklouznul z rukou, ale nějakých způsobem věděla, že bude v pořádku. Pocit důvěry byl instinktivní, všezahrnující. Poprvé ve svém životě cítila mír.
Už nebyla tma. Shay se udiveně rozhlédla. Louka pokrytá nekonečným jemným sněhem ji obklopovala… tak bílým, tak krásným. A tam, přes cestu, čekal Swift River, oblečený v kožešinách, jeho vlasy vlály ve větru, který nemohla cítit. Otevřel náruč. Usmívala se a vykročila k němu.
„Zatraceně, dýchej!“
Realita se vrátila jako pomíchané střípky. Někdo jí tlačí na hruď. Teplá ústa překryla ta její. Vzduch rozpínal její plíce. Vůně potu a kůže, prachu a muže naplnila její nos. Pak začala kašlat, její plíce byly jako v ohni. Další záblesk: její oči se otevřely, obličej se vznášel centimetry od jejího. „Už bylo načase,“ zamumlal mužský hlas. Podpíral její hlavu rukou, aby neležela na zemi. Poblíž byla cítit voda, mlžící, zurčící, utěšující oproti té agónii bušící uvnitř její lebky. „Myslel jsem si, že budu muset zavolat koronera,“ zavrčel. „Ušetřila jste mě potíží, ale nechápejte mě špatně, dámo, stále jste pro mě trnem v patě.“
Její vidění se zaostřilo a obličej byl jasný: pohledný, s ostrými hranami a očima tak modrýma, že bolelo do nich hledět. Barva chladné, hluboké vody, z níž všichni prosili o prozkoumání jejich bezedných hlubin. Znala ten obličej a ty oči. „Swift Rivere…“
„Rivere?“ (pozn. překladatele – river znamená řeka) Jeho smích byl rychlý a výsměšný. „Přistála jste v zatracené fontáně.“
Snažila se pochopit jeho moderní řeč. A jeho očividný vztek. „Co se stalo se sněhem?“ Její řeč jí zněla trošku nezřetelně. „S tím krásným bílým sněhem…“
Zamumlal něco, co znělo jako zuřivá nadávka. „Zatraceně mi nepadejte do hypotermického šoku. To by mě fakt naštvalo. Tady, oblečte si to.“ Byla malátná jako hadr, jak do ní strkal a zabaloval ji jemně do kabátu – jeho kabátu. Tehdy si uvědomila, že se třese a drkotá zuby.
„Už je to tak dlouho.“ Ponořila se do pohledu na muže, o kterém si myslela, že ho už nikdy neuvidí. Století nevymazala vzpomínku na jeho oči, které mohly ztmavnout vášní nebo zářit inteligencí, krutostí nebo uličnictvím. Lucifer mi tě vzal. Donutil mě ti ublížit. Jak mohla udělat to, co provedla? Její krk bolel. Slzy naplnily její oči. Skutečné slzy, ne ty, které uměla tak dobře simulovat. „Vytvořila jsem lavinu,“ přiznala šeptem. „Pohřbila jsem tě. Zničila osadu.“
Swift River se naklonil dopředu. Políbí ji, pomyslela si. Hladověla po dotyku jeho rtů. Její celé bolavé tělo se vzepjalo a šla mu naproti.
Nepolíbil ji. Dokonce se jí ani nedotknul. Očuchal ji, jako by zkoušel její vůni.
„Líbí se mi, jak voníš, ženo,“ říkával jí. Říkal jí spoustu věcí. „Miluji tě,“ i když tuhle myšlenku zaklínila do jeho mysli. Přesto část jí doufala, že to mohl myslet vážně.
Přejela prsty přes jeho teplou čelist. „Je mi to líto…“
Povzdechnul si, vzal ji za ruku a sundal ji ze své tváře. Na vteřinu si myslela, že zahlédla jemnější výraz na jeho tváři; pak promluvil a zničil tu iluzi. „Taky by mi to bylo líto, dámo. Někdo bude hodně naštvanej, že jste mu zničila jeho krásné Porshe.“
Sirény zazněly v dálce probodávající její hlavu bolestí a vrátily ji zpět k jejím smyslům. Sníh byl pryč. Lidi se shromáždili kolem a povídali si tichými obavami naplněnými hlasy. Muž klečící vedle ní nebyl Swift River, ačkoli podobnost byla veliká. Tohle nebyla doba ledová, tohle byla Mysteria, a tento naštvaný, moderní muž nebyl její milenec. Ani trošku. Touhle dobou by ji měl Swift River nahou a pod kožešinou, žhavá kůže, chladné noci. Blaho.
Modrooký cizinec si ji prohlížel se zvědavým výrazem ve tváři. Posunul svou váhu, jeho boty zaskřípaly, jeho upřené oči ztmavly. Uhádnul směr jejích myšlenek?
„Myslela jsem, že jste někdo jiný,“ vysvětlila.
Znovu přičichnul ke vzduchu. „To z nás dělá dva, srdíčko.“
Srdíčko. Projev lásky, ale vyřčen bez očividného citu.
Miluješ mě. Zbožňuješ mě. Umístila tu myšlenku do jeho mysli. Raději by čelila culícímu se milujícímu otroku než lhostejnosti toho muže. Jeho výraz se ale nezměnil.
Co, byl snad imunní proti jejím silám přesvědčování? Nevycítila v něm temné síly. Netopýří prevít, necítila vůbec nic. Něco nebylo v pořádku. Ne jednoduchý pohled kolem sebe ji upozornil na rostoucí dav. Proč vlastně byla pořád ve světě lidí? Nedávalo to smysl. Zemřela – nebo přinejmenším zažila démónní verzi umírání. Tedy kromě té strašidelné vidiny sněhu a bílého světla kolem.
Bylo to tak krásné.
Shay maličko zatřásla hlavou. Chyba – ostrá bolest ji málem oslepila. Zakňučela. Možná byla zpět v Pekle a Lucifer si s ní pohrával, pokoušel ji obrázky jejího milence z doby ledové. Více než kterémukoli jinému démonovi se Luciferovi líbilo ji mučit. Časem se naučila neukazovat zájem o nic – nebo o nikoho – protože ji přinutil, aby se jich vzdala.
Modrooký muž se postavil, jak zastavila ambulance. Práskly dveře. Muž s rozcuchanými hnědými vlasy a brýlemi, pomačkanou košilí a uvolněnou kravatou si loktem prorazil cestu k místu, kde ležela na chodníku.
„Jsem doktor Fogg,“ pozdravil. Okamžitě vzal do ruky baterku a posvítil jí s ní do očí. Reptající se snažila otočit, ale on ji nenechal. Kdyby nebyla tak moc zraněná, zvednula by se a opustila by místo a nechala ho tak praktikovat svou lidskou medicínu na někom jiném.
Modrooký muž sledoval každý doktorův pohyb – a její. Jeho pohled byl přímý, nekolísající. Kulovnice visela z jedné jeho ruky. „Raději se na ni dobře podívejte, doktore. Mumlala nesmysly. Myslí si, že sněží.“
Mumlá nesmysly? Cucej žábu, smrtelníku. Střelila po něm pohledem, ale to přimělo její hlavu se točit. Vypadal, že si toho všimnul, jeho ústa se v koutcích jemně zvedla v pobavení, skoro jako by ji provokoval naschvál. Pak vystřízlivěl, čichal a mračil se. Byla v pokušení vykouzlit nějaký exotický parfém – Egypťané v jejich výrobě byli dobří – ale nechtěla přitahovat pozornost ke své identitě. Byla tady v utajení.
Tmavovlasá žena mající na sobě khaki uniformu a hvězdu připnutou na hrudi se zjevila a psala si poznámky do bloku. Měla hezký obličej a chlapecký vzhled. „Šerifko,“ řekl modrooký muž a přikývnul.
„Laredo,“ pozdravilo ho zpět. Obhlížela si Porshe, jehož přední část byla ponořená ve fontáně, a věnovala jí rozčilený pohled. „Ponořený do mrtva opilcem na dně. Teď, tahle novinka je na mě.“
„Nejsem opilá,“ řekla Shay.
„Sjetá, tedy.“
„Ne.“
Šerifka si krátce odfrkla. „Slečno, jak rychle jste jela? Byl tu nějaký důvod, proč jste tak pospíchala?“
Doktor si sundal brýle, aby se na šerifku zamračil. „Je v šoku a pravděpodobně trpí zmateností. Šetřete si své tvrdé taktiky. V nemocnici jí uděláme krevní test. Mezitím žádné další otázky, dokud nebude stabilizovaná.“
To Shay vyhovovalo. S její silou přesvědčování očividně na bodu mrazu by byla nucena vymyslet nějakou historku. Smrtelníci byli většinou docela chytří, neuvěřili by jen tak něčemu. Cokoli, s čím přijde, musí být přesvědčivé.
„Můžete se dotknout ukazováčkem pravé ruky svého nosu?“ požádal doktor.
„Samozřejmě.“ Shayin prst přistál na jejím horním rtu.
„To musí být ten alkohol, který nepije, nebo drogy, které nebere,“ zamumlala šerifka.
Modré oči – Laredo – se zasmál. Shayin hněv vařil. Nikdo se jí nebude vysmívat. Ukáže mu důsledky jeho chyby. Padni na kolena a pofňukávej, až budeš prosit o odpuštění. Mrkla, umisťujíc myšlenku. Nic. Vypařilo se to z jeho mysli. Zuřící se otočila k šerifce. Strašlivě tě svědí mezi nohama.
Žena pokračovala v psaní svých poznámek do svého notesu. Shay pocítila první záchvěv strachu. Co se stalo s jejími silami? Cítila se dezorientovaná a bezbranná, jako gladiátor, který stojí uprostřed arény a právě si uvědomil, že si zapomněl své zbraně.
„Hej, Laredo,“ řekla šerifka. „Doktor Fogg říkal, že jsi ji vytáhl z toho vraku a resuscitoval ji. To je hrdinský čin.“ Laredo se zatřásl po komplimentu šerifky. „Jen děláš svou práci, já vím. Považuj mě za ohromenou. Když jsem najala lovce démonů, myslela jsem si, že dostávám zabijáka, a ne záchranáře.“
Shayin pohled přelétl zpět k Laredovi. Satanovy kameny! On byl lovec démonů? Jak ho mohla nechat se přiblížit tak blízko k ní, aniž by vycítila, co byl? Pak jí došlo, že ani on nepoznal, co byla ona. Kdyby ano, tak by ji zabil, a ne zachránil.
Ale nebyl úplně mimo. Choval se podezřívavě, ale ne úplně – ale pro lovce démonů by měl být její typ démona očividný. Bylo jasné, že něco neutralizovalo její temné síly.
„Přistála jste v zatracené fontáně.“
Vybavila si Laredova slova s náhlým neklidem. Lucifer ji varoval, aby se vyhýbala mysterijské fontáně přání. To bylo proč. Ta „zatracená fontána“ jí sebrala síly a udělala ji bezmocnou. No, pokud tedy ne úplně bezmocnou, tak velice lidskou.
Lidskou… Něco uvnitř ní poskočilo při té myšlence. Nefantazírovala snad celou svou existenci o tom, jaké to je být člověkem? Smrtelníkem? Nehladověla po skutečných emocích, o poznání, jaké to je kráčet po konečné cestě osudu, pod neustálou hrozbou smrti? Jak osvěžující to bylo předstírat, ale skutečnost byla úplně jiná věc. Ta zranitelnost byla dechberoucí.
Děsivá.
A že všeho nejvíc… konečná.
„Já tě najdu a ukončím tě.“ Luciferova hrozba zastavila její hloupé snění a přivedla ji zpět ke smyslům. „Nemůžeš se schovat.“ Panika nahradila její vyrovnanost, zhoršující tak její příliš lidskou bolest hlavy. Tento stav by měl být raději přechodný, nebo byla historií. Doslova. Jak mohla dokončit svůj úkol, pokud by byla slabá a měla – zděsila se – emoce? Pekelné zvony, jen před chvílí mumlala, myslíc si, že Laredo je Swift River. Ugh – jak slabé! Jak lidské! I teď její srdce – nebo to, co nahrazovalo srdce – pokaždé poskočilo, když se jejich oči setkaly. Což bylo zatracené pokaždé, když se podívala jeho směrem.
I když vytvářela myšlenku, Laredo ji sledoval, tvrdě – a ne proto, že by jeho srdce poskakovalo (nebo jakákoli jeho část), když se na ni podívá, to by se vsadila. Chtěl ji zabít, ne políbit, a nezaváhal by, pokud by mu naznačila, že je démon. V jejím slabém stavu by mohl velice rychle dokončit práci.
Žena se prosmýkla mezi lidmi, kteří ji obklopovali. „Ahoj, zlato.“ Žena si sedla na bobek vedle Shay a vzala ji za ruku. Měla krémově hnědé oči, černé kudrnaté vlasy s odlesky měděné barvy a úsměv, který by roztál ledovec. „Jsem Harmony Faithfullyová. Jak můžu pomoc?“
Shayin smutek zmizel. Harmony Faithfullyová. Matka dítěte, které chtěl Lucifer odstranit, vešla přímo do její cesty. Jaký zásah ďábelského osudu, pomyslela si s jemným úsměvem. Najednou věci nebyly tak pochmurné, jak se zdály. „Už jste pomohla, reverendko. Víc, než si myslíte.“ Přesto myšlenka na to, že by ublížila Harmony nebo někomu jinému stojícímu kolem, se jí dělalo zle od žaludku.
Hned jak se dostane od fontány, tak bude v pořádku. Ráno bude schopna zahájit svůj úkol.
Když doktor kontroloval Shayin tlak a další vitální funkce, Harmony vytáhla mobil. „Je někdo, komu můžu zavolat? Tvojí rodině? Manželovi?“
Při zmínce o manželovi Shay cítila, jak Laredův pohled ztvrdnul. Žárlivý, že by? Ignorovala ho a snažila se vypadat smutně, když zavrtěla hlavou. Potřebovala použít celé své bytí a umění lhaní na to, aby přesvědčila Harmony, aby jí věřila kolem dítěte. Z té myšlenky se jí udělalo zle a vyschlo jí v ústech.
Před tím, než měla šanci odpovědět, vrátila se šerifka. „Nechávám zkontrolovat vaše poznávací značku, slečno Shay D´Mon.“ Shay se přikrčila při příjmení, které si zvolila. Předtím to vypadalo jako dobrý nápad. Teď toho litovala. Laredův podezřívavý pohled byl divoký. Nechtěla, aby si ji ten muž nějak spojoval s podsvětím, a to hlavně, když neměla své schopnosti. „Vaše záznamy jsou čisté. Nic na vás nemám. Přesto, tady je vaše auto, které plave v naší fontáně. Co jste dělala? Usnula za volantem?“
Její pohled střelil k Harmony. Nemohla dopustit, aby si ta žena myslela, že je nezodpovědná. Jsem tvrdě pracující, upřímná. Jsem perfektní žena, které můžeš věřit se svým synem. Mrkla a umístila tak myšlenku do Harmoniny mysli. Reverendčin výraz zůstal úplně stejný. Hadí dech! Bez jejích legendárních sil mentálního přesvědčování musela spoléhat na svůj rozum. Byla si jistá, že jej má, jen na něm nebyla závislá.
„Ó, zlato. Všechno bude v pořádku.“ Harmony ji vzala za ruku a stiskla ji. Její pohled zintenzivněl, jak držela Shayiny prsty a vytvářela tím pocit, že reverendka věděla víc, než jí dovolila. Shayin instinkt jí velel ruku stáhnout, ale na pohledu Harmony bylo něco, co udrželo Shay na místě. V jejím pohledu se cítila akceptovaná, že jí bylo odpuštěno, že byla dobrá. Ano, dobrá! V tom bezdechém momentě, který se zdál, že neskončí, se Shay necítila být ďáblem.
Žádným monstrem.
Pak Harmony poplácala její ruku a přerušila tak kouzlo. Její oči byly vlhké; lesk potu se třpytil na jejím čele. Vypadala skoro tak nervózní, jako Shay. „Máš duši,“ zamumlala. „Dobrou a sladkou duši.“
Shay zakryla zděšený výdech falešným záchvatem kašle.
„Nechte ji být, reverendko Faithfullová,“ řekl doktor Fogg. „Tato mladá žena potřebuje odpočívat. Je v šoku.“
Pokud nebyla v šoku předtím, tak teď určitě byla. Shay doufala, že Lucifer v tuhle chvíli neposlouchal. Vadnoucí bradavice, duši! A ne jen tak ledajakou duši, ale „dobrou a sladkou“. Netopýří prevít! Doufala, že tenhle stav není trvalý, ale jen trikem fontány.
Nějaký trik. Pokud mohla fontána implantovat duše do démonů, byla ještě víc nebezpečná, než si myslela. Lucifer měl být víc konkrétní. Pokud to teda věděl. Pokud to nevěděl, a tito smrtelníci ano, mohlo to dokázat zničení celé temné říše.
Na tom nezáleží. Pokud se duše dostane dovnitř, mohla ji dostat i ven. Bude se tím zabývat zítra. Tak dlouho, dokud její pán neví, že je něco v nepořádku, tak je v pořádku.
Harmony se postavila. „Nebudu se tu teď doktorovi plést, ale pokud bys něco potřebovala, zavolej.“ Ještě jednou se usmála před tím, než zmizela v davu.
Na doktorův povel posádka ambulance naložila Shay na nosítka. Cesta do nemocnice byla zpoždění, které si nemohla dovolit. Ale jakou měla možnost? Nevěděla, jak vážná jsou její zranění. Bez svých démonských schopností musela spoléhat na smrtelníky, jak ji vyléčí. Ale na druhou stranu, Harmony Faithfullová se za ní má ráno zastavit v nemocnici, aby se podívala, jak se jí daří. Shay nemusela hnout prstem, aby ji tam dostala.
Duše, dobrá a sladká duše. Ženino prohlášení ji pronásledovalo. Z té lepší stránky, duše zažene Lareda z její stopy. Ukradla si pohled na muže, který tvrdě pracoval na tom, aby ji prokouknul. Její srdce se zase trošku zachvělo.
Kráčel vedle nosítek, když ji odváželi k ambulanci. Jeho chůze byla klamně normální. Ukrývala se v ní síla. Síla zabijáka. Byl ohromně stavěný, ale jeho postava tíhla spíše k hubenosti, než velikosti. Uměla si představit, že na těle neměl ani gram tuku. Nevypadal jako muž, který by toleroval nadměrnou shovívavost sám u sebe nebo u někoho jiného. Shay na druhou stranu milovala mlsání, což samozřejmě podtrhovalo fakt, že spolu nebudou vycházet.
Spíš kvůli tomu, aby ji otravoval, zůstával Laredo v její blízkosti, když ji nakládali do ambulance. To se tak moc bál, že uteče? Mohla jen stěží zvednout svou hlavu, natož se posadit nebo chodit.
Se svou kulovnicí v náručí lovec démonů čekal v tichosti, dokud ji doktor a medici nenaložili dovnitř.
„Váš kabát, pane Laredo.“ Medik podal Laredovi kabát, který přes ni přehodil. To zanechalo její vršek napůl nezakrytý. Její mokré tričko obepínalo každou její křivku a kontury prsou.
Laredo si přečetl slogan na jejich prsou. „Anděl?“ Jeho úsměv byl pomalý, smrtící. „To se ještě uvidí, slečno D´Mon.“ K jejímu odporu její srdce poskočilo ze žáru a výzvy jeho tmavého pohledu. Zabouchnul dveře, odešel a při tom držel v rukách svou kulovnici.
Shay se zamračila. Uvidíme, jestli bude tak arogantní, až se jí vrátí moc.



15 komentářů: