neděle 22. května 2016

Chodící trable - Kapitola 7



Janameides zaťukal na dveře červeného domu s černými šindeli. Byl na výpravě od své královny, Potameides, říční nymfy, jejíž teritorium zahrnovalo celou řeku Mississippi.
Za chvíli se otevřely dveře a v nich stála malá buclatá brunetka.
„Hej!“ řekla místo pozdravu. „Ty vypadáš jako moje přítelkyně Pot!“
„Je mi ctí,“ řekl, „být jejím poddaným. Jsem Janameides.“
„No, pojď dál, pojď dál. Můj manžel není zrovna doma, ale já-“
„Jsem tu, abych viděl vás, madam.“

„Okeydokey.“ Ustoupila a pustila ho dovnitř. Dům byl docela pěkný (dával přednost otevřené vodě), s dřevěnými podlahami a zdmi v barvě krému.
„Kdo to, sakra, je?“ řekl hrubý hlas odnikud.
„Nevím. Jsem Charlene,“ řekla mu, „ale mám představu, že to už víš.“
„Ano, madam. To je ten duch?“ zeptal se skoro šeptem.
„Můžu tě slyšet,“ vyštěkl duch.
„Promiň. Kdo to je?“
„Stále tě můžu slyšet. Jestli to musíš vědět, bývala jsem pokrývač a blbá jsem se zabila při záplatování díry.“
„A měla tak špatné vychování, že zůstala poblíž,“ řekla Charlene vesele. „Teď - co pro tebe mohu udělat, Janameidesi?“
„Moje královna mě požádala, abych zkontroloval její přátele. Jak možná víš, začala mít vztah k několika obyvatelům Mysterie, zatímco tu byla v exilu.“
Charlene přikývla. Pot – Potameides – byla vyhnána ze své milované řeky a směla se vrátit až před rokem, když jí byla moc vrácena převratem. Od té doby o ní neslyšeli ani slovo.
„Znáš mé jméno, madam,“ řekl slušně Janameides duchovi. „Smím vědět tvé?“
„Hleď si svým zatracených věcí.“
„Je to Rae,“ řekla Charlene nápomocně.
„Zrádce!“
„Oh, mlč.“ Otočila se zpět ke zmatenému Janameidesovi. „Jak můžeš vidět, jsme v pořádku. Prosím, vyřiď Pot naše nejvřelejší pozdravy.“
„Ode mě jí nic nevyřizuj,“ odmlouvala Rae. „Odešla, takže je pro mě mrtvá.“
„Říká mrtvá žena,“ zamumlala Charlene.
„Slyšela jsem to!“
„Co tady pořád děláš, Rae?“ zeptal se Janameides.
„Proč se staráš?“
„Nevím,“ přiznal. Jeho královna mu o duchovi řekla, nevyhnula se zmínce o její nepříjemné povaze, ale on byl zaujat i přes dobře míněné varování jeho královny. Bylo mu líto Rae, uvězněná v tomto domě po celá staletí. „Ale zajímá mě to.“
„Jsem opravář.“
„To je pravda,“ řekla Charlene. „Udržuje kotel v chodu, udržuje všechno tak, jak to má být. Nikdy nemusím nikoho volat, jen snad instalatéra.“
„Lichocení tě nikam nedostane,“ řekl duch kysele.
„Ale ty si nepřeješ se – se posunout?“
„Posunout kam?“
„Kamkoli lidé jdou, když zemřou.“
„Rae to nikdy nepřizná,“ řekla Charlene, „ale ona to tu miluje. A milovala Potameides.“
„Nemilovala!“
„Bez domu, o který se může starat, a bez mého muže a mě, do kterých může rýpat, by byla ztracena.“
„Lži!“
Z konce chodby uslyšeli pláč dítěte. „Oh, krása,“ řekla Charlene podrážděně. „Vzbudila jsi dítě.“
„Oh, jako by to bylo tak těžké. Ta věc nespí; jednou za čas si dá šlofíka na třicet vteřin.“
„Ta věc,“ řekla přísně, „je má dcera, a už bylo dost tvé nálady, slečno.“
„Mmmph,“ řekl duch.
„Omluvte mě,“ řekla Charlene a spěchala z pokoje.
„Tak, Jane,“ řekl duch, „řekl ti někdy někdo, že voníš jako hluboké dno bazénu?“
„Ne.“
„Ne že by to byla špatná vůně,“ dodala spěšně. „Jen je jiná. Pot voněla stejně, ta opouštějící kráva.“
„Musím tě požádat, abys takto nemluvila o mé královně.“
„Požádej mě znovu, hochu, a uvidíme, kam tě to dostane.“
„Varovala mě před tebou,“ přiznal.
„Co? Ta husa o mně mluvila? Co říkala? Oooh, zabiju ji!“
„Jak bys mohla, když nemáš tělo?“
„To je jedno. Co říkala?“
„Říkala, že jsi nepříjemná a drzá, což je obranný mechanismus, protože jsi ve skutečnosti dost osamělá.“
„Lži!“
„No,“ řekl a bubnoval svými dlouhými prsty o kuchyňský stůl, „možná bychom to mohli prodiskutovat.“


7 komentářů: