sobota 18. října 2014

Sběratel - Kapitola 6



Neal sám sobě říkal, ať couvne. Příliš tlačil na pilu. Spojení, které mezi nimi luceria vytvořila, bylo již dost silné na to, aby vycítil Vivianinu úzkost.
„Jsi docela nafoukaný, co?“ Zeptala se.
Kousl se do jazyka, aby neprohodil nějakou nevhodnou poznámku o tom, jak by nejradši nafouknul ji. To by bylo příliš hloupé pro jeho sladkou Vivianu.

Jeho.
Neal už byl v háji, cítil se příliš majetnicky. Nebyla na to připravená. Sakra, ze všeho co věděl, by nikdy ani nemusela být. Potřeboval se zatraceně uklidnit dřív, než zkazí jedinou šanci na to, aby dál dýchal.
„Nechtěl jsem tě urazit. Omlouvám se.“ Tušil, že si bude muset zvyknout na to, že ta poslední dvě slova bude říkat často. Za předpokladu, že s ním zůstane dost dlouho.
„Kam jedeme?“
„Do bezpečného domu. Musím se umýt.“ Shlédl na svou hruď. Ráda se již uzdravila, ale stále tam byla krev, která přitahovala jakéhokoliv Synestryna na míle daleko.
„Říkals, že mohou cítit tvou krev.“
„Jo. Musím se co nejdříve umýt.“
V jejím hlase byla nervozita. „A to, co mám v krvi já? To taky mohou vycítit,“
„Přesně tak.“
„Dnes večer jsem se řízla. O sklo. To je důvod, proč přišli, že jo?“
Pomyšlení na to, že se zranila, mu převrátilo žaludek hněvem a bolestí. „Ukaž.“
Odloupla malou náplast a zvedla ruku. Dlaň jí překřižoval maličký, mělký řez, který se podobal říznutí o papír.
„Krvácela si?“
„Trochu.“
„Vyhoď tu náplast z okna.“
Udělala tak a vpustila dovnitř chladný poryv větru. Bez košile cítil každý pokles teploty.
„Bude to fungovat?“ Zeptala se.
„Ne, když budu v autě i já, ale nechci, aby ses tady producírovala s krví na sobě.“
A najednou klečela na sedadle vedle něj a použila jednu z těch bílých rukaviček, aby setřela krev z jeho hrudi.
„Už ses uzdravil.“
„Léčím se rychle. Je to nutné k práci.“
Rychle ho očistila prostými, efektivními pohyby. „Práci?“
„Zabíjení Synestrynů. Chránění lidí.“
Zvedla rukavici k ústům a navlhčila ji, aby šla zaschlá krev lépe dolů. A pak, jako kdyby si uvědomila, co dělá, vykoktala: „Omlouvám se. Neměla jsem na tebe dávat své sliny bez dovolení.“
Neal potlačil smích. Byla tak upjatá a slušná. „Miláčku, poté, jak jsme se políbili, bych řekl, že je příliš pozdě na to, dělat si s tímhle starosti. K čertu, sním o věcech, co se týkají tvých úst, ze kterých by jsi celá zrudla.“
Tváře se jí rozpálily a změnila téma. „Nazval si ty věci, co nás dnes večer napadli, sgathy.“
„Sgathové jsou jedním druhem Synestrinů. Existuje jich spousta. Všichni jsou odporní. A smrtící.“
Dokončila svou práci a vrátila se na místo, bavlněnou rukavici vyhodila z okna. „A ty s nimi bojuješ.“
„Téměř každý večer.“
„A co budu dělat já? Tedy, myslím tím, co by dělal někdo, kdo by s tebou chtěl zůstat ve sdružení?“
To přimělo Neala k úsměvu. „Sdružení? To zní, jako by naše jména měla být vedle sebe na vizitce. Myslíš si, že to je to, co tu děláme?“
„Nevím, jak to nazvat a neměl by sis z toho dělat srandu. Dnes večer jsem dost vystresovaná.“
„Promiň, miláčku. Určitě jsi. Měl bych mít víc pochopení.“
Přestal mluvit a nechal ji na pokoji. Musela toho hodně strávit. Bylo sotva po půlnoci. Setkal se s ní před osmi hodinami a od té chvíle byla napadena, ztratila přítele a svázala samu sebe s Nealem způsobem, jaký nedokázala pochopit.
Ale on ano. Věděl, co pro něj její závazek znamená a co by se stalo, kdyby se rozhodla odejít. Neustálý strach ze smrti mu zabraňoval v oslavování toho, co získal.
Plnil účel svého života. Spojil se se ženou, která dokázala využívat jeho moc – tu, kterou přísahal chránit, aby mohla zabíjet démony, kteří trápili Zemi. Společně budou nezastavitelní. A to nejen na bitevním poli.
Letmý pohled, co měl do jejího života, ho stále pronásledoval. I když adoptivní matka Vivianu milovala a ochraňovala, pořád se cítila osaměle. Bylo to, jako by věděla, že je součástí něčeho většího, než je ona samotná. Jako dítě se snažila zapadnout, a jako dospělá našla lidi, kteří ji dokázali přijmout. Ale nikdy to nestačilo.
Neal ji nejen přijímal; on si v ní liboval. Vše na ní mu připadalo fascinující; od upjatého drdolu až k těm nezbedným punčochám pod sukní. Její láska k starověkým artefaktům Ochránců jí pouze přidávala na kouzle.
Chtěl být součástí její sbírky. Trvalou součástí.
I když nenáviděl ten pocit potřeby a dožadování se, nebylo nic, co by mohl udělat, aby je zastavil. Bez ní zemře. Bez ohledu na cokoliv se s ní chystal strávit to málo času, co měl, než najdou disky a pokusí se jí přesvědčit, že je ten typ muže, kterého stojí za to si nechat.
Byla tichá, zatímco jeli. Každých pár minut cítil jemné táhaní moci, jako by testovala vody. S vědomím, že kdyby něco řekl, pouze by ji odradil, mlčel a předstíral, že netuší, co dělá.
Její pokusy se pomalu stávaly odvážnějšími. Proudilo mezi nimi více energie a ten zdrcující tlak uvnitř Neala se uvolňoval. Nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy cítil tak dobře.
I přes to, jak moc ji potřeboval, jak moc ji chtěl, pro něj bylo nejdůležitější ochránit její něžné city. Slíbil sám sobě, že na ni nebude víc tlačit. Alespoň zatím ne. Nechá ji objevit nově nalezenou sílu na vlastní pěst, aby necouvla v jejím přijmutí.
O dvě hodiny později Neal litoval svého rozhodnutí nechat ji jít vlastní cestou. Pořád získával záblesky vizí o ní – prchavé obrazy věcí, které cítila či chtěla.
On byl na vrchu toho seznamu. I přes to, jak se jeho Viviana zdála být slušná, byla pod tím vším upjatým vzhledem žhavou, vášnivou ženou. Neustále fantazírovala o svých rukou na jeho holé kůži, jak hladí jeho cejch života. Každých pár minut po něm hodila očkem a on ji načapal, jak zírá.
Zjevně se jí líbilo, jak vypadá, což mu hrálo do karet. Nikdy nevěnoval pozornost struktuře své kůže či tomu, jak si stíny pohrávají s jeho svaly, ale ona ano. A když se viděl jejíma očima – viděl, jak ji to vzrušovalo – měl problém udržet ruce na volantu.
Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak příjemně by se cítil, kdyby rukama klouzal přes její stehna, až by ho pozdravila hladká kůže nad těmi punčochami.
V době, kdy zahnul na příjezdovou cestu u domu gerai, se Neal třásl touhou. Dával si pozor, aby to před ní skryl – bránil jí ve vycítění svých myšlenek – i když věděl, že to šlo proti jeho potřebě svázat je. Ale ještě nebyla připravena na jeho touhy. Stále ještě toho musela hodně promyslet. Bylo by nespravedlivé ji žádat o víc, když už mu dala víc, než kdy doufal, že dostane.
Neal si natáhl košili, než znovu čelil zimě. Našel klíč zastrčený na verandě a vpustil je do malého statku.
Uvnitř bylo chladno, ale všechny věci na rozdělání ohně byly připravené. Neal rychle rozdělal krásný ohýnek předtím, než zaútočil na lednici.
„To je tvůj dům?“ Zeptala se Viviana, když se vrátil se sendviči. Byla schoulená v rohu pohovky nejblíže ohni. Pořád na sobě měla koženou bundu, ve které vypadala malá a zranitelná.
V Nealovi se probraly ochranné instinkty a musel bojovat s touhou natáhnout se pro meč a vycenit zuby na neviditelnou hrozbu.
„Ne, říkáme tomu dům geraiů, pojmenovaný po skupině lidí, kteří nám zajišťují zásoby a jídlo.“
„Gerai?“
„To jsou čistokrevní lidé – lidé, kterým žilami teče prastará krev. Synestryni na ně kvůli té krvi útočí a tak je chráníme. Výměnou za to nám pomáhají, kde mohou, jako například tím, že nám zajišťují bezpečná místa k odpočinku, když jej potřebujeme.“
„Takže se k nám tady Synestryni nemohou dostat?“
„Ach, ne. Můžou se k nám dostat, ale je to tu pro ně těžší než jinde, protože Gilda utkala jakési kouzlo, které nás tady pomáhá chránit.“
„Gilda? Kdo to je?“
„Silná Theronaika. Byla se svým manželem, Angusem, celá staletí. To ona je tou, kdo mi řekl o tom artefaktu. Má úžasnou moc.“
„A používá ji k ochraně domů geraiů?“
„Mimo jiné. Ale ano, dokážu tady vycítit její dotyk. Pokud neuděláme něco, čím bychom na sebe přitáhli pozornost, měli bychom být v bezpečí.“
„To zní dobře.“
Neal v jejím hlase slyšel váhavý strach. „Nechci, aby ses bála, miláčku. Se mnou jsi v bezpečí. Položil bych za tebe svůj život, jen abych tě o tom ujistil.“
„Byla bych radši, kdybys to nedělal. Nechci, aby kvůli mně zemřel někdo další.“
Odložil jídlo na konferenční stolek a posadil se vedle ní, vzal ji za ruku. Kůži měla hladkou a dokonalou, na rozdíl od jeho zjizvených rukou. Kosti měla jemné, údy křehké. Neměl tušení, jak ji udrží v bezpečí dost dlouho na to, aby se naučila ovládat svoji moc, ale věděl, že ať to bude stát cokoliv, dokáže to.
Neal se ujistil, že se mu dívá do očí. Nesnesl pomyšlení na to, že byla sžírána vinou. „Profesor nezemřel kvůli tobě. Musíš tomu věřit.“
„Přišla by za ním ta monstra, kdybych mu nedala artefakt?“
„Kolika lidem jsi umožnila studovat svou sbírku?“
„Několika.“
„Byli napadeni?“
„Ne.“
„Pak neexistuje možnost, jak bys mohla vědět, co se stane. Nemůžeš obviňovat samu sebe z cizího zla. Jediné, co můžeš udělat, je využít sílu, kterou nyní ovládáš, aby se to znovu nestalo.“
„To je to, co děláš ty?“
Zavrtěl hlavou. „Já toho s magií příliš nedokážu. Mohu použít trošku, ale nic ve srovnání s tebou. To nejlepší, co dokážu je, že je podříznu.“
„V tom jsi dobrý.“
„Jsem rád, že sis všimla.“
Dlouhou chvíli mlčela. „Jaké to je, žít ve tvém světě?“
„Normální. Je to to jediné, co jsem kdy poznal.“
„Zabíjení monster a boj s démony je normální? Nemyslím si, že bych si na to někdy mohla zvyknout.“
„Na tom, že jsi Theronai, je víc než zabíjení. Máme domov, kde se staráme o lidi – o osiřelé děti, většinou. Pomáháme přestavovat tvrz v Africe, co byla zničená. A stojíme na stráži u brány.“
„Brány?“
„Do Athanasie, místa, odkud pochází naše magie. Je tu velká šance, že odtamtud pocházel tvůj otec.“
„Kde to je?“
Neal pokrčil rameny. „Na jiné planetě, myslím. Nikdy jsem se příliš nestaral o detaily. Bojoval jsem, když bylo potřeba, ochraňoval, když to bylo nutné a kromě toho jsem tě každou jinou volnou vteřinu hledal.“
Nad tím se ušklíbla. „Je těžké tomu uvěřit.“
„Je to tak. Myslím tím, že jsem neznal tvé jméno, ale doufal jsem, že jsi někde tam. A teď jsi tady. Můj vlastní osobní zázrak.“
„Říkáš to tak snadno, jako bys už věděl, jak to skončí.“
„Více než čtyři sta let jsem mohl sledovat svazky mezi naší rasou. Není to vůbec snadné, ale luceria vybrala z nějakého důvodu tebe. Vím toho dost na to, abych jí věřil a počkal, až se zbytek nějak vyvrbí.“
Odvrátila se, zjevně jí ten rozhovor byl nepříjemný. Neal to nechal být, odmítal jí dnes večer znovu podráždit. Bude mít čas si na to zvyknout. On dokáže být trpělivý.
„Chceš zkusit najít ten disk?“ Zeptal se.
„Myslím, že ho cítím. Slabě, ale když se soustředím, dokážu získat silnější dojem o jeho umístění.“
„Zkus to. Čím dřív jej najdeme, tím dřív tě můžu vzít domů.“

***
Neal to na ni nezkusil. Byli spolu sami v útulném domě, před praskajícím ohněm, zatímco všude kolem nich sněžilo a oddělovalo je to od reálného světa. Byla to perfektní scenérie pro romantiku a Neal toho přesto nevyužil.
Část z ní byla zklamaná. Její tělo bzučelo frenetickou energií a toužila nechat po něm rozběhnout své ruce a dovolit mu dělat jí to samé. Rozumnější část z ní cítila úlevu. Dnes večer se toho stalo příliš a měla problém to vše strávit.
Neal byl členem starobylé rasy. Stejně tak ona. Z toho, co řekl, si byli určeni jako partneři ve válce proti zlým příšerám – o kterých netušila, že existují jinde než v jejích zaprášených knihách.
A přesto, jak to všechno bylo neuvěřitelné, to, čemu měla opravdu problém uvěřit byla ta část s tím, že ji potřebuje. Byl to velký, silný, urostlý válečník. Nezdálo se, že by kohokoliv potřeboval. Kdyby tu potřebu necítila přes luceriu, stále by měla problém uvěřit.
Chtěl ji a to ne jen na jednu noc. Dojmy, které získávala díky rychle rostoucímu spojení, byly trvalé. Napořád. Nebál se závazku, jak ho cítila většina mužů. Toužil po ní.
Ne, že by ho znala natolik dobře, aby skutečně souhlasila s takovým typem vztahu. Pro teď s ním zůstane a uvidí, jak to půjde. Možná, že neocení její opatrnost, ale to měl smůlu. Opatrnost bude totiž to jediné, co dostane.
Pro teď.
Ta myšlenka jí šeptnula hlavou, vyvolala vize, jak se společně milují. Téměř cítila sílu jeho velkého těla pohybujícího se nad ní, jak je oba dohání k výšinám.
Byl by to náročný milenec. Poznala to z jeho osobnosti. Ale to z jeho elegance se jí kroutily prsty na nohou. Muž s takovým druhem ladnosti by ji dokázal dohnat k šílenství. Neal by ji vzal na místa, kde předtím s mužem nikdy nebyla a v hloubi duše to chtěla víc, než kdy chtěla jakoukoliv prastarou cetku.
Neal se vrátil z kuchyně. Zarazil se uprostřed kroku a zíral na ni. Čelist měl pevně zatnutou a viděla, jak se mu napjalo tělo. Několikrát se zhluboka nadechl, než se mu podařilo promluvit.
„Slyšel jsem to,“ zašeptal.
„Co?“
„Tvé myšlenky. To, co bys chtěla, abych ti udělal.“
Stále získávala krátké záblesky z jeho myšlenek od chvíle, co si nasadila luceriu, ale odsunula to stranou jako svou představivost. To, co z něj vyciťovala, nemohlo být skutečné. Žádný muž ji ještě nikdy nechtěl tak jako Neal.
Důkaz té touhy byl v přední části obnošených džínů, až se jí ústa naplnila slinami.
Udělal vyměřený krok vpřed. Viviana se ani nepohnula. Nechtěla ho povzbuzovat, aby udělal něco, na co nebyl připraven, přesto pomyšlení na to, že by vycouval, jí v hrudi zanechalo hlubokou bolest.
„Jsem víc než připraven,“ řekl jí. „Ty jsi ta, kdo nás dva zpochybňuje. Já ne. Už vím, jak chci, aby to skončilo.“
„Jak?“ Zeptala se, než se mohla zastavit.
„Chci, abychom se vzájemně milovali. Abychom byli šťastní. Stáli si bok po boku a bojovali se Synestryny. Napořád.“
„Napořád je dlouhá doba.“
„Jen když jsi sám a nešťastný.“
A to byl doposud celý její život. Matka ji vždy milovala, ale Viviana nikdy skutečně nezapadala. Nebyla vyvrhel, ale často si myslela, že je to kvůli jejímu bohatství. Lidé byli ochotni přehlédnout chyby ostatních, když šlo o peníze.
Nechtěla být oblíbená kvůli penězům či svému postavení. Chtěla, aby ji měli rádi pro ni samotnou.
To jí Neal nabízel a ani neměl tušení, jak to je vzácný dar.
Natáhl k ní ruku. Duhový kámen se zachvěl, jak se k ní přitiskl blíž a rozvířil se barvami pergamentu a starověké bronzové. „Chápu, že je to pro tebe vše rychlé, ale pro mě to je něco, nad čím přemýšlím celá staletí. Bude nám spolu dobře. Jediné, co musíš udělat, je věřit mi.“
Viviana polkla. Tolik se toho dnes večer stalo. Příliš. A přesto neexistovalo na zemi místo, kde by byla raději než tady. S ním.
Vábil ji na nějaké hluboké úrovni, o jejíž existenci neměla tušení. Bylo to, jako by našla nějakou dávno ztracenou část sami sebe.
A ať už mezi nimi bylo cokoliv, mělo to svou vlastní magii, která byla příliš lákavá na to, aby Viviana odolala.
Vložila svou ruku do jeho a jeho ústa se zkřivila líným, žhavým úsměvem okamžik před tím, než ji políbil. Při jeho doteku se v ní rozprodilo teplo a šířilo se, až jím byla pohlcená. Rukama jí sklouzl po zádech a přitáhl si ji dost blízko na to, aby cítila pevnou délku jeho erekce. Ta prázdná touha v ní se dožadovala, aby ji naplnil a Viviana již nebyla ochotná ji ignorovat.
„Chci tě,“ řekla mu.
Hrubý sten mu rozvibroval hrudí. „Taky tě chci, ale nemůžeme. Musím být opatrný. Pokud se příliš sblížíme…“ Nedokončil to, co chtěl říct, ale tělo se mu třáslo napětím.
Viviana neodolala a pokusila se ho utěšit. Pohladila ho po ruce a hrudi a cítila, jak se jí pod dlaní jeho svaly napínají.
Zavřel oči, jako by hledal své sebeovládání a prsty pevněji sevřel její bok. Položila mu hlavu na rameno a přísahala by, že zaslechla šustění větviček pod košilí. Vůně jeho kůže byla opojná, a i přes jeho váhavost nedokázala najít sílu couvnout.
Žhavé představy jí naplnily mysl a z ostřejších hran rozeznala, že přicházejí od Neala. Byla v nich nahá, odhalená jeho hravému zkoumání. Vlasy měla rozpuštěné, leskly se jí kolem hlavy. Bradavky ztvrdlé a její pleť jakoby zářila. Tmavou ruku jí roztáhl na hrudi a jejich části lucerií spolu zapulzovaly.
Vize se změnila. Oba byly zrudlí a Nealovo tělo se lesklo potem, jak se nad ní pohyboval, svaly se mu prudce zatínaly s každým klouzavým pohybem. Nebylo to skutečné. Byla to jen představa v její hlavě, ale efekt to mělo mnohem větší než pouhá fantazie.
Byla rozpálená, bolavá. Šaty jí byly najednou příliš těsné a svědily. Potřebovala si je sundat a otírat se o Neala, cítit jeho pevnou, hladkou kůži proti té její. Možná, že kdyby ho svlékla, vzdal by to a miloval se s ní.
Zoufale potřebovala uvolnění, které jí mohl dát jen on.

Nealovi unikl sten muže, který věděl, že byl poražen. „Nedokážu ti nic odpírat, miláčku. Dám ti vyvrcholení, ale uděláme to po mém.“

17 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad!!!:-):-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Bóže ... wau, neviem sa dočkať pokračovania, vďaka za preklad a korekciu:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad i korekturu... můžu se zeptat, jestli se tady na blogu, nebo jinde, bude překládat tahle série? Vypadá vážně zajímavě a mě s mojí angličtinou bohužel příliš dlouho trvá, než se prokoušu nějakým dílem :)
    Lucka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lucko - bohuzel ti nepovim, jestli se serie nekde prekladat bude. Muzu to zkusit navrhnout treba Anji, nebo na nejaky jiny blog, ale zalezi hodne na tom, jestli by se k tomu nasla prekladatelka :/

      Vymazat
  11. Děkuji za další překlad.:-)

    OdpovědětVymazat