neděle 12. října 2014

Sběratel - Kapitola 5



Vivianu táhla k zemi ztráta přítele, ale i přes mlhavý opar smutku poznala, že před ní Neal něco tají. „Jde o magii, že? Stejně jako s disky?“
Neal přikývl, jeho temné oči zářily nadějí.
„Co to dělá?“

Luceria jsou dvě části jednoho celku. Každý z nás jednu nosí. Spojí nás to a umožní ti proniknout do uložené moci uvnitř mě. Můžeš tu moc použít jako palivo pro svou schopnost, čímž ji zesílíš.“
„Myslíš, že když si ten náhrdelník vezmu, budu schopna vnímat, kam zmizel druhý disk?“
„Ano.“
Artefakt, co způsobil tolik bolesti a utrpení. Musela ho najít a dát ho někam, kde by nikoho už nikdy znovu nezranil.
Natáhla ruku. „Dej mi ho.“
„Tak to nefunguje. Musíš si ho vzít sama.“
Vivianě se třásla ruka, když se natáhla po luminiscenčním pásku. Víření zemních tónů sílilo, čím blíže se její ruka dostala. Ze všech artefaktů Ochránců, které v průběhu let viděla, byl tenhle nejzajímavější. Jako by byl téměř… živý. Téměř cítila jakousi inteligenci, která v něm pracovala.
Vklouzla jedním prstem pod pásek, užívala si to pružné teplo a kluzkou texturu. Zpod jejích prstů se šířila bronzová a zdálo se, jako by ji hřál. Na její kůži bude cítit tak dobře a kolem krku vypadat tak pěkně.
Pásek se rozpojil a sklouzl pod Nealovu košili. Vytáhl jej a chytil do prstů volné konce. „Jsi si jistá?“ Zeptal se.
Viviana přikývla. Chtěla vědět, jaké to je nosit něco tak krásného a magického, i kdyby jen na chvilku.
Neal jí ho dal kolem krku a zaslechla jemné cvaknutí, jak se konce uzamkly. Opřel se, oči upíral na náhrdelník. Jeho hlas byl uctivým šepotem. „Nemáš ani tušení, jak dlouho jsem na tuto chvíli čekal. Nechci to zkazit, nebo tě vyděsit.“
„Proč bys mě měl děsit?“
„Trochu sám sebe říznu a nabídnu ti svůj slíb.“
Přehnal se skrz ni zmatek, když sledovala, jak si svléká košili. „Ale proč?“
„To je jediný způsob, jak dokončit naše spojení.“ Vytáhl meč, který se při tom objevil.
Udělal mělký řez nad srdcem okrajem čepele. „Můj život za tvůj,“ řekl a pak vzal kapku krve na prst a přitiskl ji k náhrdelníku. „Nyní mi musíš dát svůj vlastní slib, kterým to dokončíš.“
„Nerozumím tomu.“
„Já vím. Spěchám na tebe. Nechtěl jsem, ale nedokážu sám sebe zastavit,“ řekl. „Jen sleduj svůj instinkt.“
Slib? Neměla tušení, jaký slib po ní chce, ale cítila magii kolem sebe. S padajícím sněhem byl v jeho jednání tichá druh úcty, kvalita starobylého obřadu. Opravdu to nechtěla zničit. „Slibuji, že ti pomohu najít artefakt a dostat ho do bezpečí, aby už nikomu jinému nebylo ublíženo.“
Spatřila v Nealově tváři záblesk zklamání okamžik před tím, než se pásek kolem jejího krku smrskl, až jí těsně přiléhal ke kůži. Rozmlžilo se jí před očima, až auto zmizelo a najednou byla někde jinde. Měla výhled na údolí. Byla tma, ten druh, který naleznete jen mimo znečištěné město. Níže byl uhnízděný starý domek. Byl malý, jednopokojový a z komína se valil kouř. Nebyly zde žádná bezpečnostní světla, žádné nádrže propanu, žádná auta. Zdálo se to jako scéna z dávné doby, ale nedokázala si představit, jak je to možné.
O pár metrů dál se choulila malá stodola proti řvoucímu větru. Tráva prérie byla hnědá, stromy holé. Dokázala ve větru cítit jaro, které se však ještě muselo zmocnit země.
Na opačné straně kopce byl muž na koni, vyčníval proti hvězdnaté noční obloze. Od meče v ruce se mu odrážel měsíční svit, jak tam tak klidně a tiše seděl. Kůň pod ním se chvěl, jako by vycítil nebezpečí. Neměla tušení, co tady dělá v tom chladnu, když nedaleko byl bezpečný, pohodlný domek.
Otevřela ústa, aby na něj vykřikla, ať jde dovnitř, ale nic z nich nevyšlo. Ať už byla kdekoliv, neměla žádné tělo. Byla jen přítomností vznášející se v noční obloze.
Muž se otočil a na jeho rysy dopadl měsíční svit.
Neal. Ten muž v něčem, co vypadalo jako scéna z dávně mrtvé minulosti byl stejným mužem, který s ní seděl v autě.
Viviana se snažila chápat to jako sen, ale nenacházela v tom logiku.
Z vrcholu kopce napravo od ní spatřila něco malého, co se plížilo vpřed. Děsivý pokřik rozřízl vzduch, takže se vítr ve srovnání s ním zdál tichý. Kůň chvíli nervózně podupával, než ho Neal pobídl kupředu.
Tvary se zvedly a zpevnily do podoby věcí, které na ni dnes večer zaútočily. Neal se k nim rozjel. První sgath vyskočil do vzduchu a vrhl se Nealovi po krku. Místo toho jej zasáhla čepel a tvor odletěl ve dvou kusech.
Napadli ho další dva sgathové a Neal je všechny stejně zničil. Ani jednou neudělal nic okázalého. Každý pohyb byl plynulý a snadný, aniž by vydával zbytečné úsilí. Elegance jeho pohybů Vivianu ohromila, i když už ji předtím viděla.
Neal si otřel čepel o suchou trávu, nasedl na koně a odjel.
Dole v údolí se otevřely dveře domku. Stará, shrbená žena tam chvilku stála a zmateně zírala do tmy. Nikdy nespatřila Neala či hrozbu, kterou eliminoval.
Vivianina vize znovu zakolísala, jak jí byla ukázána další bitva. A pak další a další.
V každé viděla části různých epoch, časů a míst – Neal nebyl dost starý na to, aby v jakékoliv z nich žil, ale přesto tam byl. Bojoval s temnými, děsivými příšerami za lidi, kteří si ani neuvědomovali, že existuje. Nikdy nežádal o vděk či chválu za své činy; prostě odešel, když dokončil práci.
Když se konečně vrátil interiér auta, byla Viviana vyčerpaná. Měla pocit, jako by byla pryč několik let a právě se vrátila domů.
Neal na ni zíral s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři. Byla to z části sympatie a hrdost, a ona přemýšlela, jestli je rozrušený z toho, co viděla.
„Co to bylo?“ Zeptala se.
Luceria nám ukazuje vzájemně kousky nás samých, věci, o kterých si myslí, že potřebujeme vědět, abychom se mohli sblížit a urychlili tak pocit svazku.“
„Jaký svazek? O tom jsi nikdy nic neříkal.“
„Tak se svazujeme. Tak získáváš mou sílu. Luceria to spojení umožňuje, ale množství energie, co mezi námi může proudit, je přímo závislá na tom, jak moc si vzájemně důvěřujeme.“
„A ty vize toho, jak bojuješ s monstry, mě měly přimět, abych ti věřila?“
„Fungovalo to?“
Zvláštním způsobem ano, ale ne víc, než když ho dnes večer viděla bojovat o její život. Něco jiného ji zajímalo mnohem víc – ta část, kde se zdálo, jako by navštěvoval jiné doby.
„Zdálo se mi, že tě vidím v dávných, dávných dobách.“
„To ano.“
„Jak to? Umožňuje ti tvá magie cestovat časem?“
„Ne, žil jsem dlouhou dobu.“ Usmál se a ona se v odezvě zachvěla. „Jako ty artefakty, které tak ráda sbíráš.“
„Jak dlouhou?“
„Už jsem to přestal počítat. Řekl bych, že je to teď něco kolem čtyři sta padesáti.“
„Myslíš?“
Pokrčil rameny, čímž přitáhl její pozornost k nahé kůži. I ten malý pohyb způsobil, že se ty krásně vypracované  svaly pod kůži rozvlnily. „Po chvíli na tom přestane záležet - i když možná začnu znovu počítat, pokud to s námi půjde tak, jak doufám.“
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím to, že už nebudeš muset být sama. Už se nebudeš muset cítit, jako bys nezapadala. Jsi jednou z nás.“
Vivianiny vnitřnosti ztuhly strachem. „Co jsi viděl?“
„Tebe. Osamocenou. Po celý život. Vždy ses lišila od ostatních lidí, protože jsi věděla, že nejsi jako oni.“
Páteř jí ztuhla ponížením. „Neměl jsi právo takhle strkat nos do mé minulosti.“
„Promiň, miláčku. Tak to funguje. Ty si se mnou udělala to samé.“
„Nelíbí se mi to.“
Vzal ji za ruku a přitiskl si ji k nahé hrudi. Jeho kůže byla horká a jakoby těsná, přes tvrdé svaly. Přeskočily na ni zářivé jiskry, až se jí zatočila hlava.
„Líbí se ti to,“ řekl s naprostou sebedůvěrou. „A mě se líbí, že už necítím bolest. Děkuju ti.“
„Nezvykej si na to. Jestli díky téhle lucerii můžeš strkat nos do mého soukromého života, pak půjde dolů.“
„Ne, dokud nenajdeme ty disky. Slíbilas to. Kromě toho doufám, že pak změníš názor.“
„Ohledně čeho?“
„Ohledně toho, že bys ji sundala.“ Naklonil se dopředu se žhavým úsměvem na rtech. „Když bude po mém, tak už ji nikdy nesundáš.“
Projel skrz ni šok a chvíli tam oněměle seděla a snažila se pochopit smysl jeho slov. „Tomu nerozumím.“
„Já vím. Je to má chyba, ale vyhláskuju ti to. Zachránila si mi život tím, že sis nasadila mou luceriu. Než jsem tě potkal, umíral jsem. Ta moc, která je uvnitř mě, mě pomalu zabíjela. Ale teď jsem v pohodě. Taky jsem nahlédl do tvého nitra. Viděl jsem, jak jsi něžná a pečující a jak umíš být odhodlaná. Jsi vším, v co jsem kdy u partnerky doufal, a jestli budu mít alespoň nějakou šanci, tak tě nikdy nenechám odejít. Nikdy.“
„Musíš přestat. Ani tě neznám a ty mluvíš o tom, že bychom byli spolu?“
„Způsobem, jaký sis pravděpodobně nikdy ani nepředstavovala.“
Tváře jí zažhnuly stejně jako zbytek těla. „Řekla jsem jen, že ti pomohu najít ten artefakt.“
„Já vím. Spoléhám na své přesvědčovací schopnosti.“
Otevřela ústa, aby se ho zeptala, jaké jsou to schopnosti, když do její kůže vklouzla vlna něčeho žhavého a lahodného, vycházející z lucerie. Šířila se jejím tělem a zanechávala za sebou stopu malátnosti a potřeby.
Neal jí vklouzl prsty do vlasů a sklonil svá ústa k jejím. Nedotkl se jí, ale byl dost blízko na to, že cítila jiskřivou energii mezi nimi.
„Nehraju poctivě,“ řekl jí, „ale příliš tě potřebuju na to, abych se zarazil. Je nám souzeno být spolu. Luceria to ví. Já to vím. A ty to brzy pochopíš.“
A pak ji políbil a ji ani nenapadlo snažit se ho zastavit. Jeho ústa na jejích byla cítit moc dobře.
Až moc dobře. Celé tělo se jí rozechvělo vzrušením při jeho dotyku, a všude, kde se jeho holá kůže otřela o její, se skrz ni proháněly opojné proudy moci, až se cítila živější a celá, jako ještě nikdy.
V tomhle okamžiku byla smetena, připravena a dychtící vrhnout se do toho šíleného plánu, co měl. Nechat ho myslet si, že si jsou souzeni. Nebylo by to jedno? Dokud s tímhle nepřestane, tak ano. Dokud ji bude dál líbat, může být klidně šílenec, co se mu jen zachce.
Hluboké zavytí protnulo ledový vzduch prosince.
Neal ztuhl a odtáhl se s kousavým zaklením. „Kurva. Moje krev. Dokážou ji vycítit.“
Přesunul se na svou stranu auta tak, že se Viviana cítila chladně a osamoceně. To se jí nelíbilo. Chtěla zpátky ty pocity, co v ní probouzel – pocity sounáležitosti a toho, že je potřebná. Spotřebovala každý gram síly k tomu, aby zůstala na místě a nevrhla se přes sedadlo, aby se ho mohla držet.
Nebyla toužící žena. Nesápala se po chlapech.
Nastartoval a vyjel na zasněženou silnici. „Je mi to líto, miláčku. Jsi tak zatraceně sexy, že mi stoupáš do hlavy. Neměl jsem být takový hlupák a zůstávat na jednom místě poté, co jsem sám sebe řízl.“
Viviana si odkašlala a zapnula bezpečnostní pás, aby měla čas si pročistit hlavu. „Nejsem sexy. Nikdy jsem nebyla. Jsem upravená. Spořádaná.“
Vrhnul po ní úsměvem plným vášnivých slibů. „To nebudeš, až s tebou budu hotov.“
„Nebudu s tebou mít sex.“
„Ne?“ Nezněl přesvědčeně. Ani znepokojeně.
„Ne, ani tě neznám.“

„Poznáš. Na to se můžeš spolehnout.“ 

16 komentářů: