sobota 4. října 2014

Sběratel - Kapitola 4 2/2


Ústa měla zrudlá a z pevného drdolu jí uniklo pár pramenů. Všiml si zrychleného tepu pod lesklou látkou, co jí zakrývala prsa. Bradavky měla stále ztvrdlé, takže se Nealovi sbíhaly sliny.
Slíbil sám sobě, že se k tomuhle vrátí – k jejím ústům na jeho, k tomu, že se bude otírat o vlhké teplo mezi jejími stehny. Vrátí se k té chvíli, a až se tak stane, nepřestane, dokud pod ním nebude ležet rozpálená a nasycená.

Možná, že ani potom.
Bohužel, práce byla přednější. Jakmile získá to zařízení, vezme ji zpátky do Dabyru, kde si bude moct dát na čas. Otálet. On rozhodně chtěl otálet s krásnou Vivianou Rowanovou. V tom nebylo pochyb.
Dával si pozor, aby se nedotkl její kůže, když na ní zapínal jeho bundu, aby ji udržel v teple. Byla příliš velká a spadala jí přes ruce, ale bude muset stačit, než najdou něco, co jí lépe padne. A pokud jim zkříží cestu démoni, tak jako mávnutím kouzelného proutku jí kůže poskytne alespoň malou ochranu.
Poté, co byla zapnutá a v teple, obrátil svou pozornost zpět k práci.
Profesor Reynolds žil na starém statku, v dálce bylo vidět jen pár sousedů. Po pozemku byly rozházené kulaté balíky sena, s vrcholky pokrytými sněhem. Vše bylo bílé a nedotčené, včetně chodníku vedoucím k předním dveřím.
Neal Vivianě pomohl přejít přes kluzký chodník na jejích vysokých podpatcích. Zazvonila. Zíral na dům, ale světla se nerozsvítila.
„Možná je to spáč.“
Znovu zazvonila. A znovu.
Nealovi přejel přes páteř špatný pocit. „Mohl by být mimo město?“
„Ráno jsem s ním mluvila. Nic takového nezmínil.“
Neal sáhl po klice. Snadno se pohnula. „Odemčeno.“
„Tady není potřeba zamykat. Profesor to tu má rád, protože je tu ticho a může tak bez přerušení pracovat.“
V domě byla tma. Neal vstoupil dovnitř, vytáhl meč. Jen kdyby náhodou. „Drž se za mnou.“
Vzduch naplnil zápach splašků, a přes něj bylo cítit zatuchlinu zvířat. Synastrini.
Už tu byli.
Po jeho levici byly schody nahoru a troje dveře vedoucí mimo chodbu.
„Studovnu má v těch napravo,“ zašeptala Viviana. Slyšel v jejím hlase strach, starost. Chtěl ji utěšit, ale nebyl na to čas.
Nakoukl do dveří, které zmínila. Díky sněhu bylo venku jasno a něco z toho světla proudilo oknem za obrovským psacím stolem. Na stole byl zhroucený muž, jenž ležel v podivném úhlu. Neal doufal, že ten člověk jen spí, ale pochyboval, že budou mít takové štěstí.
Prošel dveřmi a pokynul Vivianě, aby se postavila zády ke zdi. Jak se pohnul, bezděčně uhnul z jejího zorného pole. Vyděšeně zalapala po dechu a chystala se vyrazit k profesorovi. Neal ji chytil za ruku a stáhl zpátky. „Zůstaň tady. Já ho prohlédnu.“
„Něco mu je, že jo?“
Neal neodpověděl. Plížil se vpřed, očima sledoval jakékoliv známky pohybu. Někteří Synestryni byli malí a on nechtěl, aby se některý z nich přiblížil k Vivianě.
Studený průvan se obtočil Nealovi kolem nohou, a jak kráčel, viděl rozbité okno se zející, zkrvavenou dírou. Také viděl, že profesorovi chybí dolní polovina. Horní část těla ležela na stole a krev odkapávala dolů na koženou kancelářskou židli.
„Ach, Bože,“ vydechla Viviana. Najednou byla vedle něj a v hrůze zírala na pozůstatky svého přítele. Vykročila kupředu, ale Neal ji zachytil dřív, než se mohla dostat příliš blízko.
„Nemůžeš pro něj nic udělat. Musíme získat to zařízení a jít.“ Než je Synestryni najdou. „Kde ho nechal?“
Oči jí přetékaly slzami a šlachy v krku se pohybovaly, jak se snažila neplakat. „Musíme zavolat policii. Najít toho, kdo to udělal.“
„Nebyl to člověk. Byl to démon, stejný jako ty, kteří na nás dnes večer zaútočili. Kdybychom zavolali policii, pravděpodobně by je taky zabili. Musíme se soustředit.“
Zírala na tělo s vytřeštěnýma očima, brada se jí chvěla.
Neal se posunul tak, aby blokoval výhled na mrtvého přítele. Vzal její obličej do dlaní a zaklonil jí hlavu, aby na něj pohlédla. Pokožka pod jeho prsty byla měkká a teplá. Cítil jemné jiskry energie, co přeskakovaly skrz něj k ní, tak, že mu brněly dlaně. „Promiň, miláčku. Kéž bychom sem dorazili dřív.“
„Byl to sladký, starý muž. Proč by to někdo dělal?“
Dobrá otázka. Ten muž zjevně nebyl čistokrevný, jinak by vzali celé tělo a nenechali na zemi zbytečně kaluž krve. Synestryni se krmili na stopách starodávné krve, jež kolovala žilami určitých lidí. Využívali ji jako palivo pro jejich magii, ale tento muž z toho důvodu zabit nebyl, takže zbývalo jen jediné vysvětlení. „Měl něco, co chtěli.“
„Artefakt, co pro mě studoval?“
Nealovi došlo, že by jí rozdrtilo vědomí, že byla příčinou smrti jejího přítele. „To nemůžeme vědět jistě. Vím jen to, že ho musíme najít.“
Popotáhla a přikývla. Zavřela oči a on mezi nimi ve vzduchu vycítil podivné vibrace. Skoro jako kdyby do sebe natahovala jiskry, které on vydával, jako by to byly železné piliny a ona magnet.
O chvilku později ten pocit zmizel a ona otevřela oči. „Ve skříňce byly dva disky. Jeden z nich je pořád tady. Blízko. Ten druhý…“ Zavrtěla hlavou. „Je příliš daleko na to, abych ho vycítila.“
„Vycítila?“
Pohledem sklouzla k zemi, jakoby se styděla. „Nevím, jak to funguje, ale když jsem dostatečně blízko, mohu cítit určité artefakty. Třeba ty disky.“
Ta novinka Neala nadchla. Zdálo se, že každá Theronaika má nějakou schopnost, a jestli byla schopná nacházet artefakty Ochránců, bude pro ně neocenitelná.
Za předpokladu, že bude souhlasit a stane se součástí jejich světa.
Nemohl zapomenout, že jiné ženy jako byla ona, se bránily představě opustit jejich lidský svět. Viviana toho dnes večer už zažila hodně. Nemohl na ni tlačit, bez ohledu na to, jak moc ho spalovala potřeba.
V téhle chvíli, kdy se jí dotýkal a bolest byla pryč, bylo snadné zůstat trpělivý. Ale jakmile ji pustí a ta hora bolesti se na něj znovu zřítí, trpělivost bude o dost vzácnější.
Nemohl ji přinutit přijmout jeho luceriu. Musela to být její volba, a přetrvávat v místnosti s tělem jejího mrtvého přítele zrovna nebyl způsob, jak ji přesvědčit, ať se rozhodne správně.
„Nechci, aby ses na to dívala,“ řekl jí. Bude muset hýbat s tělem a nechtěl, aby viděla cokoliv… zneklidňujícího.
Napjatě přikývla, otočila se a vyklouzla z jeho sevření.
Neal zaťal svaly a připravil se na utrpení, které věděl, že je jen krůček od něj.
Ale na tu kypící hmotnost, která na něj dopadla a vyrazila mu dech z plic, se nedalo nijak připravit.
Skrz zuby mu uniklo zasyčení a zapotácel se v sevření bolesti, bezmocný zabránit tomu, aby ho trhala na kusy.
O dlouhé vteřiny později se potil a třásl, ale aspoň se mu začal vracet zrak.
Kdyby se v chvilce jeho nemohoucnosti něco stalo, kdyby na ně zaútočili Synestryni, nemohl by to nijak zastavit. Nebyl by schopen Vivianu ochránit.
A to změnilo jeho názor na trpělivost. Musel ji přesvědčit, aby si vzala jeho luceriu a ukončila tu bolest. Dnes. To byl jediný způsob, jakým zajistí, že zůstane v bezpečí. Ale ne tady. Ne v tomhle domě. To tady s ní nemohl udělat.
Neal rychle ohledal profesorův stůl. Když disk nenašel, přesunul se k mužovým kapsám a tam, hluboce uvnitř svetru, ležel chladný kovový disk velikosti dlaně.
Strčil jej do kapsy džínů a sundal ostatky muže na podlahu. Poté vzal háčkovaný přehoz z blízkého křesla a přehodil jej přes tělo.
„Je čas jít,“ řekl, popadl Vivianu za paži svou čistou rukou a vyrazil z místnosti.
„Našel jsi něco,“
„Ano.“ Zabočil do koupelny, které si všiml z chodby a smyl si z rukou krev, přičemž nechal zhasnuto, aby to neviděla. „Říkalas, že ty objekty dokážeš vycítit?“
„Pokud jsou blízko.“
Vyběhl ze dveří a stále ji držel za paži tak, aby nezůstala pozadu. „Jak blízko,“
„Obvykle rozeznám, když se jeden z nich ocitne ve městě.“
Musel najít ten druhý disk. Z toho mála, co mu řekla Gilda, si nemyslel, že by to zařízení dokázalo léčit bez obou částí a Torrovi docházel čas. „Máš představu, jakým směrem zmizel ten druhý disk?“
„Nevím. Potřebuju se soustředit,“ řekla Viviana.
„Chápu.“
Dostali se k jeho autu a on nastartoval a vycouval p štěrkové příjezdové cestě.
„Kam to jedeme?“
„Jen zahřívám motor, aby se spustilo topení,“ zalhal. Pravdou bylo, že nechtěl, aby nějací všeteční sousedi viděli auto a nahlásili ho policii, až by se nakonec našlo tělo profesora. S trochou štěstí sníh zakryje stopy po pneumatikách dřív, než tu smrt někdo odhalí.
Neal jel několik kilometrů, než zatočil k jakési hospodářské půdě. Zasněžený řetěz mu zatarasil cestu, ale bylo to místo dobré jako každé jiné k tomu, aby zastavil. Kolem nich to bylo pěkné a otevřené, takže by mohl vidět jakoukoliv příšeru, co by k nim zamířila.
„Tak jo. Udělej to,“ řekl.
Tělo na sedadle měla napjaté a mohl vidět lesklé cestičky v místech, kde jí stekly slzy smutku.
Neal si ji chtěl vtáhnout do náruče a nějak ji utěšit, ale neodvážil se. Pořád se cítil pochroumaný z toho, jak se posledně dotkl její holé kůže a nebyl si jist, kolik trestání by dokázal ještě ustát. Kdyby ho bolest nakonec zabila, zůstala by bez ochrany.
Viviana zavřela oči, vytěsnila slzy. Vidět ji plakat mu málem zlomilo srdce, ale nemohl udělat nic, čím by přivedl jejího přítele zpět. Neměl ani zatracený kapesník, co by jí mohl dát. Jediné, co mohl nabídnout, byla silná ruka s mečem a zoufalá touha v to, aby jej zachránila. To z něj dělalo chtivého bastarda, ale s tím nemohl nic udělat.
O pár vteřin později si zklamaně povzdechla. „Necítím ho. Je příliš daleko. Promiň.“
Oči se jí znovu začaly hromadit slzami a Neal to už nemohl vydržet.
Natáhl se přes sedadlo a vzal ji do náruče. Položila mu hlavu na rameno, přitiskla se k němu. Prsty sevřela jeho tričko a cítil otřesy smutku, který skrz ni projížděl. „To bude v pořádku, miláčku. Neboj se. Něco vymyslíme.“
„Zabila jsem ho. Dala jsem mu ten artefakt a přivedla k němu ty věci.“
„Nevíme, co se stalo.“
„Nechovej se tak blahosklonně. Přesně to se stalo. A teď ani nedokážu najít ten artefakt, co ukradli.“
Neal zaváhal jen na okamžik, než se rozhodl. Jasně, o jeho světě a tom, kdo skutečně je, toho věděla jen málo. A ne, netušila nic o tom, o co se jí chystal požádat ani co by se jí mohlo stát. Ale věděl, že luceria si myslela, že patří k sobě a poté, co viděl šťastné dvojice mezi jeho bratry Theronai neměl dar, co mu byl nabídnut, v úmyslu zpochybňovat. Chystal se ji chytit oběma rukama a držet tak pevně, jak jen to půjde.
Viviana bude jeho a on zajistí, že se tak stane.
„S tím ti mohu pomoci,“ nabídl. „Znám ženy, jako jsi ty, které také mají určitou moc, a vím, jak ji zesílit. Znásobit.“
Odtáhla se a pohlédla mu do očí. „Jak,“

V tom byla ta finda. Vytáhl hučící luceriu zpod trička, aby jí ji ukázal. „Jediné, co musíš udělat, je nasadit si mou luceriu.“

18 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další pokračování kapitoly

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvelá kapitola, vďaka za jej preklad a korekciu, a teším sa na ďalšie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. díky moc za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat