sobota 27. září 2014

Sběratel - Kapitola 4 1/2



Neal nemohl uvěřit svým očím. Pouze chaotické víření barev v prstenu mu dokázalo, že právě nezažíval záchvat zbožného přání. Viviana ho skutečně mohla zachránit.
Pokud by se tak rozhodla učinit.
Snažila se odtáhnout ruce, které si přitiskl k hrudi, ale Neal ještě nebyl připraven na to, že by se ho přestala dotýkat. Už tak toho měl v hlavě dost i bez laviny bolesti.
„Co tím myslíš?“ Zeptala se. „Co je s tebou? Mně se zdáš zcela zdravý.“
„Kolik toho víš o cejchu života?“

„Četla jsem, že to jsou magické obrazce, které muži získávají při narození a označují je jako jednoho z Theronai.“
„To je částečně pravda. Rodíme se s ochrannou známkou, i když je to v té době jen semínko. To klíčí a roste společně s námi.“
„Jak je to možné? Tetování nerostou.“
„Není to tetování. Je to živoucí označení, které je naší součástí stejně jako piha nebo mateřské znaménko, jako to ve tvaru prstenu, co máš ty.“
Zhluboka se šokovaně nadechla. „Jak o tom víš? Vím, že si ho neviděl.“
Skutečnost, že nesla značku ženy jeho rasy, byla jen dalším důkazem, že měl pravdu. Neal se usmál a naklonil blíž. „Kde ho máš, miláčku? Chceš mi ho ukázat? Já odhalil to své.“
Zrudla krásným odstínem růžové a narovnala se v zádech. „Vysvětli mi, jak přesně tě mám zachránit.“
„Vidíš, jak holý můj cejch života je?“
Shlédla dolů a on věděl, co viděla. Zbylo mu už jen pár drahocenných lístků.
„Listy jsou pryč.“
„To je pravda. Až klesne ten poslední, má duše začne umírat. Stanu se zlým a pokrouceným. Pokud se nejprve nezabiju, což jsem měl v plánu, dokud jsem tě nepotkal. Ty mě před tím osudem dokážeš zachránit.“
K jeho úlevě se nezdála zděšená tím, jak moc ji potřeboval, jen zvědavá. „Jak?“
„Uvnitř mě je síla, moc, kterou nemohu použít. Sbíral jsem ji od dob, co jsem byl malý kluk, střádal ji pro jedinou ženu, která ji dokáže použít. Ty jsi tou ženou, Viviano.“
Znovu si netaktně odfrknula – jediný zvuk, který od ní slyšel a nijak nepřipomínal chování dámy za celou noc.
Dokonce i její vyděšené výkřiky byly pompézní a správné. „Ne, nejsem.“
Přitiskl svou ruku silněji na její a vytlačil několik jisker energie do její kůže. „Kdybys nebyla, tohle bys necítila.“ Zvedl si její ruku k ústům a políbil ji do dlaně.
Více jisker uprchlo z jeho rtů a dychtivě přeskočilo do ní, jako by na ten výlet čekaly celá léta.
„To nemůže být pravda.“
„Proč ne? Říkalas, že si náš studovala. Měla bys o tom vědět vše.“
„Žádná z mých knih se nevztahovala na… tohle. To je příliš. Potřebuju nějaký čas na rozmyšlenou.“
Neal pocítil bodnutí zklamání, ale byl tvrdý. Mohl to ustát. Některé věci prostě nemohly být vnuceny. A získat si ženu na zbytek života, to rozhodně byla jedna z těch věcí.
„Dobře, stáhnu se. Ale ne ohledně toho zařízení. Potřebuji jej. Torr jej potřebuje. Nevezmu ne jako odpověď.“
Nejistě kývla. „Tak dobře. Je mi jasné, že nevím o spoustě věcí. Pokud mi slíbíš, že mě vezmeš sebou a zodpovíš cestou mé otázky, pak tě dovedu k artefaktu.“
„Domluveno.“

***
Neal zatočil k domovu důchodců profesora Rynolda, muže, který léčebné zařízení vedl.
„Všechna světla jsou zhasnutá,“ řekla Viviana. „Nerada bych ho probudila.“
Její štíhlé prsty byly propletené s jeho, a ačkoli se mu tak hůř řídilo, nehodlal ji pustit. Byl bez bolesti téměř hodinu, a to stačilo na to, aby byl jako v euforii.
„Jsem si jistý, že mu to nebude vadit, když je to naléhavé.“
„Chci mu o tobě říct. Miluje ty artefakty stejně jako já. To je důvod, proč jsem mu ty disky půjčila.“
„Možná někdy jindy. Nejsem si jistý, zda bych dnes zvládl další příval vědeckých otázek. Mohl bych ochraptět.“
Pravdou bylo, že mu nevadilo, když na něj nonstop vrhala dotazy. Skutečnost, že se tak zajímala o něj a jeho lidi, udělá přechod do jejich světa mnohem snazší.
Věděl, jak těžké bylo pro Helen opustit svou lidskou výchovu. Doufal, že díky Vivianině zázemí to pro ni bude snazší.
Opravdu chtěl, aby to pro ni bylo jednoduché. Při pomyšlení na její utrpení se mu chtělo do něčeho vrazit pěstí. To nebylo dobré pro jeho pečlivě hlídanou kontrolu.
Neal ji držel za ruku, když vyskočil z auta. Přesunula se přes sedačku a zarazila se.
Hnědé oči byly plné obav, když na něj dlouhou chvíli zírala. „Co to dělám?“
„Pomáháš muži v nouzi?“
Pohlédla na jejich spojené ruce. „Nemůžu se tě přestat dotýkat. Cítím se jako zamilované dítě, a to tě ani neznám. Tohle mi vůbec není podobné.“
Začala z toho couvat, všechen ten zmatek a otázky se nořily do té její chytré hlavy.
„Ne? A co je ti podobné?“
„Pomalost. Metodika. Vše promýšlím. Neskáču do aut s cizími muži uprostřed noci a nedržím je za ruce.“
„Jsem tedy tvůj první?“ Dobíral si ji.
Neusmála se. „Bojím se, Neale. Celá ta věc mě děsí víc, než ty potvory. Tvrdíš mi, že celý můj život byl lež. Že ani nejsem člověk.“
„Nic na tvém životě nebyla lež. Jen jsi nevěděla o vlastním rodokmenu, to je celé.“
„Myslíš, že ti zachráním život.“
„Nebudu předstírat, že bych to nechtěl. Nechci zemřít. Chci dál bojovat. Upřímně mě nikdy nenapadlo, že bych tě mohl najít včas, ale teď, když tě mám…“
„Chceš si mě nechat.“
„Půjdeme na to pomalu,“ slíbil. „Ještě mám čas. Nebudu tě nutit do ničeho, co nechceš.“
„Můj život jaký jsem znala je u konce, že?“
Přejel jí prstem po tváři, liboval si v měkkosti její kůže. Byla tak krásná. Tak elegantně nedosažitelná. Neměl co dělat se ženou, jako byla ona, i když si jeho luceria myslela opak.
„Raději na to mysli jako na nový začátek, kdy budeš obklopena lidmi, o kterých jsi již několik let četla. Budeš mít šanci nás studovat jako nikdo jiný. Z vnitřku.“
„Tlačíš na samá správná tlačítka, aby sis zajistil mou spolupráci, co?“
„Miláčku, jestli někdy budu mít to štěstí, abych mačkal tvá tlačítka, nebudeš přemýšlet, proč to dělám. Budeš to vědět.“
To rozkošné růžové zrudnutí sklouzlo až k límci její pompézní košile, takže Neal musel přemýšlet nad tím, kam až ten ruměnec šel. Napadaly ho lepší způsoby toho, jak s ní trávit noc, místo toho, aby se nezvaně ukázali v domě nějakého starého profesora.
Vysvlékl by ji z těch slušných šatů a dotékal by se jí, co nejvíc by to šlo.
Jiskry mezi nimi – pocit toho, jak se stopové množství jeho energie prosakovalo do ní – by stačily k tomu, aby zažehli prostěradlo. I když by neměl chtít ženu, jako byla Viviana, luceria si myslela, že jim to klapne.
Kým byl, aby se dohadoval se staletím starým systémem, co fungoval? Pokud luceria chtěla, aby ji měl, chystal se ji přesvědčit, že by měla jít s tradicí. 
A součástí toho přesvědčování bude obrátit její myšlenky správným směrem.
Chytil ji za šíji a přitáhl ji k sobě. Nebránila se, zmenšila vzdálenost mezi nimi. Sklouzla přes sedadlo tak, že se jí sukně vyhrnula na stehnech.
Neal přistoupil, vklínil se jí mezi kolena, aby mohl být tak blízko, jak mohl. 
Očima sklouzla k jeho ústům a v té chvíli věděl, že ji má. Prohnalo se skrz něj vítězství, takže se cítil silnější a mocnější. Jen pomyšlení na tuto ženu, která ho chtěla políbit, stačilo, aby fungoval na plné obrátky. Vrhněte ho do boje. Pusťte na něj tucet Synestrynů. Všechny by je vyřídil. Ani jeden z nich by se nepřiblížil k jeho lady.
Slabý zvuk varování mu zaduněl v hrudi, ale nemohl to nijak zastavit.
Cítil, jak Viviana pod jeho rukou mírně ztuhla, ale bylo příliš pozdě na to, aby si to rozmyslela.
Přitiskl rty na její a přinutil se být jemný. Žádné otevírání úst. Ani jazyk. Jen dotyk jejich rtů.
Ale to zdaleka nestačilo.
Chtěl víc. Touha se mu šířila tělem, sbíhala se mu v břiše, končetiny se mu rozvibrovaly. Jeho luceria vyšilovala, poskakovala kolem jeho kůže, jakoby ten kontakt oslavovala.
Proti jeho vůli ji sevřel kolem krku pevněji, lehce hladil odhalenou šíji. Chtěl ji tam ochutnat, políbit, sát a kousat, zatímco by si ji bral zezadu.
Penis mu zapulzoval a naběhl, potřeba roztáhnout jí nohy a otírat se o ni rychle přemáhala veškeré racionální myšlení. Vsunul jí ruku nahoru po stehně, cítil hebkost punčoch a pak ještě jemnější texturu holé kůže. Punčochy jen do půlky stehen. Pod vší tou upjatostí a slušností to byla zlobivá holka.
A při tom pomyšlení ztratil kontrolu.
Neal otevřel ústa, aby polibek prohloubil, ale ona již byla dalece před ním. Jazykem tančila přes jeho rty, vyrazila tím svým proti jeho, rozpálila mu krev. Chytila jeho tričko do pěsti a přitáhla si ho blíž, a jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak moc si přál, aby si ho znovu neoblékl. Dal by cokoliv za to, aby znovu pocítil její dlaně na holé hrudi - cítil to jiskřivé spojení mezi ní a cejchem života.
Sklouzla k okraji sedadla, roztáhla stehna a utvořila dostatek prostoru pro jeho tělo. To, jak do něj zarývala nehty přes tričko, bylo delikátní mučení, ale zdaleka ne tak dobré, jako ostré bodnutí bolesti, když mu zuby oždibovala spodní ret.
Něžné, ženské steny naplnily prostor mezi nimi. Studený vzduch kolem nich vířil.
Musel ji udržet v teple, zakrýt její tělo tím svým. Ne, že by mu to vadilo. Mohl by být její živoucí dekou každým dnem v týdnu a považoval by se za největšího šťastlivce.
Neal ji chytil za prsa a cítil mezi nimi kluzkou, hedvábnou tkaninu. Bradavky se mu proti dlaním svraštily, i když mu ty zatracené vrstvy látky bránily v zkoumání, jaké chtěl provádět. Přemýšlel, zda by takhle ztuhnuly i proti jeho ústům.
Byl jen jediný způsob, jak to zjistit.
Zpoza něj zaslechl praskání ledu. Instinkt, který byl jeho součástí stejně jako vlastní kosti, povstal a vykřikl svá varování.
Neal se od Viviany odtrhl, tasil meč a vykročil. Hlava mu vybuchla utrpením a z krku se mu vydral bolestný výkřik.
Bojoval s touhou zlomit se v pase, zatnul zuby, aby zůstal stát. Špička meče se zachvěla, ale udržel jej.
„Co se děje?“ Zeptala se Viviana, jejíž hlas byl náhle plný strachu.
„Něco jsem slyšel.“
Bolest pomalu ustupovala, až ho už nepřipravovala o sílu. Stále do něj vrážela, ale už to bylo na úrovni, co ho jen štvala.
Zkoumal oblast, vyslal si do očí malé chuchvalce moci, aby viděl skrz temnotu.
Nic. Žádný pohyb, žádné zářící oči, nic kromě bílé krajiny a tichého, tlumeného sněžení.
„Myslím, že jen praskla větev ve větru,“ řekl. Jeho instinkty se obvykle tak moc nepletly, ale byl před pár vteřinami víc než rozptýlený. „Měli bychom jít dovnitř.“
Tam, kde ji mohl lépe ochránit, pokud by bylo třeba.
Otočil se právě včas, aby viděl, jak si stahuje sukni, díky čemuž zahlédl záblesk černé hedvábné punčochy proti bledé, hladké kůži.


15 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji,jste skvělí :-)

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad další části příběhu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Som rada za skvelé pokračovanie ♡♡♡ .

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji moc za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Skvělé, díky za další pokračování

    OdpovědětVymazat