sobota 20. září 2014

Sběratel - Kapitola 3



Neal zaslechl zvuk tříštěného skla. O vteřinu později do něj udeřil závan studeného vzduchu, Viviana vyděšeně vykřikla a vrazila mu do zad. „Je tu ještě jeden,“ vypískla.
Sgath, se kterými dnes bojoval, byli větší a silnější než ti, se kterými bojoval po celá desetiletí. Možná, že našli zásobu steroidů nebo tak něco.
Vyrazil s čepelí v před a vyskočil, aby zahnal sgatha útočícího na jeho nemohoucí nohu. Klopýtl a stala se z něj svíjející se hromádka.

Za normálních okolností by tu věc dokončil, ale zjevně tam byly naléhavější záležitosti, které vyžadovaly jeho pozornost, jako třeba ten nezraněný sgath co šel po bezbranné ženě.
Neal se otočil, a zatímco se pohyboval, hledal Vivianinu polohu. I když ji nemohl vidět, nějak dokázal vycítit její přítomnost, jako by na jeho kůži zářilo sluneční světlo. Vycházelo z ní jemné hučení, takže věděl, že by ji mohl sledovat, i kdyby oslepl.
Popadl ji za ruku a vytáhl zpoza dveří ložnice do místnosti s novým sgathem. Zavřel za nimi dveře a nechal tam zraněného sgatha v naději, že se během několika sekund vypořádá s nohou hrozbou.
Viviana se oháněla křišťálovou lampou, jako by s ní skutečně mohla démonovi nějak ublížit, a i když obdivoval její odvahu, leda by zabila samu sebe, kdyby se dál snažila bojovat.
Než stihla cokoliv udělat, Neal se rozeběhl a vše ze sebe propustil. Nechal volně plynout všechnu tu bolest, kterou v sobě nosil již příliš dlouhou dobu, vztek z chvíle, kdy ho trefil ten zatracený paralyzér a své obavy o ženu po jeho boku. Poháněný tím hněvem a strachem, dalo se jeho tělo do pohybu a prošlo sérií koordinovaných, rázných pohybů, které praktikoval víckrát, než by mohl spočítat.
Se sgathem se potkal ve vzduchu a využil proti němu vlastní dynamiku. Meč sekl hluboko a vyslal spršku černé krve na vesele žlutou zeď.
Sgath se snažil zavýt, ale díky poraněným hlasivkám z něj vyšlo jen jakési bezdeché syčení.
Řež byl hluboký, ale zjevně ne dost na to, aby tu věc zastavil. Otevřela tlamu a zvedla přední tlapy k úderu.
Neal byl ve špatné pozici, a jak nanosekundy ubíhaly a adrenalin vyprchával, uvědomil si, že nebude schopen obnovit svůj postoj včas na to, aby se vyhnul ráně. Jeho bok byl nechráněný a během dalšího úderu srdce přijde o velký kus masa mezi ním a žebry. Nebyl čas udělat cokoliv, aby to zastavil.
Koutkem oka zahlédl, jak něco rozmazaného prolétlo kolem. A narazilo to do hlavy sgatha. Úlomky krystalků se rozlétly po místnosti a vrhaly krásnou duhu na sgathovu matnou srst.
V šoku se vzepjal a zatřásl hlavou, jako by byl ohromen.
To dalo Nealovi dost času na to, aby se vzpamatoval a vyhnul příchozí ráně. Udělal poloviční krok doprava, sevřel jílec meče a zarazil jej do sgathovy brady tak silně, že zajel až do mozku.
Ten se chvíli cukal a slepě na něj máchal tlapami, než klidně a tiše padl.
Dveře ložnice se rozlétly a odrazily od zdi tak silně, že se málem zase zavřely. Pouze mohutná postava zraněného sgatha vrážející do místnosti je udržela otevřené.
Neal neměl čas vytáhnout meč, a tak s ostřím táhl i těžké tělo mrtvého sgatha a použil ho jako svou vlastní osobní pálku. Svaly se mu napjaly pod tou váhou, ale čepel držel jistě a pevně.
Zraněný sgath se po něm ohnal a narazil tvrdě do zdi.
Neal sesunul mrtvé tělo z meče svou botou a neztrácel čas, rychle dokončil poslední hrozbu pro Vivianu.
Setřel si o srst mrtvoly krev z ostří a obrátil se k ní.
Stála v rohu a zabírala tak málo místa, jak jen to bylo možné. V rukavicích svírala keramickou sošku, jako by jí právě ona mohla zachránit život. Hnědé oči byly rozšířené šokem a štíhlé tělo se třáslo tak silně, že skutečně mohl sledovat, jak se hedvábná halenka leskne drobnými otřesy.
Neal se přesunul k ní a prohledal její kůži i oděv po známkách stříkanců krve. Nic nenašel.
Poté klidným hlasem řekl: „Jsou pryč, ale musíme jít.“
Nezdálo se, že by ho slyšela, tak vypáčil malou figurku z jejích prstů a vzal ji za ruku.
Dokonce i přes rukavici cítil, jak je její kůže chladná a brzy ji zahřeje. Ale nejprve ji potřeboval dostat z domu a do svého auta, aby se mohli vyhnout další nečekané návštěvě.
Popotáhl ji kupředu a ona udělala jeden klopýtavý krok. Zjevně byla stále v šoku a on jí to nemohl vyčítat. Dnes večer se toho hodně událo.
Ale jestli ji odtud nedostane, bude to, k čertu, ještě horší.
Než aby se na ni snažil mluvit, obtočil jí paži kolem štíhlého pasu a přenesl ji přes mrtvolu sgatha. V době, kdy ji postavil na nohy u rozbitého okna, ho pleskla po ruce.
„Umím chodit.“
Pokud budou její nohy vratké jako hlas, spadne z požárního schodiště.
„Jsem si jistý, že ano. Ale venku je to zledovatělé. Bude bezpečnější, když se budeme držet.“
Neal si prohlédl uličku pod nimi a neviděl žádné další Synestryny. Bude to tak muset stačit.
Vyrazili po schodech dolů. Pevně ji držel za paži, kdyby náhodou ztuhla či uklouzla. Posledních pár metrů bylo trochu pomalých, ale zvládli to až dolů.
Pomohl jí přes hromadu odpadků, zrychlil tempo a zamířil k autu.
Sníh jim křupal pod nohama a hromadil se ve vlasech.
Viviana se šíleně třásla a Neal nevěděl, jestli je to šokem či chladem.
Sundal si bundu a přehodil jí ji přes ramena. Přivinula si ji k sobě blíž, až ke krku.
„Děkuju ti.“
„V pohodě.“
Čekal na první mezeru v provozu a spěšně vyrazil ulicí, ignorujíc troubení a rozhořčené výkřiky projíždějících aut. Poté se přinutil zpomalit tak, aby je nesrazili.
Světla jeho auta se rozsvítily, jak odemkl dveře. Neobtěžoval se ji brát ke straně spolujezdce, místo toho otevřel dveře řidiče, zvedl ji, nastoupil za ní a tlačil na ni tak, že musela přelézt na druhou stranu, aby pro něj uvolnila místo.
Motor se rozběhl s hlubokým zaduněním. Zapnul vytápění a naklonil se, aby ji připoutal. Poté vyrazil proti směru jedoucích vozidel, čímž si vysloužil další výbuch troubení.
To mu bylo fuk. Neměl náladu být zdvořilým řidičem. Měl na starost důležitější věci.
Jako to, co s ní sakra bude teď dělat.

***
Panorama St. Louis bylo za nimi, když Vivianina mysl konečně přestala vířit a znovu se zapnula.
Byla napadena monstry. Třemi příšerami. Pan Etan je všechny zabil, aby ji zachránil. Lehce natočila hlavu, snažila se na něj podívat, aniž by si toho všiml. Nikdy neviděla, že by se takhle někdo pohyboval. Byl okouzlující. Brutální elegance. Krásná smrt.
Neřekl ani slovo od chvíle, kdy ji dostal do svého auta. Ani rádio nepřerušovalo to ticho, jen silnice pod pneumatikami a její příliš rychlé nádechy.
Viviana netušila, co říct. ´Děkuju´, se zdálo být nedostačující. Vlastně si ani nebyla jistá, zda by mu vůbec měla děkovat. Ze všeho, co věděla, za ní klidně mohl ty věci poslat, aby ji mohl zachránit a ohromit natolik, aby mu dala tu věc, co chtěl.
„Neměli bychom se vrátit? Zavolat policii? Nebo útulek?“
„Ne.“
„Kam mě vezete?“
„Na jih.“
„Kam na jih?“
„Nevím. Tak daleko jsem ještě nemyslel. Jen jsem se chtěl pohybovat, aby se auto rozehřálo. Třásla ses.“
To i teď, i když jí už nebylo zdaleka takové chladno jako předtím, díky jeho kožené bundě a lahodnému teplu, které proudilo z topení. Svlékla si bavlněné rukavice a natáhla ruce k palubní desce, aby je udržela v teple.
„Chceš něco k jídlu?“ Zeptal se.
Podívala se na něj, aby zjistila, zda je to nějaký vtip. Nesmál se. „To myslíte vážně? Málem jsme zemřeli a vy chcete jíst?“
Zvedl jedno obrovské rameno a pokrčil s ním. „Jsme stále naživu. Musíme si zachovat svou sílu.“
„Raději bych mluvila o tom, co se tam stalo.“
Ústa se mu stáhla vinou. „To byla má chyba.“
„Přivedl jste ty věci sebou?“
Rychle, zděšeně na ni pohlédl. „K čertu, to ne. To bych nikdy neudělal. Ale myslím tím, že je má vina, že tě našli.“
„Nechcete to vysvětlit?“
Zavrtěl hlavou. „Je to dlouhý příběh, a krátká verze je příliš šokující na to, abych ji jen tak vyhrkl.“
„Jsem odolná, pane Etane. Myslím, že to zvládnu.“
„Neale,“ řekl. „Říkej mi Neal. A odolná nebo ne, nejsem si jistý, zda potřebuješ další šok tak brzy poté, co jsi byla napadena sgathy.“
„A co kdybys dovolil, abych sama posoudila, čeho jsem či nejsem schopna. Ujišťuji tě, že má povaha není tak jemná, jak si možná myslíš.“
Zavrčel svůj nesouhlas, když zabočil k fastfoodu a zaparkoval. „Pokud je stejná, jako zbytek tebe, pak je.“
Rozhořčení rychle vypálilo veškeré zbytky strachu, který předtím cítila. „Myslím, že bych měla vystoupit a zavolat si taxi. Děkuju za záchranu. Asi rozumíš, proč ti teď řeknu, že bych tě raději už nikdy neviděla.“ To poslední bylo tak trochu lež. S radostí by ho viděla tak často, jak jen by to bylo možné. Byl ztělesněnou lahůdkou, ale to neznamenalo, že si ji dopřeje. Rozepnula bezpečnostní pás a natáhla se po klice.
Neal se pohnul tak rychle, že neměla ani čas vykřiknout. Popadl ji za boky a přitáhl zpátky na kožené sedadlo tak, že mu prakticky seděla na klíně. Cítila za sebou tvrdost jeho těla a teplo jeho velkých rukou jí prosakovalo sukní.
Když promluvil, cítila, jak se jí dech otřel o horní část ucha. „Jestli mě opustíš, pravděpodobně se nedožiješ svítání.“
Zevnitř se začala chvět a nebyla si jistá, zda je to jeho extrémní předpovědí či tím, že na sobě cítila ruce, které v ní vyvolávaly zvláštní reakci. Ty rezonanční vibrace se vrátily, sdružovaly se jí v břiše a šířily se, vyplňovaly všechna prázdná místa.
„Nebuď směšný,“ řekla a hlas se jí třásl stejně jako tělo.
„Nejsem. Sgathové tě našli už jednou. Dokážou to znovu.“
„Řekls, že to je tvá vina. Když nebudu s tebou, tak se to znovu nestane.“
„V tom se pleteš.“
Nebyla si tím jistá, ale zdálo se jí, že cítí, jak se ústy na kratičký okamžik dotkl jejího ucha. Zachvěla se, i když netušila, zda je to jeho dotykem, nebo jen pomyšlením na to, že by se jí dotkl.
Ať tak či onak, nebude tady jen tak sedět a podvolovat se mu. „Pusť mě.“
Pomalu uvolnil boky, táhl prsty přes vlněnou sukni tak pomalu, že to bylo téměř jako pohlazení. „Prosím, nesnaž se utéct,“ řekl, v jeho hlase jasně zvonilo varování. „Nemohu dopustit, aby se to stalo.“
Viviana se posunula zpět na sedadlo tak daleko, jak jen mohla. Obrátila se na něj, rozhodnutá sledovat ty příliš rychlé ruce. „Proč ne?“
„Potřebu-“ spolkl to, co chtěl říct a začal znovu. „Ještě musíme vyřešit to ohledně toho artefaktu. Nemůžu se vrátit domů bez něj. Život mého přítele je v sázce.“
Vyrovnaně na něj pohlédla. „To i tvůj, jestli mě znovu takhle popadneš.“
Na jeho odvážných ústech pohrával drobný úsměv, což jí náhle naplnilo nutkáním natáhnout se a zjistit, jestli jeho rty jsou tak měkké, jak vypadají, nebo tvrdé jako zbytek těla. „To je fér.“
Narovnala si sukni a uhladila vlasy, aby se ujistila, že se jí drdol při všem to vzrušení neuvolnil. „Pojďme začít s tím tvým přítelem. Jak myslíš, že mu můj artefakt pomůže?“
„Je to druh léčícího zařízení. Můj přítel trpí progresivním typem ochrnutí. Bez té věci zemře. Nedovolím, aby se to stalo.“
„Přestaň s těmi skrytými hrozbami, jasné? Když jsem přežila ty hrozné tvory, rozhodně přežiju, cokoliv ty můžeš předvést.“
„Nezapomeň, že já jsem tím, kdo je zabil.“
Což jí připomnělo… „Tvůj meč. Kam zmizel?“
Poplácal se na boku. „Je tady. Nemůžeš ho vidět.“
Viviana si odfrkla. Její matka by se na ni mračila z toho, že tak hlasitě vyjádřila nedůvěru, což v ní vzbudilo vlnu smutku a osamělosti. Máma jí tak moc chyběla, dokonce i její nepříjemné vlastnosti.
Viviana zavřela oči a s utrpením snášela nechtěné emoce. Po večerním tréninku nedokázala najít ve svém srdci sílu, aby vše dostala pod kontrolu jako obyčejně.
„Hej, co je?“ Zeptal se Neal něžně a jeho ruka se usadila na její.
Šumivé brnění si razilo svou cestu přes její paži až k hrudi. Šířilo se skrz ni teplo, které zahnalo myšlenky na žal a smutek. Na jedinou zářící chvilku se Viviana cítila bezpečně a šťastně. Jako by někam patřila.
Strávila celý život tím, že stála venku a zírala dovnitř. Nikdy nebyla jako ostatní děti. Jako sirotek začala život jako vyhnanec – dítě, které nikdo nechtěl. Matka ji přijala sice dřív, než si Viviana dokázala utvořit většinu vzpomínek, ale nezdálo se, že by ji to ochránilo před poznáním, že je jiná.
Matka jí tvrdila, že je zvláštní, ale Viviana věděla, že je to jednoduše eufemismus pro někoho, kdo nezapadá.
„Jsem v pohodě,“ vypravila ze sebe.
„Nevypadáš v pohodě. Vypadáš, jako kdybys právě zjistila, že ti někdo zabil kotě.“
Viviana polkla a sesbírala svůj smysl pro humor. „Pro jednu noc bylo příliš mnoho vzrušení. To je celé.“
Chystala se odtáhnout ruku, ale Neal ji lehce sevřel a držel. „Ještě ne,“ řekl. „Nejsem připraven znovu cítit bolest.“
Zmateně zamrkala. „Cože?“
„Vraťme se k artefaktu, dobře? Řekneš mi, kde je, abychom ho mohli přinést a zachránit mého přítele Torra.“
„Hezký pokus, ale nedostatečný. Chtěls mi ukázat svůj meč.“
Viviana si byla jistá, že kolem rukojeti viděla složitě vinoucí se větve. Dokonce i přes to, jak rychle se pohyboval, si byla jistá tím, co viděla. A jestli měla pravdu, jeho meč byl vyroben stejnými starodávnými lidmi, jako její drahocenná sbírka.
Neal zvedl obočí. „Chceš vidět můj meč?“
„Ano.“
„A pokud ti ho ukážu, řekneš mi, kde je ten artefakt?“
„Možná.“
Jeho silný hrudník se rozšířil těžkým povzdechem. „Dobře.“
Pomalu, tak moc pomalu, že cítila každý dotyk ve všech nervech, odtáhl ruku.
Ve chvíli, kdy jejich kůže přerušily kontakt, se celé jeho tělo napjalo. Na čele mu vyrašil pot a dýchal rychle, mělce.
Naplnily ji obavy, zavrtaly se do ní tak hluboce, že si skoro připadala, jako by ho znala celé roky.
„Jsi v pořádku?“
„Jen mi dej minutku.“
Dala. Vteřiny ubíhaly, a jeho tělo se pomalu uvolnilo.
„Sakra, pokaždé je to horší,“ zalapal po dechu.
„Co je horší?“
Zavrtěl hlavou a probodl ji třpytivým pohledem. „To je vše součástí dlouhého příběhu. Postačí, když řeknu, že když se tě dotknu, cítím se opravdu dobře. Když přestanu, tak už ne.“
Cítila se stejným způsobem. Otevřela ústa, aby mu řekla, ať se jí dotkne, než si uvědomila, jak by to mohlo vyznít. Ani toho muže neznala. Rozhodně mu nebude nabízet, ať na ní položí své ruce, bez ohledu na to, jak ta myšlenka zněla krásně.
Pohnul se a v ruce se mu objevil meč, jako kdyby vyskočil ze vzduchu. „Jak jsi to udělal?“
„Meč je neviditelný, když je k mému tělu připoután. Obvykle z něj totiž místní obyvatelé vyšilují.“
„Ale… jak?“
„Magie.“
Magie. To slovo v ní protékalo, posouvalo dílky v její mysli. Něco, co bylo matoucím souborem faktů, než se z toho stal jasnější obraz. Pokud byla magie reálná a ona právě zírala na důkaz toho, že byla, pak to vysvětlovalo spoustu věcí. Všechny ty příběhy co četla. Všechny ty artefakty, které jakoby měly smysl, ale nikdo nemohl zjistit jaký. Všechno to začínalo dávat smysl.
Neal si položil čepel na předloktí a podal jílec směrem k ní. Naklonila se, fascinovaná jeho sílou. Byl krásným, bujícím, nedotčeným uměleckým dílem. Jeho detaily byly neuvěřitelné. Složité listy vyřezané s takovou přesností, že mohla vidět žilnatinu, zatímco se stáčely kolem dokola a tvořily ochranu. Součástí detailu rukojeti byly odřeniny, ze kterých poznala, že byl často používán, což ji přimělo myslet na to, jak starý tenhle kousek asi byl. „Kde jsi ho vzal?“
„Otec mi ho dal, když jsem se narodil.
Část vzrušení ochabla. Nemohlo mu být víc než třicet pět, což z tohohle dělalo jen kus krásné repliky, nic víc. „Kovář ho ukoval jako antický? To je důvod, proč vypadá tak opotřebovaně?“
„Vypadá opotřebovaně, protože je opotřebovaný.“
„Zabralo by desítky let tvrdé práce, aby byl takhle zřízený.“
„Jo. To jo.“
„Cože? A ty tvrdíš, že si to udělal ty? Nemohl bys ho používat víc jak deset či dvacet let.“
„Jsem starší, než vypadám.“
Způsob, jakým to řekl, ji zarazil. Nebyla si jistá, zda by se měla ptát, ale vážně to potřebovala vědět. „Kolik?“
„Ty jsi rozhodně zvědavá osůbka. Myslím, že bych měl přestat odpovídat na tvé otázky, než ty začneš odpovídat na ty mé.“
„Zdá se, že jediná věc, jakou chceš vědět je, kde je artefakt.“
„Už se chytáš.“
„Když ti to řeknu, co získám?“
„Kolik chceš.“
„Nestarám se o peníze. Chci tvůj meč.“
Rozchechtal se. „Leda přes mou smrt. Tenhle meč by ve špatných rukou mohl být nebezpečný.“
„Je nebezpečný i ve správných rukou.“
Líně na ni mrkl. „Jsem rád, že sis všimla.“
Končetinami jí projelo další zachvění, a tentokrát to nemělo nic společného s jeho dotykem. Stačilo jen, aby na ni mrkl a ona tála.
Zasunul meč do pochvy a ten jí tak zmizel z dohledu. Umírala touhou dostat ruce na pochvu, aby viděla, jak se mu to podařilo, ale nemyslela si, že by ocenil, kdyby chamtivě, hrabavě osahávala něco v blízkosti jeho mužských částí.
Ne, že by přemýšlela o jeho mužských částech. Prostě jen věděla, že tam jsou. A nepodívá se na ně, bez ohledu na to, jak moc vzbudila tou myšlenkou svou vlastní zvědavost.
Očima sklouzla přes jeho trup, obdivovala, jak rolák objímal svaly. Málem samu sebe ponížila zíráním na jeho rozkrok, když jeho hlas prudce vrátil její pozornost zpět k jeho tváři, kam patřila.
„Vidíš něco, co se ti líbí?“ Zeptal se.
Odkašlala si a ignorovala jeho otázku. „Takže, když nemohu mít tvůj meč, máš něco dalšího, o co bych mohla mít zájem?“
„Nevím. Co sbíráš?“
„Položky od dávno mrtvé skupiny lidí nazývající se Strážci.“
Neal ztuhl, oči mu ve tmě vozu zářily. „Kdes slyšela o Strážcích?“
„V knihách. Měl bys je někdy zkusit.“
„Nerad ti to říkám, ale v těch tvých knihách je minimálně jedna chyba. Nejsou dávno mrtví, miláčku.“
Vivianě po jeho slovech otupělo tělo. „Co o nich víš?“
„Víc než ty, tím jsem si jist. Náhodou jsem jedním z nich.“
„Lháři,“ vyštěkla, než se mohla zarazit. Bylo snadné tvrdit, že je jedním z nich, ale ze všeho co věděla, mohl tušit o její posedlosti Strážci a chtěl ji tak pro sebe vyhrát, aby získal to, co od ní chtěl.
Byl jen jediný způsob, jak ho otestovat. „Ke které rase patříš?“
Pozvedl obočí v přehlídce obdivu. „Opravdu jsi splnila domácí úkol.“
„To není odpověď na mou otázku.“
„Theronai,“ řekl a mávnul jí před obličejem prstenem. „I když bych myslel, že to poznáš díky lucerie.“
Luceria. Protáčela to slovo v hlavě a nechala si ho vsáknout do paměti.
„Nevzpomínám si na žádnou zmínku o lucerie.“
„Tak asi nevíš všechno, co?“
„Vím, že je jen jediný způsob, jakým můžeš dokázat, že to co říkáš je pravda.“
„Co? Myslíš, že zabití sgathů nebyl dostatečný důkaz? Nebo to, jak se cítíš, když se dotkneme? Vsadím se, že ses takhle díky žádnému muži nikdy necítila.“
„Necítím vůbec nic,“ zalhala. Nemohla si vzpomenout, co četla o zvláštních pocitech při dotyku u Theronaiů, ale na vině mohl být klidně její překlad.
„No?“ Vyzval ji. „Takže ti nebude vadit, když se znovu dotkneme?“
Ano, prosím. Byla by velmi ráda. Ne, že by mu to kdy řekla. Tenhle muž proti ní nepotřeboval žádné další zbraně, když teď sdíleli společný zájem. Jasně, tvrdil, že je Strážce, ale musel to být výmysl. Všichni byli mrtví.
Nebo ne?
„Ukaž mi tvůj cejch života,“ požádala.
Neal se pomalu, žhavě usmál. „Pokud jsi mě chtěla vidět bez vršku, miláčku, stačilo jen požádat.“
S tím si stáhl rolák s dlouhým rukávem přes hlavu a odhalil hruď.
Viviana zírala a zapomněla dýchat.
Nejen, že byl sochařskou představou mužské dokonalosti; také jí říkal pravdu. Byl Theronai. Přes jeho hruď se klenul obří strom, od levého ramena až po jeho opasek.
Detail byl ohromující. I v šeru auta dokázala jasně rozeznat jednotlivé listy a větvičky. Kůra byla tak živá, že jí ruce svědily touhou cítit tu strukturu pod prsty. Sledovala jeho cejch a zdálo se, jako by se strom pohupoval pod nějakým neviditelným větrem.
Musel to být optický klam způsobený stálým rozšiřováním žeber, jak vydechoval.
Viviana natáhla ruku. Nutkání dotknout se toho úžasného uměleckého díla bylo neovladatelné.
Prsty lehce spočinula na obrázku, a teprve když pocítila teplo jeho kůže, uvědomila si, že to nebyl jen obraz na plátně. Dotýkala se živého muže.
Pod prsty cítila, jak se větve pohybují, kymácejí se s jejím dotykem. Vytekl z něj elektrický proud, který jí rozbrněl konečky prstů.
Neal se ostře nadechl a zadržel dech. „Měl jsem pravdu. Jsi jednou z nás.“
„Jednou z koho?“
„Z našich lidí. Jsi Theronaika. Jako já.“
Otřesená šokem Viviana vzhlédla. Nedělal si legraci. Jeho tmavě modré oči ji sledovaly a nikde nebyl k nalezení ani sebemenší náznak úsměvu.
Chystala se odtáhnout ruku, ale přitiskl na ni dlaň a držel ji na místě. Jeho teplá kůže byla přes tvrdé svaly napjatá. Cítila jemné vibrace pulsu bušícího v jeho hrudi.
Dýchala příliš rychle, když konečně byla schopná promluvit. „Nerozumím tomu.“

„Nejsi první žena, kterou jsme našli a která netušila, že je jednou z nás. Jsou tu i ostatní, jako jsi ty – ženy zplozené muži z jiného světa. Vím, že to pro tebe vše musí být opravu matoucí, ale věř mi, když ti řeknu, že ty – Viviana Rowanová – můžeš být jedinou osobou na této planetě, která mi může zachránit život.“

13 komentářů: