sobota 6. září 2014

Sběratel - Kapitola 2



Viviana tam stála, nervózní a zrudlá. Celé tělo se jí otřáslo ve chvíli, kdy slyšela, jak se zabouchly přední dveře.
Spěchala, aby se ujistila, že to jen nehrál a vážně opustil její dům. Vůbec by ji to nepřekvapilo – to, že by dupal po jejím osobním,soukromém prostoru, jako kdyby ho vlastnil.

Přes záclony viděla, jak velký stín jeho těla plynule kráčí po cestě k ulici. Odtáhla krajku a sledovala ho. Měl v sobě příliš elegance na muže jeho velikosti. Bylo těžké nezírat na to, jak se pohyboval - s jeho dlouhými, uvolněnými a silnými končetinami, když kráčel pryč. Málem se zdálo, jako by klouzal po sněhu. Velké stopy však prozrazovaly, že jako každý jiný dával jednu nohu před druhou.
Projíždějící náklaďáček jí zatemnil zrak a uvolnil ji z toho kouzla, co na ni uvrhl.
Otočila se a odmítala se znovu podívat ze strachu, že by byla znova zajata tím klouzavým krokem.
Blafoval ohledně toho, že bude poblíž. Tím si byla jistá. Byla to jen taktika, kterou ji chtěl donutit, aby se podvolila jeho přání.
Jako kdyby se nechala tak snadno zviklat. Nemusela být velký, mohutný muž, ale nebyla ani žádná zvadlá květinka. Ještě se nesetkala s mužem, který by ji přiměl couvnout. A ta věc, jak to nazval, bylo její a ona si ji nechá, bez ohledu na jakékoli lži, které jí navypráví o jeho umírajícím příteli.
Vášniví sběratelé byli ochotni udělat cokoli, aby získali položky, jež hledali. Byl prostě jedním z nich.
Viviana zamkla dveře a přinesla ručník, koště a lopatku, aby uklidila rozbité sklo. Ruce se jí stále třásly, když zvednula velký střep a říznula se do prstu. Ručník potřísnilo pár kapek krve, jak dokončovala úklid nepořádku.
Podrážděním se jí napjala ramena. Tohle jí nebylo podobné, nechat muže – nebo jakéhokoliv člověka, když už na to přijde – s ní tak otřást. Potřebovala najít pocit klidu a vystrčit ho z mysli. Odmítla se zabývat panem Etanem. Měla na starost důležitější věci, jako fakt, proč byla živá bytost cítit stejně jako artefakty dávno mrtvých starověkých ras. Možná, že to bylo tím prstenem. Nikdy předtím takový neviděla. Možná to byl artefakt, který na ni volal a ne samotný muž.
To dávalo mnohem větší smysl a uklidnilo jí to nervy. Uvolnila ramena, když se rozhodla, že to tak musí být. Odpověď bude někde v jejích knihách. Jediné, co musela udělat, bylo ji najít.
Viviana šla do studovny ve třetím patře a právě vytáhla starou knihu ze své kolence – takovou, co měla na kožené vazbě vyrytý holý strom – když zaslechla slabé škrábání.
Vykoukla z okna a čekala, že uvidí u popelnice ve vedlejší uličce hrabat zvířata. Místo toho se ten zvuk ozval znovu, ale zpoza ní, z chodby. Z vnitřku domu.
Otočila se a srdce jí bušilo až v krku.
Namlouvala si, že je to jen krysa. Zavolá deratizátora a problém bude vyřešen.
Instinkty, které však byly zrezlé z nepoužívání, křičely něco jiného. Někdo byl v domě. Nebo něco. Představivost jí běžela na vysokých obrátkách a ukazovala jí vize příšerných bestií, které viděla v knihách. Drápy, zuby a rohy se mísily v masivní koláž dětských můr.
Viviana zvedla mohutný mosazný svícen. Hladký kov jí proklouzl bílými bavlněnými rukavicemi, které si oblékla, aby mohla operovat se svou knihou. Sevřela ho pevněji a přistoupila k rámu dveří, aby mohla nakouknout do chodby.
Zhasnula v ní světlo ve svém odhodlání být šetrnější k životnímu prostředí.
Stupidní, hloupý tah. Teď vůbec nic neviděla.
Z temnoty se ozvalo divoké syčení, které bylo příliš hlasité na to, aby vycházelo z krysy. Kopnula do dveří špičkou boty v naději, že do chodby vrhne trochu světla.
Slabý záře jemně osvítila prostor. Kromě světla viděla zářivé oči ve výšce svého pasu. Byly jasné, nechutně zelené. A zelená záře plála jasněji, jak syčivý zvuk sílil.
Znovu se ozvalo škrábání, z větší blízkosti, a tentokrát poznala, co to je: drápy na její podlaze z tvrdého dřeva.
Ta věc postoupila kupředu a položila jednu nohu do oblouku světla. Tlapa byla obrovská. 
Chlupatá. 
Snadno větší než její ruka, a zakončená olejově tmavými drápy.
Ať tohle bylo cokoliv, rozhodně to nebyla krysa.

***
Odkráčet od Viviany Rowanové byla jedna z nejtvrdších věcí, jakou Neal po dlouhé době dokázal, ale bylo to nutné. Nemyslel si, že by byla typem ženy, která by se pod malým tlakem podvolila. Raději zvolní a přehodnotí svou strategii, přijde na to, co chce.
Ne, že by mu to myslelo zrovna jasně. Ta žena s ním otřásla.
Slyšel zvěsti od Drakea a Helen o tom, jak se potkali. Zahnala jeho bolest, když se dotkli. Bylo možné, že našel jednu z jejich žen? Theronaiku?
Začala v něm narůstat bublina naděje a i přes snahu se zdálo, že ji nemohl zarazit. Věděl, že až praskne, bude trpět, ale nedokázal zahnat ten křehký pocit, co nabíral na obrátkách.
Neal vklouzl za volat svého vozu a vytočil Drakea. Pokud by mu někdo mohl pomoci to celé vyřešit, byl to jeho kamarád a kolega Theronai.
„Hej, Neale,“ odpověděl Drake. Byl zadýchaný, ale slunce zašlo sotva před pár minutami. Tma tu nebyla dost dlouho na to, aby bojoval. Což zanechalo jeden jediný důvod pro jeho lapání po dechu.
„Vyrušil jsem tě s Helen, co?“
V Drakeově tónu byl samolibý úsměv. „Kdybys zavolal před pár minutami, tak ano. Co potřebuješ?“
„Dnes večer jsem se setkal s jednou ženou. Když jsem se jí dotkl, bolest…“ Nevěděl, jak to popsat. „Vybledla. A pak se vrátila tak rychle a tvrdě, že jsem myslel, že přijdu o rozum.“
Drakeův tón byl ostrý a jasný, rovnou k věci. „Když ses jí přestal dotýkat?“
„Jo. Zní ti to povědomě?“
„Rozhodně. Kdo je to?“
„Jmenuje se Viviana Rowanová. Sbírá starožitnosti.“
Z Drakea vyzařovala čistá naděje. „Řekni mi, co cítíš.“
Neal nerad mluvil o svých pocitech, ale u Viviany musel udělat výjimku. „Je to tak, jak jsem řekl. Potřásl jsem jí rukou a bolest jednoduše… opadla. Když stáhla ruku zpátky, myslel jsem si, že budu pod tím tlakem rozdrcen. Stalo se to dvakrát. Nejsem si jistý, jestli bych přežil třetí kolo.“
„Reagovala tvá luceria?“
Neal pohlédl na prsten. V duhovém pásmu se barvy možná pohnuly, ale bylo těžké to poznat v matném světle vozu. „Nevím. O tom jsem v té chvíli nepřemýšlel. Byl jsem příliš zaneprázdněn snahou nevyzvracet své vnitřnosti na její podlahu.“
„Víš, jestli nese značku Theronaiky?“ Zeptal se Drake.
Mateřské znamínko ve tvaru prstence. Neal málem zapomněl. Žena jejich rodu nebyla narozena tak dlouho, že se jejich muži přestali dívat po znamení. „Nevím. Byla od krku dolů zahalená, zcela upjatá a slušná. Neptal jsem se na mateřské znaménka, a kdybych to udělal, nejspíš by mě nakopla.“
„Nejsi s ní?“
„Jsem před jejím domem. Venku, na ulici.“
„Kde že? Je tam ještě slunce?“
„Bylo, asi před pěti minutami.“
„Uháněj k ní a neopovažuj se od ní odejít,“ nařídil Drake. Strach v jeho hlase byl nakažlivý.
Neal už vystoupil z auta, když se zeptal: „Proč?“
„Protože jestli je jednou z nás a ty ses jí dotkl, mohls zničit její přirozenou obranu. Synestryni ji teď budou schopni najít, a to zejména v případě, když bude krvácet.“
Rozbité sklo.
Drsný, trhavý strach jej prořízl, jak vyrazil od auta. Přeběhl ulici a nadával projíždějícím autům v jeho cestě. „Díky, Drake. Neopustím ji, dokud si nebudu jistý, jestli patří k nám.“
„Pošlu k tobě Logana. Mohl by být schopen ověřit pokrevní příbuznost.“
Nealovi se nelíbilo pomyšlení na jednu z těch pijavic kdekoliv blízko ní. Její krk byl příliš hezký, krev příliš drahocenná. „Ne, zjistím to sám, i kdybych ji měl svléknout a prohledat.“
„Můžeme s Helen přijít. Kde jsi?“
Neal neodpověděl. Pokud Drake dorazí, mohl by sebou vzít nějakého dalšího muže – muže, který by mohl být s Vivian kompatibilní. Neal to nechtěl riskovat. Už tak s ní vykročil špatnou nohou. Jestli je jednou z nich, poslední věc, kterou by potřeboval, je konkurence. To on ji našel, a i když to znělo dost barbarsky, znamenalo to, že je jeho. Alespoň pro teď.
„Mám to pod kontrolou,“ řekl Drake. „Ozvu se později.“
Neal zavěsil a koutkem oka zahlédl stín plížící se uličkou vedle Vivianina domu. Mohl by to být velký pes, co prohledává zbytky u popelnice, ale z toho, jak se mu zježily vlasy na zátylku, věděl, že je to jen zbožné přání.
Neobtěžoval se klepat, pochyboval, že by otevřela. Místo toho se rozběhl uličkou k zadní části jejího domu a vytočil číslo, přes které si s ní domlouval schůzku. Doufal, že je to její mobil a ne nějaká kancelářská linka.
Jednou zazvonilo, než zaslechl její vyděšený hlas. „Pane Etane? Prosím, řekněte mi, že to v mém domě je váš pes.“
Úleva ze zvuku jejího hlasu byla rychle odplavena tím, co řekla: „Pes? Jak to vypadalo?“
„Obrovsky. Chlupatě. S černými drápy. Zářícíma zelenýma očima.“
To nebyl žádný pes. Byl to sgath. Synestrynský démon.
Nealovi ztuhly končetiny. Pokud ji jen škrábne, bude otrávena a to byl ten nejlepší scénář toho, co se mohlo stát, pokud se nedostane dovnitř a nezastaví to.
„Jsem na cestě. Kde jste?“ Zeptal se.
„Nahoře. Třetí patro. Ta věc je v hale. Zavřela jsem dveře, ale nevím, jak dlouho vydrží.“
Ne dlouho.
Neal doběhl k zadnímu vchodu jejího domu. Byly rozražené dokořán. Klika ležela kus před ním, vyrvaná z místa. Ve sněhu byly viditelné otisky stop. Více než jedna sada.
Jeden sgath už ji našel. Nezastavil, aby prostudoval stopy a zjistil, kolik jich je uvnitř. Najde způsob, jak se vypořádat se všemi, jen aby ji dostal ven v bezpečí.
Tasil meč. Zviditelnil se, jakmile opustil pochvu u jeho opasku. Ze shora zaslechl těžké žuchnutí, následované vyděšeným výkřikem, které se linul z telefonu.
Neal se rozběhl ke schodům. „Vydrž, zlato. Už jdu.“

***

Těžké dveře se otřásaly pod nápory útoku obřího psa.
Viviana vyjekla, v jedné ruce svírala mobil a v druhé svícen. Nebyly tu žádné zbraně – jen spousta knih a cetky tak staré, že by se rozpadly, kdyby je příliš pevně uchopila.
Pan Ethan řekl, že přijde, ale neměla tušení, jak dlouho mu to bude trvat. Ale podle toho, jak dveře skřípaly, odhadovala, že to nebude dost rychle.
Vtiskla se mezi starou nízkou poličku a roh místnosti a těžce do ní strčila, s nadějí, že ji využije jako barikádu, která podpoří dveře. Police byla plná knih a vážně těžká, ale o pár centimetrů se posunula.
Pes znovu vrazil do dveří a tentokrát jeden z drápu rozrazil dřevo a do místnosti vletěly třísky.
Viviana pevně sevřela rty, aby zadržela výkřik strachu a silněji zatlačila. Pořád chybělo několik centimetrů, než bude police schopná zabránit psovi v postupu.
Pokud to teda byl pes. Začala si myslet, že je to něco… jiného.
Její knihy byly plné obrazů hrozných, svíjejících se zvířat a monster tak strašidelných, že neexistovala možnost, že by byly reálné. Ale to, co bylo před jejími dveřmi, bylo velmi reálné.
Odstrčila ty myšlenky z hlavy. Pokud přežije, věnuje té záhadě tolik hodin, kolik jen bude nutné, ale teď se potřebovala soustředit na to, aby zůstala naživu, dokud nedorazí pomoc.
Police se posunula o dalších pár centimetrů, což jí dalo dostatek prostoru, aby si pomohla nohama.
Další hlasitá rána do dveří vyslala do místnosti další kusy dřeva. Tentokrát byl otvor dost velký, aby se skrz protlačila celá tlapa, která ji poslepu hledala.
Tohle rozhodně nebyl pes. Drápy byly příliš dlouhé, tlapy příliš široké a packa byla dlouhá a tlustá jako mužská noha. Možná, že to byl medvěd, nebo nějaká velká černá kočka z džungle, co utekla ze zoo.
Ať to bylo cokoliv, mělo to hodně blízko k hrozivým obrázkům v jejích knihách než cokoliv, co by patřilo na vodítko.
Ta věc vydala divoké zavrčení a mlátila tlapou do vzduchu. O vteřinu později vyjekla bolestí a dvě useknuté, chlupaté packy dopadly na její podlahu. Vytékala z nich černá krev, která nějakým způsobem zapálila podlahu, jakmile na ni dopadla, a zanechala za sebou tak hustý, olejový kouř.
Viviana ztuhla hrůzou, neschopná pochopit, co vidí.
Dveře se rozlétly, odhodily stranou chlupaté končetiny směrem k ní. Vykřikla a škubla sebou, jen aby zjistila, že je chycena v koutě a není schopna se pohnout dál. Lokty vrazila do zdi za ní a vyslala si tak bolestivé brnění až ke konečkům prstů.
„Viviano?“ Ozval se hluboký, vyděšený hlas pana Etana okamžik před tím, než přes rám dveří vykoukla jeho hlava. 
Neodpověděla mu. Nemohla. V ústech měla příliš sucho, hrdlo měla příliš zúžené na to, aby skrz něj protlačila slova.
V jedné ruce držel meč, který byl pokrytý mastnou černou tekutinou, která spálila její podlahu. Druhá – ta, která na sobě měla prsten, kterého si předtím všimnula – byla natažená k ní.
Udělal krok směrem k ní. „Musíme zmizet. V tvém domě jsou další sgathy.“
Viviana zírala na jeho širokou ruku a poté dolů na tlapy věci, kterou nazval sgath. Zabil to. Mečem. Jak bylo tohle vše vůbec možné?
Jeho hlas byl jistý, stabilní. Neukazoval žádné známky toho, že by mu všechno tohle připadalo nějak divné. „Miláčku, já vím, že se bojíš. Vím, že je tohle vše na tebe tak trochu moc, ale teď není čas na váhání. Musíme jít.“
Jít. Než ji ostatní sgath v jejím domě najdou.
V duchu sama sebou pevně zatřásla a sáhla po ruce. Neznala tohohle muže, ale věděla, že zabil, aby ji ochránil. Pro tuto chvíli to muselo stačit.
Její tenké, bavlněné rukavice byly zvlhlé potem, ale neodvažovala se je sundat. Vzpomínala si, jak zvláštně se cítila, když se ho předtím dotknula, a opravdu se dnes nemohla poddat dalším bizarním podnětům.
Teplo jeho kůže sálalo i přes rukavici a spolu s ním se objevila i ta zvláštní resonance, kterou cítila předtím, ačkoliv tentokrát byla tlumená. I tak to stačilo, aby se překvapeně nadechla. Přes páteř jí přejel mráz, díky kterému se některé příliš těsné svaly uvolnily.
Zatáhl. „Pojď. Musíme si pospíšit.“
Nevěděla, kam jdou, ale teď za sebou s radostí zanechá všechny ty podivnosti. Jakmile odsud bude pryč, promyslí to a najde v tom nějaký smysl. Pro tuto chvíli zněl odchod jako fantastický nápad.
Překročila useknutou tlapu, a teď, když byla schopná vidět skrz dveře, všimla si pozůstatků sgatha. Byl na čtyři kusy, a ze všech vytékala černá krev, která vysílala tenké úponky kouře z podlahy. Hlava ležela u zábradlí, nevidomé oči zíraly do stropu. Alespoň už nezářily.
Pan Etan jí pomohl překročit největší část zmasakrovaného těla. Sevřela mu pevně paži a cítila silné, vyboulené svaly pod koženou bundou. Nikdy nebyla víc vděčná za surovce, než v tuto chvíli. Možná byl v tomhle čase ztracen, ale žádný z mužů, se kterými randila, by nebyl schopen postavit se té věci, kterou právě zabil. Možná, že všechny ty svaly byly víc než jen jeho marnivost.
„Děkuju,“ zašeptala, když konečně našla hlas dost na to, aby promluvila.
„Jasně, miláčku, ale ještě nejsme z lesa venku. Drž se u mě.“
S tím, jak držel její ruku ve smrtícím sevření, si nemyslela, že by měla jinou možnost. Ze spodku schodiště pod nimi se ozvalo divoké, rozzlobené zavrčení.
Pan Etan se zarazil. „Zachytil náš pach. Je tady nějaký jiný východ?“
„Únikové schodiště dolů do uličky.“
Rozostřený pohyb zachytil její pozornost, ale ve chvíli, kdy otočila hlavu, aby se podívala, co je to, byl pan Etan již v pohybu. Strčil ji za sebe a vypustil bolestivé zasyčení. Zdálo se, jako by bojoval s touhou ohnout se bolestí v pase, ale nakonec se narovnal do výšky s čepelí připravenou na sgatha, který vyskakoval nahoru po schodech a zanechával ve dřevě hluboké rýhy. Ani se neobtěžoval skutečně schody používat – jen hopsal z jednoho zábradlí na druhé a bral jedno mezipatro dvěma obřími skoky.
Vrhl se na pana Etana, ale ten na poslední chvíli ustoupil a zatlačil ji společně s ním. Vrazilo to do zdi vedle její hlavy a ukouslo kus omítky zuby.
Pan Etan se přikrčil a otočil tak rychle, že jeho meč vypadal jako lesklý oblouk stříbra. Jedna z tlap té věci odletěla od těla a cestou stříkala mastná krev. Část dopadla na její sako a začala syčet.
Pan Ethan ji jednou velkou rukou strčil dozadu a přinutil ji klopýtnout od sgatha.
„Vypadni,“ nařídil.
Viviana získala znovu rovnováhu a strhla si sako z těla, než se krev dotknula její kůže. V té chvíli však už pan Etan trefil tu věc další solidní ranou do boku.
Zařvala bolestí a zelené oči jasně zaplály. 
Na okamžik ztuhla na místě, když jí došla ta podivnost, že ta zelená barva jí připomíná všechny ty Pan Fuj samolepky, které její matka lepila na všechny chemikálie v domě, když byla Viviana ještě na základce.
„Jdi!“ vykřikl. „Hned!“
Znovu sebou v duchu zatřásla, aby se zbavila nutnosti zírat do té strašidelné záře a obrátila se k útěku. Stihla udělat však jen dva kroky k požárnímu schodišti, když další z těch sgathů zvedl hlavu a pohlédl skrz okno.
Tvor si odfrkl a jeho dech zamlžil sklo. Než mlha stihnula zmizet, netvor se na ni vrhl a prorazil sklo.

16 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc diky ! Tesim se na pokracovani ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka, tak strašne sa teším na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za pokracovanie

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za skvělou práci a moc se těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  11. moc děkuji za překlad a korekci :))

    OdpovědětVymazat
  12. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat