sobota 30. srpna 2014

Sběratel - Kapitola 1



St. Louis, Missouri,
12. prosince

Ta žena měla něco, co Neal Etan chtěl. A proto neodejde, dokud to nedostane.
Rychlým krokem došel po cementových deskách vedoucích k jejím předním dveřím - jeho boty za sebou zanechaly stopy v prašném sněhu, který se začínal hromadit. S trochou štěstí přesvědčí Vivianu Rowanovou, aby mu dala tu věc, o které Gilda řekla, že by mohla vyléčit jeho ochrnutého přítele a on tak bude na cestě domů do Dabyru ještě před setměním.

Synestrynští démoni měli v dlouhých zimních nocích více času a Neal potřeboval vyřídit svou obchůzku a vrátit se zpět k boji, připraven je zastavit dříve, než se nějaký nic netušící člověk stane jejich jídlem. Nemluvě o skutečnosti, že vážně potřeboval nějaké fyzické vypětí, aby kontroloval bolest – vypětí, které představoval jen pořádný boj nebo žhavý a zpocený sex.
Ani jedno z toho nezíská v domě nějaké usedlé staré sběratelky starožitností, takže tam jen potřebuje vejít, získat tu věc a zmizet. A to rychle.
Bolest dnes byla vysilující, jako by mu brousila kosti, až ho z toho snad bolely i vlasy. Dvě hodiny meditace sotva zmírnily tlak moci, která v něm narůstala.
Říkal si, že je to proto, že právě ztratil další lístek z jeho znamení života – živoucího tetování stromu, které pokrývalo jeho hruď – ale věděl, že tu šlo o víc.
Docházel mu čas. Listy padaly rychleji díky návalu moci, kterou získal z omračující pistole loni v létě. Absorboval v jediném okamžiku rok energie, a stále z toho měl noční můry a ledový pot po těle.
Pouze s dvanácti lístky věděl, že zbytek svého života mohl odpočítávat v měsících. Možná dokonce v týdnech. A to jen za předpokladu, že žádný ze Synestrynských démonů, se kterými bude bojovat, nezíská šťastnou ránu.
Ne, že by si stěžoval. Měl teď asi čtyři sta let. Byla to fajn jízda. Za celý svůj život zabil spoustu zla. Posloužil svému účelu a odvedl svou práci. A až přijde čas, kdy si bude muset vzít vlastní život, aby se nestal zlem, se kterým bojoval, udělá to. Bez stížností, bez lítosti. Byl bojovníkem, kterému bylo souzeno zemřít pro dobrou věc a žádné množství věcích, po kterých toužil, na tom nic nezmění.
Nemyslel si, že když ostatní muži jako on už našli ženy, které je dokázaly zachránit, že by i on měl to štěstí a bude si myslet, že ji taky najde. Nebyl takový hlupák, aby mu to stouplo do hlavy a držel se falešných nadějí déle, než bylo bezpečné. Příští rok v tuto dobu bude mrtvý. Nemělo smysl chovat se sentimentálně.
Neal klouby zaklepal na ledové dveře a o chvíli později zaslechl vrznutí staré kliky z druhé strany dřeva. Otevřely se o dva ubohé centimetry a odhalily oříškové oko s dlouhými řasy.
„Ano?“ řekla žena, jejíž hlas byl tichý a něžný.
„Jsem Neal Etan. Mám schůzku s paní Rowanovou.“
„Je už půl páté?“ Její hlas zněl zmateně.
„Ano.“
Dveře se prudce otevřely a on mohl vstoupit. „Promiňte. Studovala jsem nový artefakt a musela jsem ztratit pojem o čase. Prosím, pojďte dál.“
Neal na ni dlouhou chvíli jen překvapeně zíral.
Byla vyšší, než čekal - chybělo jí jen pár centimetrů do sto osmdesáti - a byla mnohem, mnohem mladší. Představoval si nějakou vyschlou, ohnutou stařenu, někoho, kdo zapadne mezi všechny ty staré předměty, které zjevně získala – a bez jednoho z nichž Neal neodejde.
Místo toho ji však odhadoval na necelých třicet, ačkoliv jí upjatý oblek a drdol dodávaly zralejší auru. Byla hezká tím nedotknutelným způsobem – typ ženy, kterým se drsný muž jako Neal vyhýbal, pokud to bylo možné. Kdyby byl kolem ní dost dlouho, buď by ji šokoval, nebo jí ublížil.
Doufal, že to dokáže vyřídit a vydat se na cestu dřív, než se objeví problém.
Neal překročil práh, když napřáhla ruku na pozdrav. „Jsem Viviana Rowanová.“
Nechtěl se jí dotknout. Její dlouhé, elegantní prsty se zdály příliš křehké na jeho ruce plné mozolů od držení meče. Ale hlavně ji nechtěl urazit ještě dřív, než začali vyjednávat. V duchu si odevzdaně povzdechl, než ji chytil za nabízenou ruku, zatímco myslel na vyfoukanou skleněnou plastiku a duté vejce, aby udržel své sevření jemné.
Měl v úmyslu ten kontakt udržet co nejkratší, ale jakmile se jeho kůže dotkla její, jeho svět ztichl. Desetiletí bolesti se vypařily jako sněhové vločky nad ohněm. Plovoucí bublina bez tíže v něm narůstala, zaháněla masivní tlak síly, kterou nasbíral, ale nedokázal ji využít. Vlasy na zátylku se mu postavily a přes záda mu přejelo zachvění, které za sebou zanechávalo horkou stopu. Dokonce ani jeho šok z té reakce nedokázal proniknout ohromujícím pocitem klidu, který se nad ním usadil. S radostí by zůstal tady v tom poklidném, teplém místě po zbytek svého života.
A pak ucítil, jak mu její prsty vyklouzávají a realita se na něj opět zřítila. Bolest do něj vrazila, jako by byla naštvaná, že měl alespoň krátký oddech. Zavrtala se mu do kostí, orgánů, trestala ho.
Neal zaskřípal zuby, aby nevypustil výkřik, který se mu plížil do krku a zatnul stehna tak, aby se nezhroutil na hromádku k ženským nohám. Podél linie vlasů mu vyrašily korálky studeného potu a žaludek se mu odporně, nechutně převrátil.
„… jste v pořádku?“ Její tichý hlas se mu otřel o nervy, uklidnil v něm ten vzpurný tanec. „Zavolám sanitku.“
„Ne,“ zachraptěl Neal. „Jsem v pořádku.“ Byl všechno, jen ne v pořádku, ale poslední věc, kterou potřeboval, bylo to, aby byl odtud odtažen a nějací lidští lékaři by se v něm přehrabávali. Nejen, že by je vyděsilo jeho tetování, ale také by zatraceně těžké vysvětloval, proč má k boku připoutaný neviditelný meč.
„Mohu dostat trochu vody?“ zeptal se jen, aby ho na minutu nechala na pokoji. Potřeboval srovnat své smysly a opravdu nechtěl, aby ho tato žena viděla tak slabého.
Zavřela za sebou dveře a uháněla pryč, podpatky klepala o dřevěnou podlahu. Neal se opřel o zeď a zamrkal, aby pročistil černé skvrny v jeho vizi. Třásl se jako jeden z těch vyděšených malých psíků v kabelkách a právě teď byl asi tak stejně silný.
Západ slunce nastane zhruba za hodinu a on se do té doby musí dát dohromady, než si ty odporné bytosti vylezou ven hrát.
Jedna věc byla jistá: na zemi neexistovala síla, která by ho dostala pryč od slečny Viviany Rowanové... dokud nepřijde na to, co mu to provedla.
A dokud nepřijde na to, jak ji přimět, aby to udělala znovu.

***
Viviana naplnila sklenici vodou a vypila ji dřív, než si vzpomněla, že ji měla přinést jemu. Srdce jí tlouklo jako o závod a ruka se jí třásla tak silně, že měla co dělat, aby jí udržela na kohoutku.
Jakmile se jí dotkl, něco se stalo. Nebyla si úplně jistá, že se jí to líbilo. Měla pocit, jako by jí do kůže někdo vyslal elektrický proud, což ji zevnitř i zvenku rozbrnělo. Prohnalo se skrz ni horko, vycházelo z jeho široké, drsné dlaně. Jeho dotek byl jemný, ale přitom cítila každý jeho mozol, každý detail, až po otisky jeho prstů.
To prostě nebylo v pořádku. Musela to být halucinace. Možná, že jeho kůže byla napuštěná jedem, který se na dotek uvolňoval.
Jakmile to pomyšlení vstoupilo do její mysli, odmítla ho. Z hloubi duše věděla, co to bylo.
Už to předtím cítila, i když nikdy tak intenzivně. To bzučení, hučení, které ji naplnilo, pro ni nebylo nové. Cítila to pokaždé, když se dotkla některého z těch vzácných artefaktů, které sbírala.
Jediným problémem bylo, že Neal Etan nebyl nějakým sto let starým artefaktem. Byl živoucím, dýchajícím a neuvěřitelně přitažlivým mužem. Mužem, který čekal v její předsíni.
Co s ním provede? Nemohl tu zůstat. Byl tu, aby si koupil jeden z jejích artefaktů.  A ačkoli ji předtím ani nenapadlo, že by mohl chtít jeden z její speciální kolekce, teď si uvědomovala, že to tak bude.
A ona mu nedovolí ho získat. Byly to pro ni jediné věci, díky kterým se cítila nějak spojená s tímto světem. Bez nich by byla odsouzená k životu s tím nesmyslným, vzdáleným pocitem, kterým trpěla po většinu svého života. To nemohla dopustit.
Ne, že by mu mohla zabránit v tom, aby si vzal, co bude chtít. Byl příliš velký a silný, aby ho zastavila. Bude ho muset přelstít a přimět, aby co nejdříve odešel. Nemohla dovolit, aby se jí rozpadlo celoživotní dílo. Zvlášť ne tak brzy poté, co ztratila matku.
Tohle budou její první osamocené Vánoce a společnost jí bude dělat jen její sbírka.
Viviana si zakryla ústa hřbetem ruky, aby potlačila vzlyk a přísahala by, že mohla cítit mužnou vůni, která jí přetrvávala na kůži. Uklidnilo ji to, což ji akorát ještě víc vyděsilo. Nikdy předtím na žádného muže takto nezareagovala a doufala, že je to jen dočasné.
Vydrhla si ruce ve dřezu, aby se zbavila jeho vůně a pak šla zpět k němu se sklenicí vody. Čím dříve odejde, tím lépe.
Obešla roh a málem vrazila rovnou do jeho široké hrudi. Popadl ji za ramena, aby ji stabilizoval a ona byla vděčná, že vrstva tkaniny mezi nimi ztlumila dopad jeho dotyku.
Jen pramínek té brnící energie se jí otřel o kůži, ale stačilo to, aby se jí ruce rozechvěly, díky čemuž se voda přelila přes okraj sklenice na jeho botu.
„Promiňte,“ řekla, jak se snažila ustoupit z jeho sevření.
Pustil ji, ale jeho tmavě modré oči jí klouzaly po tváři a přetrvávaly na rtech.
Byl pohledný tím hluboce mužným způsobem. Rysy měl výrazně hranaté. Linie čelisti byla ostrá a zastíněná strništěm. Krk měl silný stejně jako stehna a paže pod jeho koženou bundou. Na tomto muži nebylo nic něžného či jemného, díky čemuž byl zcela v rozporu s muži, se kterými do dnešního dne chodila. I když nechápala, proč to vůbec srovnává. Nebyl tu, aby ji pozval na rande. Byl tady, aby jí vzal něco cenného.
Strčila mu sklenici a doufala, že tím odvrátí jeho pozornost i ten stálý pohled. Místo toho jí prsty přejel po hřbetu ruky a vzal si vodu.
Okamžitě skrz ni až k srdci projel náraz síly, až zalapala po dechu.
„Kdo jste?“ Zeptal se a jeho hluboký hlas byl podložený podezřením.
Snažila se znít nedotčeně, ale její slova byla bez dechu a zpanikařená. „Vím, že jsem vám slíbila schůzku, ale zapomněla jsem na něco neuvěřitelně důležitého. Obávám se, že to budu muset zrušit.“
„Tak to teda zatraceně ne.“
„Promiňte?“
„Slíbila jste mi to, a tam, odkud pocházím, to něco znamená.“ Chystal se postavil sklenici na psací stolek ze sedmnáctého století, ale Viviana ho zarazila dřív, než se ho vlhké sklo mohlo dotknout.
Její ruka se sevřela kolem jeho a ta rezonanční energie zaplavila její systém, oslabila ji v kolenou a oči se jí s chvěním zavřely. Mezi nimi se ozval hluboký sten rozkoše a ona nedokázala říct, jestli vyšel z ní nebo z něj. Ne, že by se o to starala. Ať to udělal jakkoliv – ať už ten muž vládl magií nebo jedem - začínalo se jí to líbit.
Ta myšlenka jí otřásla a přinutila jí oddálit svou ruku od té jeho. Obětuje kolečko od vody na psacím stole, pokud to znamená, že ji opustí dřív, než pohlédne na některý z její sbírky cenných artefaktů.
Jakmile přerušila kontakt rukou, zhluboka se nadechl a zlomil v pase. Sklo mu vyklouzlo z ruky a roztříštilo se o podlahu.
„Omlouvám se,“ zavrčel.
Nestarala se o sklenici, ale o něj. Jak si přála, aby totéž mohla říct i o tom muži. Nerada sledovala cokoliv živé v bolestech, a to včetně velkých mužů, kteří se chystali zničit její poklidnou a mírumilovnou existenci.
„Sedněte si, než spadnete,“ nařídila a vedla ho k pohovce v obýváku. Dávala si pozor, aby se nedotkla jeho holé kůži a raději ho chytila za rukáv bundy, aby ho mohla táhnout správným směrem. Přistál na její pohovce s žuchnutím, až jemné dřevo zavrzalo na protest proti jeho hmotnosti.
Jednu silnou paži měl obtočenou kolem pasu. Hlavu měl sklopenou a opíral se s ní o ruku, jako by vážila příliš a potřeboval podpěru. Na téhle měl prsten, který pulzoval a vířil okouzlující kombinací barev, které jí připomínaly starý pergamen a starověké dřevo.
Viviana na něj zírala a přemýšlela, kde našel něco tak zajímavého. Byl rozhodně starý. Mohla z něj cítit letité vibrace, společně s něčím slabým a nepolapitelným. Natáhla ruku, aby se jej dotkla špičkou prstu, ale pan Etan ten pohyb viděl a ladně se zaklonil z jejího dosahu. „Co kdybychom si na okamžik nechali své ruce pro sebe, abychom si mohli promluvit o té položce? Nejsem si jistý, o kolik víc bolesti v téhle chvíli snesu.“
Nebyla si jistá, co ji zmátlo více – ta část o položce, nebo ta o jeho bolesti. Naštěstí měla své dobré vychování a příkře na něj kývla. „Jistě. Obvykle nejsem tak přímá. Ale jak už jsem řekla, mám jinou schůzku, takže tu naši budeme muset přeplánovat.“
Nevěřícně se na ni podíval. „Poslouchejte, dámo, jel jsem sem celé hodiny. Slíbil jsem, že tu položku přinesu domů a to je přesně to, co udělám.“
„Položku?“
Sáhl do zadní kapsy a vytáhl složený kus papíru, který naplocho vyhladil na stehně, než jí ho podal.
Viviana si vzala papír a dávala si pozor, aby se znovu nedotkla jeho kůže. Posadila se naproti němu a vložila tak mezi ně potřebnou vzdálenost.
Na stránce byla vytištěná fotka z jejího webu o jednom z artefaktů z její speciální kolekce. Byla to dřevěná vyřezávaná skříňka a uvnitř byly dva ryté kovové disky  vložené do perfektně vytvarovaných prohlubní. Obrazce na skříňce i discích byly komplikované a pečlivě do detailu propracované, plné stromů, listí a vinné révy. Našla tuto věc v podkroví tři sta let starého domu, který koupila s plánem obnovy. A i když netušila účel artefaktu, patřil do její sbírky a nehodlala se s ním rozloučit.
„Je mi líto,“ řekla a podala mu zpátky papír. „Není na prodej.“
„Takže to máte?“
„Ano.“
„Ukažte mi to.“
Z rozkazu v jeho hlase se v rozhořčení napřímila. „I kdybych ho měla tady, což nemám, tak bych vám ho neukázala. Ne, pokud se chystáte být hrubý a rozkazovačný.“
Muž vstal, tyčil se nad ní. Se sto osmdesáti centimetry na to nebyla zvyklá a tak se také postavila a snažila se je dát na stejnou úroveň. Ale i přes její podpatky byl stále o pár centimetrů vyšší. S tvrdě zatnutou čelistí a rozšířenými nozdrami vypadal ještě impozantněji.
„Hrubý? Omlouvám se, jestli jsem urazil vaše jemné city, ale nemám čas na všechno to milouškování. Můj přítel umírá a ta položka může být jedinou věcí, která ho zachrání.“
Viviana se ušklíbla. „Hezký pokus, ale nejsem idiot. Ty disky v sobě nemají lék, a pokud ano, jsem si jistá, že už bude vyschlý.“
Mračil se na ni. „Nemáte ponětí, co jste to získala, nebo jak je to důležité. Zaplatím, co chcete, ale potřebuji to hned. Dnes večer.“
„To není možné. Není tady a není na prodej.“
„Dobře. Pak si ho tedy pronajmu. Zaplatím cokoliv, jen abych ho mohl použít na pár dní.“
„Použít? Jsou to těžítka. Krásné, to rozhodně, ale nic víc.“ I když to řekla, věděla, že je to lež. Na artefaktech, co sbírala, bylo něco zvláštního. Cítila to.
Možná, že pan Etan znal odpověď na tuto záhadu. Otázkou bylo, zdali si troufne s ním strávit dostatek času na to, aby zjistila, k čemu ten artefakt je.
„Jen mi řekněte, kde je. Prosím.“ To poslední slovo se zdálo, jako by ho stálo víc než jen trochu úsilí. Zjevně nebyl zvyklý o něco žádat.
Ubožáček. Bude muset trpět.
„Ne,“ řekla. „Je na čase, abyste odešel.“
„Já ale bez toho artefaktu neodejdu.“
„Ale ano.“ Vytáhla z kapsy mobil a zamávala mu s ním. „Pokud dáváte přednost policejnímu eskortu, tak vám ho s radostí poskytnu.“
Stáhl ústa a jedno oko sebou škublo. Založil si ruce na široké hrudi, takže se jeho bunda natáhla, jak se mu bicepsy vyboulily.
Jeho velikost byla v kontrastu s něžností v jeho dotyku. Byla zvyklá na jemné, vzdělané muže s hladkýma rukama a vlněnými obleky, ne na bestie v kůži. A i když s ní byl opatrný, Etan by rozhodně uměl být brutální. Takový muž nemohl být tak velký a svalnatý a…impozantní, aniž by neuměl projevit jakýsi barbarský druh chování.
Byl to muž ztracený v čase. Před mnoha staletími by byl hlavní cenou, ale nyní, v moderní civilizované společnosti, neměl žádné místo. Pro ty svaly nebyl žádný důvod, byla v tom jen marnivost. A snaha přilákat ženy.
Viviana by se vsadila, že byl zvyklý, jak na něm ženy visí, vrkají na něj, podlézají mu a culí se jako idiotky. Stěží tu představu dokázala snést.
Díval se jí dlouhou chvíli do očí – dost dlouho na to, aby se Viviana začala pod jeho pohledem rozpalovat. Nebyla takový hlupák, aby ji přitahoval muž jako on, ale její tělo zjevně ano. Zdálo se, jako by v ní byla nějaká část, která se probudila a brala na vědomí jeho i ty zastaralé svaly.
Řekla téhle své části, že může jít znovu spát, protože on  co nevidět vypadne z jejího domu.
„Ještě jsme spolu neskončili, ty a já,“ řekl a znělo to jako slib. „Kamkoliv půjdeš, budu tam. Zavolej kolik policajtů, kolik jen chceš. Nic to na tom nezmění. Získám tu položku pro svého přítele a je to má definitivní odpověď. Jakmile tě přestane bavit, že ti dýchám na krk, jsem si jistý, že to uvidíš stejnýma očima.“
Pomyšlení na jeho dech na jakékoliv její části byla víc než jen trochu zajímavá, ale to ji akorát ještě víc naštvalo. „Dobrou noc, pane Ethane.“

„Říkej mi Neal,“ řekl a otočil se k odchodu. „Mám pocit, že my dva spolu strávíme spoustu času.“

12 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování překladu

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Tak začiatok vyzerá zaujímavo a teším sa aj na ďalšie kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkné,děkuji za skvělou práci:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D Zatím to vypadá dobře :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vypadá to zajímavě. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat