Na lovu - Kapitola 7

Možná, že jsem to přehnala, pomyslela si Rose druhý den, když byla zachumlaná v chladné přikrývce v posteli. Sama. Bolestivé. Jako kdyby v ní Vasili zapálil oheň, který nedokáže uhasit.  Kdyby zůstala s ním, mohla se teď probudit v jeho náruči. Mohli by se milovat.  Na zemi, nemorálně a bez omezení.  Byla si jistější víc, než kdy jindy, že by ji nenechal nejistou a nerozhodnou. Požadoval by všechno. A ona by mu to dala. Ochotně. Dychtivě.

Ale on přemýšlel o tom, že by si vzal jinou ženu a nazýval ji manželkou, bylo to pro ni jako rána do žaludku. Svou zuřivost a žárlivost nemohla kontrolovat.  Nemohla jen tak stát a přemýšlet nad tím, že je s jinou, ačkoliv jen pro veřejnost. Dokonce, i když to zachrání jeho poddané a zemi.

Sobecká mrcha.

Přála si mít kamarádku, se kterou by o tom mohla mluvit, ale v průběhu svého života vystřihla všechny ze svého života. Ostatní utekli. Pracovala, trénovala, myslela na Vasiliho, a to bylo ono. Byla to jeho chyba, sakra! Po první návštěvě jeho světa, snažila se tam nevrátit. Teď to věděla. Stejně jako věděla, že sem už nepatří. Stejně jako patří k němu.

Chtěla s ním být. Navždy. Měla by se vyhnout těmto myšlenkám, ale nemohla.  Bylo to tak… dobré. Skvělé. Chtěla si s ním užívat každý den, tak jako včera… ano, ano, tisíckrát… Ale… chtěl by ji navždy? Nikdy spolu nebyli déle než den. Možná, že by se po týdnu začali nenávidět.  Možná se k sobě nehodili. Postel byla výjimkou. Tak to bylo kouzelné. Není pochyb.

Čím víc o tom přemýšlela, tím spíš jej nemohla dostat z hlavy. Ano nebo ne?

Byl jenom jeden způsob, jak to zjistit. Vrátit se a zůstat, nenechat se kontrolovat. Bez ohledu na to jak moc bude zlý. Instinktivně přikývla, líbila se jí ta myšlenka. Ano, vrátí se a zůstane celý týden.

Ale nejdřív pro něj chtěla zjistit pár věcí. Několikrát se jí ptal na jména ostatních Cestovatelů a počtů návštěv. Chtěla tuto informaci, ale nedá mu ji, dokud ji nezjistí, proč ji chce.

Smutně a ztěžka vylezla z postele, rychle se osprchovala a oblékla si džíny a triko.

Pak zavolala.

„Byl jsem překvapen, když jsi mi zavolala.“

Rose se podívala na Nika. Byl jakýsi její ex-přítel kamarád. Seděli v kavárně u kulatého železného stolu. Lidé přicházeli a odcházeli, jasný a horký vzduch byl vířený otvíráním a zavíráním dveří.

Příliš světla, příliš horka. Najednou jí začala chybět tma a zima z Vasiliho světa. Jak vlastně nazval svou zemi? „Noční můra.“ se k tomu vůbec nehodí.

„Omlouvám se,“ řekla a obtočila prsty kolem hrnku s moka latté, „Za to, že tě ignoruju.“ Víc než rok. „Bylo to hrubé a nedospělé. Cítím se hrozně.“

„Ocenil bych i nějaký důvod.“ Řekl. Jeho vlasy měly tmavší odstín blond a jeho tvář byla lehce zvrásněná. Kvůli stresu? Jeho tváře byly vychrtlé jako by dlouho nejedl, a jeho oblečení bylo pomačkané, jako by se už nezajímal o svůj vzhled. Přesto to byl pohledný muž a svalnatější než většina lidí.

„Já... tak trochu mám přítele. Byli jsme spolu a teď zase ne.“ Pravda. Vasili dokonce prohlašoval, že byli oddáni. A část jejího těla mu věřila. Protože ta část chtěla, aby se s ní oženil. I když se vídali jen jednou za rok. Je to o změně. Brzo budeš mít svůj víkend.

A pak... víc?

Doufám. Dal by své ruce na ni, políbil ji, ochutnal ji, a oh, potřebovala víc. S každou minutou, kdy nebyla s ním, přestalo být s ním možností, ale potřebou. Stejně jako dýchání. Potřebovala ho. Víc jeho doteků, všechny jeho polibky.

„To vidím,“ řekl Nick a vytáhl ji z jejího snění.

„Velmi se omlouvám,“ zopakovala, „Měla jsem tě ráda, vážně, ale...“

„Ale ho jsi měla ráda víc,“ povzdechl si, „Ví o  tom?“

O Noční můře, myslí Nick. „Ano, ví.“

Protože tam žije.

„Je to... víš, ne?“

Zavrtěla hlavou.

Nickovy tmavé oči se rozšířily v šoku, „A vadí mu to, co jsi?“

„Ne.“

Zamračil se, ale to zamračení mělo náznak smutku, „Máš velké štěstí.“

Slečna potížistka? Odmítl ho někdo jenom kvůli tomu, co umí? Pravděpoboně. Rose by mohla vyprávět. Nikdy o Vasilim nelhala. Její rodiče s ní sotva promluvili a každé setkání bylo horší než to předchozí. Poté co ji nechali hospitalizovat, nikdy s nimi už nemluvila o Vasilim nebo jeho světě, ale to nebylo důležité. Už se to stalo a nedá se s tím nic dělat. Znali ji dříve, viděli její změny, a nenáviděli to, čím se stala. Už nikdy nebyla jejich sladkou princeznou, ale někým temnějším a tvrdohlavým. Mimo to krutým.

Hledáním způsobu jak je dostat do Noční můry, byl poslední zoufalý pokus o zachránění jejich vztahu. Aby uvěřili. Ale spíš byla ráda, že je nemohla vzít sebou.

Vasili byl její bezpečné útočiště, její ztělesněná fantazie. Nechtěla se o něj dělit. S nikým.

„Tak proč jsi zavolala, Rose?“

Nickova otázka ji opět vtáhla do přítomnosti. Bože, dneska se nechá snadno rozptýlit.

„Mám otázky ohledně-“ rozhlédla se, aby se ujistila, že jim nikdo nevěnuje pozornost, a pak zašeptala, „Noční můry.“

I Nick se rozhlédl. Zvyk, kterým je každý Dimenzionální cestovatel pravděpodobně posedlý. „Dobře. Zeptej se.“

„Proč my? Proč to nemůže dělat nikdo jiný? Tím myslím, že to nesouvisí s rodinou, takže to není dědičné.“

Pokrčil rameny. „Zjišťovala jsi informace přímo, určitě.“

Přikývla. „Nejlepším způsobem jak schopnosti studovat, je naučit se je. Další věcí je, že jsme vyslanci, připraveni na cestu, když se srazí dva světy.“

Ale nikdo nebyl schopen říci, že by se nějaké světy doopravdy srazily.

„Další důvodem je také to, že bychom je měli zabít. Co si o tom myslíš?“

Znovu pokrčil rameny. „Věřím v to poslední. Že jsme něco jako lovci upírů, zvláštní a stvořeni k tomu ničit zlo.“

Zničit zlo. Ta slova se rozléhala v její hlavě. Napila se moka, ačkoliv bylo už studené a usadilo se v jejím žaludku jako olovo. Po první návštěvě by s ním souhlasila. Teď? Ani trochu. Vasili byl pro ni důležitý a při pomyšlení na lovení a ubližování, se v ní vzedmul vztek. Mnoho Cestovatelů pravděpodobně myslí stejně jako Nick.

Vypila laté dřív než stačila rozdrtit hrnek. „Už ti někdy ublížili?“

Jeho hruď se nadula pýchou a na okamžik v něm spatřila muže, kterého uviděla v den, kdy jej poprvé potkala: silného, zdravého, rozhodného. „Nedal jsem jim šanci.“

„A přesto si stále myslíš, že je máme zabíjet? Co když tě pronásledovali, aby si s tebou promluvili? Naučit se od nás?“

Vzpomněla si na lidi na oslavě minulou noc. Jak se smáli a tančili. Zdáli se neškodní. Dokonce i monstra.

Nick zíral na ni. „Viděla jsi ty černé oči, že?“

„Ano. Takže?“

„Takže víš, že tyhle kreatury s námi nechtějí mluvit.“

Ale oni jí neublížili. První noc ji vzali k Vasilimu.

„Mohou sem přicestovat?“ Byla by šťastná, kdyby se Vasili ukázal bez ohlášení a bez pozvání – aspoň by mohla předstírat, že bez pozvání – a sundat její nohy z postele – jen aby ji mohl znovu hodit na její vlastní postel.

Počkat. Řekl, že Cestovatelé mohou cestovat mezi světy. Ale možná, že Cestovatelé byli i v jeho světě.

„Ne,“ Nick zakroutil hlavou, „Mnozí se snažili přivést je sem, víš, aby dokázali, že existuje i druhá strana, ale těla se pokaždé rozpadla. Mrtvý nebo živý, nikdo odsud ani odtamtud nemůže cestovat z jednoho světa do druhého, pokud není Dimenzionální cestovatel.

Wow. Necítila žádnou bolest, když cestovala. Jen zamrkala a bum, byla v jiném čase na jiném místě. A ostatní uhořeli? Prostě... wow.

„Může někdo z nás cestovat na vlastní pěst? Víš, nejenom na narozeniny?“ Ona mohla, ale co ostatní?

„Ne, díky bohu za to.“ Znovu se zamračil, „Proč se ptáš? Neříkej mi, že tam chceš strávit více času.“

„Jistě že ne,“ vyhrkla. Malá lež, ale vůbec se necítila provinile, když ji pronášela. Nemusela ho přemlouvat, aby s ní mluvil o návratu. Ostatní se stejnými schopnostmi k tomu potřebovali jistou energii. Tak proč se ona může vrátit zpátky a jiní ne? Protože je svázána s Vasilim?

„Proč všechny ty otázky, Rose?“ zeptal se Nick.

„Moje narozeniny se blíží a já se snažím zjistit pár odpovědí, to je vše.“ Dobře, velmi dobře. Pokračuj přirozeně. „Takže, kdy se vrátíš?“

„Příští měsíc,“ hořkost v jeho tónu byla znát, „Osmého srpna.“

V duchu si to poznamenala.

„Vždycky jsem se děsil jít zpátky, ale teď...“ otřásl se a zároveň se mu dalo do tance několik malých pramenů jeho vlasů, „V loňském roce se několika Cestovatelům nepodařilo vrátit. Věděla jsi to?“

„Ne. Jak to? Málo kdo zveřejní své jméno.“ Protože se bojí, že budou označeni za blázny, moc dobře to věděla.

„Den před svými narozeninami bylo naposledy, cos je mohla vidět.“

Ano. Říkali. Nebo možná ne. „Co když se rozhodli zůstat?“ Mohli tam zůstat? Možná je jediná, kdo může zůstat v jiném světě delší dobu, stejně jako se může vracet, kdy se jí zachce.

Nick si odfrkl. „Kdo by chtěl žít v neustálé tmě?“

Pokud jste byli v posteli se sexy mužem, který měl na vašem těle své ruce a ústa, byl to docela dobrý důvod zůstat ve tmě.

„Potkal jsi někdy mužem jménem...“ zaváhala, jako by prozrazení jeho jména bylo jistou zradou, ale musela to vědět, „Vasili?“

„Potkal? Ne.“ záblesk v Nickových očích potemněl, „Ale slyšel jsem o něm.“

„Řekni mi to!“ zněla příliš dychtivě? Vypadala příliš dychtivě? Naklonila se dopředu a začala mačkat své ruce.

Jasně. Nick se na ni podíval, odstrčil šálek a zabubnoval prsty na desku stolu, „Je to král severní oblasti. Setkala ses s ním?“

„No, já...“

Pochopil její koktání jako ano.  „Můžeš se dostat blízko k němu? A zabít ho?“

„Ne!“ Další „někdo“ kdo by pocítil osten jejího hněvu. Je smutné, že ten „někdo“ je zrovna Nick. Na chvíli jeho oči zářily odhodláním. Ale kdyby si měla vybrat mezi oběma muži, vybrala by si Vasiliho. Vždycky.

„To je špatné. Podívej, z toho všeho co jsem zjistil, jsem dal dohromady fakt, že existují čtyři říše. Severní, Jižní, Východní a Západní. Jiná země znamená jiný král. Sever a Východ jsou ve válce, Jih a Západ jsou spojenci, kteří se odmítají zúčastnit.“

Vasili je ve válce. S Greerem. Ale ta válka je odvrácena, protože si Jasha bere jednu z princezen, jednu z dcer krále Greera. Nezmínila ale nic z toho. Nechtěla pomáhat Nickovi při zjišťování informací.

„Kdybychom zabili Vasiliho,“ pokračoval, „jedna z těchto oblastí by byla zničená a bylo by o starost méně.“

Nyní přimhouřila oči a věděla, že záblesk, který se objevil v jeho očích, se nyní zrcadlí v těch jejích.

„To by z tebe dělalo vraha, Nicku.“ A já dobře vím, že má první reakce by byla pomsta. „Nechceš tam jít a udělat to, věř mi.“

„Už mám po krk toho narozeninového prokletí,“ vybuchl, „Nebaví mě děsivá tma, déšť, monstra a jejich věčné pronásledování. Vždy mě vyčmuchají a zbylých dvanáct hodin strávím útěkem a bojem o holý život.“

„To je mi líto.“ Opravdu bylo. Ale pořád nepřijala jeho záměr.

Obočí v barvě písku se zvedlo, „Nemáš stejné zkušenosti, že?“

„Ne,“ připustila, „Nejsou ke mně tak zlí.“

„Jsou to monstra, Rose.“

„Ano, ale nikdy mi neublížili.“ Jistě, Vasili jí vyhrožoval – zachvěla se, stále nechápala, proč při pomyšlení na Vasiliho nemravnost se cítí uchvácená – ale tím jí pomohl.

Nick si přejel rukou po tváři. „Podívej, jsou tam i jiní jako já. Unavení, toužící po konci. Chceme, aby byly ty věci po smrti.“

„Co máš v plánu?“ zašeptala a sevřela okraj stolu.

Pokrčil rameny, „Mluvili jsme o tom a snažíme se něco naplánovat. Ale je to těžké, když nikdo nikomu nevěří, takže nejsme připraveni. Mám nápad. Jedna věc by nás mohla spojit dohromady.“

A kurva. Další důvod k brzké návštěvě Vasiliho. Aby ho varovala.

Další den si Rose oblékla krajkové ledově modré šaty a odpovídající podpatky. Vasili ji nikdy neviděl v ničem kromě kalhot. Na plese byly všechny ženy oblečeny v krásných sametových šatech, kvůli nim se cítila nevýrazná. Chtěla Vasilimu ukázat, že i ona může vypadat pěkně.

Poté, co si udělal make-up a vlasy, sbalila si tašku. Všechny své potřeby jako spodní prádlo, několik dalších kusů oblečení a kalhot. Měla by tam zůstat všech sedm dní, ne více, ne méně. Bez ohledu na to, jak moc bude Vasili naštvaný. Pak, když věci budou fungovat tak jak mají, se sem vrátí, rozloučí se svými rodiči, najde Nicka a ostatní Cestovatele, které doposud nic nesjednotí, sebere zbytek svých věcí a bude žít s Vasilim na hromádce.

Kdyby byl ve vedení, samozřejmě.

Byl lepší ve vedení. Rose přivázala své nože k zápěstí a ke stehnům. Vzpomněla si na zbraně, které Vasili nosil minulou noc, zachvěla se. Sexy. Chtěla ho vyčerpat. Usmála se, když se zkontrolovala. Hodila pár sponek do kabelky a snažila se ukotvit zbraň v pase – ups, žádné místo. Dýky zabíraly příliš mnoho prostoru pod jejími šaty.

Přehodila si tašku přes rameno, držela zbraň v ruce – bezpečnost především. Nechtěla ji použít na Vasiliho, samozřejmě. Leda by ji naštval. Lepší ho zastřelit než odejít až vyprchá její čas. A ty monstra, co viděla naposledy a vypadaly civilizovaně, pochybovala, že by ji musela použít i na ně. Kromě toho, nenapadly ji a nejednaly s ní, jako by jí chtěly ublížit. Z větší části ji hlídaly. Stejně jako tancovaly s lidmi, jejich drápy byly jemné vůči svým partnerům a nebyly určeny k získávání krve.

Vasili je měl rád a oni ho respektovali. Takže Rose plánovala, že se s nimi spřátelí také. To ale neznamenalo, že by do paláce zamířila neozbrojená. Minule měla zůstat jen několik minut a byla vyzbrojena mnohem více.  Navíc, pokud jiný Cestovatel hledal problémy, byla schopna je zařídit.

S hlubokým nádechem zavřela oči, bílé stěny jejího pokoje zmizely.  Na okamžik si vzpomněla na Vasiliho ložnici. Rozdíl mezi její a jeho. Její holou. Jeho honosnou. Její malou. Jeho obrovskou. Její staromódní. Jeho plnou duhových barev, textur a vzorů. Nástěnné malby pokrývající zdi, malby slunce, květin a bitev. Mramorové podlahy protkané zlatem. Alabastrové sloupy, okna třpytící se jako krystal. Tmavě sametové přikrývky – její mysl se pozastavila nad touto myšlenkou. Zabalí Vasiliho do tohoto sametu a pak jej odhalí postupně kousek po kousku každou část jeho těla, kterou políbí. Každý kousek jeho kůže, postupně.

Oči by mu ztěžkly, rty se pootevřely, jeho výraz by byl napjatý.

Perfektní. Zopakovala mu svůj slib a její nohy ztratily zátěž. Na chvíli byla ve stavu bez tíže, lehké závratě, a pak všechno v pořádku. Náhlý hluk a bušící déšť.

Otevřela oči a vyjekla hrůzou.

Temná noc, stejně jako poprvé, bubnující déšť. Některé pochodně svítily, a tak to zůstalo, osvětlují bitevní scény plné násilí a zuřivost, což je mnohem horší než cokoliv, co bylo namalováno na stěnách. Řinčení mečů. Stříkání krve. Potřísněné bahnem, jak mrtvoly padaly. Monstra, tolik monster. Červené oči, zářící. Vyceněné zuby, žvýkající. Muži se oháněli mečem a křičeli. Přes záda jí přeběhl mráz. Kde je Vasili? Už je Cestovatelé napadli? Nebo ho Greer zradil?

Její divoký pohled přejížděl... hledal...hledal... tolik mrtvých těl, tolik zraněných...

Tam! Držel meč s dlouhou čepelí a bojoval s mužem. Muž byl shrbený a Vasili do něj kopnul, muž se zapotácel zpátky a spadl. Už se nezvedl.

Chtěla křičet Vasiliho jméno, ale věděla, že tím by ho jenom rozptýlila. Každý její instruktor jí řekl, že rozptýlení by ji mohlo zabít rychleji než soupeř. Rozhlédla se kolem sebe. Byla pár metrů od bitvy. Nikdo si ještě nevšiml postavy schované ve stínu.

Měla by se zapojit do bitvy, cokoliv, aby zachránila Vasiliho, ale nevěděla, kdo je na jeho straně a kdo ne.

Co by měla dělat?

Klid, zůstaň v klidu. Nemohla odejít, nebo spíš nechtěla. Nemohla by žít s pocitem, že se mu něco stalo a ona mu nepomohla. Takže upustila kabelku a ploužila se stínem dál blíž k němu. Když byla jen několik kroků od něj, přikrčila se, otřela si ledové kapky deště z obličeje a pozorovala ho. Byl pořezaný a krvácel. Bahno ho celého zašpinilo.

Dva lidé se najednou pustili na něj a dech jí uvázl v hrdle. Jeho meč svištěl vzduchem, zabil jednoho zepředu a druhého zezadu současně. Ale nevšimnul si, že se k němu blíží ještě třetí muž s mečem vysoko zdviženým, padajícím...

Rose zamířila a vystřelila bez váhání. Smrtící výstřel. Muž zabručel a upadl. Vasili uslyšel ránu, otočil se a hledal ve tmě. Když si jí všiml, zavrčel.

„Jdi domů!“

„Až potom co zachráním dámu v nesnázích,“ zavolala.

Další muž vyběhl za ním. Přesunula svou pozornost a vystřelila. I on padl, zabit kulkou. Nikdy nikomu záměrně neublížila – ne s úmyslem někoho zcela zničit – myslela si, že bude cítit vinu a smutek. Vše co cítila, byla ale divoká spokojenost, že ochránila svého muže.

Na okamžik si myslela, že uviděla jiskru hrdosti ve Vasiliho fialových očích. Pak se otočil a vrátil se k boji.  Teď byl divoký. Nedal se zastavit. Neprokazoval žádné slitování. Pohyboval se se smrtící grácií, dýkami sekal a bodal. Muži padali všude kolem něj, a pokaždé se na ni podíval. Aby se ujistil, že se dívá?

Předváděl se?

Málem se usmála. Opravdu. Předváděl se. Měla takový dojem. Tady byl tím mužem, který byl schopen poskytnout jí bezpečí. Bránil by svou pevnost s naprostou posedlostí. On by-

Někdo ji popadl ze zadu, pevně jí ovinul ruku kolem krku, dusil ji. Horký dech ovíval její tvář.  Druhá ruka ji vytrhl zbraň z ruky.

„Kdo jsi?“ dožadoval se mužský hlas.

„Pusť mě!“ odsekla.

„Kdo jsi? Dimenzionální cestovatel? Ano, myslím, že ano. Viděl jsem, jak ses objevila a viděl jsem tvou zbraň. Viděl jsem, jak jsi pomohla tomu bastardskému králi.“

Takže to nebyl Vasiliho muž. Žádná panika. Proto přece trénovala. Věděla, co má dělat. Spíš než potahování za paži, která ji škrtila, instinkt ji radil, aby se natáhla zpátky a bodla ho do očí. Povolil sevření a tak se mohla obrátit. Ihned ho kopla mezi nohy a muž se zlomil v pase. Kolenem ho kopla do obličeje a upadl na záda. Když upadl, zalapal po dechu, který nedokázal popadnout. Jakmile se k němu přiblížila s nožem v ruce, kopl jí do břicha tvrdě. Klopýtla do zadu a zalapala po dechu, muž se postavil na nohy.

„Děvko.“

Blížil se přímo k ní. K jeho překvapení se s ním setkala přímo ve středu. Byl schopen ji zneškodnit, byli se pěstmi, uskakovali a uhýbali. Třikrát se jí podařilo ho udeřit. On udeřil pouze jednou, a když dostala ránu, uviděla hvězdy před očima a vyplivla krev. Ale nezpomalila ani se nezastavila, nebrečela, ani nepanikařila. Brzy ho udeřila dlaní přímo do nosu. Křup. Vystříkla krev a muž upadl.

Nelidský řev se ozval přímo za ní. Kolem ní zavířila černá barva a silný vítr, mohla pouze stát ohromená když Vasili přišel k muži a začal mu pomalu drtit obličej na kaši. Z počátku muž bojoval a pak přestal. Vasili pokračoval v zasazování ran bum a bum a bum.

Rose se k němu pomalu a opatrně přiblížila a položila mu ruku na rameno.

„Přestaň, zlato,“ řekla, „Ano?“

Přestal, jako by její hlas pronikl přes mlhu zloby. Lapal po dechu a otočil se k ní s přimhouřenýma očima. Krev a bláto měl všude, pohmožděné tváře, déšť kapal na něj a skrz trhliny v látce dopadal přímo na jeho kůži. Byl brutální a nádherný.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Ano a ty?“

„Ano.“

„Ale on ti ublížil,“ zněla odpověď, jako by nemohl uvěřit ve skutečnost.

„Jsem v pořádku, snášela jsem i horší rány během tréninku.“

„Ale on ti ublížil, viděl jsem to.“ S tou větou se Vasili obrátil k muži a udeřil ho znovu.

„Už je mrtvý,“ řekla mu tiše. Nikdo nemohl přežít takové rány.

„Zasloužil by si umřít znovu.“ Další úder.

Rose ho vytáhla na nohy a přinutila ho podívat se jí do tváře. Dlouhou dobu se na sebe jenom dívali, déšť padal přímo na ně, tma hustá a jejich dech hrubý a mlžný.

„Vrátila ses brzy,“ řekl a natáhl se po ní. Opatrně tak opatrně. Prsty mu putovaly po její pohmožděné čelisti. Cítila všudypřítomné mravenčení.

„Nemohla jsem být bez tebe... Moc mi chybíš.“

Než mohl odpovědět, zazněl pevný hlas: „Zbytek padl, můj králi.“

Vasiliho ruce ji neopustily a pohled zamířil směrem k nově příchozímu.

„Shromážděte jejich mrtvé a pošlete je domů se zprávou – Zaútočte znovu a stejný osud potká vaše rodiny.

Podívala se za sebe a viděla Grigoriho, monstrum z minulé noci. Přikývl a jeho červené oči zasvítily, otočil se a poučil muže o úkolu.

„Vyhrál jsi,“ řekla Vasilimu, obrátila svou pozornost zpátky k němu.

„Ano.“

„Proti Greerovi?“ Že by starý král napálil Jashu se souhlasem o provdání s jednou ze svých dcer, a pak zaútočil, když byli všichni spokojeni? „Nebo proti Cestovatelům?“

Vasili náhle zavrtěl hlavou. „Ani jeden. Ostatní se doslechli o mém spojenectví s Greerem a napadli mě, aby tomu zabránili. Varoval mě, že se o to někteří pokusí, ale já mu nevěřil.“ Pustil její čelo, dal jí ruce kolem pasu a přitáhl si ji blíž.

„Viděl jsem tě tady uprostřed bitvy a málem jsem umřel. Musíme zapracovat na načasování, miláčku.“

Miláčku? Odtáhla se od něj. „Musíš přiznat, že jsem tě zachránila.“

Odfrkl si. „Nic takového nepřipouštím. Já zachránil tebe.“

Teď si odfrkla ona.

Jeho hřejivý pohled putoval po jejím těle, olízl kapky deště ze svých rtů a řekl: „Máš na sobě šaty.“ Zněl šokovaně, ohromeně.

„A podpatky. Ale už si je neužiješ, jsou na vyhození.“

„Byly pro mě?“

Přikývnutí.

„Líbí se mi.“

„Mě se budou líbit, až mi je zuješ.“

„Moje malá Roseje dychtivá. Jsem to šťastný muž. Ale nikdy jsem neslyšel o tom, že bych povolal ženu do bitvy.“

„Tys mě nepřivolal. Přišla jsem sama.“

„Už to nikdy neuděláš,“ tvrdý a hrubý znovu, „slib mi to.“

Byl radši, když se škádlili, než aby znal pravdu? Proč? Kdysi jí řekl, že nikdy nelže i bez ohledu na následky. Ale pořád to dělal. Mlčí. Je otrok. Pro ni.

Těžké chvění, „Slib, Rose.“

„Slibuji,“ Ovinula mu paže kolem krku, šťastná, že je konečně tu a dotýká se ho. Tak šťastná, že jsou oba naživu. „Můžeme jít do tvého pokoje, umýt se a debatovat o tom, kdo koho zachránil?“

Jemně ji políbil na krk, přesně tam, kde jí pulz divoce tepal.

„Oh, ano. Ale připrav se na přiznání porážky, zlato. A na věci, které s tebou hodlám dělat...“