pondělí 8. července 2013

Na lovu - Kapitola 4 2/2






Zatřepala hlavou, světlé vlasy se pohupovaly po ramenou a mrkání, toulající se pohled, hledání…
Vasili vyskočil na nohy, krev mu vřela v žilách. Měl by se bát, že si někdo všimne ženy, co se z čista jasna objevila. Ale vše, na co dokázal myslet, bylo to, že je tady.
Aspoň že na sobě měla oblečení podobné tomu, co nosí jeho lidé. Černá košile a kalhoty.  Ačkoliv zrovna teď by měli jeho lidé na sobě šaty nebo oblek.
Přesto. Jeho žena byla krásná. Nejkrásnější v místnosti. A byla tady.

„Bratře?“ zeptal se Jasha, „Je všechno v pořádku?“
„Lépe než v pořádku,“ dotek… musí se jí dotknout.
Hbitě sešel ze schodů, střídavě zatínal a povoloval ruce.
Rose si ho všimla, její pohled ulpěl na něm a její čelist poklesla. Nikdy ho neviděla v královském obleku. Bílá košile, tmavé kalhoty a vysoké boty.
Líbí se jí?
Když k ní došel, chytil ji za předloktí a odtáhl do nejbližší chodby, daleko od davu. Takové křehké kosti, snadno zlomitelné. Povolil sevření. Byl rád, že se nebránila. Tento nedostatek odporu mohl znamenat jenom jediné: líbí se jí.
„Varoval jsem tě před nebezpečím, když přijdeš bez ohlášení, Rose.“ A děkuji za to, že jsi ho ignorovala.
„Nemůžu uvěřit, že to fungovalo.“ Mluvila v drakištině, jeho jazyku. Nejistě a pomalu, ale srozumitelně. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem opravdu tady.“
Její hlas… bohatší než dřív. Zastřený.
Jeho penis sebou škubl, zesílil a postavil se. A to si myslel, že jeho tělo předtím po ní zoufale toužilo. A teď, když je tady…
„Takže ses rozhodla otestovat svoje právo?“
„Ne. Mám na tebe otázku. A předtím, než mě znovu přerušíš, nikdo mě nekontaktoval a nepožadoval, abych ti ublížila. Vím, že vždycky chceš tuto informaci jako první.“
Věřil jí, protože ji chtěl. Byl hloupý a jeho penis myslel za něj, ale mu to bylo jedno.
„Jaká je tvoje otázka?“ Je nějaká šance, že by se zeptala, svlékneš mě?
Ticho.
Nejspíš ne.
Podíval se na ni, jenom rychlým pohledem. Jako by doufal, že ji může ovlivnit. Chyba. Krev se v něm stále vařila a jeho penis už byl tvrdý.
Měkké světlo lampy ji hladilo, upozorňovalo na jemnost její kůže a mléčně růžové tváře.
Studovala nástěnné malby s vytřeštěnýma očima, hrůza v jejích očích a svěží rty prosící o polibek.
Podíval se znovu na malby a začal je vnímat z jiného pohledu. Armáda pochodujících lidí a monster, napadající ostatní království. Vytékající krev a blížící se vítězství.
Měla by být znechucena a ne ohromena. To nebyla…Sakra. Byl na ni pyšný.
Znovu. Musí umět ocenit sílu stejně jako on. Hádal, že by byla ráda, kdyby ji vzal ke zdi blíž. Byla by to laskavost. Samozřejmě.
„Nádherné.“ Vydechla okouzleně.
„Ano,“ řekl a hlas se mu zlomil.
Její pohled sklouznul k němu, „Kam mě to vedeš?“
„Do mého pokoje, malby jsou tam stejně úžasné, jako tady.“
„Co to má znamenat? Ne, počkej! Stůj!“ nakonec se uvolnila z jeho sevření a donutila ho, aby se zastavil.
Bylo tu spoustu stráží, v každé chodbě – všechna monstra – ale nevěnovala jim pozornost. Nebo možná si jich vůbec nevšimli – příliš zaujatí plesem, než aby si všímali Vasiliho.
„Moje otázka.“
Zatnul zuby, otočil se k ní a souhlasil pouze šeptem do vzduchu mezi nimi.
Naklonil hlavu a ukázal na nejbližší stráž. Její pohled ho následoval a zalapala po dechu. Dokonce se chtěla vrátit o několik kroků zpátky a až pak si uvědomila, že její nohy stojí na místě, ale tělo se přesouvá automaticky.
Stráže reagovaly okamžitě. Se zamáváním se daly do pohybu, což znamenalo, zabij hrozbu pro našeho krále.
Vasili je zmrazil pouhou myšlenkou, udeřil Rose pistolí do hlavy a zbraň si schoval za pás.
„Neznamená žádné nebezpečí,“ řekl svým mužům. Pak je propustil ze svého držení a nechal je odklopýtat bokem ve snaze zmírnit jejich náhlé strnutí.
Každý člen královské rodiny vlastnil jistou super schopnost jako on, ale každý jinou. Jeho otec uměl napravit i ty nejhorší emoce jediným mrknutím oka. Jeho matka uměla vložit obrazy do mysli jiných lidí. Jasha mohl poslouchat konverzace lidí vzdálených několik kilometrů, pokud si to přál. Ale jeho bratr nikdy nezasahoval do Vasilisova soukromí a Vasili nikdy nezmrazil svého bratra. Navzájem k sobě hodní.
Přemýšlel, teď, když je s Rose ženatý, vlastní také nějaké schopnosti? Nebo její schopnost je ta, že může chodit z jednoho světa do druhého.
„Nechte nás o samotě,“ řekl.
Bez sebemenšího odporu odpochodovali pryč.
A teď byl Vasili o samotě s Rose. Stejně jak o tom snil celý rok.
Nemohl si pomoci, zvedl ji, podíval se do tváře a opřel o stěnu.
Proč čekat než se dostanou do pokoje?
Když už nemohla jít dál, opřela své ruce o jeho hruď. Teplé, měkké. Netlačila ho. Jeho srdce poskočilo při jejím doteku stejně, jako když vdechl její vůni.
Příliš dlouho. Byl bez ní příliš dlouho.
Podívala se na něj, dlouhé a nádherné řasy. Zalapal po dechu.
„Proč tě poslechli?“
„To je tvá otázka?“ Sklonil hlavu a přitiskl se na její krk. Moc blízko ne, ale dost na to, aby ji dráždil.
„Otázka, za kterou jsi ochotná položit život?“
„Ne.“
I tak odpověděl. „Jsem jejich král.“
Vzdech. „Myslím, že význam toho, co jsi právě řekl, se ztratil v překladu. Ty jsi král?“
To bylo tak těžké tomu uvěřit? Vyzařoval sílu stejně, jak by král měl.
„Nevadí.“ Řekla a bylo jí to jedno, „Můžu sem někoho přivést?“
Každý sval v jeho těle se napnul až k prasknutí. Vzal ji za bradu a podíval se jí do očí.
„Koho chceš přivést?“ Jestli jmenuje muže, najde způsob jak toho bastarda zničit. Zlomí mu kost po kosti.
„Moje rodiče.“
Vasilimu se ulevilo.
„Ne. Nemůžeš. Zemřeli by. Jenom dimenzionální Cestovatelé mohou projít. I tak, proč je sem chceš přivést?“ A proč chce, aby se s ním potkali? Aby viděl muže a ženu, kteří ji stvořili?
Přejela si přes límec košile. „Už s nimi delší dobu nemám žádný vztah. Chybí mi. Myslela jsem, že když jim dokážu, že nejsem blázen, neberu drogy a tak… že možná… nevím…měli znovu rádi.“
Její kůže se zachvěla, když ji pohladil. „Nemůžeš nikomu říct, co děláš, Rose. Je to nebezpečné pro tebe. Pro ně.“
„Ale, já… se cítím…osamělá.“
Nelíbilo se mu pomyšlení, že se cítí sama. Teď se chtěl setkat s jejími rodiči z jiného důvodu. Aby je zničil za to, že jí způsobují bolest.
„To je způsob, jak u vás s Cestovateli zachází? S nedůvěrou?“
„Ano. Jsou označeni za blázny. A pod zámkem.“
„Tys byla taky zamčená?“ slova z něj vylétla okamžitě.
„Jenom na malou chvilku.“
Zuřivost ho ubíjela. „Pokud se ti to stane někdy znovu, přijď ke mně. Okamžitě.“ Klid.
Je tady, takže je v pořádku. Touha se vrátila a pomíchala se s klesajícím vztekem.
„A teď. To je jediný důvod, proč jsi sem přišla?“ zeptal se sametově.
„Ne.“ Vzdor v jejích očích se zableskl. „Chtěla jsem ti říct, jak moc tě nenávidím.“
„Nenávidíš?“ Jiné ženy by před ním utekly. Z dobrého důvodu. Byl divoký, bojechtivý. Jejich život a smrt držel ve svých rukou. A přesto s ním Rose jednala lhostejně. Oh, ano, cítil hrdost.
„Dokaž to.“ Řekl stejně hedvábným tónem.
Zachvěla se. „Vyhrožoval jsi mi, zmlátil mě – mimochodem už se lepším a brzo ti nakopu prdel – a proklel mě. Nesnáším tě.“
Položil své velké ruce na její boky tak, že se dotýkal lemu její košile. Víc kůže, víc tepla, víc měkkosti.
„Já tě naučil bojovat a mluvit správně. A ty jsi cvičila, nemám pravdu, Rose?“
Zavrčení.
Protože v hloubi duše tušila, že patří sem. „Vždyť víš, že máš.“
„Slyšel jsi i to ostatní, co jsem řekla?“ dožadovala se.
Povzdechl si. „Proklel? Tebe? Jak?“
„Abych trpěla.“ Obvinila ho.
Tuhle bolest myslela, „Ale já můžu zmírnit…tvoji bolest.“ Oh, hloupé nápady, které nedomyslel… bylo tu přece mnoho způsobů jak ji uhasit. Začal by s jejími ňadry, lízal by její bradavky a postupně by si propracovával cestu až dolů. Ale ne teď. Nejdřív bude něžný. Přece nechce, aby kladla odpor.
„Ublížil ti někdo během tréninku?“ třes, mírný pohyb boky, zmenšování vzdálenosti.
„Samozřejmě.“ Zadýchaně.
Další kousek blíž k jejímu jádru, který se otřel o jeho penis. Byla stejně dychtivá jako on?
„Přiveď je sem.“
„Ale to je zabije…“ pomalu se usmála, „Proč, Vasili... myslím si, že jsi romantik v srdci, ale i neuspokojivý vrah.“
„Romantik, ne. Toužící po tobě, ano.“
Olízla si rty. „Myslela jsem, že jsem pro tebe příliš mladá.“
„To ti ale bylo devatenáct.“
„Mám narozeniny až další týden, není mi oficiálně dvacet.“
„Už jsem se zmínil o tom, že tady slavíme všechno dřív? A také, mám pro tebe dárek.“
„Pokud řekneš tohle,“ odmlčela se, rukou mu přes břicho zajela až dolů a stiskla, „přijmu.“
Ano. Byla nedočkavá a neodporovala.
Jeho zdrženlivost se zlomila.
„Myslím si, že jsi připravena dostat dárek.“ Se zasténáním, jí pohrábl vlasy a přitiskl svá ústa na její.




26 komentářů:

  1. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za pokračování kapitolky. Skvělé!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Whau, mnam,super. Kedy bude pokracovanie? A díky moc za preklad.

    OdpovědětVymazat
  6. super, díky moc za překlad!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad a rýchlo ďalšiuuu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad! Těším se na další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  11. Dekuji za preklad.

    OdpovědětVymazat
  12. Tahle kniha je uplne uzasna. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Skvěléé už se těším na další pokračování a díky za překlad:)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky! Je to čím dál lepší :))

    OdpovědětVymazat
  15. Díky, díky za překlad. Super.

    OdpovědětVymazat
  16. díky za překlad, moc se těším na další :) snad bude celá kapitolka v kuse :)

    OdpovědětVymazat
  17. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  18. opäť super :-) teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  19. ďakujém za preklad :D prosím rýchlo ďalšiu kapitolu... ;)

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji a těším se na další super kapitolu...

    OdpovědětVymazat
  21. Dokonalý ! Díky za kapitolku.. rychle další! :D

    OdpovědětVymazat
  22. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  23. Výborné, těším se na další. Děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  24. Pěkné, dík :-)

    OdpovědětVymazat
  25. Moc pěkná kapitolka. HankaP

    OdpovědětVymazat