čtvrtek 16. května 2013

Na lovu - Kapitola 1






Jídlo doručené až pod nos, pomyslela si osmnáctiletá Rose Pascal hystericky. To jsem já.
Mříže její klece zarachotily, když ji nestvůry, které ji zajaly sotva před hodinou, vezly směrem k velkému stanu ukrytému mezi houštím a sukovitými stromy. Co ji uvnitř asi čeká…
Bude to horší než to, čím je obklopena?
Žluč ji pálila v hrdle. Tito muži – věci – byli vysocí, svalnatí, s rohy ostrými jako břitva stoupajícími ke středu jejich lebky, s černými šupinami, které nějakým způsobem vypadaly hladce jako sklo, a taky bílými tesáky vykukujícími ze zkrvavených rtů. Nejhorší však byly jejich žhnoucí rudé oči. Hladové oči. Oči horlivě zírající na ni.
Mrazivý déšť spadal z onyxového nebe, šplíchající mezi mříže klece velikosti 4x4, která ji věznila. Choulila se v rohu, ruce měla zkřížené, třásla se a byla vyděšená. Dnes měla narozeniny. Zůstala dlouho vzhůru čekající na půlnoc – a tím odpočítávání její plnoletosti – se smíchem a telefonováním s její nejlepší kamarádkou, Claire. Ale ve chvíli, kdy její hodiny přeskočily z 11:59 na 12:00, se její svět naprosto změnil.
Indigové zdi jejího pokoje pomalu bledly, jako její postel, stůl, počítač, byly nahrazeny tímto temným, hustým deštěm. Otáčela se, hledající něco, cokoliv povědomého.
Avšak nepanikařila. Ještě ne. Možná usnula, přemítala, a sužovala ji noční můra. Ale tato hloupá naděje vidržela pouhý okamžik. Monstra už zachytila její vůni, závodila o to, které ji dostane dřív, než mohla přijít na to, co se stalo a kde je. Panika? Jistě! Jako přílivová vlna. Monstra ji bezcitně poškrábala, když bojovala a křičela, a hodila ji do klece.
Jediné, co věděla - nikdy tu nebyla. Jediné, co ví – nikdy se sem nechce vrátit. Tak jak se sem dostala? Stále neměla tušení. Ty… věci s ní zkoušely mluvit, předtím než se dali do pohybu, ale mluvily jazykem, který nikdy neslyšela, a jejímu zjevně nerozuměli.
Vozík náhle zastavil a ona zalapala po dechu.  Dorazili ke stanu. Srdce jí divoce bušilo proti žebrům, když jeden z tvorů otevřel dveře, hlasité ťunk ji přimělo k pohybu.
„Ne!“ když se dovnitř protáhla paže, kopala, odrážela pryč jeho – ostré a smrtící – drápy. „Nech mě být!“
Zachrochtání, zavrčení a pak ji ty drápy chytily za kotník, škubly. Rose spadla na záda a narazila si hlavu o dřevo. Ledový vzduch si prořezával cestu mezi jejími rty a její mysl zaplavily poblikávající hvězdičky. Další škubnutí a byla z klece venku, zírající do temné, nekonečné oblohy, dešťové kapky se zabodávaly se jako malé jehly do její kůže. Několik rudých očí zíralo přímo na ni.
Jsem sama. Bezmocná. Otřesy s ní pohupovaly, ničily ji, nemohla se pohnout. Smrt se na ni dívala, ale ona se zatraceně nemohla pohnout. Její krev v žilách připomínala bahno, stahovala ji k zemi, držela ji na místě.
Slzy se zachytily na jejích řasách předtím, než zaplavily její tváře, a dokonce i ty byly studené. „Nechte mě jít. Prosím.“ Řekla slabě.
Uslyšela pouze naštvané zamručení. Požadavky? Výhružky?
„Nevím, co říkáte!“
Velké ruce ji vytáhly na nohy a postrčily kupředu. Rose klopýtla, ale podařilo se jí udržet rovnováhu navzdory strnulosti jejího těla. Když stanula před stanem, jeden z netvorů pozvedl látku a pokynul jí, aby šla dovnitř. Zavrtěla hlavou, zaryla paty do země ve snaze nepohnout se.  Nakonec se pohnula, jen ne správným směrem. Díky jejímu úsilí vpadla přímo do stanu břichem a obličejem k zemi. Před očima se jí znovu míhaly hvězdičky.
Látka se za ní spustila se zlověstným zašustěním.
Ticho.
Její třes se zintenzivnil. Oh, bože, oh, bože, oh, bože.
Žádné prudké pohyby, ale musíš zjistit, proti čemu stojíš. Pomalu zvedla hlavu a divoce se rozhlédla kolem. Po její levici byla postel z kožešin. Té se vyhni! Ve středu sálal praskající oheň, vítal ji teplem. Každá buňka jejího těla chtěla víc. Hned za těmito plameny byla dřevěná vana a police knih. Na pravé straně stál stůl s plnými talíři jídla. Jídlo. Jak je to dlouho co jedla naposledy? Ale její prázdný žaludek neměl čas hladovět. Vedle stolu stál muž. Muž, který si ji prohlížel, zatímco usrkával ze sklenice jantarovou tekutinu.
Se zalapáním po dechu Rose nadskočila. Se sto osmdesáti centimetry byla obvykle vyšší než lidé okolo ní, přesto ji ten muž převyšoval. Byl stejně svalnatý jako její doprovod, ale na rozdíl od těch příšer měl opálenou kůži, rozcuchané černé vlasy a nebezpečné oči orámované hustými, špičatými, černými řasami.
Jeho tvář byla… překrásná. Strašidelná, jako tvář padlého anděla. Na sobě měl černou košili a kalhoty, a kdyby rozevřel svá opeřená křídla, nebyla by vůbec překvapená.
Odváží se doufat, že je teď v bezpečí?
Deutsch? Francais?  English? Espanol?" zeptal se.
 A zapředl. Oh, Bože. Změnila se z vyděšené a upískané k užaslé a šeptající. Žádný z chlapců u ní na škole neměl tak sexy hlas. „Jsem A-Američanka.“ Řekla, odstraňující si mokré vlasy z obličeje.
Její černé tričko a legíny vstřebaly každou kapku deště a ona si najednou bolestivě uvědomovala, jak musí vypadat. Hloupá holko.
„Dobře, tak tedy angličtina. Kolikrát jsi tu byla, zlato? Podle mě ne mockrát.“
Zlato. Ta něžnost byla jako balzám. „T-to je po p-prvé.“ Hloupé skřípání zubů.
Zima a temný šok ji dohonily.
Usmál se na ni přes obroučku brýlí. „Tak tedy šťastné osmnácté narozeniny.“ Nespustil z ní oči, vypil to, co zbylo, a položil sklenici na stůl za doprovodu zvuku cinkajícího ledu.
Ten úsměv jí ukradl myšlenky stejně jako dech. „Jak víš, že mám dneska narozeniny?“ A pak to, na čem záleželo: „Kde to jsem? C-co se mnou uděláš?“ Drkotání zubů - nemohla za to, že koktala. Mohl za to strach, ale…
„Jednu otázku po druhé, ano? Až se uvelebíme. Buď hodná holka a posaď se, pro mě.“
„N-ne. Děkuji. Radši postojím.“ Protože kdyby si sedla, byla by více zranitelná.
Jeho oči potemněly a zúžily se. „Nevzpomínám si, že bych se tě ptal, co bys radši, zlato.“ Předení bylo pryč a na jeho místo nastoupila studená žádost pro absolutní poddajnost.
Instinkt jí napověděl, že odmítnutí znamená utrpení.
Ano, začala se znovu bát.  I když chtěla s křikem utéct, sedla si, její kolena se podlomila pod náhlým tlakem. Snažila se vydrápat zpátky, znovu, ale její tělo ji zradilo a zůstala na místě. Na tom, že se nemohla pohnout, bylo něco divného. Neschopnost se pohnout byla mnohem horší, než tam venku, protože teď neměla žádnou naději to překonat. Byla přilepená.
Proč se nemůžu pohnout? To kvůli němu? Začala se třást a bojovat s novým přívalem slz. Nebyla v bezpečí s tímto mužem, tímhle padlým andělem, to věděla s jistotou. Ani trošičku.
„Hodná holka. Teď.“ Přitáhl si před ni židli a pomalu se posadil, opřel lokty o stehna a naklonil se k ní. Voněl po rašelině a polních květinách, a ze všech věcí v ní ta vůně probouzela… touhu. A víc strachu, nepochybně. „Jak se jmenuješ?“
Tak blízko. Byl tak blízko. A ta touha byla nesnesitelná, ať už byla zrozená ze strachu, či ne.
„Jméno.“ další požadavek.
„R-Rose.“
„Pěkné. Jmenuji se Vasili a zeptám se tě na pár otázek, Rose, a ty mi je zodpovíš. Jestli budeš lhát, poznám to, věř mi, a nebudu z toho nadšený.“ Počkal, až pokývne hlavou na znamení pochopení a pak pokračoval. „Víš, co se stane lidem, kteří mě zklamou?“
Polkla a zavrtěla hlavou.
„Zemřou. Pomalu, bolestivě.“
Řekl to tak snadno, že nenechal žádný prostor pro pochybnosti. Jedna lež a bude mrtvá. Můj bože. Dýchej.
„Proč jsi tady, Rose?“
„J-já nevím. Přísahám Bohu, že nevím.“ Řekla rychle, čekala, že ji potrestá za její nevědomost.
Ale on jen zvedl černé obočí. „Ty mě nešpehuješ? Ty mi nechceš ublížit?“
„Ne! Vždyť ani nevím, kdo jsi.“
„Tak hrozná rána pro mé ego.“ Řekl a chytil se za srdce.
Její život nebo smrt spočívaly v jeho rukách a on… si ji dobíral? Jiskry hněvu v ní začaly žhnout, otupily strach a kopnuly její zdravý rozum do zubů. „Jsem si jistá, že to přežiješ,“ odpověděla dřív, než se mohla zarazit. „Bohužel.“
 „Co to je? Kuráž od mé malé myšky?“
Teď ji škádlil. Několik dalších jisker začalo žhnout.
Nezapomeň, že predátor číhá i pod okouzlujícím šarmem.
Děkuji ti, zdravý rozume, konečně ses probral ze svého kómatu. Moudře že mu neodpověděla.
„Víš, kdo jsi, Rose?“
Co je to sakra za otázku? „Jsem člověk. Vzdělaný. Civilizovaný. Na rozdíl od - ehm.“ Zapomněla. Ovládni nával vzteku – to byl vždy její problém.
„Na rozdíl ode mě?“
Semkla rty v tenkou linku. Zase od ní nedostal žádnou odpověď. Od ní, „malé myšky“. Oh, to ji pořád štvalo. Ráda hrbila ramena, to ano, aby vypadala menší, vždy preferovala možnost splynout s pozadím místnosti, než aby vyčnívala. A ano, vyhýbala se konfrontaci, kdykoliv to bylo možné. Ale někdy odsekla, zakřičela bez ohledů na důsledky, ačkoliv „občas“ nebyly hezké.
„V tomhle rozhodně nemáš dost vzdělání.“ Řekl a poklepal jí silným prstem na špičku nosu. Jako kdyby byla nezbedné dítě. „Ale dovol mi, abych tě informoval. Jsi to, co se odborně nazývá Dimenzionální Cestovatel. Přišla jsi ze své dimenze, do této temné strany tvého zlatého světa.“
„Ne.“ O čem to sakra mluví? Cestovatel? „To není možné. To se stává jen v knihách a filmech.“
„Tak mi řekni, jak si se sem dostala?“ roztáhl ruce „Co je tohle za místo?“
„Nevím, ale to, co jsi říkal je-“
„Směšné?“
Pevně přikývla „Ano.“
Přejel si jazykem po svých dokonale bílých zubech a pohledem spočinul na ní. Světlo ohně se zatřpytilo na jeho tváři padlého anděla, hladící jej s láskou svými prsty. „Tvůj otec a matka… řekni mi o nich.“
Změna tématu v ní náhle probudila stesk po domově. Chystala se zrovna odmaturovat na  střední škole, a za posledních několik měsíců se nejvíc těšila na to, až se odstěhuje od rodičů do malého bytu, který už si s Claire vybraly. Jenže oh, právě teď přemýšlela, proč vlastně chtěla odejít. Právě teď by se chtěla stulit v matčině náručí a nikdy ji nepustit.
„Rose, něco jsem ti nařídil.“ Vzpomínkami prosákl hlas Vasilije, „opravdu ti mám připomenout, co se stane, když mě zklameš?“
Polkla knedlík, který jí narůstal v krku. „Můj táta učí přírodovědu na základce a moje máma je recepční v advokátní kanceláři.“ Dokonalá střední třída, což byl důvod, proč do ní vkládali tak vysoké naděje na lékařský diplom. Jenže, ona nechtěla být doktorkou. Nevěděla, čím chce být.  Nebo co chce dělat. Nic…  Nesedělo. Ale ona na to přijde. Vždycky na něco přijde.
Problémy byly pouze jednoduchými příležitostmi k nalezení řešení.
„No, to mi nepomohlo zrovna tak, jak jsem očekával, že? Tak, prostě budeme chvilku předstírat, že mám pravdu. Že jsem potkal stejné, jako jsi ty.“ K ocelovému tónu se připojila hořkost. „Budeme předstírat, že z nás dvou jsem já ten vzdělanější. Vím, že ses se narodila ve tvém světě, ale jsi svázána s tímto. Teď, je u vás v rodině někdo, kdo každý rok zmizí na své narozeniny? Třeba řekli, že chtěli být sami…“
Vůbec o tom nemusela přemýšlet, „Ne.“
„Jsi si jistá? Nikdo ti neřekl, že se stěhuje pryč, ale pak už nikdy nenapsal ani nezavolal?“
„Ne.“ Pravda.
„Nikdy ti nikdo nevyprávěl historky o zemi, kde není Slunce? Kde se potulují monstra a kde vraždí krutý král?“
„Ne.“ Tyhle příběhy by si holka rozhodně pamatovala.
„Škoda.“ Jeho pohled přes ni přejel, horký, přetrvávající. „Pokud bys měla aspoň jednoho Cestovatele v rodokmenu, měl bych pro tebe využití.“
Tak. Jeho otázky nebyly pokládány v její prospěch, aby ji přesvědčil. Chtěl se pouze dozvědět něco o její rodině. To od něj bylo kruté. Nicméně.  Ten smyslný pohled ji nutil myslet pouze a pouze na jedinou věc: sex. A kvůli chvění, které ji pronásledovalo, se cítila hloupě. A vině. Měla přítele. Hoyt byl o tři centimetry vyšší než ona, což byl taky důvod, proč ho sbalila (Vidíte. Nebyla myš!). Byli spolu sedm měsíců, byl její první, její jediný, a ona milovala, když byla s ním. Milovala, jak k ní byl něžný.
„N-neměl by ses na mě tak dívat,“ řekla.
„Tak by sis to neměla užívat. Ale soustřeď se na mé výhružky, nic jiného, zlato.“ Jak vtipné. „Nechci se s tebou vyspat. Jsi trošku… mladá na můj vkus.“
To váhání znamenalo, že chtěl říct něco jiného. Něco… příliš hloupého? Příliš nesmělého? „Fajn,“ našla svou vnitřní odvahu. Klidni se, klidni. „Protože ty jsi pro mě moc starý.“ A taky nebezpečný. A příliš mentálně nestálý.
Sval v jeho čelisti začal tikat, „Nejsem příliš starý pro nikoho.“
Zjevně ho přímo zasáhla a pomyšlení na to, že ho dostala, ji pomalu naplňovalo vědomou sílou. „Jak říkáš,“ odpověděla se slaďoučkým úsměvem.
„Přesně tak. A jak jsem říkal, zlato-“ zabručel, „jsi mi k ničemu.“
Což znamenalo… co? Určitě nic dobrého. Začni samu sebe kontrolovat dřív, než ho příliš vytočíš. „Vzpomněla jsem si! Vím o někom kdo, ehm, zmizel. Jak jsi říkal.“
Jeho vlastní úsměv byl pomalý a hříšný, měl v sobě to nejlepší z šarmantního muže a nejhoršího bastarda.
„Teď lžeš a myslím si, že jsem tě varoval před nebezpečím. Zabil jsem posledního Cestovatele, který to udělal.“
Zbytek zlosti odtékal a intenzivní strach ji ničil. Vraždil – nemysli na to, neodvažuj se na to myslet – naposledy se snažila donutit své nohy utíkat. Ale její tělo pořád odmítalo poslouchat. „Já… Ty… Prosím. Nech mě jít. Nejsem žádný Cestovatel, nebo co si vlastně myslíš, že jsem. Jsem obyčejná holka.“
„Ah, tady je má malá myška. Chyběla mi.“
Tentokrát jeho posměch selhal, nezahnal ani kousek z její hrůzy.
„Zajímalo by mě… Máš jakýkoliv bojový instinkt?“ před tím než stačila zformulovat odpověď, jeho pěst vystřelila.
Neměla moc času uhnout. Mohla se jenom vmáčknout víc do sedačky, zavřít oči… čekat… bát se… ale úder nepřicházel, tak pomalu otevřela oči.
Ruka se zastavila těsně u ní. Povzdechl si a dal ji dolů. „Žádný. Smůla.“ Zvedl se ze židle, jeho podoba byla temná jako nebe venku, a ostrá jako břitva.
„To by udělalo z našeho dalšího vyjednávání větší zábavu.“
Oh, bože. „Co uděláš během dalšího vyjednávání?“
Jeden krok, dva. Kráčel pryč od ní. Na stole nalil rudou tekutinu do čekající sklenice. Raději než aby to vypil, stál tam, zády k ní, prsty bubnoval o desku stolu. Přemýšlel o nejlepším způsobu, jak se jí zbavit?
Neexistovala lepší chvíle pro útěk. Její mozek znovu vydal povel, ale její svaly ho ignorovaly. Vážně, co ji sakra nutilo sedět? Nebyla spoutaná. To můžeš vidět… Otřásla se. Pokud za to byl opravdu zodpovědný, znamenalo by to, že byl mocnější způsobem, kterému nerozuměla. A možná… možná říkal pravdu.
Konečně, přikývl, jako by zrovna našel řešení a otočil se k ní, ruku nataženou, oči třpytící. „Vypij to.“
K čertu, ne! Jestli si myslí, že ji otráví… „Nemůžu. Není mi dvacet jedna.“ Jediná skvělá omluva, se kterou její zoufalý mozek přišel.
„Já to na tebe neřeknu.“
„Ne, já-“
„Pij.“
Další příkaz. S třesoucími prsty stiskla sklenici. Vypila ji předtím, než stihla samu sebe přesvědčit, aby mu odporovala. A pravděpodobně se tím odsoudila k „pomalé a bolestivé“ smrti. Hustá kapalina jí spalovala ústa, zanechala za sebou kovovou chuť, než jí začala spalovat hrdlo a ochladla až v jejím žaludku.
Vzal si od ní sklenici zpátky a nedbale ji odhodil, poté si klekl před ni, sevřel její zápěstí – jeho kůže, tak studená, tvrdá – a zvedl. Byla zahanbená sama sebou za to, že se mu nepokusila vyškubnout.
Ale jak by mohla? Kde se jí dotkl, bolest uvnitř ustupovala, poskytujíc jí nepatrný záblesk úlevy.
Jeho intenzivní pohled směřoval dolů na její otevřenou dlaň. A tady uprostřed, její kůže praskla. Nepohnul se, ani ji nepoškrábal, ale zaplavila ji krev. Její čelist poklesla v šoku. Necítila ale žádnou bolest ani předtím, ani teď.
Oh, ano. Byl mocný způsobem, který nedokázala pochopit. „Co-“
Beze slova zvedl její ruku s ránou k ústům a olízl ji.
Její žaludek se zachvěl a ona s odporem řekla: „To je nechutné.“ Oops. Zněla ale spíš zadýchaně než vyděšeně. „Proč jsi to udělal?“ Stále trapně zadýchaně.
Další máchnutí jazykem a její kůže se začala splétat znovu dohromady. Místo odpovědi řekl: „Kamkoliv půjdu, mě nyní budeš následovat. Teď ty.“ Vyzval ji. Pořád ji pevně držel.
„Co?“
„Řekni ta slova. Jen chci, abys je řekla pro sebe, ne pro mě.“
Svraštila zmateně obočí, „kamkoliv půjdeš, půjdu i já? Takhle? Co to má znamenat?“
„Ano. Další část bude trochu bolet. Řekni mé jméno.“
„Vasili.“ Teplá vlna ji náhle udeřila, spalovala ji uvnitř, až na popel. Ale dříve než stačila vykřiknout, brečet nebo prosit o milost, se ten popel začal přeměňovat, formovat ji do nové osoby. Osoby, která toužila po muži před ní. Zoufale. Mohl by tu bolest zmírnit? Opět začal hořet oheň a šířil se do nedotčených částí. Bylo to drsnější. Horší. Více dominantní a více náročné. Co. To. Sakra? Snažila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. „Co jsi mi to udělal, ty-“
„Ticho. Vasili mluví. Rozhodl jsem se tě využít i po tom všem. Zítra se probudíš doma. Navrhuji, abys udělala vše co je potřeba pro to, aby si zjistila, jestli u tebe existují i další, jako jsi ty. Zjisti, kdo jsou, a kdy sem cestují.“
„A když to neudělám?“ řekla, znovu zadýchaně, k čertu. Všechna ta divokost by mohla být její – vše, co musela udělat, bylo naklonit se k němu…
„Pak mi budeš k ničemu až se vrátíš, a přesně jak jsem předpokládal, tě budu muset zabít.“ Tahle výhružka postrádala žár a přesvědčení, a něco dalšího. Zachvěla se.
Neopírej se. Neopovažuj se o něj opřít. Počkat. Až se vrátíš, řekl.
„Jak je mám najít?“ vypískla. Nejprve se zeptá na to, co chtěl on, až pak na to, co ona.
„Jsem si jistý, že najdeš způsob. Také bys měla vědět, že se sem můžeš kdykoliv vrátit. Brána bude otevřená pouze pro tebe, ale měla bys také vědět, že budu-“
Ne, ne, ne. „Já se nikdy nechci vrátit.“ Zavrtěla hlavou, aby zdůraznila odmítnutí.
„Promiň, zlato, ale vrátit se musíš na své další narozeniny, je jedno jestli si to přeješ, nebo ne.“ Jeho palec přejížděl přes rýhy její dlaně. „Vrátíš se na každé své narozeniny po zbytek svého života. Tak to pouto mezi tímto světem prostě funguje.“
Měla problémy se soustředit na jeho slova. Ten dotek… intenzivnější touha… zasténala.
Víc. Zdravý rozum ji opustil a nakonec se naklonila blíže k němu.
„Další návrh,“ zašeptal a zastavil ji. V prostoru mezi jejich pohledy to zajiskřilo.
„Využij další rok k přípravě. Nauč se jak správně bojovat, jak bojovat nečestně. S pistolemi, dýkami i s holýma rukama.“ Lehce ji políbil tam, kde jí tepal puls na zápěstí, nakonec ji pustil a narovnal se. „Nebo raky nemusíš. Přežití bude záviset na tobě.“

5 komentářů:

  1. páni.. to bude zajímavé.. nemám nejmenší tušení co od toho očekávat :) děkuju za překlad:) G

    OdpovědětVymazat
  2. Húúú, tak teď nevím co si myslet, a co se z toho rýsuje, ale vypadá to fakt zajímavě :) dík za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Ako super, stačila mi táto jedna kapitola a teším sa ked si prečítam všetko :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vůbec nevím, co od toho čekat. Zajímavé. HankaP

    OdpovědětVymazat