sobota 16. února 2013

Hříšné noci - Prolog


Takze, ehm, vim, ze se tahle knizka nepreklada, a jeste dlouho nebude, protoze jsou v ni spoilery na Lordy 8-9 dil, takze nevim, jestli me za tohle budete mit rady, nebo nenavidet. Nicmene osobne tuhle knizku od Geny primo zboznuju, takze vam sem davam malickou ukazku toho, na co se v budoucnu muzete tesit :P:D Pro ty co nechteji netrpelive cekat, nebo nechteji spoilery o deji, tak tohle ignorujte...a tem, kteri se chteji trapit cekanim preju prijemne pocteni :P :D


Ráno o svých osmnáctých narozeninách se Annabelle Millerová probudila z toho nejúžasnějšího snu s pocitem, jako kdyby jí někdo vyrval oči, vymáchal je v kyselině a narval jí je zpátky do důlků.

Uvědomovala si ten pocit postupně, její mysl byla stále zamlžená spánkem. Když do ní konečně udeřilo plné vědomí, celé tělo se jí napjalo, zkroutilo se a z krku se jí vydral křik.
S námahou otevřela svá oteklá víčka, ale… neviděla světlo. Pozdravila ji jen tma.
Bolest se rozšiřovala, příliš rychle jí v přílivech uháněla žilami a hrozilo, že jí protrhne kůži. Zakryla si obličej, dokonce si ho i drápala, doufající, že odstraní to, co je příčinou problému, ale nenašla nic neobvyklého. Žádné rány, žádné škrábance. Ne… počkat. Něco tam bylo. Najednou jí ruce pokrývala teplá tekutina.
Krev?
Další výkřik jí unikl, následován dalším a dalším, všechny zněly, jako když někdo škrábe přes sklo a její hrdlo surově bolelo. Během několika vteřin ji panika rozžvýkala a zase vyplivla. Byla slepá, krvácela a umírala?
Závěs se zahoupal, slyšela bušení vysokých podpatků proti dřevěné podlaze. „Anabelle? Jsi v pořádku?“ Ticho, pak syčivý nádech. „Oh, zlato, tvé oči. Co se ti stalo s očima? Ricku! Ricku! Rychle!“
Ozvalo se klení, následované tvrdými, ráznými kroky. O vteřinu později zděšené zalapání po dechu zaplnilo ložnici. „Co se jí stalo s tváří?“ Vykřikl otec.
„Nevím, já nevím. Vypadala takhle, když jsem vešla do ložnice.“
„Annabelle, miláčku.“ Hlas jejího otce, najednou tak něžný a zúčastněný. „Slyšíš mě? Dokážeš mi říct, co se ti stalo?“
Annabelle se snažila promluvit – Tati, pomoz mi, prosím, pomoz mi – ale slova byla jako diamant, příliš tvrdá a zubatá na to, aby je protlačila hrdlem. A oh, dobrotivé nebe, pálení se jí přeneslo do hrudi, plameny rozjiskřily její tep.
Silné paže pod ní vklouzly, jedna pod její rameno, druhá pod kolena a zvedly ji. Ten pohyb, ačkoliv byl mírný, rozvířil její bolest tak, že zasténala.
„Držím tě, miláčku,“ ujistil ji otec. „Dostaneme tě do nemocnice a všechno bude v pořádku. Slibuju.“
Nejvýraznější kraje paniky začaly ochabovat. Jak by mu mohla někdy nevěřit? Nikdy nevyřkl slib, který nedokázal dodržet a pokud řekl, že to bude v pořádku, tak to bude v pořádku.
Otec ji odnesl do SUV v garáži, položil ji na zadní sedadlo, jako ozvěna je doprovázely vzlyky její matky. Otec se ani neobtěžoval s pásem, jen zavřel dveře a uzamkl tak Annabelle uvnitř. Čekala, až se dveře znovu otevřou pro něj, pak i pro mámu. Čekala, až její rodiče nastoupí a odvezou ji do nemocnice, jak slíbili, ale… ono nic.
Annabelle čekala… a čekala… sekundy ubíhaly s mučivou pomalostí, její nádechy se staly trhané, když vzduch zaplnil zápach připomínající zkažená vejce, který smrděl dost ostře na to, aby podráždil její chřípí. Přikrčila se, zmatená a vyděšená tou změnou vzduchu.
„Tati?“ Zavolala. V uších jí tepalo, když poslouchala, aby jí neunikla jeho odpověď, ale jediné, co slyšela, byly…
Tlumené hlasy přes sklo.
Pronikavý zvuk poškrábaného kovu.
Děsivý smích…
…steny agónie.
„Jdi dovnitř, Saki,“ křičel její otec vyděšeným tónem, který od něj Annabelle nikdy předtím neslyšela. „Hned!“
Saki, její právě řvoucí matka.
Šklebící se z bolesti, se Annabelle s námahou podařilo posadit se. Jako zázrakem, nesnesitelný požár v jejích očích konečně zmizel. Když otřela krev, drobné paprsky světla zastínily její zrak. Uběhla jedna vteřina, dvě, pak se světlo šířilo, barvy se objevovaly, modrá tam, žlutá tu, dokud neviděla plný rozsah garáže.
„Nejsem slepá!“ Vykřikla, ale její úleva trvala jen krátce.
Zahlédla otce, který u protější zdi bránil matku, jeho pohled těkal sem a tam, ale nikdy nepřistál na ničem konkrétním. Hrozivé škrábance hyzdily jeho tvář, krev odkapávala… všude odkapávala.
Smíšená hrůza i šok jí začaly zavalovat jako nezastavitelná lavina. Co se mu stalo? V tom malém prostoru nikdo nebyl a…
Před jejími rodiči se zhmotnil muž.
Ne, ne muž, ale… Co to bylo?
Annabelle se vrhnula dozadu, ke druhé straně vozu. Nově příchozí nebyl muž, ale tvor vytržený z jejích nejhorších nočních můr. Další výkřik zazněl, tentokrát z jejího vyschlého hrdla.
Najednou nemohla dýchat, mohla jen s odporem zírat na tu… věc, která byla šíleně vysoká, vrchol jeho hlavy se otíral o strop tak, že by na něj nemohla dosáhnout ani na štaflích. Měl barbarsky velké kosti a tesáky, o kterých vždy četla jen v románech o upírech, jeho kůže měla ten nejtmavší odstín rudé a byla hladší než sklo. Z drápů mu odkapávala krev. Hrubé křídla měl roztažené za zády a podél jeho páteře vystupovaly malé hroty. Dlouhý, tenký ocas se kroutil a až po špičku byl pokrytý krví, která odkapávala na betonovou podlahu, protože jím švihal sem tam.
Ať už to bylo cokoliv, měla podezření, že způsobil otcova zranění a že hodlá způsobit další.
Strach v ní překonal všechny ostatní emoce, ale přesto se vrhla vpřed, bouchala pěstí do okna a přinutila svůj hlas ke spolupráci. „Nech mé rodiče na pokoji!“
Šelma se na ni ohlédla neuvěřitelně krásnýma očima, které jí připomínaly zbrusu nově vybroušené rubíny. V parodii na úsměv odhalil své ostré špičáky, než sekl drápy skrz otcův krk.
Maso se okamžitě roztrhalo a krev pokryla tenkou vrstvou okno auta. Její otec upadl… dopadl na zem… ruce přitiskl na svůj roztrhaný krk, otevřel ústa, lapajíc po vzduchu, který nenacházel.
Unikl jí vzlyk, který byl stvořen nedůvěrou, ale i drsným vztekem.
Její matka vykřikla, prohlížela si garáž stejně, jako předtím její otec, jako by neměla ponětí, odkud hrozba přijde. Rukou si překryla ústa a slzy jí stékaly po tvářích, rozmazávaly krev, která ji potřísnila.
„Ne-neubližuj nám,“ zakoktala se. „Prosím, nedělej to.“
Rozeklaný jazyk vylétl ven, jako by ochutnával její strach. „Líbí se mi způsob, jakým škemráš, ženo.“
„Přestaň!“ Křičela Annabelle. Musím jí pomoct, musím jí pomoct. Se škubnutím otevřela dveře od auta, vyběhla ven, ale uklouzla na kaluži otcovi… ne. Ne, ne, ne. Snažící se nezvracet, bojovala, aby se udržela na nohou. „Musíš přestat!“
„Uteč, Annabelle. Utíkej!“
Znovu se ozval ten děsivý smích – než vystřelily drápy, které umlčely její matku. Její matka se zhroutila. Šokovaná, Annabelle přestala bojovat. Svalila se na zem, lhostejná k tomu, že kyslík vyletěl z jejích plic. Její matka… ležící na jejím otci… škubající se…postupně tuhnoucí.
„To nemůže být pravda,“ zamumlala. „Nemůže to být pravda.“
„Ach ano,“ řekl ten tvor hlubokým, chraplavým hlasem. Zachytila v něm pobavený tón, jako kdyby vražda jejích rodičů nebyla nic jiného než pouhá hra.
Vražda.
Vra. Žda.
Ne, ne vražda. Nemohla si to slovo připustit. Byli napadeni, ale oni to přežijí. Musí to přežít. Srdce jí vráželo do žeber, žluč si propalovala cestu z jejího žaludku do hrtanu. „Po…Policie je na cestě,“ zalhala. To bylo to, co vždycky radili všichni odborníci na přežití v reality show, to bylo to, co měla říct, aby se zachránila? Prohlásit, že je pomoc na cestě? „Odejdi. Nechceš… Nechceš mít ještě víc pro-problémů, že n-ne?“
„Hmmm, miluju vyhlídky na větší problémy,“ monstrum se teď plně obrátilo k ní, jeho úsměv se rozšířil. „Dokážu ti to.“ Začal… trhat… a trhat… trhat těla… oblečení i kůže se roztrhaly, kosti praskaly, krev a tělní tekutiny všude stříkaly.
Nemohla to přijmout.
Nemohla… jenže, ouha, vlastně mohla. Věděla to. Pokud měli její rodiče nějakou šanci na přežití, tak ta právě shořela na popel.
Vstávej! Nenech tu věc mrzačit lidi, které miluješ. Chceš, aby tě taky znetvořil? A co tvůj bratr, který je nahoře, sám, pravděpodobně spí a není připravený na smrt?
Ne. Ne! S řevem, který jí vycházel přímo z duše a byl posílen žalem, se Annabelle vrhla proti té masivní, tvrdé hrudi a drápala po tom ohavném obličeji. Monstrum ustoupilo, ale rychle se vzpamatovalo, převálcovalo ji a přitisklo k zemi. Roztáhl křídla tak, aby zakrývaly zbytek světa, jako by existovali jen oni dva.
Stále bouchala, kopala, mlátila kolem sebe. Z nějakého důvodu se jí ten tvor ani jednou nepokusil podrápat. Ve skutečnosti jí chytil ruce a pokusil se ji… políbit? Smál se, smál se, nikdy se nepřestával smát, když tiskl své rty k těm jejím, foukal jí hořící dech do úst a chtěl se posvátnou radostí.
„Přestaň,“ křičela, ale vrazil jí jazyk do pusy tak hluboko, že ji znovu umlčel.
Když konečně zvedl hlavu, na spodní části jejího obličeje zanechal bílý, hřející sliz. Oči mu zářily extází. „Teď to teprve bude legrace,“ řekl a pak byl pryč, zmizel v obláčku zlověstného kouře.
Po dlouhou dobu Annabelle cítila, jak jsou její mysl i tělo ochromené. Pouze její emoce byly v pohybu a stupňovaly se alarmujícím tempem. Strach… šok… smutek… s každou vteřinou ji tiskly na hrudi, skoro ji dusily.
Udělej něco! Konečně záblesk myšlenky. On by se mohl každou chvíli vrátit.
To uvědomění jí dalo sílu vymanit se z vězení. I když zakopávala a klouzala, razila si cestu k tělům svých rodičů. Ale jejich orgány nemohla dát znovu dohromady, bez ohledu na to, jak moc by se snažila.
Všechno se v ní bouřilo při pomyšlení, že je musí nechat být, aby měla nějakou naději na záchranu svého bratra. „Braxi!“ Křičela. „Braxi!“ Vrávoravě došla do domu a zavolala 911. Po tom, co jim vše spěšně vysvětlila, upustila telefon a vyběhla nahoru po schodech, opět křičící na svého bratra. Našla ho v ložnici, klidně spal.
„Braxi. Probuď se. Musíš se probudit.“ Bez ohledu na to, jak moc s ním třásla, pouze něco zamumlal o touze pospat si ještě o pár minut déle.
Zůstala s ním, chránila ho, dokud nedorazili záchranáři. Dovedla je do garáže, ale ani oni nedokázali dát její rodiče dohromady.
Brzy poté přijela i policie a do hodiny byla Annabelle obviněna z vraždy.

6 komentářů:

  1. Hmm draha Kerris je nase mrska, ale presto ji mame radi,ze? :P Nevim, jak Vas, ale me teda navnadila hrozne...Uz aby jsme se s prekladem Lordu dostali, co nejdal, abych si to mohla precist, pry bych prisla o moc zasadnich prekvapeni a okradla se o zazitek...Takze mi nezbyva nez zmucene cekat...hmm :/

    OdpovědětVymazat
  2. No to teda byl začátek,jak teď mám vydržet do první kapitoly.Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Wau, uz sa neviem dockat, ale musim vydrzat, fuuu......

    OdpovědětVymazat
  4. Začátek pěkný,tesim se na další překlady...už aby byly..

    OdpovědětVymazat
  5. Uzasna povidka! Kdy bude dalsi dil??? Nemohu se dockat��

    OdpovědětVymazat
  6. Uz se moc tesim!!!

    OdpovědětVymazat